Č. 867.

Nemocenské pojišťování dělnictva: Nepříčí se zásadě individuelního pojištění, uzná-li úřad zaměstnavatele, který nedostál své povinnosti dle § 31 zák. nemoc. povinným, aby doplatil pojistné příspěvky za zaměstnance povinné pojištěním, kteří u něho po určitou dobu v určitém právním poměru byli, ale jichž jména nebyla zjištěna.
(Nález ze dne 31. května 1921 č. 6782.)
Věc: Okresní nemocenská pokladna v Teplicích proti ministerstvu sociální péče v Praze o doplacení pojistných příspěvků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím potvrzen byl nález okresní správy politické v Teplicích-Šanově z —, jímž byl Václav O., hostinský v T. odsouzen k pokutě 50 K, po případě k 5 dnům vězení pro přestupek § 31 nem. zák., kterého se dopustil tím, že zaměstnával ve své živnosti v době od 1. července 1911 do 31. prosince 1916 jednu číšnici a jednu služku, aniž je k okresní nemocenské pokladně v Teplicích-Šanově byl přihlásil.
Naproti tomu bylo naříkaným rozhodnutím zrušeno rozhodnuti nižších stolic, pokud jimi Václav O. v důsledku ustanovení § 33 nem. zák. uznán byl povinným, doplatiti za uvedenou dobu na příspěvcích peníz 298 K 50 h. Ježto nemocenský zákon je vybudován na principu individuelního pojištění, mohou dozorčí úřady ve všech sporných případech, týkajících se nemocenského pojištění a právních poměrů, z nemocenského zákona vyplývajících, rozhodovati jen tehdy, když jde o určité osoby a určité pracovní poměry jak co do doby trvání, tak co do osob, nemohou však rozhodovati obecně. V tomto případě bylo prý sice zjištěno, že G. zaměstnával číšnice a služky ve své živnosti, nebylo však vůbec zjištěno, které osoby jako číšnice a služky zaměstnával aneb zaměstnával-li je nepřetržitě po celou tu dobu, jak pokladna tvrdí a v rozhodnutí v odpor vzatém jest uvedeno. Nemocenské příspěvky mohou býti ve smyslu nemocenského zákona vyměřovány jen individuelně za určité osoby a časově určité pracovní poměry, nikoliv však generelně.
Rozhoduje o stížnosti vytýkající rozhodnutí tomu nezákonnost, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Přisvědčiti sluší dojista v zásadě žalovanému úřadu, když poukazuje k principu individuelního pojištění, na němž vybudován jest zákon o nemocenském pojištění, vyslovuje názor, že dozorčí úřady povolány jsou v řečených sporech rozhodovati jen, když jde o pracovní poměry určité jak co do doby trvání, tak co do osob zaměstnaných.
Nelze však nejvyššímu správnímu soudu souhlasiti s právním názorem, k němuž dospěl žalovaný úřad z onoho principu vycházeje, že schází podklad pro rozhodování úřadů i tehdy, když bylo zjištěno, že v určitém období pojistné povinnosti podrobené osoby, dle jména arciť nezjištěné, byly v určitém pracovním poměru.
Názor žalovaného úřadu musel by na konec vésti k důsledku, že by zaměstnavatelé, kteří třebas úmyslně opomenuli dostáti povinnostem v § 31 nem. zák. stanoveným, byli po případě ve výhodě proti zaměstnavatelům zachovávajícím přesně předpisy zákona, čímž by pak na úkor nemocenských pokladen mařen byl účel zákona, jenž ukládá zaměstnavatelům povinnost odváděti nemocenské pokladně pojistné příspěvky za své zaměstnance pojištěním povinné (§§ 31 a 33). Účelu tomu pouhé uvalení trestu pro opomenutí povinnosti v § 31 předepsaných nikterak vyhověti nemůže.
Podle názoru nejvyššího správního soudu nepříčí se zmíněné zásadě individuelního pojištění vysloviti povinnost k doplacení pojistných příspěvků za zaměstnance pojistné povinnosti podrobené, jichž jména sice již zjištěna býti nemohla, za to však zjištěno bylo, že byly v určitém pracovním poměru po určitou dobu.
Bylo tedy povinností žalovaného úřadu, aby na základě skutečností dle spisů prokázaných, po případě po jich doplnění zjistil, které osoby buď individuelně dle jména určené nebo jichž totožnost jménem určiti se již nedá, po určitou dobu u Václava G. byly zaměstnány a aby dle tohoto zjištění dle námezdních poměrů meritorně rozhodl anebo meritorní rozhodnutí nařídil instanci nižší.
Ježto však úřad vycházeje ze svého mylného právního názoru tak neučinil, bylo naříkané rozhodnutí zrušiti jako zákonem neodůvodněné.

Citace:

č. 867. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 589-591.