NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3785.

Honební právo: I. Může most, který vede přes vodoteč, rušící souvislost pozemků ve smyslu honebního zákona, souvislost tu způso- biti? — II. Uplatní-li držitel revíru nárok na přikázání enklávy, musí — za splnění zákonných podmínek — nároku tomu počátkem následujícího roku honebního býti vyhověno, třebas neuplynulo ještě období, na které honitba na pozemcích enklávu tvořících byla propachtována.
(Nález ze dne 21. června 1924 č. 11 010.)
Věc: Honební výbor v S. ,(adv. Dr. Frt. Broum z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o přikázání honební enklávy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vynesením osk v P. z 15. července 1922 byl souvislý soubor pozemků v kat. obci S., tzv. S-ský rybník, o rozloze 86 ha 28 a 38 in2 vzhledem k tomu, že ve smyslu honebního zák. nesouvisí se společenstevní honitbou s-skou, podle § 5 hon. zák. prohlášen za enklávu a přidělen počínajíc 1. červencem 1922 k samostatné honitbě velkostatku okresu p-ského. která s ním nejvíce hraničí. Nař. rozhodnutím opatření to potvrzeno s dodatkem, že doba přikázání omezuje se na šestiletí počínajíc dnem 1. února 1923.
Stížnost podaná Honebním výborem S-ským vytýká rozhodnutí tomu jednak vady řízení, jednak nezákonnost.
Námitky stížnosti, které se zabývají otázkou příslušnosti komplexu pozemkového k společenstevní honitbě S-ské, zakládají se na mylném výkladu předpisů hon. zák. § 4 hon. zák. ustanovuje ovšem, že — pokud tu není předpokladů pro vlastní honitbu ve smyslu §§ 2 a 3 hon. zák. — tvoří držitelé pozemků každé osady honební společenstvo, jemuž přísluší vykonávati na těchto pozemcích právo myslivostí. Podle jasného znění § 4 je však předpokladem vzniku takovéto společenstevní honitby, aby pozemky osadníků té které osady tvořily souvislý komplex o výměře aspoň 115 ha. Jenom za této podmínky uznává je zákon za samostatnou honitbu, prováděje— stejně jako v § 2 — i zde svou základní myšlenku, vyloučiti normálně samostatný výkon myslivosti na pozemkových komplexech, nedosahujících výměry 115 ha, kterou pokládá za minimum, má-li býti zajištěn racionelní výkon honitby. Rubem této zásady je pak ustanovení § 5, které v podstatě nařizuje, aby pozemkové komplexy, které oné minimální výměry nedosahují, byly přikázány k jiné honitbě. Z uvedené zásady, jak je projevena v §§ 2, 4 a 5, plyne však důsledně, že pozemky, které se společenstevní honitbou nesouvisí, i když náležejí k usedlostem osady, netvoří součást společenstevní honitby, nýbrž že jest s nimi naložiti podle předpisů § 5 hon. zák. Námitka stížnosti, která přihlíží jenom k té okolnosti, komu pozemky náležejí, a tvrdí, že dlužno všechny pozemky osadníků bez ohledu na to, zda spolu souvisí čili nic, čítati k společenstevní honitbě, nemá tedy v hon. zák. opory.
Zda sporné pozemky t. zv. S-ského rybníku souvisí se společenstevní honitbou S-skou čili nic, dlužno řešiti podle ustanov. 2. a 3. odst. § 2 hon. zák. Žal. úřad zjišťuje, že sporný komplex jest od ostatní oblasti společenstevní honitby oddělen Opatovickým kanálem, veřejná cesta č. k. 770 že pak neprobíhá mezi společenstevní honitbou a oním souborem tak, aby bylo lze s pozemků tvořících součást této honitby přejíti na řečený soubor kolmo na směr této cesty. Tím je tedy vysloven také právní názor žal. úřadu, že veřejná cesta nepřerušuje sice souvislosti pozemků, jež by — nebýt oné cesty — spolu souvisely, že však nemůže sprostředkovati podélným svým směrem souvislost, které by tu jinak nebylo.
Pokud stížnost namítá, že Opatovický kanál souvislosti mezi společenstevní honitbou a sporným komplexem nepřerušuje, a pokud tvrdí, že obě pozemkové skupiny souvisí ještě také napříč po cestě č. k. 774 a 773, došla již vyřízení shora. Proti právnímu názoru žal úřadu, že veřejná cesta neruší sice souvislosti, která by tu jinak byla, že však nemůže založiti souvislost pozemků svým směrem podélným, stížnost nebrojí. Avšak z toho podává se také již vyřízení další námitky stížnosti, která poukazuje na to, že obě skupiny souvisí veřejnými cestami vedoucími po mostech položených přes Opatovický kanál.
Je pravda, že žal. úřad k této námitce v rekursu činěné výslovně stanovisko nezaujal. Avšak učinil tak implicite výrokem, že souvislost obou komplexů je přerušena Opatovickým kanálem, ve spojitosti s právním názorem, jemuž dal výraz vyřizuje námitku ohledně cesty č. k. 770. Ustanovení § 2, odst. 3, o něž námitka stížnosti se opírá, že veřejné cesty probíhající pozemkovým komplexem, souvislosti nepřerušují, má totiž — jak žal. úřad správně vykládá — význam jen tehdy; když cesta leží mezi pozemkya tyto mají tedy polohu takovou, že by odstraněním oné cesty nastala mezi nirni souvislost po rozumu 2 odst. § 2 hon. zák. Tohoto skutkového stavu tu však není. Cesty přemosťující Opatovický kanál neoddělují obou sporných pozemkových skupin od sebe, netvoří mezi nimi přehrady, nýbrž naopak obě skupiny Opatovickým kanálem fakticky již od sebe oddělené, svým podélným směrem komunikačně spojují. Odstraněním jich nenastala by honebně právní souvislost obou uvedených skupin ve smyslu 2. odst. § 2, nýbrž tyto zůstaly by i na dále fakticky odděleny Opatovickým kanálem, o němž pravoplatně vysloveno, že souvislost jich přerušuje také ve smyslu hon. zákona. Nemohla tedy za této faktické situace okolnost stěžujícím si honebním výborem uplatňovaná, že přemostění Opatovického kanálu je veřejnou obecní cestou, míti pro otázku honebněprávní souvislosti obou komplexů žádný význam, a není proto podstatné vady řízení v tom, že žal. úřad k této namítané okolnosti nebral zřetele.
Další námitka stížnosti vytýká, že přikázání »S-ského rybníka« iako enklávy mohlo vzhledem k tomu, že společ. honitba S-ská je do r. 1928 pronajata, státi se teprve po vypršení nynějšího nájmu počátkem příštího honebního období. Ani tato námitka není důvodná. Podle správních spisů zástupci okresního velkostatku p-ského domáhali se — jak bylo také honebnímu výboru výměrem osk z 27. dubna 1922 sděleno — přikázání sporného souboru pozemkového jako enklávy k vlastní honitbě velkostatku z důvodu, že enkláva ta je ze 2/3 obklíčena pozemky velkostatku, § 5 hon. zák. dává držiteli honitby, která zcela nebo ze 2/, obkličuje enklávu, nárok na přikázání této enklávv. Nárok ten po zákonu není podmíněn dále žádnými předpoklady, nežli právě uvedenými faktickými poměry držby těch kterých pozemků. Českému hon. zákonu zejména není známa zásada jinde přijatá, podle níž se honební obvody stanoví předem vždy na určitou periodu, po kterou pak změny v poměrech držení půdy zůstávají na trvání a útvar honiteb bez účinku. A rovněž není v něm nikde vysloveno, že by disposice majitele honitby pronájmem mohly nějak alterovati nároky na zákonnou úpravu honebních obvodů, i když nastaly pro ni zákonné předpoklady. Z toho jde, že uplatní-li oprávněný držitel revíru zákonný nárok na přikázání enklávy, musí úpravou honebních obvodů odpovídající kategorickému předpisu zákona nároku tomu býti vyhověno i před uplynutím pachtovního období bez ohledu na trvající práva pachtovní, která ostatně mohou míti za předmět honitbu vždy jen v tom rozsahu, jak se podle dočasných držebnostních poměrů podává. Jediné časové omezení nároků na přikázání enkláv vyplývá z § 17 hon. zák. v tom směru že z důvodů honebně-policejních nemůže se státi jinak nežli vždy počátkem honebního roku následujícího po uplatnění nároku; a tomuto předpisu žal. úřad vyhověl.
Posléze vytýká stížnost že zsv přikázal spornou enklávu počínajíc 1. únorem 1923 na dobu 6 let, ač první stolice v tom směru žádné hranice časové nestanovila. Ani tato námitka není však důvodná. U porovnání s výrokem první stolice, která přikázání vyslovila bez určení konečné časové hranice, jeví se výrok žal. úřadu býti pro stěžující si honební výbor příznivější a nelze tedy spatřovati v něm procesně nepřípustného zhoršení právní posice strany. Mohlo by tedy shledáváno býti v něm porušení práv stěžujícího si honebního výboru jenom potud, pokud vyslovuje, že přikázání má platiti nejméně na celé šestileté honebni období.
Naproti tomu dlužno však poukázati na to, že podle přesného předpisu § 17 hon. zák. přikázání enkláv má se státi nejméně na dobu 6 let, takže je ovšem přípustno, vysloviti je na dobu delší, nikoli však na dobu kratší, a že arciť platí jenom potud, pokud faktické poměry v době přikázání enklávy trvající se nezmění, takže úřadu není tímto opatřením zabráněno, aby — nastane-li v uvedeném období změna držebnostních poměrů — po případě k návrhu oprávněné strany vyvodil z ní pro úpravu honebních poměrů zákonné důsledky.
Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3785. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 164-167.