392 s., 23 (1914). Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské
Authors:
= Zprávy Právnické jednoty moravské, 23 (1914)
PDF

Výslužné a zaopatřovací požitky státních úředníků a jejich pozůstalých dle norem služební pragmatiky.


Minist. místotajemník Dr. Jan Brablec.
I.
Činná služba státních úředníků (t. zv. pragmatických) končí se normálně odchodem na odpočinek. (Mezi pragmatické úředníky stricto sensu nečítají se úředníci soudcovští ve smyslu státního základního zákona ze dne 21. prosince 1867, č. 144 ř. z. a učitelstvo státních škol, pro kteréžto kategorie státních úředníků platí z části odchylné předpisy.)
Odpočinek může býti bud dočasný neb trvalý; obojí pak může nastati buď na žádost státního úředníka neb z moci úřední.

A) Dočasný odpočinek:


1. Na vlastní žádost:
Státní úředník má právní nárok žádati, aby byl dán na dočasný odpočinek, stane-li se nezpůsobilým zastávati dosavadní své služební místo neb kterékoliv jinaké služební místo téhož odvětví státní služby téhož ressortu, možno-li spolu předvídati, že znovu dosáhne své služební způsobilosti (§ 75. ve spojení s § 67.); při tom přísluší dotyčnému státnímu úředníku právo žádati, aby mu bylo přiřknuto odbytné neb opětující se výslužné, jakožto dočasné výslužné (Quieszentengenuss).
Státní úředník, jenž chce vstoupiti na dočasný odpočinek, musí se dáti prohlédnouti státním lékařem (buď státním lékařem okr. hejtmanství [místodržitelství, zemské vlády] neb c. k. policejním lékařem) a udati mu jednak účel prohlídky, jednak příslušná data o svém služebním postavení.
Státní lékař, jenž musí tyto úřední výkony předsevzetí bezplatně (dekret dv. kanceláře z 9. června 1832 sb. z. pol. sv. 60. č. 68, zákon z 30. dubna 1870, č. 68 ř. z. o veřejné službě zdravotní), zašle na to své dobro- — 2 —
zdání o příčině, stupni a pravděpodobné délce doby nezpůsobilosti ke službě přímo onomu úřadu, jenž jest služebním úřadem (Dienstbehorde) dotyčného státního úředníka.
Služebním úřadem dlužno rozuměti dle § 9. odst. IV. sl. pragm. onen úřad, jehož přednosta je dle platných předpisů k tomu povolán, aby vykonával bezprostřední služební dozor nad dotyčným úředníkem.
Rozhodovali o žádosti úředníka, aby byl dán na dočasný odpočinek, přísluší v jistých případech císaři, v jiných případech v jednotlivých ressortech různým úřadům.
Císaři vyhraženo dáti na odpočinek ony státní úředníky, kteří byli jím jmenováni (nejv. rozhodn. z 12. dubna a 27. května 1852 o všeobecném oboru působnosti c. k. ministerstev); jsou to všeobecně státní úředníci (pragmatičtí i soudcovští) a učitelé státních škol počínajíc VI. hodnostní třídou, dále mimořádní professoři vysokých škol, řiditelé všech státních gymnasií a řiditelé státních reálek mimo Čechy, Dolní Rakousy, Dalmácii a Istrii.
Vzhledem ku čl. 2. a 3. stát. zákl. zák. o moci výkonné a vládní z 21. prosince 1867, č. 145 ř. z. je ovšem jasno, že na venek obstarají výkon příslušných rozhodnutí císa- řových zodpovědní ministři, resp. ministerstva (nikoliv snad kabinetní kancelář).
Výjimkou ze zásady svrchu naznačené nastává kompetence příslušných ministerstev dáti na trvalý odpočinek ony profesory mocnářem jmenované, kteří dosáhnou 70 let, t. j. hranice věkové stanovené zákonem ze dne 9. dubna 1870, č. 47 ř. z.
V oboru správy finanční vyřizuje žádosti o pensionování (kvieskování) st. úředníků až včetně do VII. hodn. třídy zemské finanční řiditelství (finanční řiditelství), resp. finanční prokurátor; generální řiditelství tabákové režie o svých úřednících až včetně do IX. hodn. tř., podobně jaká generální řiditelství státních loterií a generální řiditelství katastru daně pozemkové. Jinak je vyhražena kompetence ministerstvu financí.
V oboru ministerstva vnitra vyřizuje žádosti státních úředníků IX., X. a XI. hodn. třídy o vstup na odpočinek místodržitel (zemský president), jinak ministerstvo vnitra. (Výjimky jsou stran úředníků ústavů pro zkoumání poživatin.)
V oboru ministerstva obchodu jest kompetentním řiditelství pošt a telegrafů v příčině žádosti úředníků IX., X a XI. hodn. třídy (vyjímaje úředníky účtárenské a pak případy § 39. bod 2. a 3. služebního řádu z roku 1852); — 3 —
v případech ostatních (tedy i stran živnostenských inspektorů) rozhoduje samo ministerstvo obchodu.
Pokud se týká oboru ministerstva veřejných prací, jest místodržitel (zemský president) povolán pouze vyřizovati žádosti o pensionování (kvieskování) státních techniků IX., X. a. XI. hodn. třídy, jinak vždy nastává kompetence ministerstva veř. prací (tedy zejm. stran všech úředníků státních úřadů horních, škol montanních, škol průmyslových a úřadů cejchovních).
Podobně jest omezena působnost místodržitele (presidenta zemské vlády) na žádosti úředníků zvěrolékařských IX., X. a XI. hodn. třídy v oboru ministerstva orby; jinak (tedy zejm. stran úředníků lesní správy, hrazení bystřin, správy státních statků, techniků zemských komisí pro agrární operace, inspektorů pěstění vína a vinných sklepů) jest příslušným samo ministerstvo orby.
V oboru ministerstva spravedlnosti jest příslušným zpravidla ministerstvo samo; výjimky jsou pouze stran kancelářských úředníků XI. až včetně VIII. hodn. třídy, pokud nejsou přednosty kanceláře neb úředníky výkonnými, pak stran úředníků účtáren IX., X. a XI. hodn. třídy a úřadů depositních (mimo ředitele, jeho náměstka, schovatele a pokladníka), jichž žádosti o vstup na odpočinek vyřizuje presidium vrchního zemského soudu.
Pokud se konečně týče oboru ministerstva kultu a vyučování, rozhoduje místodržitel (president zemské vlády) pouze o pensionování (kvieskování) nekonceptních úředníků kanceláří rektorátu university a techniky, ve všech ostatních případech je vyhraženo rozhodnutí ministerstvu samému.
Dle naznačených předpisů kompetenčních — jež by vyžadovaly účelnější úpravy dle jednotných pokud možno hledisek — rozhodne buď služební úřad příslušného úředníka o jeho kvieskační žádosti buď příslušný úřad nadřízený, v poslední řadě to které ministerstvo.
Rozhodující úřad má právo v pochybných případech dáti přezkoumati na státní útraty ono vysvědčení úředního lékaře a naříditi k tomu cíli další lékařskou prohlídku příslušného úředníka.
Vyskytnou-li se při zkoumání žádosti kvieskační pochybnosti, jsou-li dány zákonné předpoklady, dlužno to úředníku sděliti s výzvou, aby se do 14 dnů vyjádřil o oněch pochybnostech. Zmešká-li pak úředník onu 14 denní lhůtu, ztrácí nárok, aby byl o pochybnostech slyšen.
Žádost o vstup na dočasný odpočinek se zamítne, nepodá-li úředník, proti jehož žádosti kvieskační jsou po- — 4 —
chybnosti, do zmíněné 14 denní lhůty svého vyjádření neb ukáže-li se žádost neudůvodněnou při přezkoumání směrodatných okolností. (§ 81. odst. II. sl. pragm. ve srovnání s § 100. osnovy zákona o sl. pragm.)
Nebylo-li samo ministerstvo úřadem rozhodujícím, pak může podati úředník, jehož žádost o vstup na odpočinek byla zamítnuta, do 14 dnů u svého služebního úřadu (§ 9. odst. IV. sl. pragm.) stížnost k ministerstvu (§ 81. in fine sl. pragm. mluví o přednostovi ústředního úřadu, což ovšem vzhledem k ustanovení §§ 3. a 4. zákona o zodpovědnosti ministerské ze dne 25. července 1867, č. 101 ř. z. je theoreticky správno, ale v praxi jen v řídkých případech fakticky možným, poněvadž ministr převážnou většinu úředních spisuj nechává vyřizovati od přednostů sekcí neb departementů. V praxi se stále množí případy, že ministerská nařízení, resp. ministerské výnosy se publikují jakožto nařízení [výnosy] příslušného ministerstva, nikoliv ministra. Praxe tato není dle svrchu zmíněného v souhlasu se zákonem o zodpovědnosti ministerské).
Úředník, jenž byl dán mimo službu z důvodu přijetí poslanectví pro říšskou radu (§ 71. odst. II. sl. pragm.) aneb jenž obdržel dovolenou s požitkem čekacím, může žádati o přesazení na dočasný odpočinek i bez průkazu služební nezpůsobilosti.
2. Z moci úřední.
Z moci úřední dlušno dáti onoho úředníka na dočasný odpočinek, jenž buď nevykonává následkem choroby činné služby déle jednoho roku neb dostal dovolenou s požitkem čekacím (Wartegebühr) a nebyl během 3 let vyzván k znovunastoupení služby (§ 76. sl. pragm.).
(Jsou-li dány v právě uvedených dvou případech podmínky pro pensionování, pak dlužno dáti úředníka na trvalý — místo na dočasný — odpočinek.)
Pokud se týče způsobu, jakým se počítá na jednoroční nečinnost služební následkem choroby, přetrhuje se běh její pouze takovou dobou výkonu činné služby, jež se rovná nejméně polovici doby předchozí nečinnosti služební.
Kratší činná služba neb doba jinaké než zdravotní dovolené staví pouze běh oné jednoroční lhůty, po jejímž uplynutí dlužno úředníka dáti na dočasný (případně trvalý) odpočinek (§ 76. odst. II. sl. pragm. ve spojení s § 44. odst. III. 1. c.).
Je-li zamýšleno dáti úředníka na odpočinek (dočasný neb trvalý) z moci úřední, pak nutno jej o tom dříve pí- — 5 —
semně uvědomiti s udáním důvodů a s připomínkou, že je mu dáno na vůli přednésti námitky během 14 dnů (§ 82. sl. pragm.). O učiněných námitkách dlužno zavésti příslušná šetření. Nebyly-li učiněny námitky, je další postup řízení stejný, jako by úředník byl sám zažádal o vstup na odpočinek.
Usnesl-li se úřad podřízený ústřednímu úřadu dáti úředníka z moci úřední na odpočinek dočasný (§ 82. odst. II. sl. pragm. nerozlišuje sice v tom směru, ale plyne to z vývodů, jež budou naznačeny v dalších výkladech ad B 2. tohoto pojednání), může úředník podati do 14 dnů u svého služebního úřadu, stížnost svědčící náčelníku ústředního úřadu, t. j. ministru.
Dokud není stížnost vyřízena, posuzuje se úředník tak jako by byl na dovolené (§ 82. sl. pragm.).
Z výrazu »ist in den zeitlichen Ruhestand zu versetzen« (§ 76. sl. pragm.), jímž se stanoví povinnost státní správy kvieskovati (po případě pensionovati) úředníka v případech § 76. sl. pragm., mohlo by se jako korrelát odvozovati subjektivní právo státních úředníků domáhati se přesného dodržení oné povinnosti státní správy. Dlužno však důvodně pochybovati o tom, že by zákonodárce byl zamýšlel stanoviti v naznačeném směru nějaké subjektivní právo postižených; ostatně by scházela právní možnost uplatňovati toto subjektivní právo před forem soudů veřejnoprávních.
Stížnost ke správnímu soudu předpokládá nějaké positivní rozhodnutí neb opatření (Entscheidung oder Verfügung) (čl. 15. státního zákl. zák. o moci soudcovské z 21. prosince 1867, č. 144 ř. z.) správních úřadů (facere), takže nevykonání určité povinnosti se strany správních úřadů státních (non facere) neposkytuje základu pro stížnost k správnímu soudu.
Eventuelní žaloba k říšskému soudu nedala by se subsumovati ani pod lit. a) ani pod lit. b) článku 3. státního zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867, č. 143 ř. z., poněvadž prvnější předpokládá nějaký nárok obrážející se přímo v právní sféře dotčeného žalobce, poslednější pak má za základ porušení ústavou zaručených politických práv.
Byť i státní úředníci měli hmotný a snad i ideální zájem na tom, aby určitý státní úředník byl přesně za podmínek § 76. sl. pragm. dán na dočasný (neb trvalý) odpočinek, přece je tento jejich právní zájem pouze nepřímým, poněvadž je zase podmíněn vypsáním konkursu a — 6 —
obsazením uprázdněného místa, kteréžto okolnosti jsou však vyhrazeny volnému uvážení správních úřadů.
Právně uskutečnitelný význam by měla ustanovení o povinnosti státní správy kvieskovati či pensionovati určitého úředníka pouze tehdy, kdyby zároveň byla stanovena přesná lhůta, do kdy dlužno vypsati konkurs na uprázděná místa služební a do kdy dlužno místa ta obsaditi. Pro dosažení vyšší hodnostní třídy cestou jmenování (a contr. časového postupu v požitky vyšší hodnostní třídy) neměly by však ani tyto kautely významu, poněvadž žádný státní úředník, byť i byl v služebním pořadí určité hodn. třídy na prvním místě, nemá právního nároku na povýšení do vyšší hodn. třídy, kdyžtě akt jmenovací spočívá ve volné úvaze úřadu, jenž je kompetentním obsaditi uprázdněná místa služební, resp. je vyhrazen samému mocnáři.
Úředníci, kteří byli dáni na dočasný odpočinek pro nezpůsobilost k službě, jsou na úřední rozkaz povinni dáti se prohlédnouti úředním lékařem, zda ještě trvá jich služební nezpůsobilost. Při této prohlídce dlužno zejm. též přihlédnouti na činnost kvieskovaných úředníků, kterou vyvíjeli v době dosavadního dočasného odpočinku (§ 77. odst. I. sl. pragm.).
Poněvadž zákon nestanoví nijaké konečné lhůty, může rozkaz k lékařské prohlídce kvieskovaného úředníka býti dán potud, pokud nebyl úředník převzat na trvalý odpočinek.
Nabude-li kvieskovaný úředník znovu služební způsobilosti, jest povinen na úřední výzvu nastoupiti služební místo, jež zaujímal před kvieskováním, neb jež mu bylo poukázáno v témže služebním odvětví téhož ressortu (§§ 77. a 67. sl. pragm.).
Byla-li dána ona výzva k znovunastoupení služby přednostou úřadu podřízeného ministerstvu (ústřednímu úřadu § 77. sl. pragm.), může úředník podati u služebního úřadu do 14 dnů stížnost k šéfovi ústředního úřadu.
Neuposlechne-li úředník právoplatně dané výzvy, může býti zbaven požitku výslužného (dekret dv. komory z 28. července 1823 sb. z. pol. sv. 51. č. 91 a z 5. ledna 1827 sb. z. pol. sv. 55. č. 4).

B) Trvalý odpočinek.


1. Na vlastní žádost.
Státní úředník má právní nárok žádati, aby byl dán na trvalý odpočinek, stane-li se nezpůsobilým zastávati dosavadní své služební místo neb kterékoliv jiné služební místo — 7 —
téhož odvětví státní služby téhož ressortu, je-li (dle lidského dohadu) vyloučeno, že by nabyl kdy zase služební způsobilosti.
Další průběh řízení o žádosti úředníkově, aby byl dán na trvalý odpočinek, je tentýž jako když žádá úředník, aby byl dán na dočasný odpočinek, což bylo vylíčeno svrchu ad A) 1. (§ 81. sl. pragm.)
Bez průkazu služební nezpůsobilosti může žádati úředník, aby byl dán na trvalý odpočinek, když překročil 60. rok věku svého neb je nejméně 3 léta buď »mimo službu« (§ 71. sl. pragm.) buď na dovolené s čekacím požitkem buď na dočasném odpočinku. (§ 79. odst. II. sl. pragm.)
Při tom přísluší úředníku právo žádati, aby mu bylo přiřknuto odbytné neb opětující se výslužné jakožto trvalé výslužné (Pension a contr. Quieszentengebühr [dočasné výslužné]).
2. Z moci úřední.
Z moci úřední dlužno úředníka dáti na trvalý odpočinek, když celkový posudek jeho kvalifikace vyzněl na »nevyhovuje« (§ 19. sl. pragm.) po tři bezprostředně po sobě jdoucí léta (§ 80. odst. I. sl. pragm.).
Z moci úřední možno dáti úředníka na trvalý odpočinek, když je trvale neschopným zastávati své služební místo, neb když překročil 60. rok věku svého a spolu má zákonný nárok na plné výslužné. Podmínka nároku na plné výslužné není nutnou, když se jedná o úředníky, kteří jsou již na dočasném odpočinku (§ 80. odst. II. sl. pragm.).
Pro trvalou neschopnost řádně zastávati své služební místo možno úředníka ex offo pensionovati, nejsou-li dány přepoklady pro poskytnutí dovolené s požitkem čekacím (§ 73. sl. pragm.); spadají tudíž pod ex offo pensionování, jež zůstalo i na dále vyhrazeno úřadům ústředním (doslov § 82. odst. II. sl. pragm. tomu ovšem nenasvědčuje) jednak případy služební nezpůsobilosti pro vady tělesné neb duševní, jednak případy, kdy nedostatek důvěryhodnosti, hmotné poměry neb způsob života úředníkova vyžaduje jeho trvalého odstranění ze služby. (§ 80. sl. pragm.)
II.
Úředník, jenž byl (ať již na žádost či z moci úřední) dán na odpočinek (ať již dočasný či trvalý), má nárok buď na odbytné neb na opětující se výslužné dle těchto zásad:
Zpravidla přísluší opětující se výslužné (fortlaufender Ruhegenuss) teprve tehdy, slouží-li úředník 10 neb více — 8 —
let započítatelných nepřerušených (§ 1. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. ve spojení s § 60. sl. pragm.) a neopustil-li činné služby buď dobrovolně následkem vzdání se služby (resignace) neb nedobrovolně následkem propuštění ze služby. (Zákon ze dne 14. května 1896, č. 74 ř. z. mluví o disciplinárním propuštění, ale tentýž účinek má odsouzení trestní pro zločin. Srov. § 26. lit. d) a g) trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z.)
Započítatelných 10 služebních let je nabyto vzhledem k ustanovení 4. odstavce § 1. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. dokonáním nejméně 9 let, 6 měsíců a 1 dne effektivní služby u státních úředníků pragmatických (administrativních neb soudcovských), resp. dokonáním nejméně 7 let, 6 měsíců a 1 dne effektivní služby u učitelů státních středních škol, poněvadž u poslednějších se čítají vždy plné 3 roky effektivní služby za 4 roky pro výměru výslužného. (Ovšem je pro učitele státních středních škol stanovena jen 2 procentní stupnice při výměře pense, pokud se jedná o více než 10 služebních let, pro pragmatické státní úředníky byla stanovena zákonem ze 24. května 1906, č. 105 ř. z. stupnice 2*4 procenta za každý rok nad 10 služebních let.)
Úředník, jenž se činné služby dobrovolně vzdá neb je z činné služby nucené propuštěn, nemá nikdy nároku na požitek výslužný (ani na odbytné, ani na opětující se výslužné); rovněž mu nepřísluší nárok na vrácení pensijních příspěvků, jež byl povinen platiti v době své činné služby dle zákonů ze 14. května 1896, č. 74 ř. z., 24. května 1906, č. 105 ř. z. a 19. února 1907, č. 34 ř. z.
Mimo právě zmíněné případy obdrží úředník, jenž vstoupí na odpočinek před uplynutím 10tileté činné služby, zpravidla odbytné, a to buď ve výměře jednonásobného posledního ročního služného (Jahresgehalt), když může vykázati pouze započítatelnou nepřerušenou službu maximálně 5 let, buď ve výměře dvojnásobného posledního ročního služného, má-li započítatelnou nepřerušenou službu více než 5, méně však než 10 let (§ 3. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. ve spojení s § 60. sl. pragm.). Aktivitní neb jiný přídavek zůstává při výměře odbytného nepovšimnut.
Výjimečně má státní úředník nárok na opětující se výslužné i před uplynutím 10ti započítatelných služebních let v těchto případech: 1. stane-li se nezpůsobilým ke službě následkem choroby neb následkem ublížení na těle, jež si nepřivodil úmyslně, přísluší mu za předpokladu, že sloužil nejméně plných 5 let (argum. »mindestens 5 Jahre«), resp. u učitelů — 9 —
státních středních škol nejméně plné 4 roky (neplatí tu tedy pravidlo, že zlomky roku delší 6 měsíců se čítají pro výměru služného za celý rok) opětující se výslužné v tom rozsahu, jakoby byl sloužil 10 let, tudíž 40 procent základu pro výměru pense. (§ 2. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.)
2. stane-li se následkem oslepnutí neb duševní poruchy bez vlastního úmyslného zavinění nezpůsobilým k další službě a k jakékoliv jiné výdělečné činnosti, přísluší mu opětující se výslužné v tom rozsahu, že se mu připočte 10 let k jeho vlastní započítatelné době služební. (§ 62. odst. I. sl. pragm.)
Kulposní vlastní zavinění služební nezpůsobilosti nezbavuje úředníka dobrodiní §u 62. odst. I. sl. pragm. (rovněž ne v II. odst. § 62. 1. c.)
Oslepnutí resp. duševní porucha musí podobně jako úplná trvalá nezpůsobilost k výdělečné činnosti býti dány již v okamžiku, kdy úředník jest dán na odpočinek a musí býti prokázány vysvědčením státního lékaře. Nastane-li oslepnutí neb porucha duševní teprve v době, kdy úředník již je na odpočinku (ať dočasném či trvalém), nebo nabude-li teprve tehdy takového stupně, že úředník se stane nezpůsobilým k jakékoliv činnosti výdělečné, neplatí ustanovení § 62. odst. I. sl. pragm.
Pojem »nezpůsobilosti k jakékoliv činnosti výdělečné« nesluší vykládati strictissimo sensu, nýbrž dlužno tím rozuměti nezpůsobilost k výdělečné činnosti, jež by byla přiměřenou sociálnímu postavení a předběžnému vzdělání úředníkovu.
3. stane-li se následkem úrazu bez vlastního úmyslného zavinění nezpůsobilým ke službě, přísluší mu opětující se výslužné v tom rozsahu, že se mu připočte 10 let k jeho vlastní započítatelné době služební za těchto podmínek:
a) úraz musil úředníka postihnouti u výkonu určitého služebního úkonu a býti s tímto v příčinné spojitosti;
b) musí býti prokázáno prohlídkou státnělékařskou, zavedenou z moci úřední, že služební nezpůsobilost byla podmíněna jedině oním úrazem;
c) služební nezpůsobilost musila nastati do roka po úrazu;
d) nárok na výsadní výměru pense musí býti uplatněn u služebního úřadu do roka po nastalé služební nezpůsolosti (§ 62. odst. II. sl. pragm.).
4. stane-li se nezpůsobilým k jakékoliv výdělečné činnosti následkem (sešílení, oslepnutí neb jiné) choroby bez — 10 —
vlastního zavinění a nemá-li dle předchozích norem (svrchu ad 2. a 3.) nárok na opětující se výslužné, přísluší mu takové výslužné v ročním obnosu 1/4 služného, jež posléze požíval, nejméně však 800 K (pensijní normále ze 26. března 1781, bod 5. ve spojení se zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.). (Případy sešílení a oslepnutí, jež dv. dekr. z roku 1781 uvádí, spadají nyní pod výhodnější normu § 62. odst. I. sl pragm.)
Výjimečně příznivější požitky výslužné než by byly normálně, stanoveny jsou služební pragmatikou v těchto případech:
1. stane-li se úředník následkem oslepnutí neb duševní poruchy bez vlastního úmyslného zavinění nezpůsobilým k další službě a k jakékoliv jiné výdělečné činnosti, připočte se 10 let k jeho vlastní započítatelné služební době (§ 62. odst. I. sl. pragm.).
2. výhrada připočtení 10 let přísluší také úředníku, jenž se stane nezpůsobilým ke službě následkem úrazu bez vlastního úmyslného zavinění, jsou-li dány předpoklady vypočtené svrchu pod č. 3. lit. a—d (§ 62. odst. II. sl. pragm.).
V právě naznačeném případě služební nezpůsobilosti následkem nezaviněně utrpěného úrazu ve službě může ústřední úřad (ministerstvo resp. nejvyšší účetní dvůr) poskytnouti ještě vyšší výslužné až do plného obnosu aktivitních požitků započítatelných do základu pro výměru pense, jsou-li okolnosti hodny zvláštního zřetele (§ 62. odst. III. sl. pragm., bod 5. pensijního normálu ze 26. března 1781 ve spojení s § 60. sl. pragm.).
Fakultativní, na volné úvaze ústředního úřadu závislé připočtení let (až do 10 let) ku započítatelné služební době může nastati konečně tehdy, stane-li se úředník nezpůsobilým k další službě a k jakékoliv výdělečné činnosti následkem jiné těžké a nevyléčitelné choroby než oslepnutí neb poruchy duševní, nepřivodil-li sobě chorobu tu vlastním úmyslným zaviněním (§ 62. odst. IV. sl. pragm.).
V případech, kdy dle § 62. sl. pragm. byly obligatorně přiřknuty vyšší než normální požitky výslužné, sníží se ona zvýšená pense u úředníků podléhajících úrazovému pojištění o obnos jejich úrazové renty (§ 62. odst. V. sl. pragm.).
Ustanovení toto vztahuje se pouze na případy obligatorního úrazového pojištění, nikoliv tedy na případy, kde úředník se samovolně dal pojistiti u některé pojišťovací společnosti pro případ úrazu. — 11 —
Co se týče výměry opětujícího se výslužného, obnáší při 10 letech služebních (ať již skutečně odsloužených či dle zákonné fikce svrchu ad 1 praesumovaných) 40% základu výměry pense (Pensionsbemessungsgrundlage), nejméně však 800 K ročně (§ 1. odst. II. zák. ze 14. května 1896, č. 74. ř. z.) a stoupá pak každým služebním rokem o 2*4% základu výměry pense, takže dosahuje při 35 služebních letech plného obnosu základu výměry pense (§ 64. odst. I. sl. pragm.) t. j. plného služného (Gehalt) a oné části aktivitního přídavku, jak je stanoven zákonem ze 24. května 1906, č 105 ř. z. (Pro XI. hodn. třídu 240 K, X. hodn. tř. 320 K, IX. h. tř. 400 K, VIII. h. tř. 480 K, VII. hodn. tř. 560 K, VI. h. tř. 640 K, V. h. tř. 800 K a pro IV. hodn. tř. část funkčního přídavku v obnosu 1200 K.)
Učitelé státních středních škol, pokud se na ně vztahuje § 1. odst. II. zákona z 9. dubna 1870, č. 47 ř. z., dosahuji po 10 započítatelných letech 40"/0, za každý započítatelný rok další 2%, tedy plné výslužné po 40 započítatelných letech resp. (vzhledem k výpočtu vždy 3 effektivních let za 4 roky) po 30 effektivních letech služebních.
Ačkoliv při změně služebních požitků (ku příkladu následkem jmenování do vyšší hodnostní třídy [§ 49. sl. pragm.], následkem časového postupu [§ 51. sl. pragm.] neb následkem uplynutí triennia či kvadriennia [§ 50. sl. pragm.]) nové vyšší požitky počínají prvním dnem onoho měsíce, jenž následuje na jmenování, povýšení neb postup, a dosavadní služební požitky se zastaví posledním dnem onoho měsíce, v němž nastalo jmenování, povýšení neb postup (§ 47. odst. I.a III. sl. pragm.), jsou přece příslušné vyšší služební požitky vzaty za základ výměry pense i tehdy, když úředník odešel na odpočinek koncem měsíce, v němž se stalo jmenování, povýšení neb postup ve vyšší aktivitní služební požitky (§ 64. odst. I. sl. pragm. argum. »Anspruch hatte«, nikoliv »bezogen hatte«).
Do základu výměry pense se započítá — nehledě k starobnímu osobnímu přídavku služebnímu, nabytému dle článku III. zákona z 19. září 1898, č. 172 ř. z. — též onen personální přídavek, jenž při propůjčení byl prohlášen výslovně za započítatelný; k propůjčení takového osobního přídavku, poněvadž vybíhá z mezí všeobecných norem zákonných a jest požitkem z milosti (Gnadensache), je nutným nejvyšší rozhodnutí mocnářovo ať již speciální či generální.
Ředitelům státních škol — ať středních či obecných — se Započítá do pense též jich funkční přídavek.
V případech, kdy se propůjčí opětující se výslužné dle bodu 5. pensijního normálu ze 26. března 1781, obnáší — 12 —
výslužné ono 1/4 služného, jehož úředník posléze požíval,
nejméně však 800 K ročně.
Úředníci provisorně jmenovaní jsou nyní postaveni na roveň úředníkům definitivně jmenovaným. (Před účinností sl. pragmatiky byl úředníkům jmenovaným provisorně do vyšší hodnostní třídy ponechán plat dosavadní jejich nižší hodnostní třídy a poukázán pouze doplňující přídavek (Ergänzungszulage) do výměry služebních požitků oné vyšší hodnostní třídy.)
Přísluší-li úředníku, jenž vstupuje na odpočinek, opětující se výslužné, může dle § 3. cís. nař. z 19. prosince 1866, č. 157 ř. z. žádati místo opětujícího se výslužného odbytné z pense (Abfertigung aus der Pension) a to v dvojnásobném obnosu posledního započítatelného aktivitního požitku (t. j. služného bez aktivitního přídavku), předložil-li věrohodné lékařské vysvědčení a vzdá se pro sebe i svoji případnou rodinu všech nároků, nabytých na základě dosavadní své služby. Dotyčný zříkací revers dlužno, jedná-li se o úředníka ženatého, dáti podepsati též od manželky úředníkovy a 2 svědků (v. min. fin. ze 24. října 1867, č. 37906, nař. věstn. č. 37.).
Ono odbytné z pense možno za zmíněných předpokladů též přiřknouti úředníku, jsoucímu již na odpočinku, jenže se v tomto případě srazí od summy odbytného ony obnosy, které již obdržel na výslužných požitcích (v. min. fin. ze dne 15. května 1871, č. 4615 nař. věstn. č. 20). Od zmíněného právě odbytného z pense (Pensionsabfertigung) dlužno lišiti odbytné dle § 3. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z., jež přísluší oněm státním úředníkům, kteří, stavše se nezpůsobilými k službě neb majíce býti odstraněni z činné služby ze služebních důvodů, nesloužili dosud započítatelných 10 let resp. v případu chorobou pod- míněné nezpůsobilosti služební plných 5 let, předpokládajíc, že nemají dle svrchu naznačených zásad nároku na opětující se výslužné a že neopouštějí státní službu buď následkem resignace (dobrovolného se vzdání) neb následkem disciplinárního propuštění. Odbytné toto obnáší při služební době do 5 let jednonásobný, při službě více než 5tileté dvojnásobný obnos posledního ročního služného. (Kvóta aktivitního přídavku a pod. zůstane při výměře odbytného nepovšimnuta.)
Praktikanti a auskultanti nemají zpravidla nároku ani na odbytné, ani na opětující se výslužné. Výjimečně jim přísluší jejich adjutum jako výslužné, když
1. následkem oslepnutí neb duševní poruchy se stanou — 13 —
nezpůsobilými k další službě a k jakékoliv výdělečné činnosti bez vlastního úmyslného zavinění;
2. následkem úrazu ve službě utrpěného bez vlastního úmyslného zavinění se stanou nezpůsobilými k službě, jsou-li tu dány podmínky naznačené svrchu II ad 3. (§ 62. posl. odst. sl. pragm.)
Výslužné požitky se vyplácejí nyní (na Moravě a ve Slezsku od 1. února 1911, v Čechách od 1. února 1912 — nař. min. financí z 19. ledna 1911, č. 15. ř. z. a z 9. ledna 1912, č. 19 ř. z.) ve všech korunních zemích prostřednictvím poštovní spořitelny a to bud hotově neb přípisem na šekové konto dotyčného úředníka. (Instrukce o provedení výplat poštovní spořitelnou na účet finančních úřadů, publikovaná nařízením min. financí z 30. dubna 1908, č. 59. nař. věstníkem min. financí.)
Výplata hotově se děje zásadně jen k vlastním rukám dotyčného úředníka, vyjma případy zákonného zastoupení opatrovníkem (otcem, poručníkem).
Opětující se požitky výslužné jsou splatný prvního dne každého měsíce, vyplácejí se pak každého druhého dne v tom kterém měsíci. Zemřel-li tudíž pensionovaný (kvieskovaný) úředník prvního dne některého měsíce, přísluší výslužné za dotyčný měsíc do pozůstalosti onoho úředníka.
Výslužné dlužno zásadně požívati a pobírati v tuzemsku. Chce-li pensionovaný (kvieskovaný) úředník se uchýliti do ciziny a požívati (konsumovati) výslužné v cizině (za kterou se v tomto směru nepovažují Uhry a Bosna s Hercegovinou), musí zažádati o příslušné povolení zpravidla (mimo Saska) resortního svého ústředního úřadu, jež pak postupuje v souhlase s ministerstvem zahraničních záležitostí a s c. k. min. financí. Pobírati (percipovati) lze v těchto případech výslužné bud plnomocníkem v tuzemsku neb osobně u některého (obyčejně pohraničního) rakouského poštovního úřadu, případně v několikaměsíčních intervalech (poste restante). V případech, kde percipient bydlí v cizině, je výplata prostřednictvím poštovní spořitelny (ať hotově či přípisem na šekové konto) zásadně nepřípustnou.
Chce-li kdo netoliko požívati, nýbrž i pobírati výslužné v cizině, musí zažádati o povolení ústředního úřadu svého resortu, jež pak postupuje v souhlasu s minist. zahraničních záležitostí a s mimst. financí. Pobírati lze výslužné v cizině jen u pokladen diplomatických zastupitelstev říše rakousko- uherské (tedy pokladen příslušného velevyslanectva resp. vyslanectva) neb u pokladen oněch konsulárních zastupitel- — 14 —
stev říše rakousko-uherské, jež jsou řízena effektivními úředníky konsulárními (a contr. pouhých honorárních).
Příslušné předpisy jsou upraveny naříz. min. financí z 8. října 1910, č. 187 ř. z. resp. nařizov. věstníku min. fin. č. 141 a 142 ex 1910.
Nárok na opětující se výslužné pomíjí:
1. smrtí percipienta;
2. odsouzením jeho pro zločin (§ 26. lit. g) trestního zákona ze 27. května 1852, č. 117 ř. z.). (Případ tento odpadne dle nové osnovy tr. z.)
Při odsouzení pro přestupek krádeže, zpronevěry podvodu, účastenství na krádeži neb zpronevěře, pak přečinu dle § 1. zák. o nekalých obchodech úvěrních, konečně přečinu neb přestupku dle § 1. zýkona o maření exekuce může příslušný úřad disciplinární vyřknouti ztrátu nároku na výslužné.
3. byla-li dodatečně vyřčena disciplinárním nálezem ztráta nároku pensijního pro porušení služebních povinností, jichž se dopustil úředník v době činné služby;
4. nedovoleným pobytem v cizině (za jakouž se však dle hořejších vývodů nepovažují Uhry a Bosna s Hercegovinou);
5. ztrátou rakouského státního občanství;
6. zpěčuje-li se bezdůvodně znovu nastoupiti služební místo, jež mu bylo poukázáno, předpokládajíc, že úředník byl kvieskován, nikoliv pensionován;
7. reaktivováním ať již na místo dříve zastávané či na jiné. Eventuelní přebytek, o který snad převyšovalo dosavadní výslužné nový plat aktivitní, ponechá se ovšem úředníkovi;
8. vzdá-li se úředník nároku na výslužné. (cf. § 86. služ. pragm.)

Výslužné a zaopatřovací požitky státních úředníků a jejich pozůstalých dle norem služební pragmatiky (zák. z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.).


Minist. místotajemník Dr. Jan Brablec.
III.
Zaopatřovací požitky vdov a sirotků.
Právní povaha těchto požitků — pokud nejsou jedinečnými (jako odbytné dle § 11. a úmrtní čtvrtletně dle § 12. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.), nýbrž opětujícími se (jako vdovská pense, vychovací příspěvky a sirotčí pense) — je pouze derivativní, odvislá od nároku manžela či otce na požitek výslužný.
Pozůstalí po státním úředníku, jenž v době úmrtí sám neměl nároku na stálý požitek výslužný, nemají zpravidla nároku na opětující se požitky zaopatřovací, t. j. na vdovskou pensi s eventuelními vychovacími příspěvky neb na sirotčí pensi. (O požívání a pobírání — konsumování a percipování — opětujících se požitků zaopatřovacích platí analogicky pravidla uvedená svrchu ad II. tohoto pojednání v příčině opětujícího se výslužného.)
Zaopatřovací požitky přísluší tudíž zásadně jen pozůstalým oněch státních úředníků, kteří buďto sami požívali opětující se výslužné (nechť činná jich služba trvala jakkoliv dlouho či krátce) neb zemřeli v činné službě v době, kdy již nabyli nároku na stálé výslužné, tedy zpravidla po 10tileté započítatelné činné službě (= po effektivní službě více než 9 let 6 měsíců vzhledem k ustanovení § 1. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z., dle něhož se čítá doba delší šesti měsíců při výpočtu pense za celý rok)
Výjimečně přísluší zaopatřovací požitky pozůstalým i tehdy, když dotyčný státní úředník v činné službě zemřevší nesloužil ještě započítatelných 10 let, v těchto případech:
1. sloužil-li nejméně plných 5 let (neplatí tu tedy pravidlo, že zlomky roku delší 6 měsíců se čítají pro výměru výslužného za celý rok — argum. »mindestens — 86 —
5 Jahre« v § 2. zák. ze 14. května 1896, č. 74. ř. z.) a nepřivodil sobě smrt sám úmyslně (sebevraždou) [§ 5. zák. posléz uvedeného];
2. zemřel-li před dokončením plných 5ti služebních let následkem úrazu utrpěného bez vlastního úmyslného zavinění a jsou-li dány tyto podmínky:
a) úraz musil dotyčného státního úředníka stihnouti u výkonu určitého služebního úkonu a býti s tímto v příčinné spojitosti;
b) musí býti prokázáno prohlídkou státnělékařskou, zavedenou z moci úřední, že smrt byla podmíněna jedině oním úrazem;
c) smrt musila nastati do 1 roku po úrazu;
d) nárok na přiřčení zaopatřovacího požitku musí býti uplatněn u služebního úřadu zemřelého manžela (otce) do roka po jeho úmrtí (§ 63. odst. I. služební pragmatiky ve spojení s § 62. odst. II.);
3. přišel-li bez vlastního zavinění o život před dokončením plných 5ti služebních let u výkonu služby neb z důvodu výkonu služby (»in oder wegen Amtsverrichtungen«) nejv. rozhodnutí ze 26. dubna 1791 spis dvorské komory č. 1257. — Podmínky nároku zaopatřovacího jsou v tomto případě liberálnější než v případě dle § 63. sl. pragm., jen že zase rozsah výměry zaopatřovacích požitků je zpravidla [nehledíc k minimální pensi vdovské, jež pro vdovy po státních úřednících obnáší 800 K ročně] menší);
4. jedná-li se o případy stanovené § 34. a 35. zákona o nakažlivých chorobách ze 14. dubna 1913, č. 67 ř. z.

A) Vdovská pense.


V případech spadajících pod nejv. rozhodnutí ze 26. dubna 1791 a v případech, kde se jedná o vdovy státních úředníků, kteří se stali nezpůsobilými k jakékoliv výdělečné činnosti následkem sešílení, oslepnutí neb jiné choroby bez vlastního zavinění a byli dáni na odpočinek na základě bodu 5. pensijního normálu ze 26. března 1781, obnáší zaopatřovací požitek vdovy 74 započítatelných aktivitních požitků zemřelého manžela, nejméně však 800 K, ovšem ne více než by obnášela normální vdovská pense dle předpisu § 5. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. ve spojení s § 64. odst. II. služ. pragmatiky.
Pro všechny ostatní svrchu naznačené případy (zejm. též ve výjimkách č. 1., 2. a 4) stanovena vdovská pense fixními obnosy pro jednotlivé hodnostní třídy: — 87 —
I.—III. 6000 K, IV. 4000 K, V. 3000 K, VI. 2400 K, VII. 1800 K, VIII. 1400 K, IX. 1200 K, X. 1000 K, XI. 800 K (§ 5. odst. I. citov. zákona z roku 1896).
Dle § 10. citov. zákona z roku 1896 platí však omezení pro vdovy po státních úřednících, zemřevších na odpočinku (ať dočasném či trvalém) v tom rozsahu, že vdovská pense nesmí v těchto případech převyšovati normální výslužné manželovo, při čemž zůstane nepovšimnuta část aktivního přídavku, započítatelná do výslužného dle § 1. zák. ze 24. května 1906, č. 105 ř. z. (srovn. § 2. posléz uvedeného zákona). »Normálním« výslužným je v případě, že se jedná o úředníka zemřevšího na odpočinku, jehož výslužné bylo nálezem disciplinárním sníženo (§§ 93. lit. d a 97. služ. pragmatiky, resp. stran soudcovských úředníků § 6. lit. b zákona z 21. května 1868, č. 46 ř. z. ono fiktivní výslužné, jež by úředníku onomu bylo příslušelo, abstrahuje-li se od disciplinárního trestu.
Vdovy po úřednících, kteří jsou pouze provisorně ustanoveni (angestellt) dle § 10. sl. pragm., nemají nároku na vdovskou pensi, poněvadž úředníci ti neměli hodnostnětřídního postavení (rangsklassenmässige Stellung, v. m. f. ze 3. února 1914, č. 8747 n. věstník m. fin. č. 41 ad § 36. služ. pragm.). Vdovy po úřednících definitivních, kteří provisorně zastávali místo vyšší hodn. třídy (provisorně jmenovaní do vyšší hodn. třídy), mají nárok pouze na vdovskou pensi dle oné (nižší) hodn. třídy, kterou manžel definitivně zastával, resp. dle služného, které manžel pobíral dle svého definitivního služebního místa (§§ 36., 45. a 64. služ. pragm. ve spojení s uvedeným výnosem m. f. ze 3. února 1914, nález říšského soudu z 18. října 1906, č. 390).
Obnášelo-li však služné (Gehalt) manžela více než stanoveno zákonem z 19. února 1907, č. 34 ř. z. pro tu kterou hodn. třídu, v níž se manžel formálně nalézal, vyměří se vdovská pense dle příslušné vyšší hodnostní třídy, jíž odpovídá služné, které manžel fakticky pobíral (§ 5. odst. II. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. pro vdovy po profesorech a § 64. odst. II. věta 1. služ. pragm.). U profesorů může totiž služné divergovati s normální hodnostní třídou zpravidla o 1 stupeň, u ostatních státních úředníků na základě časového postupu i o více stupňů hodnostních tříd.
Vdově po ministru přísluší bez ohledu na délku manželovy služební doby pense vdovská v obnosu 2000 K ročně, nemá-li dle § 5. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. neb dle výhodnějších norem §§ů 63. a 64. služ. pragmatiky,
6* — 88 —
resp. nejv. rozhodnutí ze 26. dubna 1791 nároku na vyšší vdovskou pensi (čl. III. zákona z 22. července 1868, č. 111 ř. z. ve spojení s § 60, odst. I. služ. pragm. — Ministr sám má v naznačeném případu dle zák. z 22. července 1868 nárok na minimální pensi 8000 K ročně, O vychovacích příspěvcích a sirotčí pensi se citovaný zákon nezmiňuje).
Požíval-li manžel nej vyšší stupeň služného té které hodnostní třídy neb nabyl nároku na nejvyšší stupeň služného dotyčné hodnostní třídy (argum.: »den Anspruch erlangt hatte«), vyměří se vdovská pense dle § 64. II. odst. služ. pragm. zpravidla dle nejblíže vyšší hodnostní třídy. (Tedy měl-li úředník IV. hodn. tř. služné 16000 K, úředník V. hodn- třídy služné 14000 K, VI. hodn. tř. 8800 K, VII. hodn. tř. 6400 K, VIII. hodn. tř. 4800 K, IX. hodn. třídy 3600 K, X. hodn. tř. 2800 K, XI. hodn. tř. 2200 K neb zemřel v době, kdy od jmenování jeho — za platnosti služební pragmatiky — do IV. hodn. tř. uplynuly více než 4 roky, resp. do V. hodn tř. více než 8 let, resp. do VI. inclusive VIII. hodn. tř. více než 12 let, resp. do IX. hodn. tř. více než 12 let, resp. do X. neb XI. hodn. tř. více než 9 let, přepokládajíc, že nestála v cestě překážka čl. I. § 1. odst. 4. zákona z 19. února 1907, č. 34 ř. z., t. j. dokonaný 60 tý rok věku a dovršený 35 tý rok služební (§ 50. odst. I. a II. služ. pragm.).
Pokud se tato ustanovení týkají hodnostních tříd, ve které je možným časový postup dle § 52. služební pragmatiky, nemají do budoucna pro hodnostní třídu, do které byl státní úředník jmenován, praktické ceny, poněvadž z dotyčných hodnostních tříd dosáhne úředník v cestě časového postupu dříve požitků vyšší hodnostní třídy než by v cestě triennií či kvadriennií dospěl k nejvyššímu stupni služného své vlastní hodn. třídy, a poněvadž ustanovení ta dle dalšího znění § 64. sl. pragm. se nevztahují na pozůstalé po úřednících, kteří zůstali v nejvyšším stupni služného své hodnostní třídy následkem vyloučení z časového postupu (§ 51. odst. IV. sl. pragm., tedy zněla-li kvalifikace na známku »jen méně vyhovuje« neb »nevyhovuje«. — Odstavec V. § 51. sl. pragm. zde není relevantním vzhledem k ustanovení čl. I. § 1. odst. 4. zákona z 19. února 1907, č. 34 ř. z.).
Výhoda v předchozím odstavci naznačená se nevztahuje také na pozůstalé po úřednících, kteří byli v době úmrtí vyloučeni z povýšení do vyšší hodn. třídy následkem disciplinárního trestu (§ 64. in fine ve spojení s § 93. odst. I. lit. b) a § 94. služ. pragmatiky).
Praktický význam má však ustanovení § 64. odst II. služ. pragm. jednak pro vdovy, jichž manželé dosáhnuvše — 89 —
nejvyššího stupně služného své hodn. třídy byli dáni na odpočinek před 1. únorem 1914, ale zemřeli za doby platnosti služební pragmatiky (§ 60. odst. II. služ. pragm.), jednak pro vdovy po úřednících, kteří měli požitky nejvyšší hodnostní třídy, dosažitelné cestou časového postupu. (Obdrží tudíž vdovy po úřednících konceptních, kteří měli požitky nejvyššího stupně služného VII. hodn. třídy vdovskou pensi odpovídající VI. hodn. třídě, t. j. 2400 K, ať již byli úředníci ti formálně v kterékoliv nižší hodnostní třídě. — Dikce § 64. odst. II. služ. pragm. »Hatte der Beamte jedoch bereits den Anspruch auf den Bezug der hochsten Gehaltsstufe seiner (?).Bangklasse erreicht« není tedy zcela přesnou.)
Časový postup je dle §§ 52. a 56. služ. pragm. stanoven takto:
A) pro úředníky s úplným vysokoškolským vzděláním (tedy zejm. pro úředníky konceptní, lékařské, technické, srov. nařízení veškerého ministerstva z 1. února 1914, č. 34 ř. z.) obnáší čekací lhůta z místa praktikanta do jmenování úředníkem X. hodn. třídy téhož služebního odvětví téhož ressortu (Beförderungsfrist, § 56. služ. pragm.) 3 léta, z X. hodn. třídy a do nabytí služebních požitků IX. hodn. třídy 5 let, z IX. hodn. třídy, resp. od nabytí služebních požitků IX. hodn. třídy do nabytí služebních požitků VIII. hodn. třídy 6 let a z VIII. hodn. třídy, resp. od nabytí služebních požitků VIII. hodn. třídy do nabytí služebních požitků VII. hodn. třídy též 6 let
Uvedené lhůty pro časový postup (Zeitvorrückungsfrist, § 52. sl. pragm.) z IX. a VIII. hodn. třídy, resp. od nabytí služebních požitků IX. a VIII. hodn. třídy do nabytí služebních požitků VIII. a VII. hodn. třídy jsou dle článku I. odst. 3. lit. b) uvozovacího zákona k služební pragmatice stejné (po 6 letech) i pro úředníky soudcovské. Odchylně od ostatních konceptních praktikantů, kteří za předpokladu nejméně »dobré« kvalifikace a po vykonané odborné zkoušce musí za 3 léta od vstupu do služby svého ressortu býti jmenováni koncipisty, nestává pro právní praktikanty soudcovské, resp. auskultanty nároku na jmenování soudcem (IX. hodn. tř.) po uplynutí určité lhůty; ovšem se skytá dle článku I. odst. 3. lit. d) úvoz. zákona k služ. pragmatice přiměřený — za okolností dokonce výhodnější, poněvadž eventuelně i k služební době jiného ressortu přihlížející — ekvivalent pro případ, že auskultant byl jmenován soudcem IX. hodn. třídy po více než 8 let do pense započítatelných (§§ 15. odst. 2. a 17. odst. —
2. zákona o soudní organisaci ze 27. listopadu 1896, č. 217) letech služebních.
B) pro úředníky, absolvovavší úplnou střední školu a kurs vysokoškolský a složivší pak státní zkoušku na vysoké škole (zejm. pro geometry) obnáší jmenovací lhůta (Beforderungsfrist) z místa praktikanta (eleva) do XI. hodn. třídy 3 léta, analogické pak čekací lhůty postupové (Zeitvorrückungsfrist) — jak naznačeno svrchu ad A — v XI. hodn. tř. 5 let, v X. hodn. tř. 7 let, v IX. hodn. tř. 7 let a v VIII. hodn. třídě 10 let. V této kategorii (B) nabude tedy úředník služebních požitků VII. hodn. třídy za celkových 32 let, kdežto v kategorii A za celkových 20 let.
C) pro úředníky, kteří absolvovali úplnou střední školu (zejm. pro úředníky účtárenské) obnáší jmenovací lhůta z místa praktikanta do XI. hodn. třídy 3 léta, čekací lhůty postupové pak v XI. hodn. třídě 6 let, v X. hodn. třídě 6 let a v IX. hodn. třídě 7 let. V této kategorii má tedy úředník při splnění příslušných podmínek zajištěno dosažení služebních požitků VIII. hodn. třídy za celkových 22 let.
D) pro úředníky, kteří absolvovali 4 třídy střední školy neb jednoroční kurs spojený se školou měšťanskou (zejm. pro úředníky berní a pokladniční) obnáší jmenovací lhůty z místa praktikanta do XI. hodn. třídy 4 léta, čekací lhůty postupové pak XI. hodn. třídě 6 let, X. hodn. třídě 7 let a v IX. hodn. třídě 9 let. V této kategorii má tedy úředník při splnění příslušných podmínek zajištěno dosažení služebních požitků VIII. hodn. třídy za celkových 26 let.
E) pro úředníky, kteří mají předběžné vzdělání vyšší než pouhé obecné školy (zejm. pro úředníky manipulační, kancelářské) obnáší jmenovací lhůta z místa praktikanta do XI. hodn. třídy 4 léta, čekací lhůty postupové pak v XI. hodn. třídě 6 let a v X. hodn. třídě 9 let. V této kategorii má tedy úředník při splnění příslušných podmínek zajištěno dosažení služebních požitků IX. hodn. třídy za celkových 19 let.
Měl-li státní úředník hodnost (charakter) vyšší hodnostní třídy neb název a hodnost (titul a charakter) vyšší hodnostní třídy, přísluší vdově vdovská pense dle oné vyšší hodnostní třídy (§ 5. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.), nemá-li na onu vyšší pensi již nároku dle § 64. odst. II. služební pragmatiky (v. m. f. ze 3. února 1914, č. 8747 naříz. věstník min. financí č. 41.).
Výhodnější než normální požitky zaopatřovací mohou ústřední úřady (ministerstva a nej v. účetní dvůr) poskytnouti pozůstalým po úřednících, kteří zemřeli ná- — 91 —
sledkem úrazu utrpěného u výkonu služby (§ 63. sl. pragm. za analogických podmínek § 62. odst. II. služ. pragmatiky), jsou-li dány okolnosti hodné zvláštního zřetele. Za zmíněných předpokladů mohou býti povoleny pozůstalým po úřednících, kteří měli aktivitní požitky XI., resp. X., resp. IX. hodn. třídy zaopatřovací požitky až do výše IX., resp. VIII., resp. VII. hodn. třídy, pozůstalým po úřednících ostatních (tedy oněch, kteří měli aktivitní požitky odpovídající VIII. až IV. hodn. třídě), zaopatřovací požitky až do výše normálních zaopatřovacích požitků nejblíže vyšší hodn. třídy (§ 63. odst. II. služ. pragm.).
Nárok na vdovskou pensi přísluší vdově po státním úředníkovi pouze tehdy, když sňatek se uskutečnil za činné služby manželovy, předpokládajíc mimo to, že manžel nepřekročil v době sňatku ještě 60tého roku věku svého, poněvadž pak by bylo ještě nutným, aby manželství to trvalo aspoň plné 4 roky, resp. z manželství toho se zrodilo dítě (byť třeba posthumus a to bez rozdílu ať se narodilo dítě živé či mrtvé). Legitimace dítěte per subsequens matrimonium by však nestačila. (Dekret dv. kanc. z 28. června 1790 sb. z. cís. Leopolda II. sv. 1. č. 148 nicht volle 4 Jahre mit ihm im Ehestande ohne Kinder zu erzeugen gelebt).
Došlo-li ke sňatku sice ještě za činné služby manžela, jenž v době sňatku již dovršil 60tý rok věku svého, netrvalo-li však manželství to aspoň 4 roky neb z manželství toho se nezrodilo dítě (byť i posthumus), má vdova taková pouze nárok na jedinečné odbytné v obnosu čtvrtiny posledního služného manžela (dv. reskript z 15. ledna 1807, č. 1071 ve spojení s §§ 11. a 17. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. a § 60. odst. I. služ. pragmatiky).
Nároku ani na vdovskou pensi, ani na odbytné dle § 11. citov. zák. ze 16. května 1896 nemá vdova, z jejíž výlučné viny bylo manželství rozvedeno od stolu a lože (§ 17. č. 2 zák. ze 14. května 1896, č 74 ř. z. a nález správního soudu z 15. října 1902, č. 8682 Budwinski č. 1260).
Vdova po úředníku, jenž se oženil teprve po svém vstupu na odpočinek (ať dočasný či trvalý), nemá nároku ani na vdovskou pensi, ani na odbytné, leč že by manžel byl reaktivován; rovněž tak vdova po úředníku, jenž sám pozbyl nároku na výslužné (viz shora pojednání tohoto oddíl II. in fine případy 2.—6. a 8.): zejména ať již následkem resignace (buď ve smyslu § 3. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. neb ve smyslu § 3. cís. nař. z 9. prosince 1866, č. 157 ř. z.) či následkem trestněsoudního neb disciplinárního nálezu. Poslednější nález se může fiktivně vysloviti i po úmrtí dotyčného úředníka (dv. dekret z 2. ledna 1830 — 92 —
sb. z. pol. sv. 58. č. 1); výjimečně však nemá zmíněný nález disciplinární, vyplynuvší po úmrtí úředníkově, v zápětí ztrátu zaopatřovacích požitků (vdovské pense, vychovacích příspěvků, resp. sirotčí pense), když ony zaopatřovací požitky již byly poukázány k výplatě pozůstalým a teprve potom dodatečně vyšly na jevo činy úředníka (manžela resp. otce), pro které by byl býval propuštěn ze služby a na nichž nesměli pozůstalí míti účasti. — Oženil-li se úředník v době, kdy byl suspendován ze služby, má vdova nárok na pensi vdovskou jen tehdy, když po smrti úředníkově bylo rozhodnuto, že by nález disciplinární, kdyby byl vyplynul ještě za života úředníkova, nebyl zněl na propuštění ze služby.
Ožení-li se státní úředník v době, kdy jest v poměru »mimo službu« (Ausserdienststellung, § 71. služ. pragmatiky), má jeho vdova nárok na pensi vdovskou, poněvadž úředník daný mimo službu jest dle § 72. služ. pragm. zcela postaven na roven úředníku aktivnímu až na jedinou okolnost, že nekoná služby.
Za to dlužno vzhledem k ustanovení § 74. odst IV. služ. pragm. zastávati názor, že vdova po státním úředníku, jenž se oženil v době, kdy byl na dovolené s platem čekacím (Beurlaubung init Wartegebuhr), má nárok na vdovskou pensi jedině tehdy, když byl manžel její znovu povolán k činné službě.
Zemře-li státní úředník následkem samovolně spáchané sebevraždy v činné službě, nemá vdova nároku na vdovskou pensi, když manžel její nesloužil dosud nejméně 10 započítatelných let, t. j. effektivně nejméně 9 let 6 měsíců 1 den (§ 17. č. 1 zákona ze 14. května 1896, č 74 ř. z ). Samovolně spáchaná sebevražda státního úředníka, jenž buďto již sám pobíral opětující se výslužné (ať již sloužil v aktivitě jakkoliv krátce) neb zemřel v činné službě absolvovav 10 započítatelných let služebních (tedy po více než 9 letech, 6 měsících effektivní služby), je irrelevantní pro nárok na zaopatřovací požitky pozůstalých onoho úředníka.
Vdovská pense přísluší od prvního dne měsíce následujícího po úmrtí manželově a trvá zpravidla až do
1. úmrtí vdovy neb
2. opětného právoplatného se provdání vdovy. Bylo-li druhé manželství vdovy prohlášeno soudním rozsudkem za neplatné, přísluší vdovská pense opětně ex tunc, poněvadž de iure nezanikla. V tomto případě však pomíjí trvale jen tehdy, když si vdova vyžádá odbytné ze svojí vdovské pense. Odbytné to obnáší půldruhanásobný obnos vdovské pense, jsou-li v době znovuprovdání se fysicky — 93 —
nezletilé, nezaopatřené (srov. minist. nařízení z 5. června 1909, č. 85 ř. z.) dítky po zemřelém manželovi, jež mají nyní nárok na sirotčí pensi a pro něž dostávala vdova dotud vychovací příspěvek; není-li v době znovuprovdání se takových dítek po zemřelém manželovi, obnáší odbytné z vdovské pense trojnásobný obnos vdovské pense. (Nejv. rozh. ze 27. prosince 1800 spis dv. komory č. 12 z roku 1801, dekret dv. komory ze 24. května 1832 sb. z. pol. sv. 60. č. 56.)
Nevyžádá-li si vdova nejpozději do 3 let ode dne svého znovuprovdání se odbytné právě zmíněné, podrží nárok na opětné poukázání svojí vdovské pense pro případ znovuovdovění (citovaný dekret dv. komory ze 24. května 1832).
Provdá-li se vdova po státním úředníkovi opětně za státního úředníka, není ta okolnost, že obdržela odbytné ze svojí vdovské pense po prvním manželovi, na újmu jejímu eventuelnímu nároku na vdovskou pensi po druhém manželovi.
Mimo uvedené nastane ztráta vdovské pense ještě v těchto dalších případech:
3. následkem odsouzení pro zločin (§ 26. lit. g trestního zákona ze 27. května 1852, č. 117 ř. z.). Při odsouzení pro přestupek krádeže, zpronevěry, podvodu, účastenství na krádeži neb zpronevěře, pak pro přečin dle § 1. zákona o nekalých obchodech úvěrních, konečně pro přečin neb přestupek dle § 1. zákona o maření exekuce, může úřad disciplinární, jenž by byl býval příslušným pro manžela, vyřknouti ztrátu nároku na vdovskou pensi. (Srov. dekret dv. kanceláře z 19. března 1815 sb. z. pol. sv. 43. č. 25 a ze 26. listopadu 1815 sb. z. pol. sv. 43. č. 131.)
4. nedovoleným pobytem v cizině (za jakouž se však — dle vývodů naznačených shora v II. oddílu tohoto pojednání — nepovažují Uhry a Bosna s Hercegovinou.
5. ztrátou rakouského státního občanství. Provdá-li se tudíž vdova po státním úředníkovi za cizozemce, nemá nároku na odbytné ze svojí vdovské pense dle dekretu dv. komory ze 24. května 1832, poněvadž odbytné to předpokládá existenci právního nároku na znovupoukaz zastavené pense vdovské pro případ opětného ovdovění.
6. vzdáním se nároku na pensi vdovskou.

B) Vychovací příspěvky.


Zanechal-li státní úředník mimo vdovu také nezaopatřené, fysicky nezletilé dítky, obdrží vdova pro dítky vychovací příspěvek, jenž obnáší pro každé dítko jednu pě- — 94 —
tinu vdovské pense, maximálně však pro každé dítko 600 K ročně; nej vyšší výměra vychovacích příspěvků pro všechny dítky dohromady nesmí překročiti obnosu vdovské pense. (§ 8. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.) Poslednější toto omezení jest tedy působivým vždy, když zanechal státní úředník více než 5 nezaopatřených, fysicky nezletilých dítek.
Nárok na vychovací příspěvek přísluší pouze pro dítky manželské (bez rozdílu ať z eventuelního druhého či prvního manželství zemřelého státního úředníka) neb legitimované per subsequens matrimonium, nikoliv tedy pro dítky legitimované per rescriptum principis neb adoptované (§ 8. citov. zákona z roku 1896 ve spojení s § 60. odst. I. sl. pragm.).
Předpokladem pro přiřčení vychovacích příspěvků je:
a) aby vdova sama měla nárok na vdovskou pensi,
b) aby dítky, pro které se domáhá vychovacího příspěvku byly
1. fysicky nezletilé (t. j. nepřekročily 24. roku věku svého) a
2. nezaopatřené.
Dle doslovu zákona mají býti dítky
3. také v opatrování matčině, kterémužto požadavku je ale dle praxe učiněno zadost, když matka (vdova) pečuje o výchovu a výživu dítěte, nalézajícího se mimo dům mateřský.
Nepečuje-li sama o nezaopatřené, fysicky nezletilé dítě (zejm. o dítě z prvního manželství zemřelého manžela), pak se povolí výplata vychovacího příspěvku za souhlasu soudu poručenského k rukám poručníka.
Prohlášení za zletilá neb vice versa prodloužení moci poručenské nemá vlivu na otázku nároku na vychovací příspěvek.
Pojem »zaopatřenosti« není zákonně přesně vymezen; předpisy obsažené v tom směru v různých dvorních dekretech a pod. byly recipovány a dle změněných poměrů doby vhodně doplněny minist. nařízením z 5. června 1909, č. 85 ř. z.
Vdovská pense s vychovacími příspěvky dohromady nesmí v tom případě, když se jedná o vdovu a sirotky po úředníku zemřevším na (trvalém neb dočasném) odpočinku, převyšovati normální výslužné zemřelého úředníka (§ 10. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.), při čemž zůstane nepovšimnuta část aktivitního přídavku, započítatelná do výslužného dle § 1. zák. ze 24. května 1906, č. 105 ř. z. (viz § 2. legis cit.) — 95 —
»Normálním« výslužným ve smyslu § 10. citov. zákona z r. 1896 je v případě, že se jedná o úředníka zemřevšího na odpočinku, jehož výslužné bylo nálezem disciplinárním sníženo (§§ 93. lit. d a 97. služ. pragmatiky, resp. stran soudcovských úředníků § 6. lit. b zákona z 21. května 1868, č. 46 ř. z.), ono fiktivní výslužné, jež by úředníku onomu bylo příslušelo abstrahujíc od disciplinárního trestu.
Pokud zmenšené dle § 10. zákona ze 14. května 1896, č. 74. ř. z. zaopatřovací požitky vdovy a sirotků nepřekročují obnosu, určeného dle § 5. citov. zákona jako výměra vdovské pense, poukáží se ony zaopatřovací požitky v celku jako vdovská pense; sirotkům se poukáže jako vychovací příspěvek v případu § 10. citov. zákona eventuelní přebytek, převyšující vdovskou pensi dle § 5. leg. cit.
Nárok na pobírání vychovacích příspěvků přísluší od prvního dne následujícího po úmrtí otce sirotků (manžela vdovy), resp. ode dne narození se sirotka pohrobka.
Nárok na vychovací příspěvek pomíjí:
1. dokončením 24. roku dítěte neb
2. předchozí smrtí dítěte neb
3. předchozím dosažením »zaopatřenosti« (§ 8 zák. ze 24. května 1896, č. 74 ř. z.). Stane-li se dítě před dokončeným 24. rokem věku svého opět nezaopatřeným ve smyslu min. nař. z 5. června 1909, č. 85 ř. z., znovuobživne nárok na vychovací příspěvek pro dítě to.
Dále pomíjí nárok na vychovací příspěvek, jenž se v praxi považuje za adnex vdovské pense, ve všech případech, kde pomíjí nárok na vdovskou pensi; v případech těch přísluší pak zpravidla dítěte (sirotkům) nárok na sirotčí pense. Vzhledem k této právní konstrukci nepomíjí dle praxe nárok na vychovací příspěvek odsouzením dítěte sama (pro zločin atd.), resp. jeho nedovoleným pobytem v cizině neb jeho ztrátou rakouského státního občanství.
Fisicky nezletilým, nezaopatřeným dítkám, pocházejícím z manželství státního úředníka, jež bylo později co do svazku rozloučeno (tissolutio matrimonii, §§ 115., 133. až 136. obč. zák.), přísluší pouze vychovací příspěvky, existuje-li z eventuelního druhého manželství vdova, mající nárok na vdovskou pensi.
Zákon z 22. července 1868, č. 111 ř. z. o výslužném ministrů a zaopatřovacím požitku jejich vdov nemá ustanovení o vychovacích příspěvcích.
C) Sirotčí pense.
Nezaopatřeným, 24. rok věku nepřekročivším sirotkům po státním úředníkovi, kteří nemají rodičů neb kteří jsou — 96 —
postaveni na roven takovým sirotkům (to jsou sirotci, jichž matka dle zásad naznačených svrchu pod III. A, je vyloučena z nároku na vdovskou pensi), přísluší nárok na sirotčí pensi v celkovém obnosu poloviny oné vdovské pense, kterou požívala jejich matka neb macecha, po případě která by matce neb maceše byla příslušela dle § 5. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z., resp. dle §§ 63. odst. I a 64. odst. II. služební pragmatiky, (§ 9. citov. zák. z roku 1896 ve spojení s § 60. odst. I. a II. služ. pragm.)
Kdyby však souhrn normálních příspěvků vychovacích, jež by byly příslušely matce dle § 8. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z., převyšoval obnos sirotčí pense (t. j. když pozůstali nejméně 3 nezaopatření, fysicky nezletilí sirotci), dlužno poukázati onen přebytek, jakožto přídavek k sirotčí pensi, nikoliv však kortiplexivně, nýbrž dle hlav s tím podotčením, že kdykoliv by pominulo u jednoho ze sirotků právo na pobírání zaopatřovacího požitku (bei dem jedesmaligen Austritte eines Kindes aus der Bezugsberechtigung), odečítá se vždy vychovací příspěvek na sirotka toho připadající, což se opakuje tak dlouho, až onen přebytek zcela pomine a zůstane pouze sirotčí pense v plném (scil. normálním) obnosu.
Sirotčí pense s přídavky nesmí převyšovati pensi vdovskou, jež by připadala dle § 5. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z., resp. dle §§ 63. odst. I. a 64. odst. II. služ. pragm.
Minimální obnos sirotčí pense pro sirotka (sirotky) po státním úředníkovi je stanoven ročními 400 K. (Zákon z 22. července 1868, č. 111 ř. z. o výslužrtém ministrů a zaopatřovacím požitku jejich vdov nemá ustanovení o sirotčí pensi.)
Předpokladem nároku na sirotčí pensi je ve všech případech, aby se jednalo o sirotky po státních úředních, kteří buďto sami požívali opětující se výslužné neb zemřeli v činné službě v době, kdy již (resp. za okolností, jimiž) nabyli nároku na stálé výslužné. (Srov. svrchu počátek III. oddílu tohoto pojednání.)
Sirotčí pense se poukáže nezaopatřeným, fysicky nezletilým sirotkům také tehdy, když vdova po úředníku, pobírající dosud vdovskou pensi a příspěvky vychovací, se opětně provdá neb jinak pozbude nároku na vdovskou pensi (viz svrchu III. oddíl bod A tohoto pojednání).
Sirotčí pense sirotků po státním úředníkovi, zemřevším na (trvalém neb dočásném) odpočinku, nesmí s přídavky, připadajícími dle § 8. zákona ze 14, května 1896, č. 74 ř. z., převyšovati normální výslužné zemřelého otce (§ — 97 —
10. leg. cit.), t. j. výslužné, na které měl otec po zákonu právní nárok (ku př. tedy dle § 62. odst. I. a II, služ. pragmatiky), při čemž ale zůstane nepovšimnuta část aktivitního přídavku, započítatelná do výslužného dle § 1. zákona ze 24 května 1906, c. 105 ř. z. (Srov. § 2. legis cit.)
Jedná-li se o sirotky, jichž otec zemřel před 1. únorem 1914, t. j. před právní působností zákona z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z., jichž matka však již za doby působnosti služební pragmatiky buď zemřela neb se znovuprovdala neb jinak pozbyla nároku svého na vdovskou pensi, přicházející pro sirotky ty k platnosti eventuelní výhodnější normy § 64. odst. II. služební pragmatiky. (Argum. § 60. odst. II. služ. pragm. a contrario.)
Podmínkou nároku na sirotčí pensi jest, že sirotci dotyční jsou manželskými neb per subsequens matrimonium legitimovanými dětmi zemřelého státního úředníka; dítky legitimované per rescriptum principis neb adoptované nemají nároku na sirotčí pensi; rovněž ne dítky legitimované sice per subsequens matrimonium, jichž otec však v době sňatku již překročil 60tý rok věku svého, předpokládajíc, že manželství netrvalo alespoň 4 léta a zůstalo bezdětným (dekret dv. kom. z 28. června 1790 sb. zák. cís. Leopolda svazek 1. č. 148).
Nárok na pobírání sirotčí pense počíná prvním dnem onoho měsíce, jenž následuje na úmrtí otcovo, resp. na ztrátu vdovské pense matky (macechy) a pomíjí:
1. dokončením 24. roku sirotků (resp. nej mladšího ze sirotků, poněvadž je sirotčí pense požitkem konkretálním, poukázaným komplexivně všem sirotkům dohromady) neb
2. předchozím úmrtím sirotků neb
3. předchozím dosažením »zaopatřenosti« (srov. min. nař. z 5. června 1909, č. 85 ř. z.) sirotků. Stane-li se dotyčný relevantní sirotek před dokončeným 24. rokem věku svého opět nezaopatřeným, znovuobživne nárok na sirotčí pensi.
4. znovuovdověním matky (macechy), jež si vyhradila při svém opětném se provdání nárok na uhaslou vdovskou pensi, která se pak s případnými vychovacími příspěvky poukáže k výplatě.
5. odsouzením relevantního sirotka pro zločin. Při odsouzení pro přestupek krádeže, zpronevěry, podvodu, účastenství na krádeži neb zpronevěře, pak pro přečin dle § 1. zákona o nekalých obchodech úvěrních, konečně pro přečin neb přestupek dle § 1. zákona o maření exekuce, může úřad disciplinární, jenž by byl býval příslušným pro otce sirotků, vyřknouti ztrátu nároku na sirotčí pensi. — 98 —
6. nedovoleným pobytem relevantního sirotka v cizině (za jakouž se však — dle vývodů naznačených v II. oddílu tohoto pojednání — nepovažují Uhry a Bosna s Hercegovinou).
7. ztrátou rakouského státního občanství relevantního sirotka.
8. vzdáním se nároku na sirotčí pensi s případným svolením soudu poručenského.

D) Odbytné pozůstalých.


Zemře-li úředník, jenž dosud nenabyl nároku na opětující se výslužné, t. j. zemře-li před dovršením plných
5 započítatelných let služebních, aniž nastal případ § 64.
služební pragmatiky neb nejv. rozhodnutí ze 26. dubna
1791 neb bodu 5. pensijního normálu ze 26. března 1781,
neb §§ 34. a 35. zák. o nakažlivých chorobách ze 14. dubna
1913, č. 67 ř. z., přísluší vdově neb sirotkům, kteří jsou
bez rodičů neb na roven postaveni takovým sirotkům, (to
jsou sirotci, jichž matka neb macecha je dle svrchu naznačených zásad vyloučena z nároku na vdovskou pensi) jedinečné odbytné v obnosu 1/4 služného, které pobíral zesnulý manžel (otec). (§ 11. zák. ze 14. května 1896, č. 74
ř. z. ve spojení s § 60. odst. II. služ. pragm.)
Poněvadž zákon nečiní dalšího rozdílu, dlužno souditi, že pro odbytné dle § 11. citov. zák. z roku 1896 není předpokladem, aby dotyčný úředník zemřel v činné službě; nárok na odbytné mají proto také vdova neb sirotci po úředníku, jenž sám obdržel při odchodu svém z činné služby odbytné dle § 3. citov. zák. z roku 1896.
Podobné odbytné — jako dle § 11. cit. zák. — dostane vdova po úředníku, jenž se sice oženil v činné službě, ale maje již více než 60 let věku svého, předpokládajíc, že manželství netrvalo aspoň 4 roky neb z manželství toho se nezrodilo (nechť si mrtvé) dítě (byť i posthumus).

E) Úmrtní čtvrtletně. (Sterbequartal.)


Pozůstalým po státních úřednících, zemřevších ať v činné službě či na odpočinku (neb na dovolené s platem čekacím [§ 74. služ. pragm.] neb v postavení mimo službu [§ 72. služ. pragm.]), přísluší — bez dotčení všech ostatních zákonných požitků zaopatřovacích — úmrtní čtvrtletně ve výši trojnásobného obnosu měsíční částky služného neb výslužného (srov. též §§ 72. odst. I. a 74. odst. I. služ. pragm.), jež zemřelý naposled per ci poval (»bezogenen«; § 12. zá- — 99
koná ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. ve spojení s § 60. odst. I. služ. pragmatiky).
Úmrtní čtvrtletně (výraz »pohřebné« není výstižným, případnějším by bylo »úmrtné«) nepřísluší pozůstalým po státním úředníku, jenž při odchodu z činné služby obdržel pouze odbytné dle § 3. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.; přísluší jim však, když úředník zemřel v činné službě, byť nenabyl nároku na opětující se výslužné.
Rovněž nemají nároku na úmrtní čtvrtletně pozůstalí po takovém státním úředníku, jenž jsa na odpočinku pozbyl svého požitku výslužného následkem některého z důdodů naznačených v hořejších vývodech tohoto pojednání ad II. in fine pod čísly 2., 3., 4., 5., 6. neb 8.
Vzhledem ke znění § 12. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. (»unbeschadet aller sonstigen gesetzlichen Versorgungsgenüsse«) dlužno však přiřknouti nárok na úmrtní čtvrtletně pozůstalým po úředníku, zemřevším v činné službě in státu suspensionis, resp. před pravomocným nálezem disciplinárním znějícím na propuštění ze služby, byť i dodatečně ve smyslu dekr. dv. komory z 2. ledna 1830, č. 128 sb. z. p. sv. 58. č. 1 bylo vyřčeno, že zemřelý státní úředník se dopustil takových činů, pro něž by byl býval propuštěn ze služby.
Úmrtní čtvrtletně se vyměří v tomto případě dle aktivitního platu, jejž požíval úředník dotyčný bezprostředně před svojí suspensí (nikoliv tedy dle sníženého platu alimentačního, poukázaného dle § 146. služ. pragm.).
Zemře-li v činné službě úředník, jenž sice již nabyl nároku na požitky vyšší hodnostní třídy ať následlem jmenování či na základě časového postupu neb na vyšší stupeň platu určité hodnostní třídy dovršením triennia či kvadriennia, ale vyšší tyto požitky před smrtí svou ještě nemohl percipovati, poněvadž se nedožil dne splatnosti těchto vyšších požitků služebních (§§ 47. a 48. služ. pragm.), vyměří se úmrtní čtvrtletně dle onoho nižšího platu aktivitního, jejž úředník ten posléze percipoval neb de iure mohl percipovati (ku př. zemřel prvního dne onoho relevantního měsíce — argum.: »zuletzt ais Geholt oder Ruhegenuss bezogenen Monatsgebühr« v § 12. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. ve spojení s § 60. odst. I. služ. pragmatiky).
Vzhledem k uvedenému znění citovaného zákona z roku 1896 dlužno vyměřiti úmrtní čtvrtletně po úředníku, jenž sice zemřel již na odpočinku, ale přede dnem splatnosti první měsíční lhůty výslužných požitků, nikoliv dle vý- — 100 —
služného, nýbrž dle posledního percipovaného platu aktivitního.
Ovšem nesluší uvedenému znění § 12. zák. ze 14. května 1896, č 74 ř. z. přikládati ten smysl, že by nemělo místa úmrtní čtvrtletně po úředníku, jenž sice zemřel v činné službě po svém jmenování úředníkem z praktikanta neb po nabytí nároku na takové jmenování dle § 56. služ. pragm. uplynutím příslušné čekací lhůty, jenž však dosud percipoval pouze adjutum a nemohl do svého úmrtí de facto percipovati služné jemu při jmenování poukázané neb dle relevantní hodnostní třídy dle § 56. služ. pragm. přísluševší; úmrtní čtvrtletně se vyměří v těchto případech dle poukázaného neb přísluševšího služného.
Po praktikantech samotných není nároku na úmrtní čtvrtletně, poněvadž nemají platu služného (»Gehalt« v § 12. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. ve spojení s § 60. odst. I. služ. pragm.), nýbrž pouze adjutum; kdyžtě ne- stává nároku na úmrtní čtvrtletně po praktikantech, zemřevších v činné službě neb za obyčejných okolností na odpočinku, bylo by nelogickým souditi, že nárok takový přísluší po oněch praktikantech, kteří zemřeli na odpočinku obdrževše »výslužné v obnosu adjuta« dle ustanovení § 62. posl. odst. služ. pragm.
Úmrtní čtvrtletně se vyměří po úředníku zemřevším v činné službě na základě posledního služného s připočtením případných osobních služebních přídavků starobních neb jiných osobních přídavků započítatelných do výměry pense; po úředníku zemřevším na odpočinku platí za základ výměry úmrtního čtvrtletného vskutku percipované poslední výslužné (nařízení min. fin. z 25. listopadu 1897, č. 267 ř. z., jímž změněn příslušný bod min. nař. z 22. května 1896, č. 77 ř. z.), tedy výsiužné skládající se z příslušné kvóty služného a z případného pensijního přídavku, poskytnutého v cestě milosti (ať již v době činné služby s výslovným podotčením, že přídavek ten je započítatelným do pense, ať teprve u příležitosti odchodu na odpočinek či ještě později v době stavu pensijního). Jak po úředníku zemřevším v činné službě zůstane po úmrtní čtvrtletně nepovšimnut aktivitní přídavek, tak po úředníku zemřevším na (trvalém neb dočasném) odpočinku zůstane při výměře úmrtního čtvrtletného nepovšimnuta část aktivitního přídavku, započítatelná do pense dle § 1. zák. ze 24. května 1906, č. 105 ř. z., resp. čl. II. § 3. a čl. III. § 2. zák. z 19. února 1907, č. 34 ř. z.
Nejnižší výměra úmrtního čtvrtletného po státním úředníkovi obnáší 200 K (argum. § 1. odst. II. zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.). — 101 —
Úmrtní čtvrtletně přísluší především vdově (a to bez rozdílu oženil-li se s ní dotyčný úředník ještě za činné služby či teprve na odpočinku). Vdova však nemá nároku na úmrtní čtvrtletně, když manželé se vzdali spolužití manželského — leč že by byli žili odloučeně pouze k vůli výchově dítek, z důvodů zdravotních neb hospodářských neb z podobných příčin, ležících mimo osobní vztahy manželů. (§ 65. odst. I. služ. pragm.)
Byli-li manželé rozvedeni od stolu a lože, ať již dobrovolně (§ 103. obč. zák.) či na základě rozsudku (§ 107. obč. zák.), má vdova nárok na úmrtní čtvrtletně jen tehdy, když se manželé později zase sloučili a o sloučení svém učinili oznámení příslušnému soudu ve smyslu § 110. obč. zák. (v. m. f. ze 3. února 1914, č. 8747 nař. věstník min. fin. č. 41).
Nezanechal-li úředník oprávněné vdovy, patří úmrtní čtvrtletně rukou společnou a nerozdílnou především manželským potomkům, kteří stáli pod péčí zemřelého úředníka, a není-li takových potomků, tedy oněm manželským potomkům, kteří z vlastních prostředků hradili náklady pohřbu přiměřeného stavu zesnulého úředníka, aneb kteří v tom případě, že o pohřeb bylo jinak postaráno, ošetřovali zesnulého v poslední jeho chorobě před úmrtím (§ 65. odst. II. služ. pragm.).
Poněvadž úmrtní čtvrtletně přísluší dle zmíněného ustanovení zákona rukou společnou a nerozdílnou, stačí, aby poukazující úřad vyčkal pouze žádost jednoho oprávněného potomka, aniž třeba čekati na žádost všech oprávněných potomků (princip § 892. obč. zák.). Pokud pak onen potomek, jemuž bylo úmrtní čtvrtletně vyplaceno, jest povinen regressně ostatním spoluoprávněným potomkům, rozhodne soud v případě sporu civilního dle zásad § 895. obč. zák.
Za »potomky, stojící v péči zemřelého úředníka« dlužno považovati ony manželské descendenty, o jichž zaopatření, výživu a výchovu pečoval zesnulý úředník až do doby svého úmrtí, jsa k tomu povinen dle příslušných předpisů občanského zákonníku (v. m. f. ze 3. února 1914, č. 8747 nař. věstník min. fin. č. 41).
Zemře-li úředník, jenž byl stavu svobodného neb bezdětný vdovec, mají právní nárok na úmrtní čtvrtletně oni zákonní jeho dědicové, kteří z vlastních prostředků hradili náklady pohřbu přiměřeného stavu zesnulého úředníka aneb kteří v tom případě, že bylo o pohřeb jinak postaráno, ošetřovali zesnulého v poslední jeho chorobě před úmrtím (§ 65. odst. III. služ. pragm.). Budou to zpravidla — 102 —
rodiče zesnulého úředníka neb v případě, že jeden z rodičů předemřel, na živu zbylý rodič se sourozenci zesnulého úředníka. Při konkurenci více oprávněných osob, jímž přísluší nárok na úmrtní čtvrtletně rukou společnou a nerozdílnou (argum. Zásada vyřčená v § 65. odst II. služ. pragm.), vyplatí se úmrtní čtvrtletně onomu oprávněnému, jenž nejdříve prokázal podmínky nároku svého (princip § 892. obč. zák.). Eventuelní vzájemné regressní nároky spoluoprávněných, rozřeší soud dle ustanovení § 895. obč. zák.
Není-li osob, jež by byly oprávněny dle svrchu naznačených ustanovení zákonných žádati úmrtní čtvrt- letně, může se ve všech ostatních případech úmrtní čtvrtletně zcela neb z části povoliti oněm osobám (fysickým neb právnickým), jež prokáží, že hradily útraty pohřbu z vlastních prostředků nebo že ošetřovaly zesnulého v poslední jeho chorobě před úmrtím (§ 65. odst IV. služ. pragm.).
Při propůjčení úmrtního čtvrtletného v cestě milosti (§ 65. odst. IV. služ. pragm.) postupuje se dle těchto zásad (v. m. f. ze 3. února 1914, č. 8747 nař. věstník min. fin. č. 41):
1. poukazující úřad vyžádá si ve všech případech od pozůstalostního soudu spisy, týkající se projednání pozůstalosti nebožtíkovy;
2. na základě pozůstalostních aktiv a passiv zjistí, zdaž náklady pohřební, resp. ošetřovací jsou kryty v pozůstalostním jmění neb byly došly úhrady při řádném ohlášení a uplatnění.
Teprve tehdy, nebylo-li by pro náklady pohřební neb ošetřovací bud vůbec neb jen částečně úhrady v jmění pozůstalostním, poskytne se úmrtní čtvrtletně bud zcela neb částečně dle poměru nekrytých nákladů.
Možno-li žádati úmrtní čtvrtletně pouze z důvodu zapravení nákladů pohřebních, nesluší povoliti větší obnos na účet úmrtního čtvrtného než obnášely dle předložených saldovaných účtů útraty pohřební, čímž dlužno rozuměti náklady pohřbu stavu přiměřeného, pomníku náhrobního a případně obvyklého pohoštění pohřebních hostů.
K ošetřování, jež dlužno prokázati věrohodnými vysvědčeními (ku př. stvrzenkou ošetřujícího lékaře, vlastníka domu, úřadu policejního, duchovního, obecního představenstva atd.), se přihlédne poskytnutím obnosu, jenž by byl přiměřen individuelním okolnostem případu (sociálnímu postavení zesnulého, druhu a povaze choroby zesnulého, osobním poměrům osoby ošetřovavší).
Dožadují-li se úmrtního čtvrtletného jednotlivé osoby
(ať fysické či právnické) z důvodu zapravení nákladů pohřeb- — 103 —
nich, jiné pak osoby z důvodu poskytnutého ošetřování, rozvrhne se úmrtní čtvrtletně přiměřeně, když oboustranné žádosti jsou ve smyslu právě vytčených zásad hodny zřetele (v. in. f. ze 3. února 1914, č. 8747 nař. věstník m. f. č. 41).
Kdežto dle § 13. odst. II. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. mohlo úmrtní čtvrtletně v cestě milosti býti povoleno pouze ústředním úřadem (ministerstvem neb nejvyšším účetním dvorem) v dohodě s ministerstvem financí, jest dle služební pragmatiky, která nerecipovala právě zmíněného ustanovení zákona, k tomu dle okolností oprávněn i příslušný úřad podřízený v dohodě se (zemským) finančním řiditelstvím (t. j. úřad, jenž by byl příslušný in concreto k poukázání požitků zaopatřovacích pozůstalým po onom zesnulém úředníku, kdyby zde bylo oprávněné vdovy neb sirotků. V. m. f. ze 3. února 1914, č. 8747 nař. věstník min. fin. č. 41).
Úmrtní čtvrtletně, resp. nárok na úmrtní čtvrtletně nelze postihnouti exekucí (ať již uhražovací či zajišťovací či prozatímními opatřeními) dle §§ 3. a 6. zákona z 21. dubna 1882, č. 123, čl. IX. č. 8 uvoz. zák. k exekučnímu řádu, zák. ze 17. května 1912, č. 104 ř. z. (§ 14. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. ve spojení s § 60. odst. I. služ. pragm. a čl. VI. odst. 2. uvoz. zák. k služ. pragm., jehož znění je ovšem poněkud nepřesné. »Vorschriften uber Gegenstände, die (recte: insoweit dieselben) in diesem Gesetz geregelt sind«.)
Poněvadž v § 14. zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. není citován § 7. zákona z 21. dubna 1882, č. 123 ř. z., je postup (cesse) úmrtního čtvrtletného přípustná; praktickým je toto ustanovení zejm. v případech, kde pozůstalí nemají hotových peněz a pohřební ústav nechce vypraviti pohřeb bez předchozí přiměřené zálohy neb zajištění.
Úmrtní čtvrtletně (Sterbequartal) bylo zavedeno zákonem ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. na místě mnohem omezenějšího institutu dob předešlých, t. zv. pohřebného čtvrtletného (Konduktquartal).
Citace:
Ustanovení § 17. zák. z 31. prosince 1874, č. 5. mor. z. zák. vztahuje se též na cesty obcí udržované ku všeobecnému užívání občanstva nezbytně nutné.... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 5, s. 218-221.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).