Ustanovení § 17. zák. z 31. prosince 1874, č. 5 . mor. z. zák. vztahuje se též na cesty obcí udržované ku všeobecnému užívání občanstva nezbytné nutné i když nejsou silnicemi. Vina a spoluzavinění dle § 1297. a. 1304. v. o. z.

Dne 22. října 1913 vezena mrtvola z osady S. do osady Č. na hřbitov. Za osadou S. několik set kroků zastavil se průvod, aby dle zvyku vykonal pobožnost u kříže, po níž pak účastníci pohřbu sedli na povozy, aby jeli dále. Před křížem od osady S. jde cesta poněkud do kopce, kde stály povozy; a žalobkyně 20letá venkovská dívka vidouc, že na vozík jedním koněm tažený vsedly její kamarádky, vsedla také jako osoba sedmá, neobdrževši svolení vozkovo, jenž sedě v předu zády obrácen ku žalobkyni, ani nevěděl, že ona na vůz sedá a kolik osob na voze sedí. Když kůň ku pohybu pobídnut hnul vozem, počal vůz couvati a proto, že kůň nemohl zmoci tíži, couval pak dále, až se octnu! u svahu oné cesty a sřítil se se svahu do prohlubně více než 2,8 hluboké. Cesta nebyla nijakým způsobem opatřena, v místě tom byla široká 6 m. a zúžovala se jak směrem nahoru, tak směrem dolů k osadě S., tvoříc zde právě zatáčku. Cesta ta jest všeobecná, jediná pro veškeré občanstvo, nezbytně nutná spojovací cesta od osady S. na okresní silnici, obcí S. udržovaná. Žalobkynč žádá na obci S. bolestného v obnose 1000 K za těžké poranění, kteréž pádem utrpěla.
Okresní soud v N. uznal žalovanou obec povinnou zaplatiti žalobkyni bolestného 250 K a polovici útrat sporu, zamítnuv další nárok, a to z těchto důvodů:
Dle § 27. odst. 3. ob. ř. mor. jest uložena obci povinnost míti péči o zachování obecních silnic a cest, o bezpečné a snadné jezdění po silnicích, tedy i po cestách.
Cesta, o niž jde, jest všeobecná, jediná, pro veškeré občanstvo
nezbytně nutná spojovací cesta, žalovanou obcí upravovaná a tudíž dle § 1297. vš. o. z. byla žalovaná obec povinna, by měla tolik opatrnosti. by zamezila možný úraz na cestě té, tedy učinila takové opatření, by pravděpodobně úraz byl vyloučen. K této opatrnosti pak vzhledem k tomu, že se cesta v místech nehody prudce zatáčí a jest tu značný svah v hloubce 2,8 m. a nad tím stoupání, zajisté náleží, by místo toto bylo opatřeno proti možným úrazům, tedy sloupy neb zábradlím a to tím spíše, ježto na cestě té se dříve již 2 úrazy staly, byť i ne v těchže místech. Že tato povinnost obci přísluší, tomu ni- kterak neodporuje ustanovení § 17. odst. 3. zák. z 31. prosince 1874, č. 5. mor. z. z., jímž se nařizuje správě silniční, by na místech nebezpečných, kde kraj silnice aspoň dva metry jest zvýšen nad ze- vnější rovinou, a pak kde silnice náhle se zatáčí a zejména značně stoupá, na banketách ohrady byly dělány: sloupy 80 cm. vysoké neb silná zábradlí, byť i zákon tento se týkal toliko silnic okresních neb obecních a neměl snad vztahu na takové cesty vozové, jako jest v našem případě, kterou za silnici obecní považovali nelze. Zákon ten nařídil přímo jistá opatření pro silnice, čímž nechtěl vyloučiti povinnost podobných opatření i při cestách jiných, jichž občanstvo stejně nutně jako silnic užívati musí, a to tím spíše, že všeobecné ustanovení zákonů zmíněných tuto povinnost nařizují. Dlužno míti za to, že žalovaná obec dle práva soukromého jest zavázána udržovati cestu tuto ve stavu schůdném a bezpečném, ježto se tu jedná o všeobecnou, pro veškeré občanstvo nezbytně nutnou spojovací
cestu.
Nese tedy žalovaná obec na úrazu žalobkyně vinu. Avšak i žalobkyně sama nese na svém úrazu vinu, neboť jak místním ohledáním zjištěno, že cesta tu stoupá, kůň pak byl slabý a nebyl s to tíhu zmoci a žalobkyně jako 20letá venkovská dívka mohla zajisté to nahlédnouti a případně i s vozu seskočiti. Nese tedy na úrazu i žalobkyně vinu a jest tedy vina dělena, postihujíc obě strany.
Se zřetelem k tomu, že žalobkyně byla v lékařském ošetřování od 22. října 1913 do 5. listopadu 1913, uznal soudce obnos 500 K bolestného přiměřeným, a ježto vina jest dělena, byla přisouzena dle § 1304. vš. o. zák. jen polovice bolestného a dle § 43. c. ř. s. pak jen polovice útrat sporu.
Na odvolání obou stran byl rozsudek první stolice odvolacím soudem potvrzen a vysloveno, že útraty s odvoláním spojené nese každá strana sama.
Důvody ve věci samé jsou podstatně stejné. Ohledně útrat
odv. soud uvedl:
I otázku útrat řešil první soudce správně, jelikož v tomto ohledu směrodatným jest nikoliv rozhodnutí o výši bolestného, nýbrž rozhodnutí o dělení viny na nehodě.
Výrok o útratách odvolacích spočívá na ustanovení § 43. a 50. c. ř. s., při čemž se podotýká, že i útraty odvolacího sdělení vzdor ustanovení § 492. c. ř. s. (příp. rozhodnutí č. 1506 jud. kn. 205) žalobkyni přisouzeny nebyly proto, jelikož toto odvolací sdělení obsahuje podstatně jen opakování toho, co již bylo v řízení před prvním soudcem, potažmo v odvolacím spise žalobkyně uvedeno (§ 468. c. ř. s.).
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně ve věci hlavní nevyhověl, naproti tomu ohledně útrat změnil rozsudek soudu odvolacího v ten způsob, že žalovaná obec uznána byla povinnou zaplatiti žalobkyni útraty řízení odvolacího v obnosu 25 K 95 hal. a útraty řízení dovolacího, a to z těchto důvodů:
Pokud žalobkyně potírá rozsudek nižší instance ve věci hlavní, nelze dovolání opřené o č. 4. § 503. c. ř. s. uznati oprávněným.
Žalobkyně míní, že vyměření bolestného v celkovém obnose 500 K jest příliš nízkým, že nemělo se vžiti za zjištěno spoluzavinění poškozené žalobkyně na úrazu a že i v tom případě, kdyby zavinění takovéto se shledalo, měl se přisouditi celý obnos, poněvadž prý se nejedná o »škodu efektivní«.
Především shledává také dovolací soud, že vzhledem k okolnostem případu, zejména stupni a trvání utrpěných bolestí, nebylo bolestné obnosem 500 K nízko vyměřeno.
I v otázce zavinění na straně poškozené žalobkyně sdílí dovolací soud názor nižších instancí, k němuž budiž jen ještě podotknuto, že nepodléhá žádné závadě, by přičítáno bylo nedopatření také v subjektivním ohledu. Poškozená jest 20 roků stará, také pro culposní delikt v trestním ohledu dávno dospělá, vyrostlá na venkově, a jest — zejména jakožto dcera hostinského — Obeznalá s venkovskými povozy. Žalobkyni dlužno přičítati zavinění tím spíše, ana bez vědomí majitele povozu V., který vžiti chtěl jen 3 ženštiny, po dalších dvou sedla ještě jakožto šestá na vůz a tím zvýšila jeho přetížení.
Vyrozumívá-li dovolací spis pod »efektivní škodou«, jak se dá souditi, zmenšení jmění a snaží-li se zmenšení toto stavěti na rozdíl proti bolestnému, ocitá se tím v odporu s ustanovením §u 1293. ob. z. obč., který zařazuje pod pojem škody také újmu způsobenou osobě co takové. Důsledkem toho dlužno také při konkurujícím zavinění poškozujícího a poškozeného děliti náležitě bolestné, jež pro dotyčný případ jest přiměřeno.
Poněvadž není tu žádné pochybnosti proti dělení co do polovice, jak v daném případě bylo provedeno, náleželo dovolání ve věci hlavní zamítnouti jako neodůvodněné.
Naproti tomu shledal dovolací soud odůvodněnou stížnost žalobčinu, že jí nebyly přisouzeny útraty odvolacího sdělení.
Obě strany vzdaly se toho, by nařízeno bylo ústní jednání odvolací. Proto bylo přípustno, podala-li žalobkyně spis na odpůrcovo odvolání, třeba že tu nebylo předpokladu §u 468. odst. 2. č. ř. s. Spis ten vyvrací odvolací důvody a není správno tvrzení důvodů rozsudku. že jest v něm opakován snad jen obsah dovolacího spisu žalobčina. Žalobkyně zvítězila oproti odvolání žalované obce, důsledkem čehož jí přísluší zásadně útraty odvolacího sdělení. Na tom nemůže ničeho měniti ani okolnost, že odvolání žalobčino zůstalo rovněž bez úspěchu. Vzájemné zrušení útrat řízení odvolacího mohlo by se považovati ospravedlněným jen tenkráte, kdyby útraty tyto jevily se na obou stranách přibližně stejně vysokými. Žalovaná obec nepodala však žádný spis odvolací, nýbrž prohlásil notář jí zmocněný odvolání do soudního protokolu. V takovémto případě dlužno považovati notáře za obyčejného zmocněnce, důsledkem čehož se odvolací útraty žalované zmenšují na hotové výlohy a nejsou proto již v poměru k útratám odvolacího spisu žalobčina.
Jest proto zákonně odůvodněno, by přisouzená byla dovolatelce část útrat řízení odvolacího (útrat odvolacího sdělení), jak to ona žádá.
Vzhledem k tomuto částečnému úspěchu náleželo přisouditi žalobkyni také přiměřenou kvótu útrat dovolacího spisu, na který nebyla podána odpověď (§§ 41. a 50. c. ř. s.)
(Rozh. ze dne 18. března 1914, č. j. Rv III 127/14.)
Dr. Bursák, r. z. s.

Citace:

Ustanovení § 17. zák. z 31. prosince 1874, č. 5. mor. z. zák. vztahuje se též na cesty obcí udržované ku všeobecnému užívání občanstva nezbytně nutné.... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 5, s. 218-221.