NPD documents search: České právo, 15 (1933)

Čís. 535.

Projednán-li rozlukový spor bez přivzetí obhájce manželského svazku, trpí řízení zmatečností, jíž povšimnouti si jest povinností opravné stolice, třebaže opravný prostředek týkal se pouze otázky zavinění na rozluce.
(Plenární usnesení ze dne 7. června 1920, č. pres. 426/20).
Manželem žalováno o rozluku židovského manželství z důvodu manželčiny duševní choroby. První soud zřídil obhájce svazku manželského, ale na rekurs žalobcův vrchní soud zemský jako soud rekursní usnesení to zrušil a uložil prvému soudu, aby spor projednal bez obhájce svazku manželského. Toto usnesení rekursního soudu doručeno bylo též obhájci svazku manželského a ten si nestěžoval. Spor proveden v prvé stolici bez obhájce svazku manželského a vydán pak rozsudek, jímž žalobě o rozluku bylo vyhověno, ale bylo vysloveno, že vinu na ní má manželka. Manželka se proti tomuto výroku o vině odvolala a tu týž vrchní zemský soud jako soud odvolací rozsudek z moci úřední zrušil a vrátil věc k novému projednání za přibrání obhájce svazku manželského. Neučinil tak pro zmatečnost, nýbrž pro vadu řízení ve smyslu § 496 čís. 2 c. ř. s. Proti tomuto usnesení podán byl oběma manželi rekurs. Pro důležitost otázky přikázal první president Nejvyššího soudu věc plenárnímu senátu, jenž usnesl se na shora uvedené právní zásadě.
Důvody:
Podle posledního odstavce § 13 zákona ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. z. a n. dlužno ve sporech o rozluku (manželství jakéhokoliv, tedy také židovského) postupovati dle předpisů platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati jest neplatnost manželství. Proto jsou nyní soudy ve sporech o rozluku manželství povinny, šetřiti kromě předpisů civilního řádu soudního též zvláštních ustanovení dvorského dekretu ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. a nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897 č. 283 ř. z., týkajících se řízení o neplatnosti manželství. Těmito ustanoveními zavádí se do sporů o rozluku manželství zásada vyhledávací, z níž vzhledem k tornu, že veřejný zájem státní na trvání manželského svazku, o jehož zrušení jde, jest spoluúčasten na výsledku sporu, vzchází soudu povinnost, aby k obhájení tohoto veřejného zájmu z moci úřední co nejpřesněji vyšetřil a zjistil pravou podstatu případu a důvody rozloučení manželství. Aby v tomto ohledu nebylo ničeho opomenuto, ukládá zákon soudu, aby ihned při zahájení řízení zřídil obhájce svazku manželského (§§ 14, 17 dotčeného dvorského dekretu a §§ 8, 15 zmíněného ministerského nařízení), jemuž doručiti jest žalobu. Povinnosti obhájce svazku manželského, jejž jest přibírati k veškerému dalšímu jednání, jsou v ustanoveních dvorského dekretu a ministerského nařízení podrobně uvedeny; soud pak jest povinen bdíti nad jeho činností a kdyby shledal, že obhájce svazku manželského něco opomenul, má ho z moci úřední poučiti a napomenouti. Zvláštní pozornost musí soud věnovati tomu, aby obhájce svazku manželského neopomenul, proti rozsudku, jímž byla vyslovena rozluka manželství, podati odvolání. Má tedy obhájce svazku manželského ve sporech o rozluku manželství postavení obzvláště významné, jest nezbytným účastníkem řízení, a nelze se obejiti bez něho v těchto sporech, ať již toto jeho procesuální postavení theoreticky se pojímá jakkoliv, — ať jest pokládán přímo za stranu samostatnou, neb alespoň se mu přiznává postavení takovéto strany; — ať jako obhájce veřejných zájmů jest pokládán za zástupce státu jako vlastní strany, nebo za zástupce manželů, kteří bez jeho účasti ve sporu nemohou dosáhnouti právoplatného rozsudku; — na všechen způsob jest okolnost, že obhájce svazku manželského ve sporech o rozluku manželství nebyl zřízen nebo nebyl přikázán, takovou vadou, která činí rozsudek i řízení předcházející dle § 477 c. ř. s. ať již s hlediska čís. 4 nebo s hlediska čís. 5 zmatečným. Když tomu tak jest, dlužno ke zmatečnosti právě uvedené, jež jest nezhojitelna a neodstranitelna, přihlížeti ve vyšší stolici (§§ 471 čís. 7, 494, 513 с. ř. s.) z povinnosti úřední i tehdy, směřuje-li opravný prostředek manželů pouze proti výroku o vině na rozluce manželství. Takovýto opravný prostředek jest formálně přípustný, a právě proto jest vyššímu soudu možno a nutno, přihlížeti ke zmatečnosti a napraviti ji. Následkem toho jest samozřejmo, že výrok soudu prvého, jímž manželství bylo rozloučeno, nemůže, nebyl-li k řízení přibrán obhájce svazku manželského, pro zmatečnost, jíž dlužno dbáti v každém období řízení, nabýti moci práva, a výrok o vině toho kterého manžela, předpokládající, že bylo o rozluce manželství právoplatně rozhodnuto šetříc předpisů zákonných, pozbývá tím veškerého podkladu.

Citace:

č. 535. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 343-345.