Č. 998.

Stavební právo (Čechy — venkov): I * Dle § 45 stav. ř. pro Čechy a § 99 nař. ze dne 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. z r. 1852 (provozní řád železn.) nemá příslušný úřad železniční v tomto stavebním řízení postavení zájemníka ve smyslu § 37 cit. stav. ř., nýbrž postavení úřadu, jenž rozhoduje o povolení samostatně. — II. * Rozkaz dle § 127 stav. ř. pro Čechy, aby stavba předsevzatá proti předpisu § 40 stav. ř. byla zbourána, musí předcházeti úřední pohrůžka stavebníku, že takový rozkaz bude vydán, nevykáže-li se v přiměřené době, že se uchází o dodatečný stavební konsens pro stavbu, kterou provedl bez povolení. — III. * Stavební úřad může však ihned, neposkytnuv straně ani možnost ucházeti se o dodatečné povolení ku stavbě, vydati demoliční rozkaz po rozumu § 127 stav. ř. pro Čechy, když již napřed je jisto, že by dodatečné stavební řízení nemohlo vésti k výsledku příznivému pro stranu.
(Nález ze dne 2. listopadu 1921 č. 14210.)
Věc: Josef a Teresie B. v L. (adv. Dr. R. Běhal z Prahy) proti zemsk. správnímu výboru v Praze o zbourání staveb, provedených bez povolení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Manželé Josef a Teresie B. zažádali dne 21. září 1918. předkládajíce stavební plány, u purkmistrovského úřadu v L. jako stavebního úřadu I. stolice za povolení k provedení několika stavebních prací na své stavební parcele č. k. — resp. zahradní parcele č. k. — v L.
Dle těchto plánů bylo zamýšleno:
1. zřízení stáje pro 6 koní na místě dosavadní kolny (stav. parc. č. kat. —). 2. stavba kolniček na dříví a uhlí jakož i chlívku na drobný dobytek bezprostředně u jižní štítové zdi obývací a úřední budovy severozápadní dráhy; 3. zřízení otevřené kolny k uschování vozů na zahradní parcele č. .kat. — bezprostředně při jižní straně budovy obývací č. — a při hradební zdi Otomara O.; 4. zřízení plné hradební zdi s pilíři sesílenýma na místo dosavadní ohrady tyčkové na straně veřejné ulice.
Při místní komisi stanovené ke dni 7. října 1918 činil stavební znalec jednak různé námitky proti těmto projektům, jednak poukazoval na to, že k vystavění nové hradební zdi ad 4) by bylo dříve vydobýti ustanovení nové stavební čáry a výšky rovinné a dotkl se konečné podstatné změny stavebního projektu navrhuje, aby zamýšlené količky pro uhlí (ad 2) odpadly, aby rovněž bylo vypuštěno postavení nové stáje pro 6 koní na místě dosavadní budovy dvorní (ad 1), aby místo toho v dosavadní budově dvorní zřízena byla stáj pro dva koně a pícník a aby pro 4 koně zřízena byla nová stáj na jižní straně vlastní budovy obytné. Ve smyslu těchto návrhů měly by plány býti změněny a pak nařízena nová komise.
Tato nová komise se konala 19. října 1918.
Stavební plány opravené, jež komisi té byly předloženy, vypouštějí naprosto zřízení hradební zdi (shora ad 4) a rovněž i postavení kolniček na dříví a uhlí (ad 2) a navrhují: 1. postavení menší stáje jen pro dva koně a pícníku na stanovišti dosavadní kolny; 2. postavení nové konírny pro 4 koně na onom místě, na kterém dříve bylo zamýšleno zříditi remisu na vozy (shora ad 3); 3. postavení remisy na vozy přiléhající na konírnu nově projektovanou; 4. tři chlévky pro drobný dobytek.
Při jednání tomto prohlásil zástupce sekce pro udržování dráhy, že nemůže dáti svého svolení ke stavbě zamýšlené, ležící v požárovém obvodu dráhy a že žádá, aby stavební spis byl k nahlédnutí předložen ředitelství severozápadní dráhy jako úřadu dohlédacímu a aby stavebníkovi povolení žádosti jeho stavební bylo odepřeno.
Stavební znalec zjistil při této komisi podmínky, za kterých by zamýšlená přestavba mohla býti od úřadu stavebního povolena, načež komise se usnesla navrhnouti úřadu stavebnímu, by žádané stavební povolení udělil.
Přípisem ředitelství severozápadní dráhy ve Vídni z 27. prosince 1918 č. — bylo purkmistrovskému úřadu v L. oznámeno, že toto ředitelství, jako dozorčí úřad železniční nemůže uděliti povolení k projektovaným stavbám. Stejné stanovisko zaujalo přípisem z 19. února 1920 č. ředitelství státních drah v Hradci Králové, které po převratu bylo vyzváno, by projevilo k věci svůj úsudek.
Hledíc k tomuto stanovisku dohlédacího úřadu železničního nebyl stavební spis manželů B. vyřízen a následkem toho nebylo o žádaném stavebním povolení vůbec vydáno žádné rozhodnutí.
Stavebníci však na vyřízení své stavební žádosti nečekali, nýbrž začali již roku 1918 s různými stavebními pracemi. Na odpor vznesený proti tomu sekcí pro udržování dráhy bylo manželům B. již výměrem městské rady v L. z 22. října 1918 č. — oznámeno, že podle § 40 stav. ř. nutno zastaviti pokračování ve stavbách zamýšlených. Stavebníci však nejen pokračovali ve svých stavebních pracích, nýbrž, jak opětovně bylo úřadu stavebnímu oznámeno, nedrželi se ani onoho projektu, který tvořil předmět komisionelního zkoumání dne 10. října 1918.
Proto byl Josef B. výměrem purkmistrovského úřadu z 28. srpna 1919 č. — vyzván, aby do 14 dnů předložil nové plány, které se stavbami skutečně provedenými souhlasí, by se mohla konati nová stavební komise. Na tuto výzvu reagoval Josef B. podáním ze dne 6. září 1919 teprve, když mu na nové udání bylo zakázáno v stavbách pokračovati, a to jen potud, že uplatňoval, že stavební změny ani za to nestojí, aby o těchto malých stavbách předkládal plány stavební, že však do tří až čtyř neděl po dokončení stavby změněné plány stavební předloží, aby mohla býti komise konána.
Na to vydal purkmistrovský úřad v L. dne 27. října 1919 manželům Josefu a Teresii B. výměr tohoto znění:
»Jak zjištěno, vystavěli Jste při své usedlosti v O. ulici č.
— bez stavebního povolení konírnu, remisu na vozy, kolnu na uhlí a chlívek pro drobný dobytek, jakož i zahradní zeď a skončili Jste tyto práce stavební přes to, že Vám byly opětovně ústně i písemně zastaveny.
Dále nevyhověli Jste zdejšímu rozkazu ze dne 28. srpna 1919 č. —, abyste předložili nové stavební plány, které souhlasí se stavbami skutečně provedenými.
Podle usnesení rady ze dne 21. září 1919 se proto vyzýváte s poukazem na předpis § 127 stav. ř. pro Čechy, abyste stavby tyto bez stavebního povolení zřízené do čtyř neděl zbourali. Současně se vyrozumíváte, že proti Vám bylo zavedeno řízení trestní pro nedovolené provádění stavby.«
V rekursu na to podaném vytýkali manželé B., že mohli se vší určitostí, hledíc k nepatrnosti sporných prací stavebních a k výsledku místního ohledání z října roku 1918 míti za to, že nebude proti jejich stavebnímu záměru vzneseno námitek a že rozkazu, by se stavbou ustali, jenom proto nevyhověli, poněvadž již tenkráte byla stavba hotova.
Ustanovení § 127 stav. ř. nemůže prý tu již proto býti použito, poněvadž rekurenti zažádali o schválení stavebního projektu již v roce 1918, ale dosud nedostali vyřízení. Kdyby se předložené plány neshodovaly se skutečnou stavbou, jsou prý ochotni předložiti do čtyř neděl plány nové.
Okresní správní komise v L. nařídila o rekursu tomto místní komisi ke dni 5. prosince 1919.
Při té bylo zjištěno, že I. byla zřízena ohrada usedlosti plnou zdí proti velké ulici M., 2. že projektovaná konírna pro čtyři koně byla rozšířena na koní šest, 3. že vedle této konírny byla postavena druhá konírna pro čtyři koně na onom místě, kde byla projektována remisa pro vozy. kdežto 4. tato remisa na vozy byla postavena vedle zvětšených stájí, že dále 5. byla zřízena žumpa na hnůj vedle vstupních dveří do usedlosti, že 6. na štítní straně budovy severozápadní dráhy byla postavena kolna v rozsahu asi dva metry k 1 a půl metru a že 7. aby byl oddělen chodník vedoucí od uličního vchodu k budově obytné od ostatního dvora, zřízena ještě zeď asi 1 m vysoká.
Stavební znalec konstatoval, že se všechny tyto stavby liší formou, velikostí a stanovištěm od staveb, které byly svého času v předložených plánech projektovány. Stavebníci při této komisi prostě opakovali, aniž něco přednesli proti tomuto nálezu stavebního znalce, že již v roce 1918 zažádali o udělení konsensu a že jsou ochotni předložiti nové plány, o jejichž schválení žádají. Okresní správní komise v L. se na to ve schůzi ze dne 14. dubna 1920 usnesla rekursu manželů B. nevyhověti a připojila k rozhodnutí toto odůvodnění:
»Pro stavby od rekurentů bez předchozího stavebního povolení při jejich usedlosti v ulici O. č. — v L. provedené platí, poněvadž jde o stavby v blízkosti dráhy, dle §u 45 stav. ř. zvláštní předpisy pro stavby tyto dané. V té příčině mají zejména přijíti k platnosti ustanovení §u 99 cís. nař. ze dne 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. z roku 1852. Dle toho je pro stavby v blízkosti dráhy nutno opatřiti si napřed svolení dozorčího úřadu železničního. Avšak řiditelství státních drah v Hradci Králové prohlásilo ve svém přípise ze dne 19. února 1920, že v této stavební záležitosti zaujímá totéž stanovisko jako řiditelství dráhy severozápadní, tedy že svého souhlasu k novostavbám rekurentovým, o nichž je řeč, nedá.
Hledíc k tomuto odmítavému stanovisku železničního úřadu dozorčího nemůže proto stavební povolení býti dodatečně uděleno a musil tudíž výměr purkmistrovského úřadu v L. ze dne 27. října 1919 č. — býti potvrzen.«
Na další rekurs potvrdil zemský správní výbor rozhodnutí okresní správní komise z jeho důvodů.
Proti tomuto výnosu čelí stížnost podaná manželi Josefem a Terezií B., ve které se uplatňuje: 1. Rozkaz demoliční dle §u 127 řádu stav. je opatřením trestním, předpokládajícím zavinění potrestaných. Zavinění takového na straně stěžovatelů není, poněvadž tito z jednání při místní komisi dne 19. října 1918 mohli s důvodem uzavírati, že úřad stavební proti jejich stavebnímu záměru námitky nevznáší. Tato jejich dobrá víra nebyla vyloučena rozkazem z 23. října 1918, aby provádění stavby bylo zastaveno, poněvadž rozkaz tento byl stěžovatelům doručen teprve, když již stavby z větší části byly ukončeny, což mělo svědky býti zjištěno. 2. Stěžovatelé nebyli přes předpis §u 37 vyrozuměni o tom jaké stanovisko zaujímá dráha, a nebyl učiněn pokus, aby námitky dráhy byly v dobrotě odklizeny, což rovněž zakládá vadu řízení. 3. Stavby stěžovatelů nepřivádějí samy o sobě nebezpečí požáru a nelze tudíž použíti §u 99 řádu provozního. 4. Námitky dráhy směřují jen proti stavbě konírny a remisy pro vozy, není tedy žádného důvodu, aby zbourána byla také kůlna na uhlí, která již dříve tu byla, anebo malé chlívky na drůbež, resp. zeď ohradní. Rozkaz, aby tyto objekty byly odstraněny, je tedy nezákonný a to tím více, že tyto objekty dle §u 27 stav. ř. nepotřebovaly stavebního povolení. 5. Stavebníci prosili o dodatečné konsentování provedené stavby v opětovných svých projevech. Bez vyřízení této žádosti nesměl býti vydán rozkaz demoliční.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti této jak následuje:
Naříkané rozhodnutí opírá se o předpis §u 127 stav. ř. pro Čechy, který v 1. odstavci jedná o potrestání přestupků §§u 22 a 40 a dává v odst. 2. následující ustanovení:
»V případě §u 20 budiž mimo to stavba potud zbourána, pokud toho je zapotřebí, aby byla zachována stavební čára a niveau. Rovněž dlužno stavbu proti předpisu §u 40 předsevzatou zbourati, když a pokud nebylo dodatečně uděleno stavební povolení.«
Ačkoliv zákon oba tyto případy, v nichž může resp. má býti vydán rozkaz demoliční, od sebe liší, je přece oběma táž myšlénka společná, že totiž stavba dohotovená má jenom tenkráte býti odstraněna, když by k ní stavební povolení nebylo lze uděliti bud proto, že stanovená čára stavební nebo rovinná výše takovou stavbu vylučují, anebo že jiné předpisy stavebního řádu činí její schválení nemožným.
Tato základní myšlenka přináší sebou, že úřad stavební nemůže naříditi odstranění staveb bez povolení provedených (§ 40), aniž stavebníku poskytl možnost předsevzíti nutné kroky, by docíleno bylo dodatečného konsensu.
Následkem toho má rozkaz dle §§u 40 a 127 vydaný na zboření předcházeti vždycky úřední pohrůžka na stavebníka řízená, že rozkaz takový bude vydán, nevykáže-li se v přiměřené lhůtě, že se uchází o dodatečný stavební konsens pro stavbu, již provedl bez povolení.
Teprve tenkráte, kdyby této výstrahy stavebníkem nebylo dbáno, anebo kdyby řízení konsensní, o jeho dodatečné žádosti za povolení zavedené, prokázalo nepřípustnost staveb již dohotovených, mohl by býti vydán rozkaz demoliční.
Od postupu tohoto v zákoně předpokládaného mohlo by jen tehda býti upuštěno, kdyby již napřed bylo jisto, že také dodatečné řízení konsensní by nevedlo k nižádnému výsledku pro stranu příznivému.
Takový případ by tady zvláště byl, kdyby byly provedeny stavby, jejichž nepřípustnost již dříve byla vyslovena pravoplatným úředním výrokem, na který je i stavební úřad vázán. Pak se arciť jeví každé jednání o dodatečném povolení staveb takových vůbec zbytečným.
Jak doslov naříkaného rozhodnutí svědčí, měl žalovaný úřad za to, že v přítomném sporu jde o takový případ, poněvadž jediný důvod pro vydaný rozkaz demoliční spočívá toliko v poukazu na odmítavé stanovisko, které dozorčím úřadem železničním dle §u 99 řádu provozního bylo zaujato.
S hlediska právního byl by k odůvodnění rozkazu demoličního, úřadem stavebním podle §u 127 vydaného, takový poukaz na odepření konsensu k provedení staveb v požárovém obvodu dráhy projektovaných, vyslovené úřadem železničním, úplně postačitelným. Neboť dle §u 45 stav. řádu, jenž co do staveb v blízkosti drah poukazuje na zvláštní předpisy v té příčině platné, a dle § 99 dopravního řádu, který tedy platí výlučně pro takové stavby, nutno vydobýti pro stavby takové vedle povolení kompetentního stavebního úřadu také ještě povolení úřadu železničního.
Železniční úřad dozorčí nemá tudíž při stavbách na blízku železnic prováděných postavení toliko účastníka, s nímž by stavební úřad měl »projednávati« a jehož projevy by bylo lze pojímati jen jako »námitky«, stran kterých se má státi dle § 37 pokus narovnání, nýbrž železniční vystupuje jako příslušná stolice, která stavební záměr se svého stanoviska zkoumá a o jeho přípustnosti ve formě nálezu rozhoduje.
Proto jest třeba sděliti straně toto rozhodnutí úřadu železničního, aby mohla dle potřeby opravnými prostředky hledati proti němu ochranu u vyšších úřadů železničních.
Vešel-li však výrok úřadu železničního v právní moc, pak je pro úřad stavební závazným a nalézá-li na nepřípustnost určitého stavebního podnikání, pak je tu dán stejný oprávní stav, jako kdyby byl stavební úřad sám z důvodů řádu stavebního žádané stavební povolení odepřel.
Stěžovatelé však popírají, že by výrok železničního úřadu byl vydán o stavbách, o něž jde, poněvadž se úřad ten jednak vůbec ještě neprohlásil o stavbách již dohotovených, jednak poněvadž tento projev resp. rozhodnutí straně ještě nebylo doručeno a proto v právní moc ještě nevešlo.
Nejvyšší správní soud nebyl nucen zkoumati, zda a pokud jest stížnost v právu, pokud béře v odpor formální pravoplatnost dovolaného výroku úřadu železničního. Stačí poukázati na to, že se podle přesvědčení nejvyššího správ. soudu projev úřadu železničního, kterého se naříkané rozhodnutí dovolává, nevztahuje na stavby, jichž zbourání bylo nařízeno, a tudíž také naříkaný demoliční rozkaz nemůže odůvodniti. Neboť jak plyne ze skutkové povahy shora vylíčené, týče se výrok úřadu železničního jen oněch staveb, které byly projektovány dle plánů předložených konsensnímu řízení dne 19. října 1918.
Stavby však tentokráte projektované nebyly vůbec provedeny, takže jak jednání z 19. října 1918, tak i projevy, resp. rozhodnutí železničního úřadu k tomuto jednání učiněné ztratily odpadnutím svého objektu všeho právního významu.
Práce stavební, které skutečně byly provedeny a jichž zbourání je tedy předmětem sporu, jsou však, jak při místní komisi ze dne 5. prosince bylo zjištěno, docela různé od těch, které 19. října 1918 byly zamýšleny a o kterých úřad železniční rozhodl.
Je tudíž nesprávným jediný důvod v naříkaném rozhodnutí uvedený, že totiž úřad železniční odepřel svůj souhlas k stavbám skutečně provedeným, poněvadž úřad železniční se o provedení těchto staveb, které dosud předmět konsensního řízení stavebního netvořily, neprohlásil a ani příležitosti neměl se prohlásiti.
Při tomto skutkovém i právním stavu bylo nutno naříkané rozhodnutí již z tohoto důvodu zrušiti, aniž měl nejvyšší správní soud možnost zaujati stanovisko k ostatním otázkám, o kterých zde snad bude třeba uvažovati, které však v odpor vzatým nálezem nebyly rozřešeny, zejména k otázce, zda všecky provedené stavby vyžadovaly konsensu, zda také kolna na uhlí patří ke stavbám bez konsensu zřízeným, a zda je tu žádost za dodatečné konsentování vystavěných objektů.
Rovněž odpadla nutnost zabývati se oněmi vývody stížnosti, které, jako ku př. námitky ad 1. a 3, vztahují se toliko na řízení provedené o stavebním projektu z 19. října 1918, jež však je pro rozhodnutí tohoto sporu úplně bez významu.

Citace:

č. 998. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 884-889.