Konkurence civilní žaloby a adhesního řízení trestního.

1. V praksi soudní se velmi často stává,1 že poškozený — zejména při automobilové nehodě — již podal civilní žalobu o náhradu škody a teprve pak připojil se jako soukromý účastník k trestnímu řízení, vedenému proti škůdci. I vzniká otázka, zda a pokud takový postup jest formálně přípustný. Jest samozřejmé, že předchozí připojení k trestnímu řízení nemůže vaditi později podané civilní žalobě jakožto litispendence, neboť v trestním řízení nejde o rozepři ve smyslu c. ř. s.
Naproti tomu bude již spornou otázka, jaký vliv na následné řízení civilní má pravoplatný nález trestního soudu, jímž se obžalovaný odsuzuje k náhradě nároků soukromého účastníka ve smyslu § 260, č. 5 tr. ř.; takovýto nález zajisté nebude rozsudkem ve smyslu § 240 c. ř. s., tedy sám o sobě ještě neopodstatňuje námitku rozepře rozsouzené. To jest na př. patrno též z toho, že v exekučním řádu, jehož ustanovení vždy nutno posuzovati jako ideový celek s c. ř. s., rozhodnutí civilních soudů se uvádí v § 1, č. 1, kdežto podobné nálezy trestních soudů v § 1, č. 8 (srovnej k tomu též Neumann při § 411, sub II.).
Není tedy správné, že by v tomto případě žalovaný by se mohl brániti námitkou rozepře rozsouzené, jak v obdobném případě bylo rozhodnuto v civ. rozhodnutí Vážný č. 4262. Správně bude nutno říci, že jde o další příklad oné situace, v níž žalobě sice nevadí civilní rozsudek, kde ale žalobci se nedostává důvod k právní ochraně.2
Tam ale, kde by soukromý účastník sice již před podáním žaloby civilní se byl připojil k trestnímu řízení, kde však trestní řízení buď vůbec není skončeno, anebo o soukromoprávních nárocích v něm nebylo positivně rozhodnuto, nebude lze ničeho namítati s hlediska civilního procesuálního práva, tedy v civilním sporu.
2. Jde nám však o situaci opačnou, kde tedy nejdříve byla podána civilní žaloba; to jest právě při automobilových nehodách velmi častý případ. Ač ve skutečnosti lhůta dle § 50 autom. zák. 81/1935 jest zachována připojením se poškozeného k trestnímu řízení (Gl. U. N. F. 5514, Vážný 1651), přece jen poškozený, který se následkem nehody často ocitá v nouzi, má pochopitelný zájem na tom, aby civilní řízení bylo co nejdříve zahájeno, neboť v trestním řízení se v praksi jen velmi zřídka rozhoduje positivně o soukromoprávních nárocích náhradních.
Právě proto poškozený velmi často se o trestním řízení třebas teprve dovídá po podání civilní žaloby a má nyní zájem na tom, aby se mohl připojiti k tomuto trestnímu řízení; leč takový postup zdá se býti nepřípustným; dle § 47 tr. ř. může se poškozený k trestnímu řízení připojiti »pro své nároky soukromoprávní«; jeho činnost v adhesním řízení dle zákona nemá tedy směřovati k tomu, aby si usnadnil posici v zahájeném již civilním sporu, aby získal průvodní materiál pro onen spor, nebo dokonce odsuzující rozsudek trestní, který by civilní soud vázal; veškeré tyto v praksi převládající zájmy nejsou chráněny trestním řádem, neboť práva v § 47 sub 1—3, a v § 48 tr. ř. zmíněná zřejmě mají jediný smysl získati nález trestního soudu, odsuzující obžalovaného k náhradě soukromoprávních nároků; jedinou výjimku uznává rozhodnutí Vážný trestní 3946, v němž se tvrdí, že funkce soukromého účastníka jest též trestně procesuální a že pro jeho nárok na náhradu útrat zastoupení nerozhoduj e, zda o jeho soukromoprávních nárocích bylo rozhodnuto pro něj příznivě; to jest ale zajisté již nejzazší mez, až kam lze dle kusých ustanovení trest. řádu rozšířiti práva soukromého účastníka. I v onom případě však soukromoprávní nároky stále tvoří ještě předmět trestního řízení a stává teoretická možnost, že bude o nich positivně rozhodnuto.
Tam ovšem, kde před vynesením trestního rozsudku již bylo rozhodnuto pravoplatně civilním soudem,3 nebude moci trestní soud o soukromoprávních nárocích vůbec rozhodovati a bude musiti vyloučiti soukromého účastníka z další účasti.
Ale též tam, kde civilní spor také ještě není skončen, bude nutno soukromého účastníka vyloučiti z trestního řízení, poněvadž další jeho účast v trestním řízení nemůže směřovati k tomu, získati pro tentýž nárok ještě jeden exekuční titul; v rozhodnutí Vážný trestní 3734 bylo správně zdůrazňováno, že soukromoprávní nároky v trestním řízení nesmí zdržovati hlavní účel trestního řízení a že jejich funkce v onom řízení jest právě pouze podřadnou; právě proto bude v takovém případě vyloučiti soukromého účastníka, poněvadž by se příčilo funkci řízení adhesního, aby hlavní účel trestního řízení byl ztěžován a případně zdržován soukromým účastníkem, ač o jeho nárocích již jest zahájeno řízení u soudu civilního, který jest pro ně v první řadě příslušný; proto bude též v takových případech odepříti soukromému účastníku nárok na náhradu útrat zastoupení v trestním řízení.
Bedřich Pick.
K této glose vyžádali jsme si následující vyjádření:
I. Podmínkou pro připuštění někoho za soukromého účastníka podle § 47 tr. ř. je, a) aby mu bylo ublíženo na právech veřejnožalobním trestným činem, b) aby se poškozený připojil k trestnímu řízení pro své soukromoprávní nároky vyplývající z tohoto trestného činu.
Další podmínky trestní řád nevyžaduje; nerozhoduje proto, zda v době připojení se k trestnímu řízení uplatnil již poškozený svoje soukromoprávní nároky také pořadem práva, či zda tak učinil teprve později.
To plyne i z funkce soukromého účastníka v trestním řízení; přísluší mu právo působiti k usvědčení pachatelovu za tím účelem, aby byl zjištěn podklad pro jeho soukromoprávní nároky. Nelze přehlédnouti ani význam pravoplatného odsuzujícího rozsudku trestního, jímž je civilní soudce vázán; na tuto okolnost poukazuje rozh. č. 3283 Sb. n. s., podle něhož ten, kdo se při svém závěrečném návrhu jako soukromý účastník připojil k návrhu veřejného žalobce na odsouzení obžalovaného a žádal za přisouzení útrat právního zastoupení, nepřestal býti soukromým účastníkem a neztratil nárok na přiznání útrat právního zastoupení tím, že zároveň prohlásil, že ostatní nároky uplatňuje cestou civilní; v případě, jehož se týká uvedené rozhodnutí, byl přiznán soukromému účastníku nárok na náhradu útrat, ač při svém připojení se k trestnímu řízení prohlásil, že již uplatnil svůj nárok civilní žalobou.
Ježto trestní řád nevyžaduje pro připuštění někoho za soukromého účastníka dalších podmínek, než které byly shora uvedeny a ježto nelze přehlédnouti význam výsledku trestního řízení pro civilní spor, nelze souhlasiti s názorem, že je nepřípustné, aby se kdo připojil k trestnímu řízení pro své soukromoprávní nároky poté, co již pro ně podal civilní žalobu.
Není-li důvodu, pro nějž by bylo lze nepřipustiti připojení se k trestnímu řízení, není též důvodu, odepříti v takovém případě soukromému účastníku nárok na náhradu útrat právního zastupování (srv. rozh. č. 3283, 3946 Sb. n. s.).
II. Je nepochybné, že se nemůže více připojiti k trestnímu řízení ten, jehož soukromoprávní nároky byly již zjištěny pravoplatným civilním rozsudkem.
Adhaerentovi přísluší totiž právo, působiti k usvědčení pachatelovu pouze za tím účelem, aby byl zjištěn podklad pro jeho soukromoprávní nároky; jakmile však bylo tohoto účelu dosaženo mimo rámec trestního řízení, odpadl účel adhaesního řízení (Dostál, O připuštění poškozeného za soukromého účastníka. Právník 1931, str. 169; Poláček, Podpůdný žalobce. Soudc. listy 1934, str. 230; usnesení radní komory krajského soudu trestního v Praze, uveřejněné v Právníku 1935, str. 250). Byl-li civilním rozsudkem soukromoprávní nárok poškozenému již přiznán, nelze rozhodnouti o tomtéž nároku opětovně v řízení trestním (rozh. č. 5777 Sb. n. s.).
Došlo-li k rozhodnutí o soukromoprávních nárocích poškozeného civilním rozsudkem až během trestního řízení, není důvodu, z něhož by bylo lze odepříti soukromému účastníku nárok na náhradu útrat právního zastoupení po dobu, kdy byly splněny podmínky vyžadované v § 47 tr. ř. pro připojení se k trestnímu řízení.
Fr. Poláček.

Také podnětem k této studii byl autorovi konkrétní případ č. j. T 1106/36 okresního soudu v Bílině, nikoliv snad poznámky v Pužmanových »Dodatcích k žalobním petitům«, pag. 498, které se mu tepive později dostaly do rukou.
Ve svém článku v brněnském Juristenzeitung ze dne 15. 8. 1935 jsem tyto případy, kde žalobci se nedostává důvod k právní ochraně, shrnul pod označením »res quasi judicata«; zcela obdobně praví též Pužman v »Dodatcích«, pag. 498, že by se zde žalobě nedostával důvod k právní ochraně.
Tento případ jest prakticky možným netoliko při kontumačních rozsudcích civilních, nýbrž též tam, kde trestní rozsudek byl na zmateční stížnost zrušen a věc dostala se znovu do I. stolice.

Citace:

Rozhodnutí č. 2381. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 445-446.