HOVORNA.

Několik poznámek k zákonu na ochranu nájemníků. (K § 1 a 4.)

V čísle VII.—VIII. na str. 309 tohoto časopisu vyslovil jsem pochybnosti o praktické ceně demonstrativního vypočítávání výpovědních důvodů v § 1. platného zákona na ochranu nájemníků a připojil, že praxe bude se výlučně přidržovati jen důvodů vypočítaných. Dokladem jsem citoval rozhodnutí pražského zemského soudu č. RI 690-22-5 z r. 1922.
Pan předseda I. rek. a odvolacího senátu zem. s. v Praze uveřejnil v č. X. jakousi opravu, která odmítá v prvé řadě domněnku, jako by byl zemský soud zamítl stížnost jen pro nedo- statek formální, a vytýkaje mi nepozorné čtení onoho rozhodnutí, vysvětluje, jaký byl jeho pravý smysl. Rozhodnutí současně uveřejňuje v plném rozsahu.
Domněnky, že zem. soud z formálního důvodu stížnost zamítl, jsem nevyslovil a také jsem ji nechtěl vyvolati. Rovněž jsem nechtěl tvrditi, že pražský zemský soud by byl názoru, že výpověď, neopírající se o některý důvod uvedený příkladmo v § 1. zákona, by směla býti neodůvodněna. V těchto směrech se mne tedy oprava netýká. Zda pak se z uveřejněného rozhodnutí podává závěr, který jsem o něm vyslovil na str. 309, posoudí čtenář sám. Oprava v tom směru také řízena není. Nebylo by tedy třeba na ni odpovídati.
Oprava však vyvolává otázku jinou, totiž otázku výkladu § 4. zákona o ochraně nájemníků, pokud se v něm praví, že v návrhu výpovědním jest uvésti »důvod zamyšlené výpovědi«. Znění toto bylo doslovně převzato ze zákona dříve platného.
O věci jsem se v svém článku nezmínil. Výše uvedené rozhodnutí ukazuje však, že výklad může býti sporným. Lituji, že p. senátní předseda opomenul tlumočiti myšlenkový pochod v této otázce, který tvořil základ citovanému rozhodnutí.
Dovolím si řečené ustanovení podrobiti úvaze.
Jak jest příkazu § 4 rozuměti? Zajisté smysl jeho není než ten, že nesmí býti soudu předkládány návrhy, které by se neodvolávaly na žádný důvod, tedy neodůvodněné (v tomto smyslu). Požadavek ten stanovil zákon také proto, že dle poslední věty I. odstavce § 4 smí soud přihlížeti jenom k důvodům v návrhu uvedeným.
O tom však, do jaké míry má být důvod precisován, zákon nestanovil ničeho, zejména ani nepoužil obratu, že má být důvod uveden »přesně«.
Po mém soudě je zákonu vyhověno, když strana uvede konkrétní okolnosti, které ji vedou k tomu, aby dala výpověď. Přes tuto míru žádati více od strany, nebylo by zákonem odůvodněno. Nedává-li zákon pro požadování, resp. zvýšené požadování formálních náležitostí podání podkladu, myslím, že je to právě obor řízení nesporného
(kam patří i zákon na ochranu nájemníků), kde soud nesmí o své újmě žádati více a kde musí býti zvláště zdrželivým při vytýkáni vadnosti podání v tomto směru.1 Zejména po mém soudě nemůže soud vytknouti straně vadnost výpovědního návrhu proto, že strana se neodvolala vedle uvedení konkrétních okolností ještě na určitý bod odstavce 2. § 1 zákona. Takovýto postup byl by přímo v odporu se zákonem.
§ 1. praví, že svolení k výpovědi má býti dáno pouze »z důležitých důvodů«, a dále pak příkladmo uvádí takové důvody. Z toho je vidno, že pro rozhodující soud musí býti hlavním a zásadním ukazatelem úvaha, zda jde o důvod »důležitý«. To je maxima, která je vedoucí. (Z toho hlediska jeví se za určitých okolností zákonně odůvodněným i užití analogie některého příkladmo uvedeného důvodu.)
Straně je ponecháno na vůli, aby uplatňovala okolnosti, jaké za vhodné uzná, soud však v prvé řadě zkoumá, zda představují »důležitý« důvod. Může se při tom vypořádati s otázkou netvoří-li snad podstatu některého z důvodů vypočtených v odstavci 2 § 1, musí se však bezpodmínečně vždy vysloviti, nejde-li o »důležitý důvod«. Je-li zakázáno soudu přihlížeti k jiným důvodům, než které strana uvedla, znamená to pouze, že nesmí přihlížeti k faktickým poměrům stranou neuvedeným, nikoli však, že by bylo vázáno jeho právní subsumování faktických okolností pod podstatu § 1 tak, že by snad směl zkoumati je jen pod zorným úhlem určitého bodu odst. 2 § 1, nebo snad že by straně takovéto omezené zkoumání mohl přímo oktroyovati.
Je ovšem věcí strany, odvolá-li se ona, uvádějíc konkrétní okolnosti, ještě k určitému bodu odstavce 2 § 1, dávajíc tak na jevo. že si přeje zkoumání svého návrhu jen s tohoto úzkého hlediska. Není k tomu však povinna a opomene-li to, jedná po případě i úmyslně, utíkajíc se tak k výhodě širší základní formulace odstavce 1 § 1. Tento postup je jejím právem, které jí dává § 1.
Jestli jsem si tedy citované rozhodnutí vyložil způsobem uvedeným na str. 309, stalo se tak nikoli na základě nepozorného čtení, nýbrž na základě logické úvahy. Ostatně pro onu — smím-li tak říci — mentalitu, kterou tam podkládám soudnictví. je mi novým dokladem sama oprava p. senátního předsedy, která výpočet výpovědních důvodů v § 1 zákona označuje za »taxativní«, ačkoli nepochybuji, že mu význam tohoto obratu znám je. Že mu přes to vyklouzl z péra, stalo se tím, že důvody ty, třeba snad neuvědoměle, na taxativní povyšuje.
Zároveň polemika tato je mi novým důkazem pro názor, který jsem si již dříve dovolil vysloviti, že připuštění opravných prostředků do 3. instance je nutným, nemá-li strana býti vydána v šanc názorům druhé instance. Pak nebylo by také o mnohém potřebí vésti časopisecké diskusse, které konec konců straně již nepomohou.
Dr. Jos. Láznička.

*) Srv. Otto Geschichte u. Qrundlehren des öst. Rechtsfürsorsteverfahrens, Wien 1906, zej. str. 174. posl. odst.

Citace:

Ani dle zákona ze dne 1. dubna 1921 č. 161 sb. z. a n.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Právnická jednota v Praze, 1923, svazek/ročník 62, číslo/sešit 3, s. 127-128.