Č. 1073.

Administrativní řízení: K předpokladům námitky rei judicatae.
(Nález ze dne 21. prosince 1921 č. 17074.)
Věc: Celestýn R. a soudr. v Plzni (adv. Dr. K. Líbal z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu adv. Dr. A. Meissner z Prahy) o odměnu starostovým náměstkům.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: — — — — — — — — — — — — — —
Dříve než byla skoncována záležitost, ve které byl vydán nález tohoto soudu z 9. března 1921 č. 2859, Boh. č. 7551 1, byl předložen rozpočet města Plzně na r. 1920, v němž byla pojata mezi výdaji správními též »náhrada výloh dvěma náměstkům starostovým částkou 22000 K; proti rozpočtu podali dne — Celestýn R. a spol. připomínky, kterými žádáno, aby položka: náhrada výloh starostovým náměstkům pro prvého náměstka 12000 K, pro druhého náměstka 10000 K byly z rozpočtu jako protizákonné a neodůvodněné vyloučeny.
Námitky tyto odůvodněny byly poukazem na to, že zásadní usnesení obecního zastupitelstva ze dne 21. listopadu 1919, kterým byly »roční paušální náhrady« odhlasovány, nenabylo dosud právní moci, že jde opět jen o odměny, třebas i v rozpočtu pro r. 1920 byla položka ona označena jako »náhrada výloh« náměstkům.
Obecní zastupitelstvo ve schůzi dne 16. února 1920 tyto připomínky zamítlo a položky »náhrada výloh I. náměstku starostovu 12000 K a II. náměstku starostovu 10000 K« schválilo.
Proti tomu podal Celestýn R. a spol. stížnost, v níž odvolává se na stanovisko zaujaté ve stížnosti do rozhodnutí ze dne 21. listopadu 1919 a opakuje (téměř slovně) její obsah, z něhož odvozuje, že nelze náměstkům starostovým přiznati náhradu paušalovaným ročním obnosem.
I v této stížnosti jest tak, jako se to stalo v rekursu proti usnesení ze dne 21. listopadu 1919, co do konkrétních okolností uvedeno toliko následující:
»Další otázku ve smyslu § 10 nov. rozhodující, dlužno-li oba náměstky pokládati ve smyslu téhož § za nemajetné, ponecháváme úřednímu šetření. Poukazujeme však už nyní k té okolnosti, že oba náměstkové jsou veřejnými zaměstnanci se stálým platem, kterým dle § 10 nov. musí býti poskytnuta možnost vykonávati funkci bez újmy platových a postupových nároků, čímž jakýkoli nárok na náhradu ex lege odpadá«. Okresní správní komise zamítla rozhodnutím z — stížnost tuto z důvodu, že věc tato byla v postupu řádných instancí vyřízena rozhodnutím zemského správního výboru ze dne 17. března 1920 č. 9742 v ten smysl, že ony položky neodporují zákonu, nemohou tudíž býti z rozpočtu vyloučeny.
V odvolání proti tomu podaném, v němž jsou všechny meritorní námitky ve věci uvedené zachovány v platnosti, bylo uvedeno, že mylným je náhled okresní správní komise, jakoby věc byla oním rozhodnutím zemského správního výboru v řádném postupu instančním vyřízena, neboť oním rozhodnutím zemského správního výboru nebyla otázka náhrad starostovým náměstkům vyřízena jednou pro vždy, nýbrž toliko individuelně a toliko zřetelem k náměstkům Dr. P. a Frant. B.; ve schůzí obecního zastupitelstva ze dne 16. února byli však po resignaci Dr. P. zvoleni I. náměstkem František B., úředník všeobecné nemocniční pokladny v Plzni, a II. náměstkem Josef H., podúředník čsl. drah v Plzni.
Oba tito náměstkové jsou veřejnými zaměstnanci, jimž podle § 10 nov. k obecnímu zřízení musí býti poskytnuta možnost vykonávati funkci bez újmy platových a postupových nároků, čímž jakýkoliv nárok na náhradu za ztrátu času při výkonu funkce samosprávné odpadá; kdyby byl náhled okresní správní komise správný, pak by každá nová volba náměstka znamenala prostě dosazení do placené funkce samosprávné, což odporuje § 10 novely.
Zemský správní výbor naříkaným rozhodnutím z — odvolání to zamítl a potvrdil rozhodnutí okresní správní ko,mise, ježto stížnost skutečně již jednou zemským správním výborem rozhodnutím ze dne 17. března 1920 č. 7742 byla vyřízena a nastalou změnou v osobách náměstků starostových na daném poměru nic se nemění, ježto noví funkcionáři obecní funkcí svou stejně jsou zaneprázdněni a mohou tím utrpěti stejně újmu na svém zaměstnání, eventuelně vedlejším výdělku.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká naříkanému rozhodnutí protizákonnost a vadné řízení v těchto směrech: — — — — —
Nejvyšší správní soud uvažoval takto:
Rozhodnutí II. stolice ve sporné věci vydané naprosto nechává stranou všechny meritorní úvahy a obmezilo se toliko na výrok čistě formální, že jest tu res judicata, která novému přetřásání a rozhodování téže otázky brání.
Zemský správní výbor měl a mohl ke stížnosti Celestýna R. přezkoumávati jen tento výrok a nemohl tudíž sám vydati nižádné rozhodnutí, které by zabíhalo do merita věci.
Poněvadž o věci již rozhodnuté lze mluviti jen tehdy, je-li tu táž rozepře mezi týmiž stranami, bylo zemskému správnímu výboru uvažovat otázku, zda tu jest identita věci, či nikoli.
Úvaha tato byla tu proto nutná, že rekurs na zemský správní výbor tuto nezbytnou podmínku rei judicatae popíral, uváděje, že jde o jiné osoby starostových náměstků a tudíž o věc jinou.
Zemský správní výbor neshledal, že by tvrzená různost causae tu byla, připomínaje, že změnou v osobách náměstků starostových na daném poměru nic se nemění, ježto noví funkcionáři obecní funkcí svojí stejně jsou zaneprázdněni a mohou stejně utrpěti újmu na svém zaměstnání eventuelně vedlejším výdělku. Jest tudíž toto odůvodnění pojímati nikoli jako nějaký nový výrok meritorní, nýbrž výlučně jen jako vyvrácení námitky potírající identitu věci a odvozující z toho nezákonnost rozhodnutí II. instance.
Není-li však v naříkaném rozhodnutí obsažen nižádný výrok obírající se věcí samou, zejména není-li ve výnosu tomto vysloveno, že oba nynější náměstkové náhradu v rozpočet pro rok 1920 pojatou v plné preliminované částce opravdu mají obdržeti, pak jeví se i všechny námitky stížnosti k meritu se nesoucí ... nepřípustnými.
Zbývá jen uvážiti, zda jest správným výrok, že jest tu res judicata.
Že tu jde o spor mezi týmiž stranami, mezi kterými se odehrála i rozepře rozřešená rozhodnutím zemského správního výboru ze dne 17. března 1920 č. 9742/III, není bráno v odpor. Jest proto toliko zkoumati, zda v obou případech jde o stejný obsah řečených otázek.
Že tomu tak jest, plyne nepochybně již z toho, že stěžovatel sám ve svém rekursu proti usnesení obecního zastupitelstva ze dne 16. února 1920 výslovně připomíná, že jen obsah stížnosti v případě předchozím podané znovu opakuje. Tím jest však nade vši pochybnost zjištěno, že otázky, které byly okresní správní komisi tímto opravným prostředkem k rozhodnutí předloženy, byly úplně totožnými s těmi, o kterých se dne 17. prosince 1919 usnášela. Byla tudíž úplně oprávněna na toto rozhodnutí prostě poukázati a nemůže proto také spatřována býti nezákonnost v naříkaném rozhodnutí, které ničeho jiného nečiní, nežli že toto stanovisko II. instance schvaluje.
Uznaná totožnost věci v obou případech nedoznala tím změny, že se změnily osoby náměstků, poněvadž v celém jednání nebyly vůbec vzneseny námitky odvozované z osobnosti jednotlivých náměstků, nýbrž činěny námitky jen všeobecné a předkládány k rozhodnutí toliko otázky zásadní.
Zejména nebylo lze za takovou námitku konkrétní pojímati poukaz na to, že oba náměstkové jsou veřejnými zaměstnanci, kteří již proto z nároku na náhradu jsou dle § 10 nov. vyloučeni, poněvadž i v této námitce, jež není blíže konkretisována uplatňováním zvláštních, pro jednotlivé nynější náměstky rozhodných poměrů, není ničeho jiného, obsaženo, než zásadní tvrzení, že veřejní zaměstnanci již vzhledem k této své vlastnosti nároku dle § 10 nikdy činiti nemohou.
Otázka takto formulovaná došla však rovněž vyřízení v případě předchozím, jak toho jest dokladem rozhodnutí nejvyššího správního soudu shora citované, které se touto otázkou obírá, mluvíc o Františku B. a odpovídá na ni negativně.
Šlo-li však jen o otázky zásadní, při nichž subjektivní stránka jest vůbec nerozhodna, pak nemohlo býti identitě sporu na závadu, zda osoby náměstků starosty plzeňského se v mezičasí proměnily, i nelze proto v naříkaném rozhodnutí shledati nějakou nezákonnost.
Bylo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Děj zde neopakujeme, odkazujíce k cit. nálezu.

Citace:

č. 1073. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1081-1083.