NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 11231.

Stavební právo (Brno): I. Z okolnosti, že soused neodepřel podpisu na protokolu o stav. komisi, může stav. úřad usouditi, že se soused se stanoviskem stav. komise k námitkám jím předneseným uspokojil. — II. Soused není legitimován k námitce, že proti udělení stav. povolení jsou podstatné obavy (§ 47 brněnského stav. ř.). — III. Je soused legitimován k námitce, že stav. úřad uděluje stav. povolení nezachoval předpisu § 76 brn. stav. ř. o tom, že musí zůstati nezastavěno aspoň 15% plochy stav. místa? — IV. Pouhý návrh nové regulace uliční, ne- pojatý do polohového plánu podle stav. ř. projednaného a schváleného, nemůže majitele pozemku omeziti v jeho disposicích majetkových.
(Nález ze dne 25. dubna 1934 č. 11750/32.)
Prejudikatura: Boh. A 2450/23, 2597/23, 9146/31.
Věc: Leopold a Marie P. v B. proti zemskému úřadu v Brně o stavební povolení a proti ministerstvu veřejných prací a zemskému úřadu v Brně o odkladný účinek stížnosti k nss-u.
Výrok: Stížnosti na rozhodnutí zem. úřadu v Brně z 11. února 1932 a na rozhodnutí min. prací se zamítají pro bezdůvodnost; nař. rozhodnutí zem. úřadu v Brně z 8. července 1932 se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: I. Při komisionelním jednání, konaném dne 18. července 1931 o žádosti Jana Z. za stavební povolení pro obytnou budovu bez živn. provozoven na dvoře domu č.... v Brně, vzneseny byly spolumajiteli sousedního domu, dnešními st-li, určité námitky, které však byly vzaty zpět vzhledem k prohlášení stavebníkovu při komisionelním jednání učiněnému. Když pak stavebník oznámil stavebnímu úřadu města Brna, že dohoda se sousedy vede k nevhodnému zastavění jeho pozemku, a žádal, aby bylo jednáno o jeho žádosti za udělení stavebního povolení bez zřetele k této dohodě, provedeno nové komisionelní jednání, při kterém vznesli dnešní st-lé jakožto sousedé řadu námitek.
Městská rada v Brně zamítla usnesením z 28. srpna 1931 žádost o udělení stav. povolení, přihlížejíc k návrhu stavební komise. Na podané odvolání zrušil však zem. úřad v Brně výměrem z 11. února 1932 napadené usnesení městské rady a žádané stavební povolení Janu Z. udělil.
Proti tomuto rozhodnutí zemského úřadu je podána stížnost k nss-u.
II. St-lé žádali po té u zem. úřadu v Brně o přiznání odkladného účinku pro jejich stížnost, podanou k nss-u . Této žádosti zem. úřad vyhověl, připojiv právní poučení, že lze se z jeho rozhodnutí odvolati k min. soc. péče. Na odvolání Jana Z., dnešní zúčastněné strany, zrušilo min. prací výměrem z 30. června 1932 napadené rozhodnutí zem. úřadu jako nezákonné.
Proti tomuto rozhodnutí min. prací směřuje druhá stížnost.
III. Na základě výměru min. prací zrušil zem. úřad výměrem z 8. července 1932 svůj výměr z 27. května 1932 a nepřiznal odkladný účinek pro stížnost, podanou k nss-u do jeho rozhodnutí z 11. února 1932.
Na toto rozhodnutí je podána třetí stížnost.
Ad I. Jednaje o stížnosti prvé, musel se nss na prvém místě zabývati námitkou, jež dovozuje, že řízení stavební je stiženo zmatečností, ježto rozhodnutí stav. úřadu I. instance nebylo st-lům doručeno, ač byli v něm se svými oprávněnými námitkami zamítnuti, zejména pak, že bylo stav. úřadem I. instance porušeno subj. právo st-lů v tom směru, že nebylo vyhověno námitce spolustěžovatele Leopolda P., který při komisionelním jednání uplatnil, že se nemohl o projednávaném projektu pro krátkost času informovati. Ze správních spisů je skutečně patrno, že rozhodnutí I. instance nebylo st-lům doručeno. Avšak st-lé přehlížejí, že toto rozhodnutí vyznělo zcela v jejich prospěch, ježto stavební povolení bylo dnešní zúčastněné straně tímto rozhodnutím odepřeno. Ježto tudíž stanovisku st-lů bylo rozhodnutím I. instance v meritu věci vyhověno, nemohli by proti tomuto rozhodnutí brániti se ani námitkou, že porušeno bylo nějaké jejich procesní právo, když přece práva procesní v řízení správním jsou dána výlučně k tomu účelu, aby strany v řízení zúčastněné mohly chrániti svá práva materielní povahy, a netvoří práva samostatná, o nichž by muselo býti rozhodováno i v tom případě, když materielní právo je zúplna uspokojeno. I když tedy je nutno spatřovati v té okolnosti, že rozhodnutí prvé instance nebylo st-lům doručeno, vzhledem k § 38 stav. řádu vadu řízení, není to vada podstatná, která by mohla míti vliv na zákonnost rozhodnutí druhé instance, o jejíž výrok jedině může jíti. Tu pak stížnost netvrdí a také právem by tvrditi nemohla, že žal. úřad se s veškerými jejími námitkami, jež při komisionelním jednání byly vzneseny, nezabýval.
V souvislosti s námitkou právě projednávanou brojí stížnost proti stanovisku žal. úřadu, který vyslovil, že spolust-l Leopold P. měl při stavební komisi dostatečně příležitost, aby se stavebním projektem se seznámil a u komise si náležité informace zjednal, při čemž se z obsahu protokolu nepodává, že by se byl ohradil proti stanovisku komise, jež zamítla jeho námitku, na počátku komisionelního jednání vznesenou, v níž tvrdil, že se nemohl o projektu informovati. St-lé uvádějí ve stížnosti, že námitka toho obsahu, že Leopold P. nemohl se o projektu informovati, byla zcela oprávněná, avšak přehlížejí, že úřad opřel své rozhodnutí o skutečnost, že Leopold P. se podle protokolu proti zamítavému stanovisku neohradil. Tu pak je ze správních spisů zřejmé, že protokol o jednání dne 8. srpna 1931 sepsaný a oběma st-li podepsaný neobsahuje žádné ohražení Leopolda P. Z okolnosti, že st-lé neodepřeli svůj podpis na protokole, mohl žal. úřad vzhledem k § 36 brněnského stav. řádu (zákon č. 63/1894 z. z. mor. ve znění zák. č. 39/1914 z. z. mor.) právem usouditi, že se st-lé se stanoviskem komise spokojili. Jeví se tudíž tyto námitky, o nichž bylo právě hovořeno, bezdůvodnými.
Neodůvodněnou je pak i námitka, jež zmatečnost řízení vyvozuje z toho, že stav. úřad nevyzval předem stavebníka k tomu, aby podal žádost o určení stav. čáry, když v daném případě — jak je ze správních spisů patrno — nešlo o stavbu při veřejné třídě, ulici, veřejném náměstí nebo veřejné cestě, nýbrž o stavbu nádvorní, takže určení stavební čáry podle § 16 brněnského stav. řádu nepřicházelo vůbec v úvahu.
Pokud by pak stížnosti v souvislosti s dalšími jejími námitkami mělo býti rozuměno tak, že určení stavební čáry podle § 16 stav. řádu bylo třeba proto, že šlo o stavbu při ulici teprve projektované, bude z níže následujících vývodů patrno, že toto stanovisko nebylo by ve shodě se zákonem. — — —
Meritomě vytýká stížnost nař. rozhodnutí nezákonnost a vadnost řízení ve dvojím směru, totiž, že nebylo dbáno ohledů hygienických a ohledů regulačních, při čemž sluší konstatovati, že v podstatě stejné námitky vznesl spolust-l Leopold P. při komisionelním jednání, jež o žádosti za stavební povolení bylo konáno. Zem. úřad neshledal důvodu pro odepření stav. povolení z titulu § 47 brněnského stav. řádu (pro ohledy zdravotní), a to proto, že v daném případě zůstane 52% plochy příslušného stav. místa nezastavěno, ačkoli stav. řád žádá v § 76, aby nezastavěno zůstalo jen nejméně 15%.
Pokud st-lé proti udělení stav. povolení brojí proto, že podle § 47 brněnského stav. řádu jsou proti stavbě podstatné obavy (podle kontextu stížnosti obavy z ohledů zdravotních), musel nss takto pojímanou námitku stížnosti odmítnouti pro nepřípustnost, ježto st-lům nedostává se k této námitce legitimace. Sousedé mohou totiž podle stálé judikatury uplatňovati před nss jen námitky, opřené o vlastní zájem, stav. řadem jako subj. veřejné právo sousedské uznaný, nikoli však o porušení veř. zájmu vůbec (srov. Boh. A 2450/23). Ustanovení § 47 brněnského stav. řádu však zcela patrně není dáno na ochranu zájmu sousedů, nýbrž jedině na ochranu zájmu veřejného, který zastávati náleží jedině úřadu. Tomu nasvědčuje již zcela nepochybně nadpis tohoto paragrafu: »Veřejné ohledy vůbec. Stavby hřbitovů«, z něhož vysvítá, právě tak jako z textu samého, že toto ustanovení obsahuje výlučně direktivu pro stav. úřad, nikoli však předpis v zájmu souseda.
Ovšem st-lé opírají se při svých vývodech implicite i o § 76 brněnského stav. řádu, vytýkajíce, že úřad své zjištění o ploše, jež zůstala nezastavěna, neprovedl zákonným způsobem. I kdyby bylo možno uznati, že by byli st-lé jako sousedé legitimováni uplatňovati, že nebyl úřadem zachován předpis § 76 stav. řádu, z něhož plyne ochrana sousedů, ač nss zastává stanovisko opačné (srov. Boh. A 9146/31, který týká se zcela shodného § 78 mor. stav. řádu), nemohla by námitka stížnosti, právě zmíněná, míti naději na úspěch, ježto není v ní ani tvrzeno, že nezastavěná plocha klesne pod výměru 15%, kterážto hranice je v § 76 stanovena jako nejnižší, při které lze ještě stavbu povoliti. Pak však také nemůže býti vadou řízení, jestliže úřad svůj úsudek, stížností nepopřený, že nezastavěná plocha bude činiti více nežli 15%, zjednal si určitým způsobem, a to tím spíše, když stížnost neuvádí, jak by mohlo býti postupem úřadu při zjišťování rozsahu nezastavěné plochy do práv st-lů zasaženo.
S hlediska regulačních poměrů vyslovil úřad, uděluje stav. povolení, že nelze zakázati určitou stavbu se zřetelem na budoucí regulaci, při čemž vychází ze zjištění, že regulace ulice, při níž by projektovaná stavba byla položena, byla z částečného regulačního plánu Starého Brna, v němž staveniště je umístěno, vypuštěna, takže »regulační konsens« pro tuto novou ulici není dán. Stížnost nepopírá skutečnost, že regulace nové ulice v platném polohovém plánu schválena není, soudí však, že rozhodnutí je nezákonné, nepřihlíží-li k tomu, že projektovaná stavba bude překážkou navržené regulaci uliční.
Není možno ovšem přehlédnouti, že obdobnou námitku spolust-le Leopolda P., vznesenou při komisionelním jednání, žal. úřad v nař. rozhodnutí odmítl pro nepřípustnost, ježto vycházel z názoru, že námitkou tou hájí st-lé zájmy veřejné, k čemuž sousedé nejsou povoláni. Stížnosti nutno také přisvědčiti, pokud ve svém závěru uvádí, že námitky při komisionelním jednání uplatněné a tudíž i námitka právě zmíněná byla přípustná s hlediska práva sousedova, neboť nelze popříti, že soused může míti za určitých okolností právo, stav. řádem chráněné, domáhati se toho, aby byl platný polohový plán při stavbách na pozemcích sousedních zachován.
Avšak ve věci samé je stížnost na omylu, ježto v daném případě nešlo o platný polohový plán, nýbrž pouze o návrh plánu. Podle ustálené judikatury pak je polohový plán závazný jen tenkráte, byl-li řádně projednán a schválen, nikoli však již tehdy, je-li určitým způsobem navržen. Proto pouhý návrh nové regulace uliční, jež do polohového plánu podle stav. řádu projednaného a schváleného dosud pojata není, nemůže majitele pozemku omeziti v jeho volných disposicích majetkových (srov. ohledně parcelace Boh. A 2597/23). To vyplývá ostatně zřetelně z § 5 brněnského stav. řádu, podle něhož ohledně směru, polohy a svahu veřejných ulic a náměstí mají závaznost schválené polohové plány, z čehož se nutně podává, že břemena, jež majitele pozemků postihují z plánu polohy, nemohou je zatěžovati dříve, dokud v řízení o projednání a schválení plánu polohy nebude na jisto postaveno, že obmezení vlastnických práv k pozemkům je v zájmu veřejném (pro stavební rozvoj příslušné obce) nutně třeba. Dokud však plán polohy není platný, nemohou povinnosti vlastníků pozemků z něho ani vzniknouti. Že by pak platný plán polohy, obsahující uliční regulaci, jež by byla překážkou projektované stavbě, v daném případě existoval, stížnost netvrdí, takže je námitka právě projednávaná neodůvodněnou.
Ježto takto byly veškeré námitky shledány neodůvodněnými, nezbylo nežli stížnost pro bezdůvodnost zamítnouti.
Ad II. Stížnost pojímá nař. rozhodnutí min. prací tak, že zrušeno bylo jím celé rozhodnutí zem. úřadu v Brně z 27. května 1932, a vytýká, že žal. úřad nebyl oprávněn, nejsa k tomu příslušný, rozhodnutí zem. úřadu v celku zrušiti, nýbrž měl odstraniti pouze vadné právní poučení. Stížnosti bylo by nutno dáti za pravdu, kdyby skutečně byl obsah rozhodnutí min. prací takový, jak si jej st-lé vykládají. Je sice nutno připustiti, že enunciát nař. rozhodnutí mohl by na první pohled vésti k úsudku, že žal. úřad chtěl rozhodnutí zem. úřadu in toto zrušiti. Avšak odůvodnění nasvědčuje tomu, že žal. úřad byl si vědom dobře své kompetence a že omezil se jedině na to, aby zrušil rozhodnutí zem. úřadu potud, pokud obsahuje nesprávné právní poučení. Vyplývá to především z obratu, že žal. min. zrušilo rozhodnutí zem. úřadu z moci úřední, čímž dáno bylo zřetelně najevo, že žal. úřad je si vědom toho, že nemůže rozhodnutí na podané odvolání přezkoumávati, nýbrž, že vzhledem k tomu, že nesprávné právní poučení nemůže býti straně na újmu (§ 71 odst. 2 nař. č. 8/1928), činí pouze opatření, aby k rozhodnutí připojeno bylo správné právní poučení. Kromě toho je tento výklad nař. rozhodnutí potvrzen i druhým odstavcem jeho důvodů, ve kterém se praví, že zem. úřadu nenáleželo připojovati ke svého rozhodnutí právní poučení o možnosti odvolání, nýbrž že měl své rozhodnutí označiti jako konečné.
Je-li však nutno rozuměti nař. rozhodnutí tak, že zrušilo rozhodnutí zem. úřadu pouze potud, pokud obsahuje právní poučení, je stížnost neodůvodněná, ježto nezákonnost tohoto výroku nevytýká a také by za daného právního stavu, zejména se zřetelem k § 71 nař. č. 8/1928 Sb., vytýkati právem nemohla. Slušelo proto stížnost pro bezdůvodnost zamítnouti.
Ad III. Podle toho, co bylo uvedeno ad II., byla právní situace po vydání rozhodnutí min. prací ta, že rozhodnutí zem. úřadu z 27. května 1932 bylo zrušeno potud, pokud obsahuje nesprávné právní poučení, takže zem. úřad byl podle uloženého mu příkazu povinen dodati stranám své rozhodnutí znovu, tentokráte však se správným právním poučením. Avšak žal. úřad změnil své původní rozhodnutí z 27. května 1932 a vyslovil rozhodnutím nař., že odkladný účinek stížnosti k nss-u nepřiznává.
Stížnost tu právem vytýká, že žal. úřad k tomuto výroku oprávněn nebyl a že jím zasáhl nezákonně do práv st-lů. Z rozhodnutí zem. úřadu z 27. května 1932 nabyli st-lé práva, takže úřad nemohl je odvolati, leda že by byl k tomu oprávněn podle §§ 83 nebo 86 nař. č. 8/1928 Sb. Že by však některý takový důvod byl dán, žal. úřad neuvádí, a také z nař. rozhodnutí jinak žádný podobný důvod pro změnu původního rozhodnutí neplyne. Je naopak patrno, že žal. úřad vycházel ze stanoviska, že rozhodnutím min. prací bylo jeho původní rozhodnutí z 27. května 1927 v celku odstraněno a že může tudíž rozhodnouti o žádosti za přiznání odkladného účinku stížnosti k nss-u zcela nově. V tom však se úřad podle toho, co bylo řečeno ad II., mýlí a stížnost právem vytýká, že nař. rozhodnutím bylo její právo, jehož nabyla z pravoplatného (protože konečného) rozhodnutí z 27. května 1932, nezákonným způsobem porušeno.

Citace:

Č. 11231. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 899-904.