Č. 9966.

Cesty (Slovensko): O různých druzích cest veřejných.
(Nález ze dne 17. června 1932 č. 9557.)
Věc: Imrich a Kateřina M. ve V. proti zemskému úřadu v Bratislavě o přestupek zabrání cesty.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-lé obrátili se na okresní úřad ve V. podáním, v němž uvedli, že v obci R. mezi intravilánem m. č. 268 st-lů a intravilánem m. č. 273, na němž je hospodářství Josefa a Anny M., vede obecní cesta, kterou Josef a Anna M. rok od roku zužují tím, že z ní přibírají k svému intravilánu, až se cesta zúžila v celé délce o jeden metr, takže se st-lé nemohou vozem dostati do stodoly. St-lé spatřují v jednání tom přestupek § 130 zák. čl. I:1890 a § 94 zák. čl. XII:1894 a žádají, aby Josef a Anna — Č. 9966 —
M. byli potrestáni a aby cesta byla uvedena do původního stavu. Obvodní notariát v R. podal zprávu, že cesta, o kterou jde, není ani polní ani uliční cestou, nýbrž je vlastně jen příchodem k domu st-lů. Skutečně byla cesta ta majiteli parcely č. 273 postupně zužována, až se zúžila o 1 m 20 cm v délce 8 m.
Rozhodnutím z 10. prosince 1928 okresní úřad ve Velké Bytči vyslovil, že oznámení st-lů ve smyslu § 54 policejního trestního řádu zamítá z těchto důvodů: Skutkový stav nevykazuje podstatu přestupku § 94 lit. d) zák. čl. XII:1894, neboť tento přestupek může se spáchati jen na společné polní cestě, cesta však, o kterou jde, není společnou polní cestou. Společnou polní cestou je ta, která umožňuje majitelům přístup k jejich polnímu majetku, ležícímu v společném honě, kdežto v daném případě jde o cestu ve vnitřním území obce k obytným a hospodářským stavením. Přestupkové řízení nelze zahájiti také proto, že jde-li vůbec o přestupek, byl tento přestupek spáchán již dávno, postupně z roku na rok, takže již dávno nastalo promlčení. Nynější stav víceletým trváním stal se právním stavem a může se napraviti jen soukromoprávní cestou. Nejde ani o přestupek § 130 zák. čl. I:1890, poněvadž platnost tohoto zákona je omezena jen na cesty v § 1 bodu 1 až 6 taxativně uvedené, kdežto cesta, o kterou jde, jako společná cesta soukromá, jež neslouží účelům veřejné dopravy, nedá se subsumovati pod § 1 bod 6 případně 5 zák. čl. I:1890, takže nelze na ní spáchati přestupek podle cit. § 130.
V odvolání z tohoto rozhodnutí namítali st-lé, že svoji žalobu nepodali jen pro přestupek, nýbrž žádali též o uvedení cesty do původního stavu, a že jest právní pravidlo, že z veřejné cesty, ať jde o cestu státní, župní, vicinální nebo polní, nesmí se nic odbírat a odebírání se stihá administrativní cestou. St-lé dovolali se nařízení min. vnitra č. 3326/08 s podotknutím, že toto vysvítá i ze zák. čl. I:1890 a XII:1894 a že tedy i kdyby nešlo o přestupek, jde o soukromé právo st-lů a všech bydlících v tomto honě.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že s odmítnutím rekursu potvrzuje výrok I. stolice na základě jeho důvodů s dodatkem, že st-lé jsou povinni solidárně zaplatiti útraty řízení a že se se svými soukromoprávními nároky odkazují na pořad práva občanského. V důvodech uvedeno, že na vývody rekursu nemohl býti vzat zřetel, poněvadž neobsahují ani jednu okolnost, která by mohla sloužiti ke změně výroku I. stolice. Základ oznámení je soukromoprávní otázka, o níž rozhodovati nejsou kompetentní administrativní úřady, pročež musili býti oznamovatelé se svou žalobou odkázáni na pořad práva občanského.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, nss uvážil:
Podstatou výroku nař. rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím I. instance je výrok, že zabráním části cesty, o kterou jde, nebyl spáchán ani přestupek § 94 zák. čl. XII:1894, poněvadž nejde o cestu polní, ani § 130 zák. čl. I:1890, poněvadž nejde o cestu, sloužící veřejné dopravě, takže může jíti jen o soukromoprávní nároky stěžovatelů, o nichž však adm. úřady nejsou povolány rozhodovati. Proti tomuto hledisku namítá stížnost, že žal. úřad porušil předpisy cit. §§ 94 a 130 a nař. min. vnitra č. 3326/1908, poněvadž charakteristikon cesty je veřejnost, veřejný všeobecný užitek a — Č. 9966 —
veřejná všeobecná doprava, takže není rozhodno, vede-li cesta mezi dvěma čí více domy, nýbrž zda každý nebo jen majitelé dotyčných domů mohou jí k dopravě užívati, cesta pak, o kterou jde, je v pozemkových knihách zapsána jako cesta, nikoli jako společný majetek, společný dům. Z veřejné cesty pak nesmí se nic zabrati, a proti tomu pak, kdo by proti zákazu jednal, může kdokoli kdykoli zakročiti před administrativní vrchností, ba tato může sama zakročiti ex offo.
Z tohoto obsahu stížnosti, zejména z poukazu na ustanovení § 130 zák. čl. I:1890 a § 94 zák. čl. XII:94 jde, že se st-lé domáhají proti Josefu a Anně M. výroku trestního, rozsudku odsuzujícího pro přestupky uvedených předpisů. V tomto směru nebyli by ovšem st-lé k stížnosti k nss-u legitimováni jako prostí denuncianti, nýbrž jen jako poškození, t. j. ve smyslu § 17 uh. polic. trestního řádu ti, jejichž právo bylo spáchaným přestupkem poškozeno nebo ohroženo. V této relaci také st-lé ve své žalobě vystoupili a nebylo by proto lze upírati jim v řízení před nss-em legitimaci ke stížnosti, domáhající se odsouzení Josefa a Anny M. z přestupků, jichž výrokem žal. úřadu nebyli uznáni vinnými.
Jak z obsahu stížnosti patrno, stojí st-lé na stanovisku, že přestupků podle uvedených norem dopustí se každý, kdo zaujme část jakékoli cesty, jen když pozemek, o nějž jde, cestou vůbec jest. V tom jsou však st-lé na omylu. Pokud předem jde o ustanovení § 94 zák. čl. XII:94, stihá toto ustanovení jako přestupky určitá jednání zde uvedená, jako na př. zúžení cesty, jen tenkráte, jde-li o cestu polní, jak také ve svém rozhodnutí uvedla I. instance; že by pak cesta, o kterou jde, byla cestou ve smyslu cit. zák. čl. XII:94, st-lé ani netvrdili v řízení, ani netvrdí v stížnosti na nss.
Co pak se týče ustanovení § 130 zák. čl. I:1890, jde z předpisu úvodního odstavce § 1 tohoto zák. na jevo, že ustanovení § 130 jest dáno jen k ochraně veřejných cest, o nichž se jedná v tomto zákoně.
V dnešním případě, když st-lé netvrdí, že cesta, o kterou jde, je cestou státní, župní, příjezdní, vicinální nebo obecní (průhonní), mohlo by jíti jen o cestu ve smyslu bodu 6 § 1 cit. zák. čl. I:1890. Toto ustanovení však prohlašuje za veřejné cesty, podléhající ochraně tohoto zákona, jen takové cesty, jež se jednotlivci, společnostmi nebo jednotami spravují za účelem veřejné dopravy. Že by cesta, o kterou jde, byla spravována právě za účelem veřejné dopravy, st-lé ani netvrdí, vycházejíce z názoru, že již samou povahou každé cesty dána jest její veřejnost ve smyslu cit. zák. čl. I:1890. To však, jak patrno z toho, co právě uvedeno, jest nesprávné.
Jestliže tedy za tohoto stavu žal. úřad neshledal, že by jednání Josefa a Anny M. bylo lze subsumovati pod ustanovení, jichž se st-lé dovolávali, nelze uznati, že by jeho výrok byl v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 9966. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 149-151.