Nadace.

A. Úvod. B. N. v zemích českých: I. Pojem n. dle platného práva. Rozdíly mezi n-mi a jinými příbuznými útvary. Druhy n-í. — II. Vznik a ustavení n-í. — III. Působnost n-í: A. Správa nadačního jmění. B. Propůjčování n-í. C. Zvláštní ustanovení o n-ích studijních. — IV. Změny a zrušení n-í. V. Úřední kompetence ve věcech nadačních: 1. Meze příslušnosti soudů a úřadů správních. 2. Rozsah působnosti úřadů správních v pořadu instancí. — C. N. na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. D. Mezistátní ujednání o n-ích s Rakouskem a Maďarskem na základě mírových smluv. — Literatura.
A. Úvod. 1. Historický základ, z něhož vzešly novodobé útvary nadační, jest spatřovati v charitativních institucích, jež se v ranném středověku vytvářily v úzké souvislosti s působností církve, jsouce ponejvíce církevními orgány spravovány a přímo včleněny do její organisace. Typem těchto institucí jsou středověké hospitály, zakládané buď soukromou dobročinností nebo přímo působením církevních orgánů k tomu účelu, aby skýtaly útulek a péči osobám strádajícím. Vedle těchto ústavů dobročinných byla záhy též zřizována hojná nadání jednak za účely bohoslužebnými, jednak pak také pro vzdělání mládeže. Úkoly všech těchto institucí, jež shrnovány pod pojem t. zv. piae causae, spadaly po středověkém názoru v jedno s úkoly církve i byly majetky účelům těmto věnované pokládány namnoze za součásti jmění církevního. Rozvoj života městského ve střední Evropě, u nás pak zvláště rozkvět vysokého učení pražského podnítily v pozdním středověku snahy nesoucí se k tomu, aby i nemajetným osobám bylo umožněno dosíci vyššího vzdělání. Dělo se tak u nás soukromou dobročinností již v XV. stol., a to zřizováním kolejí a věnováním n-í pro vydržování jejich chovanců. Nová fáse nastává ve vývoji nadačnictví v době reformace, kdy výhradný do té doby vliv církve na n. ustupuje z části vlivu zeměpanskému, spolu pak rozšiřují se úkoly nadační postupně i na obory světské. Od konce XVI. stol. uplatňují se v českých zemích hojným zakládáním n-í výchovných spolu též snahy rekatolisační, jež vyvrcholují pak ovšem v době pobělohorské. Ve stol, XVIII., kdy n. v zemích českých nabyly značného rozsahu a významu, rozšiřuje pak státní moc svoji ochrannou péči a svůj vrchní dozor na veškeré n. vůbec, a to i na n. povahy církevní. V základě této své t. zv. výsosti nadační upravuje stát jednotlivé otázky n-í se týkající povšechnými právními normami, zvlášť co do zajištění majetků nadačních, zřízení nadačních listin a způsobu propůjčování nadačních požitků. Normy tyto byly průběhem času účelně doplněny resp. pozměněny, a to zvláště s hlediska nové úpravy mezi státem a církví nastalé v druhé polovici XIX. stol., v podstatě jsou však dosud v platnosti. Srov. Roth, str. 189 a násl., Gierke § 78, II, Herrnritt, „Österr. Stiftungsrecht“ str. 45, 71 a násl., Mathesius, str. 61 a násl.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dospěl právní rozvoj v oboru n-í na podkladě práva obyčejového v mnohých směrech k obdobnému výslednému právnímu stavu jako v českých zemích. Způsob a rozsah státního dozoru nad n-mi, který se před státním převratem od právního řádu platného v zemích českých značně uchyloval, byl po státním převratu s tímto právním řádem v podstatě uveden v soulad.
V dobách minulých, kdy veřejná moc jen v nedostatečné míře pečovala o sociálně slabé a o kulturní povznesení lidu, připadaly n-ím obzvlášť význačné úkoly. Významu svého však nepozbyly n. ani v době moderní, kdy i vyšší vzdělání stalo se dosažitelným nejširším kruhům obyvatelstva a úkoly sociální péče v rozsáhlé míře plněny jsou státem a jinými veřejnými korporacemi. Neboť působností n-í doplňují se namnoze všeobecné úkoly činitelů veřejných, a to zvláště účinně v ten způsob, že se jimi zakládají a vydržují instituce, které by při zvláštní své povaze nedaly se vřaditi v rámec všeobecných úkolů správy veřejné a jichž náklad nebylo by tudíž lze hraditi z prostředků veřejných.
2. N. mají dvojí právní stránku. Základem hmotné jejich existence jest akt soukromoprávní, kterým se určitý majetek věnuje účelu nadačnímu, jímž podle našeho právního řádu může býti jen účel obecně prospěšný. Prováděním tohoto účelu nadačního, pokud byl státní správou schválen, zasahují pak n. do oboru správy veřejné. Právní poměry n-í spadají tudíž jednak pod hledisko předpisů práva soukromého, jednak pod hledisko předpisů veřejno-právních.
Právní podstata n-í bývá v pravovědě různě pojímána. Problém tento jest jen jednou stránkou širšího problému právnické osoby vůbec. Možno však konstatovati, že tyto rozpory nemají pro otázku právního postavení n-í v právním řádě a jejich vztahů k jiným právním subjektům obzvláště závažného významu. Ve věci budiž zde poznamenáno jen toto: Kdežto doktrina romanistická vycházela z názoru, že právním subjektem nadačního jmění jest osoba pouze myšlená (fingovaná), které právní řád přisuzuje způsobilost právní v mezích nadačního účelu (Unger, § 44, srov. též Tuhr, str. 592 a násl.), zastáván proti tomu názor, že n. jsou vůbec bez subjektu, jevíce se jako souhrn majetkových práv vázaných v samostatný celek jedině svým určením pro jistý účel jako t. zv. jmění účelové (Brinz, § 446). Jiní pokládají za vlastní subjekty nadačního jmění osoby fysické; tak zvláště vyskytá se názor, že subjektem jejich jsou osoby, pro které n. jsou určeny, destinatáři nadační (Ihering, III. sv., odd. 1, str. 359). T. zv. teorie vůle (zvl. Meurer, § 10) shledává právní podstatu osobnosti n. v samé vůli zakladatelově, která uznána jsouc právním řádem jako vůle n. (pojata do nadační listiny) na dále jakožto taková trvale působí. Modifikací této teorie jest teorie t. zv. organismu vůle (Herrnritt, §§ 5, 8), jež navazujíc na nauku o t. zv. osobnosti svazové označuje jakožto nositele vůle n. osobní organismus (skládající se z více osob neb i jen z jedné osoby), který podle příkazu nadačního statutu uplatňuje vůli n., arci odlišnou od subjektivní vůle jednotlivých členů organismu. Podle teorie t. zv. normativní (Weyr, str. 161 a násl.) vyplývá ze svrchovanosti právního řádu, že právní řád může spojiti právní subjektivitu s kterýmkoli kusem vnějšího světa, ba i s pouhou představou něčeho, co ve světě vnějším neexistuje; může tudíž učiniti nositelem práv a povinností cokoli, nejen bytosti lidské, nýbrž i osoby právnické, zejm. také n.
Podle různých zásadních hledisek bývá pak právní pojem n. v pravovědě různě definován. Zvláště budiž tu vytčeno, že Tilsch-Svoboda (čl. 164) označuje n-i jakožto jmění věnované jistému účelu, jež platí v právu za zvláštní osobu. Podle Herrnritta (§ 3) jest n. právnickou osobou ústavní povahy, která má plniti obecně prospěšný účel stanovený jí se strany třetí pomocí majetku věnovaného tomuto účelu. Pokud se v této i v podobných definicích zdůrazňuje, že n. jest právním subjektem „povahy ústavní”, souvisí to s tím, že se právnické osoby namnoze třídí ve dvě hlavní skupiny: korporace a ústavy. Těmito bývají vyrozumívány universitates bonorum, mezi něž ovšem n. spadají. (Jiní rozlišují opět n. a ústavy jako dvě různé kategorie osob typu universitatis bonorum.) Bylo by ovšem mylno usuzovati, že se za pojmový znak n. pokládá ústav v běžném slova smyslu, t. j. soubor zevních zařízení sloužících určitému účelu vzdělavacímu, humánnímu a p. Ústavy v tomto smyslu mohou, ale nemusí býti n-mi; nemajíť z valné části samostatné právní osobnosti, nýbrž náležejí začasté jiným právním subjektům, zvláště korporacím veřejným. Pokud se pak shora jako pojmový znak n. uvádí, že účel její jest stanoven se strany třetí, vytyčuje se tím ve smyslu panujícího názoru podstatný rozdíl oproti korporaci, jejíž účel stanoven jest uvnitř korporace samé společnou vůlí osob v korporaci sdružených. Naproti tomu soudí Matějka (str. 78, 79), že zásadní rozdíl obou kategorií právnických osob jest spatřovati v okolnosti té, že n-i chybí osobní základ, který jest pro vznik právnické osobnosti u korporace nezbytným.
B. N. v zemích českých.
I. Pojem n. dle platného práva. Rozdíly mezi n-mi a jinými příbuznými útvary. Druhy n-í. 1. Právní předpisy o n-ích nejsou v zemích českých souborně kodifikovány. Není též v zákoně přímo vysloveno, že n. jsou právnickými osobami. Všeobecná norma § 26 obč. zák. o osobách „morálních” zmiňuje se výslovně jen o korporacích, nikoli též o n-ích, což se vysvětluje tím, že v době redakce občanského zákoníka byly n. zahrnovány pod jednotný pojem korporací, a to jednak v tom smyslu, že náležejí státu, církvi nebo jiným veřejným korporacím, jednak pak že spatřována jejich právní osobnost v souboru nadačních destinatářů. (Srov. Unger, § 44; Krainz-Pfaff-Ehrenzweig, str. 185; Herrnritt, str. 24; Mischler-Ulbrich, heslo „Stiftungen”.) Že však občanský zákoník sám uznává n. za právní subjekty, vychází nepochybně z § 646, jímž poukazuje co do n-í na předpisy politické, spolu pak vymezuje pojem n-í v ten smysl, že se od substitucí a fideikomisů různí n., kterými důchody z kapitálů, pozemků a práv se určují na všecky budoucí časy pro obecně prospěšné ústavy jako: pro duchovní obročí, školy, nemocnice nebo chudobince, anebo k vydržování určitých osob. Politické předpisy, na které tento paragraf poukazuje, netvoří soustavného celku, nýbrž upravují, pocházejíce z různých dob, ponejvíce jen jednotlivé otázky, jak se nutnost úpravy jejich během času objevila, a to jednak ve formě norem zákonných (z doby předústavní), jednak pouhých nařízení, resp. normativních výnosů.
Z cit. § 646 obč. zák. vyplývají jako podstatné znaky n-í:
a) Obecně prospěšný účel n. (Srov. Boh. adm. 3530/1924). Tímto se zpravidla vyrozumívá účel, jenž přesahuje pouhý zájem jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, slouže jistým zájmům veškerenstva, zejména v oboru humanity neb osvěty. (Pražák, Spory o příslušnost, II, str. 132.) Názory o dosahu pojmu obecné prospěšnosti mohou ovšem býti v různých dobách různé; řídíť se zejména podle dočasného nazírání na úkoly veřejné správy. Zajisté nestačí tu však pouhý účel obsahem svým dovolený, jak ho vyžaduje § 26 obč. zák. pro korporace. Podle řečeného nebylo by proto zejména lze za n. ve smyslu našeho platného práva uznati t. zv. n. čistě rodinné, institut to německoprávní, spočívající v tom, že důchody ze věnovaného majetku pro všecky příští časy jsou přikázány členům určité rodiny, a to již na základě pouhé jich příslušnosti k rodině, bez další zvláštní jejich osobní kvalifikace. (Srov. v tomto smyslu Boh. adm. 1503/1922, dále Krainz-Pfaff-Ehrenzweig, § 80, VI. Naproti tomu nelze souhlasiti s nálezem bývalého říšského soudu Hye č. 958, pokud z textu § 646 o. z. — „k vydržování určitých osob“ — soudí, že obecná prospěšnost účelu není podstatným znakem n. Tento výklad by zajisté vedl k obcházení §§ 612 a 652 obč. zák.) Není však nadační povaze věnování na závadu, jsou-li požitky věnovaného majetku zcela nebo přednostně vyhrazeny členům určitých rodin, pokud se propůjčení jich činí závislým na splnění dalších podmínek, z nichž je zřejmo, že nařízení zakladatelovo sleduje další účely lidumilné, vzdělávací a pod., tedy je-li podmínkou chudoba, prospěch ve studiích atd. Srov. Herrnritt, str. 55.
b) Dalším podstatným znakem n. jest určitý majetek jakožto hmotný základ n., jehož důchody mají sloužiti k dosažení nadačního účelu. Majetek tento musí býti právně samostatný, nikoli tedy součástí majetku jiného právního subjektu. Nelze proto mluviti o n-i v pravém slova smyslu, je-li nějaký majetek věnován jiné stávající osobě, zejména osobě právnické, s určením byť i trvalým, pro jistý účel obecně prospěšný, avšak v ten způsob, že splývá s majetkem této osoby v jedno. Ve věnování tohoto druhu, které bývá na rozdíl od n. ve vlastním slova smyslu označováno jako n. nevlastní neb nesamostatná, lze dle okolností spatřovati darování resp. odkaz sub modo. V konkretním případě jest věcí výkladu příslušného projevu věnovatelova zjistiti, běží-li o věnování za účelem zřízení samostatné n. čili nic. Srov. případy Boh. adm. 6613/1927, Budw. A 3714/1905, A 8663/1912. (O věnování majetku nadačního, jeho správě jakož i o vlivu jeho ztráty na existenci n. viz dole odst. II 1 b, resp. III 1 a IV 3 c.)
c) Podle cit. § 646 mají důchody z majetku nadačního věnovány býti nadačnímu účelu „na všecky budoucí časy“. Nebylo by však důvodno pojímati cit. ustanovení ve všech případech zcela slovně a důsledkem toho odmítati přijetí věnování nadačních jedině proto, že účel n. pozbude v dozírné době významu z důvodu povědomého již v době jejího založení. Zásadně ovšem má býti n. zařízením trvalým či alespoň relativně dlouhodobým. Srov. Herrnritt, str. 210, Schenk, str. 31, 83, 84; k tomu zmíněný tam dvor. dekret z 16. 11. 1826 sb. pol. z. sv. 54., č. 89 (Mahl-Schedl, č. 4), kterým bylo (na základě cís. rozhodnutí z 11. 11. 1826) nařízeno přesné plnění vůle zakladatelovy, při čemž poukázáno na konkretní případ, kde byla zřízena n. na dobu 50 let s dodatkem, že po uplynutí této doby má majetek připadnouti příbuzným zakladatelovým. Srov. též konkretní případ sdělený v Právníku, 1900, str. 447.
2. Kromě oněch útvarů od n-í ve vlastním slova smyslu odlišných, na něž již poukázáno shora pod č. 1 a, b, jest se zmíniti ještě o dalších útvarech, které nutno od n-í rozlišovati. Jsou to útvary různé struktury, jež bývají označovány jako fondy. Pojem tento není ani v zákoně ani v pravovědě ustálen. Pokud se pod pojem fondu všeobecně zahrnují majetkové celky určené pro pevně stanovený účel, tož spadají ovšem i n. pod tento pojem, i mluvívá se namnoze o nadačních fondech, zvláště při n-ích se značným majetkem, čímž však se nevyrozumívá nic jiného než majetek nadační sám. Jinak různí se mnohé t. zv. fondy od n-í již tím, že nejsou vůbec samostatnými právními osobnostmi, tvoříce pouze součásť celkového majetku určitého právního subjektu (státu, svazů územní samosprávy a pod.), která jest z důvodů vhodnosti separátně spravována (zejména t. zv. fondy správní). Pokud běží o fondy vybavené samostatnou právní osobností, tož nelze pokládati za n. ve vlastním slova smyslu ony instituce, jimž chybí jeden neb druhý ze základních znaků n. Nejsou tudíž n-mi takové fondy, které slouží účelům povahy jen přechodné, dále ony, jichž kapitál se dle určení svého plněním účelu fondovního sám vyčerpává. Dále nelze za n. pokládati fondy, kteréž zřízeny jsouce normou zákonnou, pověřeny jsou přímým obstaráváním úkolů v oboru správy veřejné; tyto řídí se příslušnými předpisy speciálními, vymykajíce se obecným normám nadačním (na př. Pražský Zástavní a půjčovní úřad založený patentem z 4. 9. 1747).
3. N. možno roztřiďovati dle různých hledisek.
a) Rozlišování n-í veřejných a soukromých nemá pro náš právní řád významu, a to vzhledem k tomu, že n. může býti zřízena jen k účelu obecně prospěšnému. Jako soukromé bývají označovány n. t. zv. čistě rodinné, jichž však dle našeho positivního práva, jak již sub 1 a uvedeno, nelze za n. uznati. Srov. Herrnritt, str. 53, 117, též Matějka, str. 76 a 77.
b) Historický vývoj poměru státu k církvi katolické dospěl v oboru nadačním k zákonné úpravě, kterou církevní n. přenechány byly v rámci vytčeném v § 47 zák. č. 50/1874 správě církevní. Srov. o tom bližší pod heslem „Katolická církev“, str. 161. Ostatní n. podléhají na dále dozoru nadačních úřadů státních i lze je dle různého určení jejich roztříditi
c) na n. lidumilné, n. studijní a školské a n. vojenské. Význam tohoto rozlišování jeví se hlavně v tom, že vrchním dozorem nad n-mi jednotlivých těchto kategorií pověřeny jsou ústřední úřady různých resortů. (Srov. o tom níže odst. V., 2.)
d) Podle různé podstaty majetku nadačního a důsledkem toho různého způsobu jeho užívání možno rozeznávati dvě skupiny n-í: jednak n., jichž účelu lze dosíci bezprostředním používáním majetkové podstaty nadační samé, tak na př. nadační vzdělávací ústavy, knihovny, umělecké sbírky, sady a pod., jednak n., které sledují svůj účel v ten způsob, že výtěžky z majetku nadačního poskytují se přímo destinatářům (typem jsou tu studentská stipendia). Prv uvedené n. bývají označovány jako n. užitné, posléz zmíněné jako n. důchodové.
II. Vznik a ustavení n. 1. a) Ke vzniku n. jest potřebí především projevu vůle zakladatele toho obsahu, že trvale věnuje určité jmění jistému jím samým zároveň stanovenému účelu obecně prospěšnému jakožto jmění samostatné, dále pak schválení zakladatelova nařízení (přijetí n.) se strany státní správy zastoupené úřadem správním jakožto úřadem nadačním. (O kompetenci úřední viz dole sub V.) Názory o právním významu obou těchto právních aktů resp. o vzájemném jich právním vztahu se v pravovědě a též v judikatuře rozcházejí. Jednak se vychází z názoru, že v samém projevu vůle zakladatelovy, který se pokládá za projev právně úplně jednotný, tkví vlastní akt n-i tvořící (akt kreační), jehož právní účinnost nezávisí od žádného přijetí se strany druhého kontrahenta; úřední schválení (přijetí) n. má pouze význam úředního projevu toho obsahu, že proti vzniku n. vůlí zakladatelovou již vytvořené není s hlediska veřejného zájmu závady a jest tudíž schválení toto povahy deklaratorní. V tomto smyslu zvlášť Herrnritt, str. 43 a násl., 119 a násl., dále nálezy Budw. č. 3244/1886 a zejména A 3193/1904, GU 11259/1886, n. ř. 2145/1902, 2280/1903, 2852/1904. Jiný názor zastáván, a to jak v doktrině tak i v judikatuře, v ten smysl, že nejen zakládací akt, nýbrž i úřední jeho schválení má pro vznik n. význam tvůrčí, takže bez schválení úředního n. vůbec se nestává po právu existentní. Z tohoto názoru vycházejí na př. nálezy Budw. 7879/1894, 10328/1897, srov. též GU n. ř. 1363/1901. Podle Ungera (§ 44) sluší v přijetí n. spatřovati ne sice propůjčení právní osobnosti n-i, nýbrž její „konfirmaci“, jež zahrnuje v sobě výrok o přípustnosti účelu nadačního a povolení k používání věnovaného jmění k tomuto účelu; od doby konfirmace přísluší n-i charakter právnické osoby. Burckhard (II, § 52) neshledává mezi touto konfirmací a propůjčením právní osobnosti podstatného právního rozdílu, zvláště uznává-li se, že n., pokud konfirmace nenastala, nevzniká; v rozhodnutí o přijetí n. spočívá uznání její právním řádem. Podle Ulbricha (str. 258) má úřední schválení n. význam privilegia, jímž se právní subjekt zakládá. S hlediska platného práva německého soudí Tuhr (str. 602), že úřední schválení n. jest konstitutivním státním aktem, který musí přistoupiti k aktu zakládacímu, aby n. jako právnická osoba vstoupila v život. (§ 80 obč. zák. Německé říše praví: „Zur Entstehung einer rechtsfähigen Stiftung ist außer dem Stiftungsgeschäfte die Genehmigung des Bundesstaates erforderlich, in dessen Gebiete die Stiftung ihren Sitz haben soll.“)
Právní podstatu zakládacího aktu nadačního lze vyložiti v ten smysl, že neběží tu o akt právně jednotný, nýbrž že projev vůle zakladatelovy má dvojí právní stránku. Jednak v sobě zahrnuje akt soukromoprávní, kterým se určité jmění trvale věnuje nadačnímu účelu pod podmínkou, že bude n. státní správou přijata, jednak pak se jím stanoví obecně prospěšný účel, jemuž má n. sloužiti, spolu s výslovným nebo jen implicite v projevu zakladatelově obsaženým návrhem, aby správa státní nadační nařízení schválila; v těchto posléz naznačených směrech spadá projev zakladatelův do sféry veřejnoprávní jakožto podklad veřejnoprávního rozhodnutí státní správy. (Podmínečnou povahu nadačního věnování zdůrazňuje Schenk, str. 28. Ulbrich, str. 257, spatřuje v zakládacím aktu návrh učiněný státní správě, aby věnovanému majetku propůjčila právní osobnost.) Již z této v podstatných směrech veřejnoprávní povahy projevu zakladatelova, zvláště pak ale vůči věcné důležitosti jeho obsahu s hlediska zájmů veřejných, sluší souditi, že tento projev vůle nemůže míti sám o sobě bez positivní součinnosti státní správy takového právního účinku, že by jím samým byla již vytvořena instituce zasahující svojí působností do oboru veřejné správy. Tyto vztahy n. k úkolům státní správy a dále okolnost ta, že důsledkem zřízení n. se určitý majetek na dobu zásadně neomezenou vylučuje z volného obchodu a váže účely nadačními, vedly právě k tomu, že zřízení n. bylo vázáno na schválení se strany správy státní. Schenk (str. 70, 71) právem poukazuje k tomu, že v tomto schválení lze spatřovati jakousi faktickou dispens od omezení fideikomisární substituce podle §§ 611 a 612 obč. zák. a jistou obdobu rodinných fideikomisů, jichž zřízení bylo vázáno na akt legislativní (§ 627 obč. zák.). Tyto úvahy zajisté nasvědčují správnosti názoru, že úřední přijetí n. má povahu konstitutivního aktu správního, z něhož teprve podle proposice zakladatelovy právní osobnost n. vzchází.
b) Zakladací akt může vycházeti od každého svéprávhého subjektu právního, nejen od osoby soukromé, nýbrž i od veřejnoprávních korporací (na př. obcí), arci v jejich vlastnosti jako subjektů práv soukromých. Zřízen může býti buďsi posledním pořízením nebo právním jednáním inter vivos. V prvém případě jest k platnosti jeho potřebí náležitostí. posledního pořízení. Právní základ pro ustanovení n. ještě neexistující dědicem bývá spatřován v zásadní normě § 22 obč. zák. (nasciturus), resp. v dávné právní zvyklosti. Srov. Krainz-Pfaff-Ehrenzweig § 482 III, Herrnritt, str. 39. Pokud se týče zakládacího aktu inter vivos, tož se ponejvíce uznává, že tu neběží o smlouvu darovací, nýbrž o jednostranné právní jednání sui generis. Tilsch-Svoboda (čl. 167, č. 1), Mayr (I str. 97), Krainz-Pfaff-Ehrenzweig (str. 196) soudí, že není pro toto právní jednání žádné zvláštní formy potřebí. Obvyklo jest sepsati listinu věnovací. Randa (v recensi Tilschova spisu v „Österr. Gerichtszeitung“ 1910, č. 35) projevuje názor, že k platnosti věnování je potřebí formy darování, podobně Ulbrich (str. 258); Herrnrittt (str. 132) jest pro solenní formu de lege ferenda.
Zakládacím aktem bývá stanoven název n., jenž obyčejně obsahuje též jméno zakladatelovo. Název musí býti přiléhavý a nesmí se samozřejmě příčiti platným předpisům, zejména ustanovením zák. č. 267/1920 Sb. Srov. Boh. adm. č. 6331/1927.
Pokud se týče obsahu nařízení zakladatelova, může ustanovení o jmění n-i věnovaném spočívati buďsi v tom, že se určité podstaty majetkové přímo účelu nadačnímu věnují nebo se dává důvodná naděje, že, jakmile nastanou určité skutečnosti, n. majetku nabude. (Tilsch-Svoboda čl. 167, č. 1.) Zakladatel ovšem může věnování omeziti výhradou dočasných užívacích práv pro sebe neb osoby třetí anebo stanoviti pro případ zániku n. nastalého na př. změnou poměrů neb obecných názorů na účel, jemuž je n. věnována, jinaké soukromé nebo veřejné účely, jimž by jmění nadační připadlo.
Zakladací akt zpravidla obsahuje též ustanovení o orgánech n., t. j. o osobách, které mají nadační jmění spravovati a pečovati o provádění úkolů nadačních. Spolu bývá blíže upravena správa majetku a stanoven způsob, jak má býti n. persolvována, zvláště pak upraveno právo propůjčování požitků nadačních, event. právo presentace atd. Funkcemi orgánů nadačních mohou býti pověřeny jednotlivé osoby nebo sbory osob (kuratoria). Začasté bývají funkce takové svěřovány veřejným osobám právnickým vzhledem k trvalé jejich existenci, zejména obcím. Pokud zakladatelem v naznačených směrech nebylo bližšího stanoveno a nelze jednáním se zakladatelem nedostatek tento odstraniti, jest věcí nadačního úřadu — ač-li ovšem vůbec n-i schválí, — by ve věci pokud možno ve shodě s intencemi zakladatelovými další potřebné zařídil.
Podkladem schvalovacího řízení nadačního úřadu jest, pokud běží o n. založené inter vivos, podání strany. Pokud však se jedná o n. založené pořízením na případ smrti, jsou podle § 84 cís. pat. č. 208/1854 ř. z. soudy pozůstalostní povinny učiniti o dědictvích neb odkazech, jež n-ím připadly, sdělení zemskému úřadu, jemuž jest pak podnětem k zavedení dalšího příslušného řízení správního.
Obecně se uznává, že nadační úřad postupuje při rozhodování o přijetí n-í podle volného uvážení. Srov. Budw. č. 7879/1894, 10328/1897, A 2381/1904, Boh. adm. 1503/1922, 6613/1927. Nelze proto uznati, že by zakladateli neb komukoli jinému příslušel právní nárok na to, aby n. byla přijata. Schenk, str. 88 a 91. Budw. č. A 2381/1904 a zvláště A 12026/1918 (týkající se Kohnovy n. universitní). Jestliže jednotlivé ze starších předpisů vydaných ve věcech nadačních kladou hlavní váhu na to, aby vůle zakladatele n. byla přesně plněna, tož nelze z toho odvozovati povinnost nadačního úřadu, aby každé nadační nařízení podle vůle zakladatelovy schvaloval; ustanovení tato mají totiž na zřeteli n. úředně již schválené resp. ustanovení nadační obsažené v potvrzených nadačních listinách, do nichž bývají nařízení zakladatelů jako jich součásť pojata. Srov. na př. nař. ze dne 24. 1. 1767 (bod 6.) sb. zák. Marie Theresie sv. 5, str. 912 (Mahl-Schedl č. 46) a dvor. dekret z 16. 11. 1826, pol. sb. zák. sv. 54, č. 89. (Mahl-Schedl č. 4), Schenk, str. 77.
Přijetí n. působí, byla-li založena mortis causa, zpět na dobu delace, byla-li založena inter vivos, na dobu zakládacího aktu. N. existuje pak ex tunc. Srov. Tilsch-Svoboda, čl. 167, č. 2; Krčmář, str. 144. To zajisté odpovídá zpravidla intenci zakladatelově výslovně neb implicite projevené. Jest však též možno, že nadační úřad v souhlasu s positivním ustanovením zakladatelovým stanoví pro počátek účinnosti n. jinou dobu. Bylo-li o přijatelnosti n. rozhodnuto zamítavě, jest hleděti k věci tak, jako by se věnování pro účel nadační nebylo stalo (Krčmář, str. 144; Tilsch-Svoboda, čl. 168, č. 2).
c) Co do otázky, zdali a do které doby může zakladatel n. akt zakladací odvolati, nejsou názory v pravovědě úplně shodny. Unger (§ 44, str. 350) soudí, že zakladatel může zřízení n. odvolati až do doby „konfirmace“ n. (srov. shora bod a). Pražák (Spory, II, str. 133 a 134, pozn. 10) má za to, že proti právě zmíněnému názoru Ungerově mluví závažné důvody, zejména mohli by důsledně pak i dědicové zakladatelovi n-i (jím inter vivos založenou) odvolati. Herrnritt (v monografii o právu nadačním str. 133 a 134 a rovněž v Mischler-Ulbrichově slovníku pod heslem „Stiftungen“) projevuje názor, že by povaze zakládacího aktu jakožto věnování odpovídalo, aby zakladatel byl jím vázán, jakmile stát jako representant sociálních úkolů, kterým n. má sloužiti, povolaným svým orgánem, t. j. příslušným nadačním úřadem, vzal věnovací prohlášení zakladatelovo na vědomí. V tomto smyslu rozhodnuto v případě Budw. č. A 3193/1904. Tento posléz uvedený názor nezdá se míti dostatečného podkladu v platném právu. Projev vůle zakladatelovy směřující ke zřízení n. jest pouhým jednostranným právním aktem, z něhož právní závazky vzcházejí nikoliv oproti správě státní, nýbrž teprve ve vztahu k n-i samé, jakmile tato nabude právní existence, t. j. když k projevu vůle zakladatelovy přistoupí státní schválení n. Tomu zajisté není na závadu, že schválení n. zpravidla působí nazpět (viz shora sub b), neboť tento zpětný účinek může, jak přirozeno, nastati teprve, když byla n. skutečně úředně schválena. Dokud však není rozhodnuto, že se zakladací akt schvaluje jakožto zřízení n., možno dle okolností nanejvýše mluviti o morální povinnosti zakladatele, aby bez podstatné příčiny neodvolával svého věnování pro účel všeužitečný státní správě již oznámeného, nelze však uznati, že by v tomto stadiu zakladatel nemohl svůj jednostranný akt zakládací odvolati. Možnému důsledku tohoto právního názoru, totiž že by dědicové zakladatelovi mohli zřízení n. inter vivos založené, avšak úředně ještě neschválené, odvolati, bylo by ovšem sotva asi lze zabrániti. K tomu budiž ještě dodáno, kterak tuto otázku, která v našem právním řádě není výslovně rozřešena, upravil obč. zák. pro říši Německou (1896). § 81, al. 2, tohoto zákona zní: „Bis zur Erteilung der Genehmigung ist der Stifter zum Widerrufe berechtigt... Der Erbe des Stifters ist zum Widerrufe nicht berechtigt, wenn der Stifter das Gesuch bei der zuständigen Behörde eingereicht oder im Falle der gerichtlichen oder notariellen Beurkundung des Stiftungsgeschäftes das Gericht oder den Notar... mit der Einreichung betraut hat.“ Posléz uvedené ustanovení (o dědici) vychází patrně z podobných úvah, o jaké již Pražák opíral svůj svrchu zmíněný názor.
Jakmile byla n. úřadem nadačním přijata a nabyla tím právní existence, není i úřad sám oprávněn odvolati přijetí n., tím méně ovšem zakladatel svůj akt zřizovací. Budw. 10328/1897.
2. Po přijetí n. jest věcí nadačního úřadu aby, pokud n. nebyla již zároveň s věnovacím aktem zakladatelovým dotována, učinil potřebné opatření v tom směru, by jmění nadační bylo opatřeno, po případě vymoženo. Za tím účelem zmocňuje nadační úřad finanční prokuraturu, by zavedla příslušné kroky cestou soudní. Avšak nejen v stadiu ustavení n-í, nýbrž i průběhem jejich další působnosti jest finanční prokuratura povolána, aby zájmy n-í zastupovala. Celkem lze tuto působnost finanční prokuratury shrnouti v ten smysl, že zastupuje n., jsou-li spravovány státními úřady, nebo jedná-li se o prvé ustavení n. a o dobytí nadačního jmění za příčinou ustavení n., konečně jde-li o právní spor nebo jednání mezi n-í a nadační správou. Srov. služební instrukci pro finanční prokuratury — min. nař. ze dne 9. 3. 1898, č. 41 ř. z., § 2, I, 8, dále heslo „Finanční prokuratura“, str. 616, 617, 618.
3. Právní existence n. osvědčuje se nadační listinou stvrzenou nadačním úřadem. Zřízení nadační listiny předepsáno jest četnými staršími normami. Srov. zvláště nejv. reskript z 31. 7. 1762 Cod. Aust. VI, str. 337 (Mahl-Schedl, č. 15), nař. z 10. 12. 1761, P. 8, Cod. Aust. VI, str. 247, nař. z 24. 1. 1767, Cod. Aust. VI, str. 478 (Mahl-Schedl, č. 46), dále zvlášť pro Čechy gub. nař. z 30. 7. 1830, prov. sb. z., sv. 12., č. 177, gub. dekret z 25. 10. 1830, sv. 12., č. 236, pro Moravu a Slezsko gub. dekret z 29. 5. 1824, prov. sb. z., sv. 6., č. 73, gub. výnos z 31. 7. 1845, prov. sb. z. sv. 27., č. 66. Listina nadační má obsahovati přesné údaje o účelu n., o majetku jejím a o jeho uložení a správě, zvláště o orgánech správou majetku pověřených a jejich funkcích, o způsobu provádění nadačních ustanovení, zejména o propůjčování míst nadačních a event. právu presentace nebo návrhu. Do listiny mají býti slovně pojata nařízení zakladatelova, jež však mohou býti, pokud toho nezbytně třeba, blíže precisována resp. doplněna, což arci se smí státi jen v plném souhlasu s intencemi zakladatelovými. Srov. výnos býv. min. vyuč. z 2. 9. 1890, č. 2818, věstník č. 54, Mayrhofer-Pace V, str. 194, k tomu Budw. č. 11656/1898 a 12223/1898.
V nadační listině jest spatřovati statut n., jehož obsah jest vedle zákonných ustanovení výhradně směrodatným pro správu n. a provádění ustanovení nadačních, a to i tehdy, kdyby se svým obsahem snad i uchylovala od původních nařízení zakladatelových. Srov. Budw. č. 3366/1887, 5163/1890, A 3039/1904, A 7972/1911, A 10777/1915.
Zřízení nadační listiny jest, pokud zakladatel jiného neustanovil, věcí oněch osob, které jsou zakladatelem pověřeny provedením nadačních nařízení, tedy budoucích orgánů n. Při tom dlužno postupovati v dohodě s osobami, které mají právní zájem na přesném plnění vůle zakladatelovy, tedy — pokud běží o n-i založenou inter vivos — se zakladatelem samým, resp. s jeho dědici, jakož i vůbec s oněmi osobami, které by dle odst. 2. dvor. dekretu z 21. 5. 1841 (dole sub V 1) mohly pro nesplnění vůle zakladatelovy soudně požadovati vydání majetku nadačního. Nadační listina má býti nadačnímu úřadu předložena ku připojení klausule stvrzovací ve 3 stejnopisech, jeden z nich jest určen pro nadační úřad, druhý pro nadační správu a třetí pro zakladatele resp. jeho pozůstalost.
Potvrzením nadační listiny, jehož nelze odvolati (Budw. č. 10328/1897), jest n. definitivně ustavena. Názor též se vyskytující, že teprve tímto aktem nabývá n. právní existence, jest však mylný. Právní existence n. trvá, jak již shora (1 b) vyloženo, již od doby přijetí n. úřadem nadačním. Fakticky existují zvláště ze starších dob a bývají bez závady persolvovány n., pro něž nadační listiny zřízeny nebyly. Právní existenci jejich nelze bráti v pochybnost. Srov. Budw. č. 635/1879, 2970/1886. Podle ustanovení nadační listiny, zvláště oněch, jež se týkají organisace správy nadační, lze též posuzovati otázku, kde má správa nadační své sídlo. Toto platí pak zpravidla též za sídlo n. samé. Podle tohoto sídla řídí se pak ve smyslu § 75 jur. normy z 1. 8. 1895 č. 111 ř. z. povšechná příslušnost soudní.
III. Působnost n.
A. Správa jmění nadačního. Pro otázku, komu přísluší správa jmění nadačního, jest rozhodným příslušné ustanovení nadační listiny. Podle přání zakladatelů bývají n. začasté přejímány do správy korporací veřejných, zejména obcí a jiných svazů územní samosprávy neb i do správy státní. Státem bývají spravovány zvláště též n., v příčině jichž správy zakladatelé nebyli ničeho ustanovili. Zejména nalézá se ve správě státní značný počet n-í pocházejících z dob starších.
Aby účelu nadačního bylo plně a trvale dosaženo, má býti majetek nadační neztenčeně zachován a řádně spravován. Pokud běží o n. t. zv. užitné (shora I, 3 c), dlužno tudíž majetek jejich udržovati v takovém stavu, aby ho bylo lze podle ustanovení nadačních bez překážky používati. Co se týká n-í důchodových, jsou osoby správou jejich pověřené povinny pečovati o řádné uložení a správu majetku nadačního, který jest v tomto směru podle dávných předpisů na roveň postaven majetku osob stojících pod ochranou poručenskou. Jest proto postupovati obdobně podle příslušných předpisů o majetku pupilárním. Dozor, jejž nad správou posléze uvedeného majetku vykonává úřad poručenský, přísluší zde nadačnímu úřadu dozorčímu. Zásady tyto plynou zejména z dvor. dekretu z 18. 10. 1792 pol. sb. z. I, č. 98, dále z dvor. dekretu z 26. 5. 1802 pol. sb. z., sv. 17., str. 129. (Historický vývoj této otázky vylíčen v monografii Herrnrittově, str. 160 a násl.)
Nadační jmění může tudíž ve smyslu § 230 obč. zák. a § 194 pat. č. 208/1854 ř. z. býti uloženo v nemovitostech, v zápůjčkách proti zákonnému zajištění na nemovitostech, ve státních resp. i jiných jim na roveň postavených dlužních úpisech, jakož i v jiných v pozdějších ustanoveních vytčených cenných papírech, přechodně a v malých zbytcích též u tuzemských spořitelen (§ 14 zák. č. 302/1920 Sb.) a jim na roveň postavených ústavů peněžních. Srov. k tomu Budw. č. 4521/1889, 8636/1895, A 1659/1903. Uložení kapitálů nadačních na nemovitostech náležejících správci n. jest dle cit. dvor. dekretu z 18. 10. 1792 pol. sb. z. č. 98, nepřípustno. Srov. Budw. č. A 7349/1910. Cenné papíry, v nichž je nadační majetek uložen, jest třeba vinkulovati na jméno orgánu n-i spravujícího.
Dle obdoby § 233 obč. zák. jest potřebí souhlasu nadačního úřadu dozorčího k veškerým závaznějším jednáním konaným jménem n., která přesahují meze obyčejných opatření řádného hospodaření, zejména ke zcizení majetku nadačního, k jeho propachtování, zatížení, ke vzdání se práv jménem n. a pod. Zpravidla bude potřebí zmocnění nadačního úřadu též k vedení soudních rozepří, jelikož tyto po většině zajisté jdou přes meze řádného hospodaření. Nadační listinou mohou ovšem meze disposičních oprávnění správy nadační býti odchylně upraveny.
Na správu n-í chudinských vztahují se zvláště též předpisy § 22 zákona domovského a § 18 českého zákona o chudinství. O tom viz blíže pod heslem „Chudinství (III. Chudinské n., str. 866)“.
B. Propůjčování nadací. 1. Při propůjčování n-í jest postupovati podle ustanovení nadační listiny, kteráž mívají po této stránce nejrůznější povahu. Zvláště bývá nadační listinou stanoveno právo presentace (privátního patronátu) n., které však není institucí jednotného útvaru, nýbrž zahrnuje v sobě oprávnění rozsahu co nejrůzněji odstupňovaného. Možno rozlišovati hlavně tyto typické případy propůjčování n-í:
a) N-i propůjčuje správa státní. Zpravidla je k tomu povolán nadační úřad I. stolice. Pokud nadačními listinami z doby monarchie vyhraženo bylo právo propůjčovací panovníkovi, dlužno z ustanovení takového vzhledem ke změněným státoprávním poměrům buďsi ve smyslu § 64 posl. odst. úst. list. odvoditi kompetenci vlády anebo — což jest zajisté případnější — cestou permutace je vhodným způsobem pozměniti. Propůjčení n. může úřadu nadačnímu příslušeti
aa) jako oprávnění úplně nezávislé na spolučinnosti osoby třetí, a to zejména buďsi ve smyslu přímého nařízení zakladatelova anebo v základě dozorčího práva v těch případech, kde zakladatel vůbec neurčil, kdo má n-i propůjčovati, anebo když zakladatelem k tomu určené orgány funkci tuto odmítly, konečně pak cestou devoluce, když osoby pověřené propůjčováním n-í nebo právem presentačním opominuly práva tato vykonávati anebo práv těchto se vůbec vzdaly;
bb) propůjčovací právo přísluší podle nadační listiny nadačnímu úřadu, při čemž však osobě třetí (patronu) vyhrazeno jest právo presentační. Platnou presentací jest nadační úřad při propůjčení n. zpravidla tou měrou vázán, že může potvrzení její odepříti jen z důvodu, že se presentace příčí ustanovením nadační listiny. Budw. 6269/1891, A 3656/1905. Pokud třetí osobě přísluší právo pouhého nezávazného návrhu, propůjčuje ovšem nadační úřad n-i volně.
Rozhodnutí nadačního úřadu I. stolice jest ve všech shora (sub aa, bb) uvedených případech schopno právní moci i přísluší odmítnutým uchazečům, jakož i osobám, které mají za to, že jsou rozhodnutím zkráceny ve svém právu presentačním, odvolání na vyšší instanci. Srov. Budw. 325/1878, 1964/1883, 4412/1888, 5314/1890, A 433/1901; Mayrhofer-Pace V, str. 200, pozn. 1; Schenk, str. 163.
b) N-i propůjčuje osoba soukromá (jednotlivci nebo korporace). Takovéto propůjčení n. podléhá podle ustanovení nadační listiny namnoze vyššímu schválení se strany úřadu nadačního. Teprve tímto schválením stává se pak propůjčení n. rozhodnutím právní moci schopným a může býti bráno v odpor právními prostředky na vyšší úřad nadační. Pokud však osoba soukromá jest podle nadační listiny oprávněna n-i propůjčovati bez vyššího schválení, nelze ovšem v propůjčovacím aktu spatřovati rozhodnutí, které by mohlo samo o sobě nabýti právní moci. Proti takovému propůjčení mohou odmítnutí uchazeči podati — ovšem bez časového obmezení — stížnost na nadační úřad, jehož výrok má pak teprve povahu úředního rozhodnutí I. stolice, podléhajícího dalším opravným prostředkům pořadem instancí.
2. Vlastnímu řízení propůjčovacímu předchází zpravidla — pokud není jinaký postup dán nadační listinou — vypsání konkursu, pro který voliti jest způsob přiměřený účelu, t. j. publicitě v příslušném okruhu zájemníků. Srov. o tom všeobecný předpis dvor. dekretu z 3. 2. 1792 pol. sb. z. sv. 4. str. 42, Mahl-Schedl, č. 19. Vyhláška konkursní obsahuje hlavní data potřebná k uplatnění nároku na uprázdněnou n-i, spolu pak stanoví k tomu určitou lhůtu. Co do otázky, sluší-li tuto lhůtu pokládati za preklusivní čili nic, byla starší judikatura správního soudu vídeňského kolísavá. Nálezy Budw. č. 386/1878, 8294/1895 pokládají ji za preklusivní, téhož názoru jest i Herrnritt, str. 171, a Mayrhofer-Pace, V, str. 199. Naproti tomu již v nálezu Budw. č. 325/1878, později pak konstantně zastáván — a to zajisté důvodně — názor opačný, podle něhož nelze z platných předpisů zákonných odvoditi, že by propůjčení n. uchazeči, který zažádal po uplynutí lhůty konkursní, bylo nepřípustno, pokud jen žádost byla podána před výkonem práva presentačního. Budw. č. 11390/1898, A 599/1901, A 7253/1910.
3. N. má býti propůjčena jedině osobám, jež prokázaly osobní kvalifikaci požadovanou nadační listinou. Otázka, která doba je rozhodující pro posouzení nadační způsobilosti uchazečovy (zejména na př. potřebného věku, stupně studií), zdali snad doba uprázdnění nadačního místa či konečná doba konkursní lhůty či doba propůjčení n., byla v praksi různě řešena. Ponejvíce pronikl názor, že — pokud ovšem nadační listina v té příčině nemá přesného ustanovení — stačí, nabyl-li uchazeč nadační způsobilosti teprve v době propůjčení n. Srov. Budw. č. 325/1878, A 7884/1911. Podle nálezu Budw. č. A 2612/1904 stačí, splnil-li uchazeč podmínky nadační teprve v době mezi rozhodnutím I. a II. stolice; opačný v tomto směru projeven názor v nálezu Budw. A 6836/1909, podle něhož dodatečný průkaz odmítnutého uchazeče o n-i, že dosáhl způsobilosti nadační v době mezi rozhodnutím I. a II. stolice, nemá pro posouzení správnosti propůjčení n. významu.
4. Nemalé důležitosti jest — zvláště po státním převratu z r. 1918 — otázka, za kterých podmínek lze propůjčovati n. příslušníkům cizích států. Otázka je obzvláště praktická na př. pro n. určené přednostně pro členy určitých rodin, jejichž jednotliví členové přináležejí různým státům nástupnickým býv. soustátí rakouského. V té příčině je směrodatnou zásada formální reciprocity (§ 33 obč. zák.), podle které není právní závady, aby n. — pokud ovšem požitky její nejsou vyhrazeny státním občanům čsl. — byla propůjčena cizímu státnímu občanu, avšak jen tehdy, je-li prokázáno, že stát, jemuž přináleží, v témže právním oboru přiznává stejná práva čsl. státním občanům jako občanům vlastním. Jelikož je nezbytno, aby bylo v této otázce vůči státním občanům jednotlivých cizích států v celém našem státním území postupováno jednotně, bylo interními předpisy rozhodnutí o tom, zdali jest v konkretních případech propůjčení n-í cizím státním občanům přípustno, vyhrazeno úřadům ústředním. Rovněž tak bylo ústředním úřadům vyhrazeno povolovati výplaty nadačních požitků do ciziny.
5. Nadační požitky končí se uplynutím doby, na kterou byly ve smyslu nadační listiny propůjčeny (s jistou výjimkou při n-ích studijních, viz dole sub 3 f) aneb tím, že odpadly nadační listinou stanovené povšechné předpoklady propůjčení n., na př. domovská příslušnost neb pobyt v určité obci, studium na určitém ústavu a pod. Zde jest ztráta n. přímým důsledkem určitých skutečností, na základě kterých nadační úřad požitky zastaví. Jinou poněkud povahu má odnětí n. výrokem nadačního úřadu v případě, kde se objevilo, že poživatel ve smyslu nadačních ustanovení není nadále hoden, by n. požíval, na př. pro mravní poklesky, nedbalost ve studiích a pod. Tu jest věcí nadačního úřadu, aby se zřetelem k účelům n-í sledovaným rozhodl na základě přesného přezkoumání okolností konkretního případu.
C. Zvláštní ustanovení o nadacích studijních. Studijní n., jichž kulturní význam byl v českých zemích, jak tomu svědčí hojný počet n-í tohoto druhu u nás založených, odedávna plně vystižen, byly zejména od XVIII. stol. počínajíc předmětem obzvláštní péče státní správy. Během času byly v tomto oboru nadačním jednak vydány četné specielní direktivy pro postup nadačních úřadů, jednak pak byla judikaturou v témže oboru ustálena určitá stanoviska zásadní. V tomto směru dlužno zejména vytknouti toto:
a) Pokud nadační listinou požitky nadační určeny jsou jen povšechně pro „studující” (bez bližšího vyznačení druhu studia), jest pod pojem tento zásadně zahrnovati frekventanty takových učilišť, která zprostředkují vyšší všeobecné vzdělání. Na otázku, kterého druhu učiliště sem spadají, bylo v různých fasích rozvoje našeho školství různě nazíráno. Kdežto na př. v nejv. rozhodnutí z 11. 11. 1786 Jos. sb. z. X, str. 610 jako studující označují se jedině žáci škol humanitních a posluchači universit, bylo výnosem býv. min. vyučování z 3. 11. 1854, č. 11508 (Mahl-Schedl, č. 92) vysloveno, že n. povšechně pro studující určené lze propůjčovati též žákům vyšších škol reálních. Výnos téhož ministerstva z 22. 8. 1874, č. 10427 (Mahl-Schedl, č. 56) právem zdůraznil, že nelze propůjčování n-í určených pro studující bez bližší jich specialisace omezovati snad na frekventanty takových ústavů, jaké v době zřízení n-í dle tehdejší organisace školství již existovaly, což by zajisté nebylo ve shodě s intencí zakladatelovou. Dále vytýká týž výnos jako pojmový znak „studujícího” studium směřující k dosažení všeobecného vyššího vzdělání a vylučuje proto z pojmu tohoto osoby navštěvující školu určenou k dosažení prostého vzdělání lidového nebo zcela speciálního vzdělání odborného. Srov. k tomu dále nálezy Budw. č. 2280/1884, 4099/1888, A 1801/1903, A 1490/1903, A 5366/1907, A 8457/1911, jež vyznívají v ten smysl, že výraz „studující” zahrnuje pouze osoby, jež studují na školách vysokých a středních, jakož i na ústavech, které stojíce na stejném stupni s těmito školami zprostředkují vyšší vzdělání; podle těchto zásad mohou i žáci vyšších škol odborných býti na roveň kladeni „studujícím”, pokud metoda vyučování příslušného ústavu jest povahy vědecké. Co do jednotlivých odborných učilišť, srov. nálezy Budw. č. 6499/1892, 6724/1892, A 12075/1918.
b) Vzhledem k veřejné povaze n-í mohou podle různých starších předpisů zásadně jen žákům veřejných ústavů vyučovacích býti studijní n. propůjčovány. Srov. dvor. dekret z 4. 7. 1786 Jos. sb. z. X, str. 608 (Mahl-Schedl, č. 69), dekret stud. dvor. komise z 19. 2. 1827 pol. sb. z., sv. 55., str. 15, výnos býv. min. vyuč. z 28. 10. 1856, č. 16728 (Mahl-Schedl, č. 80). Srov. však též nález Budw. A 7884/1911, jímž nebylo propůjčení studijního nadání žákům soukromého učiliště s právem veřejnosti shledáno nepřípustným.
c) Způsobilost nabýti n. podmíněna jest uspokojivým prospěchem ve studiích. U žáků škol středních požaduje se alespoň prospěch první třídy jakož i uspokojivé mravné chování. Srov. dvor. dekrety z 18. 8. 1804 pol. sb. z. sv. 22. str. 97 (Mahl-Schedl, č. 70) a z 24. 11. 1806 pol. sb. z., sv. 27., str. 94, jakož i dvor. dekret z 4. 10. 1816 pol. sb. z., sv. 24., str. 339 (Mahl-Schedl, č. 72), Budw. č. 150/1877. Podotknouti jest, že ustanovení dvor. dekretu z 10. 11. 1784 Jos. sb. z., sv. 6., str. 388, jímž byla stanovena úchylka pro n. „jure sanguinis aut loci” v ten smysl, že stačí ke způsobilosti nadační i vysvědčení druhé třídy, — úchylka to, která se nedá dobře srovnati se základní myšlenkou n-í studijních — bylo derogováno cit. shora dvor. dekretem z 18. 8. 1804. Srov. Budw. 8656/1895 a 12843/1899. Ztráta požitků nadačních nastává, obdržel-li nadanec — byť i jen v jednom semestru — vysvědčení třídy třetí nebo ve dvou bezprostředně po sobě jdoucích semestrech vysvědčení třídy druhé nebo nepříznivou známku z mravů. Dvor. dekret z 1. 10. 1809 pol. sb. z., sv. 31., str. 70 (Mahl-Schedl, č. 71), dvor. dekret z 1. 7. 1833 pol. sb. z., sv. 61., str. 174 (Mahl-Schedl, č. 75), k tomu výnos býv. min. vyuč. z 22. 11. 1881, č. 18101, věstník č. 117 z r. 1882 (Mahl-Schedl, č. 85).
Co se týká vlivu reprobace nadance při zkoušce maturitní a při teoretických zkouškách státních na požívání n., jest rozhodnutí o dalším ponechání n. v případě reprobace při maturitní zkoušce vyhrazeno ministerstvu školství a nár. osvěty (srov. posléz cit. výnos býv. min. vyuč. č. 18101/1881); opětovná reprobace při státní zkoušce teoretické, jakož i reprobace, která byla zkušební komisí vyslovena sice poprvé, avšak jednomyslně (tedy nikoli pouze většinou hlasů), má v zápětí ztrátu nadace (min. nař. ze dne 28. 2. 1852, č. 61 ř. z.).
d) Další podmínkou propůjčení n. studijní jest, že uchazeč musí býti n. potřebným, tedy chudým nebo nemajetným. Povšechně jest podmínka tato stanovena dvorskými dekrety z 15. 10. 1784 Jos. sb. z. VI, str. 398 (Mahl-Schedl, č. 40) a z 4. 10. 1816 pol. sb. z., sv. 24., str. 339 (Mahl-Schedl, č. 72). Nelze proto uznati správným názor projevený v nálezu Budw. č. 6269/1891, podle něhož nemajetnost uchazeče není vůbec předpokladem propůjčení n. studijní, pokud tak není výslovně ustanoveno nadační listinou. Ovšem nelze tu míti, jak již právě cit. dvor. dekretem z 15. 10. 1784 naznačeno, na zřeteli snad chudobu v tom smyslu, že by podle předpisů o chudinství zakládala nárok na chudinské zaopatření (viz heslo: „Chudinství“, str. 851), nýbrž dlužno pojem tento vykládati relativně se zřetelem k účelům norem, podle kterých jest chudoba spolu rozhodujícím momentem pro nabytí oprávnění z nich plynoucích. Chudým ve smyslu ustanovení o n-ích studijních jeví se pak osoba, která nemá vlastních prostředků potřebných k úhradě nákladů spojených se studiemi, jichž cílem jest vyšší vzdělání. Srov. Budw. č. A 7607/1910, A 7972/1911. Podmínku chudoby lze však u uchazeče o studijní n-i jen tehdy pokládati za splněnu, když jest kriterium chudoby dáno též u jeho rodičů, kteří mají zákonem povinnost o uchazeče pečovati. Budw. č. A 1942/1903.
e) V souvislosti se zásadou, že se n. má dostati jen osobám potřebným, jsou předpisy směřující proti kumulaci požitků více než jedné n. v jedné osobě nebo v jedné a téže rodině. Jsou to ze starší doby dvor. dekret z 4. 7. 1786 Jos. sb., 7. X., str. 598 (Mahl-Schedl pod č. 43, str. 18) týkající se studujících theologie, dále pak dvor. dekret z 13. 3. 1795, pol. sb. 7, sv. 6, str. 145 (srov. Mayrhofer-Pace, V, str. 208), kterým se „opětovně“ (avšak bez udání starších norem) zakazuje kumulace n-í v osobě jednoho a téhož studujícího pod sankcí, že poživatel obě n. ztrácí, že se dále stává navždy nezpůsobilým dosíci jakéhokoli stipendia a že jest povinnen, požitky n., kterou neoprávněně obdržel, nahraditi. V předpisu tomto býval spatřován bezvýjimečný zákaz propůjčovati více než jednu n-i jednomu a témuž studujícímu. Nicméně se během času vyvinula prakse mírnější i byly nadační úřady I. stolice výnosy býv. min. vyuč. z 15. 2. 1887, č. 8560 (Mayrhofer-Pace, V, str. 209) a z 24/4. 1889, č. 8082, věstník č. 32 zmocněny, aby ve vlastním oboru působnosti kumulativně propůjčovaly n. resp. schvalovaly propůjčení jich jednomu a témuž studujícímu resp. příslušníkům jedné a téže rodiny, pokud celkové roční požitky nepřevyšují jisté hranice; rozhodování o kumulaci požitků nadačních tuto hranici přesahujících vyhrazeno ústřednímu úřadu. Nálezem Budw. č. A 7607/1910 vyslovil však bývalý správní soud vídeňský, že v cit. dvor. dekretu z 13. 3. 1795 nelze spatřovati absolutního zákazu kumulace nadačních požitků, nýbrž že má dekret tento, jak vychází z celkového jeho kontextu a zvláště z drakonicky přísné sankce zákazu připojené na zřeteli jedině případy, kde studující sám požívaje již jedné n., mala fide zamlčí tuto skutečnost a uchází se o n-i další, kterou mu úřad, nejsa správně informován, propůjčí. V témže smyslu rozhodnuto nálezem Budw. č. A 12054/1918. Právnímu názoru, o nějž se oba tyto nálezy opírají, možno jen přisvědčiti. Zákaz kumulace není tudíž bezvýjimečný a není ovšem též příčiny bráti snad právní platnost cit. administrativních opatření v otázce této učiněných v pochybnost.
f) Požívání studijních n-í může býti ve prospěch studujících vysokoškolských prodlouženo i přes dobu studijní, pokud tomu ovšem nejsou na závadu ustanovení nadační listiny. Příslušné povolení udílí se ke zvláštní žádosti nadancově, a to pro
Slovník veřejného práva českosl. 46 jeden rok, jenž následuje poslední ročník studijní za účelem podpory po dobu závěrečných zkoušek resp. zkoušek k dosažení doktorátu. Detailní předpisy vydané v té příčině pro jednotlivé obory studijní (fakulty universitní, jakož i vysoké školy technické) uvedeny jsou přehledně v příručce Mayrhofer-Pace V, str. 201 a 202.
IV. Změny a zrušení n-í. 1. N. mají dle určení svého zpravidla sloužiti svým účelům „na všecky budoucí časy“ — § 646 obč. zák. (viz shora I, 1 c). Časem mohou však podmínky působnosti jednotlivé n. po stránce faktické nebo právní podstatně se změniti anebo zcela nebo z části odpadnouti. Důsledkem toho nastává pak nutnost, aby n. sama byla buďsi pozměněna (permutována) neb i úplně zrušena. Z povahy n. jakožto instituce sledující účely obecně prospěšné, nadto pak též ze zásadního ustanovení § 710 obč. zák. vyplývá, že dlužno vůle zakladatelovy, kteráž jest základem nadační listiny, pokud možno přesně šetřiti a že se tudíž změny n. mají omeziti na míru nezbytně nutnou, t. j. že jsou přípustny je potud, pokud následkem skutečností nastalých v době po zřízení n. se plnění nadačních ustanovení stalo věcně nebo právně trvale nemožným. Srov. Budw. č. 1618/1883, 3629/1887, 7879/1894, A 4219/1906, A 4272/1906, A 5023/1907. Změna n. nebo její zánik nastává s právním účinkem teprve tehdy, když příslušný úřad rozhodne, že se n. permutuje nebo ruší, nikoli snad ipso jure již nastoupením určitých skutečností, které mají změnu n. nebo její zánik v zápětí.
2. Permutace n._spočívá ponejvíce ve změně nadačního účelu nebo ve změně způsobu, jakým se účel nadační provádí. Změna nadačního účelu samého může býti částečná neb úplná. Úplnou jest, když posavadní nadační účel stal se pro budoucnost naprosto nesplnitelným a nahrazuje se proto účelem jiným, ovšem pokud možno příbuzným. Tento posléz zmíněný případ bývá někdy pojímán jako zrušení n. původní za současného zřízení nové n. sledující účel nově stanovený. Podle Herrnritta (v monografii o n-ích str. 190 a 191 a v Mischler-Ulbrichově slovníku „Stiftungen“) lze v případech tohoto druhu postupovati buďsi cestou permutace nebo zrušení n.; volba jednoho nebo druhého postupu jest dle okolností otázkou správní techniky. Proti tomu spatřují jiní v případech naznačeného druhu veskrz pouhou permutaci původní n., kteráž tudíž nepozbývá své právní existence, nýbrž právě permutační akcí má býti — byť i pro jiný (příbuzný) účel — ve své právní existenci zachována. Tím zůstávají ovšem též případná požívací práva n. (§ 529 obč. zák.) nadále v platnosti. Srov. Krainz-Pfaff-Ehrenzweig § 82 II, kde se poukazuje též na obdobný případ § 99 zák. z 6. 3. 1906 ř. z., č. 58 o společnostech s ručením obmezeným. V témže smyslu Krčmář, str. 147, a Tilsch-Svoboda čl. 169, sub 3. Pro tento názor mluví též úvaha, že mezi částečnou a úplnou změnou účelu nadačního není tak zásadního rozdílu, že by se jevila důvodem podstatně různá právní konstrukce jednoho i druhého případu; oba případy liší se pouze rozsahem, v jakém změna účelu nadačního nastává.
3. Permutace resp. zánik n. nastává hlavně z těchto důvodů:
a) V případech — arci jen řídkých —, kde působnost n. byla zakladatelem již od původu obmezena na určitou dobu (viz shora I, 1 c) nebo vázána resolutivní výminkou, zaniká n., když stanovený čas uplynul resp. výminka byla splněna. Další disposice majetkem, jenž sloužil nadačním účelům, řídí se podle původních ustanovení zakladatelových. Nebylo-li by takových, sluší za to míti, že majetek připadne nazpět zakladateli resp. jeho dědicům. Anal. § 689 obč. zák. Srov. Herrnritt str. 214.
b) Názory o obecné prospěšnosti určitých účelů, pro které byly n. založeny, mohou se (jak již sub I, 1 a naznačeno) průběhem času podstatně měniti. Zejména může se tak státi důsledkem proměn státoprávních a vývoje poměrů sociálních.
Typickým příkladem takové proměny jest u nás zrušení šlechtictví vyslovené zák. č. 61/1918 Sb. a 243/1920 Sb. V zemích českých bylo svého času založeno hojně n-í, které vedle účelu humánního resp. výchovného sledovaly tím, že požitky nadační povšechně vyhradily osobám původu šlechtického, spolu účel usnadniti existenci rodinám šlechtickým. Odpadla-li důsledkem cit. zákonů šlechtická kvalifikace čsl. státních občanů vůbec, objevila se toho nutnost ustanovení nadačních listin, pokud činí požitky nadační všeobecně závislými od kvalifikace šlechtické, přizpůsobiti platnému právnímu řádu, což se děje cestou permutace (srov. Krčmář str. 147). Pokud však příslušná nadační ustanovení znějí ve prospěch určitých jednotlivých rodin původu šlechtického (na př. výhrada přednostního práva na nadační místa ve vychovávacím ústavu), tož není samozřejmě zásadního důvodu, ahy na nich bylo něco měněno; neboť podobná ustanovení nadační jsou stejně přípustna i ve prospěch členů určitých rodin od samého původu občanských. Totéž platí i o nadačních ustanoveních, která požitky nadační již předem obmezují na určitý užší okruh rodin, byť i šlechtických, který lze zcela individuálně vymeziti, na př. n. lidumilná založená v XIX. stol. s přednostním právem pro členy oněch rodin, které před r. 1620 přináležely k tehdejšímu českému stavu panskému nebo rytířskému.
I v jiných oborech veřejné správy mohou se naskytnouti případy permutace z důvodu shora naznačeného, na př. v oboru správy zdravotní, když by určitá metoda léčebná, pro kterou byl ve formě n. zřízen léčebný ústav, byla odborným zkoumáním časem shledána nevhodnou či dokonce škodlivou.
c) Podstatné změny v majetku nadačním nebo zánik jmění nadačního mohou přivoditi podle okolností permutaci, eventuelně i zrušení n. Permutace nastává zejména tehdy, nelze-li nadačního účelu, k jehož provádění ve smyslu nadační listiny jest potřebí majetku v určité výši, následkem částečné jeho ztráty řádně plniti. Zanikne-li majetek nadační zúplna a není-li naděje na získání majetku nového, nastává zrušení n. Dle okolností lze dvě nebo větší počet n-í v případě, že následkem ztrát majetkových — na př. poklesem měny — nemohou jednotlivě plniti svého účelu a nelze-li se v dozírné době nadíti zvýšení majetku jejich, spojiti cestou permutace v n-i jedinou projedena týž společný účel. Pak mluvíme o kommassaci n-í. Opatření takové jest ovšem nejsnáze možné v případě, kde všecky n. slouží účelům identickým, jsouce na př. zřízeny při jednom a témže učilišti neb ústavu léčebném. I tu dlužno arci toho dbáti, aby vůle zakladatelů jednotlivých n-í byla v celkové nové n-i pokud možno respektována.
d) Byla-li n. s jistým lidumilným neb kulturním účelem určena jedině pro určitý okruh osob, na př. pro členy určitých rodin, nemůže účelu svého sledovati, jestliže veškeří destinatáři odpadli a není osob, které by podle nadační listiny měly nárok na požitky nadační. V takových případech lze n-i permutovati, a to zejména v ten způsob, že se pokud možno v intenci původních ustanovení zakladatelových okruh destinatářů přiměřeně rozšíří. Srov. Budw. č. 1964/1883.
e) Jsou-li n. zřízeny s určením, aby byly plněny jedině při určitém ústavu kulturním nebo humánním, nastává v případě, že ústav se podstatně změní nebo zanikne, toho nutnost, n. permutovati, a to ovšem se stanovením příbuzného účelu.
4. Permutace provádí se změnou nadační listiny v ten způsob, že se listině této připojí pozměňující dodatek. Pro řízení, které má rozhodnutí nadačního úřadu předcházeti, není zvláštních předpisů. Platí tu povšechné předpisy vládního nařízení č. 8/1928 Sb. Zejména bude podle § 42 tohoto nařízení potřebí, aby byla zúčastněným stranám dána příležitost, by uplatnily své právní zájmy. Jako strany přicházejí tu v úvahu zejména praesentator a propůjčovatel n., event. její správce. Úřad není při svém rozhodnutí ovšem vázán souhlasem těchto zájemníků. Budw. č. 2534/1885.
5. Co se týká otázky, jak jest disponovati majetkem n. zrušené, dlužno míti na mysli, že se tu může jednati jen o případ zcela výjimečný, jelikož, jak z vývodů sub 2 vychází, lze n-i, i když účel nadační zúplna pomíjí, permutovati pro účel příbuzný, což se zpravidla stane, pokud jen nějaký dostatečný majetek pozůstává. Kdyby však přece ze zvláštního důvodu byla n., která by měla majetek, zrušena (na př. n. čistě rodinná, jejíž existence by se vlastně nesrovnávala se zásadami § 646 obč. zák. — srov. shora I, 1 a — následkem úplného vymření rodiny), bylo by pro otázku, jak naložiti nadačním majetkem, v prvé řadě ovšem rozhodujícím případné ustanovení nadační listiny otázku tuto upravující. Nebylo-li by takového, připadlo by jmění nadační podle zásadního ustanovení § 760 obč. zák. jako bonum vacans státu. Jest ovšem na snadě, že by pak státní správa jmění bývalé n. podle zásady vyslovené v § 710 obč. zák. věnovala nějakému účelu sociálnímu. Srov. Herrnritt str. 215; Mischler-Ulbrich, heslo: „Stiftungen“, VII; Tilsch-Svoboda čl. 170; Pražák, „Spory o příslušnost“, II, str. 135.
6. Pokud se ve vlastnictví n-í nalézá též majetek pozemkový, podléhá dle stejných zásad jako majetek jiných právních subjektů reformě pozemkové. Zvláštní ustanovení o nadačním majetku obsahuje § 36 zákona náhradového č. 329/1920 Sb. toho obsahu, že stát přejímá bez náhrady do svého vlastnictví majetek n-í, spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zák. č. 61/1918 Sb., bylo-li příslušným k tomu ministerstvem jako nadačním úřadem vysloveno, že určitá n. se zrušuje.
46* V. Úřední kompetence ve věcech nadačních.
1. Meze příslušnosti soudů a úřadů správních. Příslušné kompetenční předpisy stanoveny jsou dvor. dekretem ze dne 21. 5. 1841 sb. pol. z., sv. 69., č. 60 (sb. z. s. č. 541), spočívajícím na cís. rozhodnutí ze dne 15. 5. 1841. Dekret tento zní:
(1) „Rozhodovati o tom, zdali n., která má býti zřízena, jest přijatelna, má-li býti změněna nebo zrušena, jakož i o tom, jak má býti nadační fond uložen a spravován, dále pečovati o to, aby politické úřady a ony osoby, které n. požívají, byly přidrženy k plnění svých povinností, přísluší úřadům administrativním, co do n-í duchovních v dohodě s ordinariátem.“
(2) „Naproti tomu má civilní soudce zakročiti, když ten, kdo jako zakladatel nebo na jeho místě jest povinen n-i hraditi nebo vypláceti nadační renty, má býti přidržen k tomu, aby splnil svoje závazky, jež vyplniti opominul neb odepřel; dále když někdo odvozuje právo na nadační jmění nebo na jeho výtěžek z té okolnosti, že nadační nařízení nebylo vůbec resp. ne úplně dodrženo, anebo když z jakéhokoli titulu soukromoprávního požaduje vydání nadačního jmění.“
(3) „Civilní soudce má se však v příčině otázky, byla-li nařízení zakladatelova dodržena, spokojiti potvrzením politických úřadů, které jsou v prvé řadě povolány, aby na n-i dozíraly; proti tomuto potvrzení jest straně, která se jím cítí zkrácenou, volno odvolati se k vyšším úřadům politickým.“
(4) „Spory však o otázce, zdali někomu přísluší užívati n. či má-li mu býti odňata, dále zdali a za kterých modalit někomu přísluší právo n-i udíleti, buďtež jen tehdy rozhodovány civilním soudcem, spočívají-li na titulu soukromoprávním anebo je-li nutno užíti průvodů v soudním řádu uvedených“ (v původním textu: „wenn sie“ — i. e. Streitigkeiten — „auf einem privatrechtlichen Titel beruhen oder wenn es auf gerichtsordnungsmäßige Beweisführung ankommt“).
Ne dosti šťastný text tohoto dvorského dekretu dal namnoze podnět k různému výkladu jednotlivých otázek kompetenčních.
Nepochybno jest, že správním úřadům přísluší rozhodovati o přijetí (schválení) n., o její změněného zrušení, o uložení a správě nadačního majetku a konečně vykonávati dozor nad plněním nadačních povinností se strany poživatelů n. K tomu přistupuje další působnost správních úřadů dle odst. 4 cit. dvor. dekretu co do přiznání a odnětí požitků nadačních, jakož i rozhodnutí o právu n-i udíleti, s jistým obmezením ve prospěch kompetence soudní, o jehož dosahu bude se ještě zmíniti (viz dole sub b).
Soudy jsou naproti tomu příslušny rozhodovati o realisaci majetku n-i věnovaného, dále o nárocích na vydání majetku n. na základě titulu soukromoprávního nebo pro neplnění nařízení zakladatelových, v tomto případě po předchozím rozhodnutí správního úřadu, konečně v mezích zmíněného právě odst. 4. cit. dvor. dekretu o požitcích nadačních, jakož i o právu n. udíleti.
Značné pochybnosti vzešly však v judikatuře hlavně co do těchto dvou otázek:
a) zdali jest správní úřad či soud povolán, aby s účinkem právně zavazujícím rozhodoval o tom, zdali zakladatelův projev vůle zahrnuje svým obsahem nařízení nadační čili nic, a
b) jaký je právní dosah ustanovení odst. 4. cit. dvor. dekretu o nadačních požitcích.
Ad a). Judikatura býv. správního soudu vídeňského, který se otázkou touto v četných nálezech ex professo zabýval, byla velmi kolísavá. Pro kompetenci úřadů správních vyslovil se zejména v nálezech Budw. 12965/1899, A 3714/1905, A 5990/1908, A 8663/1912, vycházeje podstatně z úvahy, že právo nadační, jak vyplývá z § 646 obč. zák., netvoří součást práva soukromého, nýbrž že náleží svou povahou do oboru práva veřejného, pročež ve všech otázkách práva nadačního, pokud není v té příčině co jiného stanoveno a pokud ovšem neběží o soukromoprávní vztahy n. k jiným právním subjektům, rozhodují v rámci obecné své působnosti ve věcech nadačních (min. nař. z 19. 1. 1853, č. 10, ř. z. — viz dole sub 2) úřady správní. Otázka, má-li určité věnování právní povahu n. čili nic, není uvedena mezi předměty, jež cit. dvor. dekretem z r. 1841 byly vyhrazeny kognici soudní. Naproti tomu jest však týmž dekretem správním úřadům přikázáno rozhodnouti o přijetí (schválení) n. a tím týmž úřadům implicite uloženo zkoumati v konkretním případě právní předpoklady nařízení nadačního a rozhodnouti, běží-li o nadační věnování čili nic.
Odchylně od této judikatury vyslovil týž správní soud vídeňský opětně, že v otázce shora uvedené rozhodují civilní soudy. Jsou to zvláště nálezy Budw. č. A 4769/1906, A 6434/1909, A 7403/1910 (případ odkazu Riegrova pro českou akademii), A 10353/1914. Argumentace těchto nálezů je v podstatě tato: Správním úřadům jest v oboru nadačním cit. min. nařízením z 19. 1. 1853, č. 10 ř. z. uložena ochranná péče nad n-mi, zejména v tom směru, aby jmění nadační bylo řádně zajištěno, spravováno a svému účelu věnováno. V této své funkci jsou správní úřady k tomu povolány, aby v konkretních případech zkoumaly a pro svůj obor o tom se usnášely, zdali určité věnování zahrnuje v sobě nařízení nadační. Toto usnesení má však pouhou povahu prohlášení strany v zastoupení n. a nezakládá tudíž právně závazného rozhodnutí o otázce, běží-li o nařízení nadační čili nic; o této otázce přísluší vzhledem k odst. 2. cit. dvor. dekretu z r. 1841 v případě rozporů právně závazné rozhodnutí civilnímu soudu.
Judikatura nejvyššího soudu vídeňského nebyla v této otázce zúplna jednotna. V rozhodnutích GU 15489/1895, n. ř. 546/1899 a 1164/1900 vychází z názoru, že otázku tuto nelze řešiti v rámci práva soukromého, nýbrž že spadá v obor práva veřejného a tudíž do oboru působnosti úřadů správních. Jiná rozhodnutí naproti tomu stojí na stanovisku kompetence soudní. Srov. GU 3660/1870, 11259/1886, 12148/1888, GU n. ř. 2852/1904 a j.
Náš nejvyšší soud, pokud lze z oficielní sbírky rozhodnutí ve věcech občanských seznati, neměl posud důvodu se otázkou touto ex professo zabývati.
Nejvyšší správní soud sdílí ve své posavadní judikatuře — Boh. adm. 3530/1924, 6613/1927 — názor projevený v nálezech vídeňského správního soudu v prvé skupině uvedených uznávaje kompetenci úřadů správních.
Schenk (str. 36—63) zastává správnost oněch shora cit. judikátů vídeňského správního soudu, jež se vyslovily pro kompetenci soudní; Pražák (Spory o příslušnost, II, str. 133) a Herrnritt (str. 114, pozn. 3) dotýkají se otázky, jen krátce a vyslovují se rovněž pro kompetenci soudní. (K cit. nálezům vídeňského správního soudu nemohli zaujati stanovisko, poněvadž nálezy tyto pocházejí z doby pozdější.)
Správné posouzení otázky kompetenční závisí hlavně od toho, jak se právně pojímá obsah zakladatelova projevu vůle směřujícího ke zřízení n. Jak shora sub II, 1 a blíže uvedeno, možno v nařízení zakladatelově rozlišovati jednak soukromoprávní akt věnování určitého majetku pro účel obecně prospěšný, jednak pak projev vůle zakladatelovy, kterým se účel tento stanoví jako účel nadační a spolu se (event. implicite) činí návrh na přijetí (schválení) n. sledující tento účel. V tomto posléze naznačeném směru zasahá projev zakladatelův do oboru práva veřejného dávaje úřadu správnímu podnět k dalšímu řízení v rámci zákonné jeho kompetence ve věcech nadačních. Neboť zde běží o rozhodnutí otázky veřejnoprávní, totiž zdali lze spatřovati v účelu zakladatelem stanoveném (proponovaném) účel obecně prospěšný a zdali podle zakladatelova projevu jest zamýšleno zřízení obecně prospěšné instituce nadační jakožto osobnosti samostatné. Jestliže pak správní úřad přezkoumav obsah zakladatelova projevu vůle dospěje k výroku, že projev tento zahrnuje nařízení nadační a že jest tedy podkladem pro další řízení správního úřadu směřující ku přijetí a ustavení n., pak jest v něm zajisté spatřovati rozhodnutí právní moci schopné, jež bylo vyneseno v mezích výhradné kompetence tohoto úřadu, nedotýkajíc se oboru práva soukromého (otázky majetkové). Stejně je správní úřad v přemnohých jiných případech povolán autoritativně rozhodovati o dosahu prohlášení stran, která jsou relevantní pro práva a povinnosti jejich v oboru práva veřejného. Rozhodnutí správního úřadu o otázce, o niž běží, není pouhým prohlášením v zastoupení n. učiněným s hlediska ochranné péče o n-i. Touto péčí se působnost nadačního úřadu zajisté nevyčerpává, neboť přísluší jemu rozhodovati o otázkách týkajících se přímo samé právní existence n-í, zvláště též o jejich změně a zrušení.
Ad b). Ze samého doslovu 4. odst. dvor. dekretu z r. 1841 dlužno souditi, že v případech, které má zde dekret na zřeteli, jest zpravidla příslušným úřad správní a že jen výjimkou — za jistých předpokladů — nastupuje kompetence soudní. Předpokladem této soudní kompetence jest, že buďsi spor spočívá na titulu práva soukromého anebo že jest nutno vésti důkaz ve smyslu soudního řádu.
Ustanovení toto, pokud předem uvádí sporné případy vzešlé z titulu práva soukromého, bývá různě vykládáno, jednak bývá aplikováno povšechně na případy, kde nárok strany na požitky nadační byl odvozován z nadačních nařízení zakladatele samého, v nichž spatřován titul práva soukromého (srov. nálezy býv. říšského soudu, Hye, č. 3/1870 a 1452/1906). Proti tomu lze právem namítati, že tu běží o nárok opírající se ve skutečnosti o obsah listiny nadační úřadem nadačním potvrzené, která není pouhým projevem soukromé vůle zakladatelovy, nýbrž statutem obecně prospěšné instituce, pročež nárok na požitky nadační, který byl stranou vznesen z titulu nařízení nadačních, spadá svou podstatou do oboru práva veřejného. Ostatně by vzhledem k tomu, že nároky na požitky nadační se zpravidla opírají o ustanovení nadačního listu, nastupovala, kdyby názor býv. říš. soudu byl správný, v případech sporných téměř veskrz kompetence soudní, což by se patrně nesrovnávalo se svrchu naznačenou zásadou tohoto ustanovení, že zpravidla nastupuje příslušnost úřadu správního. Jiný výklad cit. ustanovení dovozuje z genese cit. dvor. dekretu z r. 1841, že ustanovení toto mělo na zřeteli osobní vlastnosti a poměry osoby, která se domáhá požitků nadačních, jakožto právní předpoklady příslušného jejího nároku, mezi nimiž pak chtělo rozlišovati jednak osobní vlastnosti, které určeny jsou ponejvíce právem soukromým, j. manželský původ, stupeň příbuzenský, nadto však též státní občanství, domovské právo, jednak pak jinaké skutečnosti relevantní pro nárok na požitky nadační, jež spadají do sféry veřejnoprávní, na př. chudobu, výsledek studijní a pod.; první skupina sporných případů spadala by pak do kompetence soudní, druhá do kompetence úřadů správních. Srov. k tomu Herrnritt, str. 115 až 118. Výklad tento se však, jak tamtéž konstatováno, v praksi fakticky téměř vůbec neujal; úřady správní podrobují ve sporných případech týkajících se nároků nadačních uchazečů na požitky nadační zpravidla též námitky soukromoprávní své vlastní kognici. Judikatura soudní by po názoru Herrnrittově (str. 118) mohla nastupovati jen tehdy, kdyby se kdo žalobou určovací domáhal soudního rozhodnutí o tom, že náleží do kategorie osob povolaných k požitkům n. nebo jejímu propůjčení. Že správní úřady vskutku postupují, jak právě naznačeno, o tom srov. na př. případy Budw. č. A 844/1902, A 433/1901, dále Mayrhofer-Pace, V, str. 187, pozn. 1. Vedloť by jinak rozštěpení judikatury k obtížím takřka nepřekonatelným, kdyby na př. proti jednomu a témuž propůjčovacímu aktu nadačnímu byly s jedné a téže strany uplatněny několikeré námitky, z nichž jednotlivé by měly býti projednány instančním postupem soudním, jiné separátním postupem instancí správních. O právním dosahu ustanovení cit. dvor. dekretu, o něž běží, projevil však odchylný názor Pražák (Spory o příslušnost, II, str. 137, pozn. 21), a to v ten smysl, že zákonem tu vyhrazena cesta právní k uplatnění takových nároků na požitky jmění nadačního, jež nejsou odvozovány z nařízení zakladatelových resp. z nadační listiny, nýbrž opírány o skutečnosti, které by nehledíc k existenci n., tedy mimo rámec nadačních nařízení, svědčily ve prospěch strany, která nárok uplatňuje. Názor tento jest zajisté jedině přijatelný. Plně s ním souhlasí Schenk (str. 172 až 197), dodávaje případně, že s výkladem Pražákovým lze dobře srovnati i ono ustanovení odstavce 4. cit. dvor. dekretu, kterým jest vyhrazena právní cesta též pro soukromoprávní nároky na „právo n-i udíleti“; jest totiž myslitelno, že by se kdo domohl na základě soukromoprávního titulu práva na disposici požitky jmění nadačního za tím účelem, aby je — ovšem mimo rámec nadačních ustanovení — věnoval ve prospěch osoby třetí. Schenk (str. 181, 182) vyslovuje se též proti přípustnosti určovací žaloby o poměrech svrchu zmíněných, leč že by šlo o otázku ryze soukromoprávní, na př. poměr příbuzenský.
Zbývá ještě zmíniti se o druhé výhradě, kterou obsahuje odst. 4. cit. dvor. dekretu ve prospěch kompetence soudní pro případy, kde potřebí jest užíti průvodů uvedených v soudním řádu. Ustanovení toto jest povahy singulární, činíc samu příslušnost soudu závislou od způsobu průvodů ve sporu ještě vůbec nezahájeném. V praksi se k tomuto ustanovení, pokud tak lze souditi z úředních sbírek rozhodnutí nejvyšších soudních instancí, vůbec nepřihlíží. Srov. Pražák, „Spory o příslušnost”, I, str. 123; Ott, „Rechtspflege und Verwaltung” ve „Festschrift für Franz Klein”, str. 60, p. 26; Schenk str. 198 a násl.
2. Rozsah působnosti úřadů správních v pořadu instancí. Příslušnost úřadů okresních a zemských ve věcech nadačních spočívá na předpisech min. nař. z 19. 1. 1853 ř. z., č. 10 (vydaného na základě cís. rozhodnutí z 14. 9. 1852) o působnosti t. zv. smíšených úřadů okresních a úřadů zemských, a to odd. A § 49. a Odd. C § 35. Předpisy tyto jsou vzhledem k § 11 resp. 8 zák. č. 44/1868 ř. z. a čl. 1 org. zák. č. 125/1927 Sb. posud v platnosti.
Podle cit. odd. A § 49 přísluší okresním úřadům právo státního dozoru, a tutely nad n-mi duchovními a světskými (školními, vyučovacími, dobročinnými, vzdělávacími, humanitními atd.), pokud nejsou k tomu určeni orgánové zvláštní anebo tato působnost není vyhrazena vyšším úřadům.
Podle odd. C § 35 mají úřady zemské jakožto nejvyšší úřady nadační v zemi, pokud vliv jejich není výslovnými ustanoveními nadační listiny obmezen, k tomu působiti, aby nadační listiny byly dle zákonných předpisů zřízeny, nadační jmění aby bylo řádně vyšetřeno, zajištěno a spravováno a nadační povinnosti přesně plněny. Důsledkem těchto podstatných výhrad pro kompetenci úřadů zemských byla administrativní agenda nadační v praksi úplné soustředěna u úřadů zemských, takže dlužno tyto úřady označiti jakožto pravidelné úřady I. stolice ve věcech nadačních, kdežto úřady okresní vykonávají pouze bezprostřední dozor nad orgány správy nadační v rámci příkazů úřadů zemských. Srov. k tomu Budw. č. 2534/1885. Pokud cit. § 35 připouští obmezení kompetence zemského úřadu dle zvláštních ustanovení nadačních listin, tož má tu patrně na zřeteli zejména případy, kde významnější n. byly postaveny pod zvláštní ochranu hlavy státu, kteréž bylo na př. vyhrazeno udílení nadačních míst a pod. (na př. n. Strakova, Tereziánský ústav na hradě Pražském, Sonnenfelsovy n. moravské).
Poznamenati dlužno, že podle ustanovení jednotlivých zákonů o dohlídce ke školám přísluší dozor nad t. zv. n-mi školskými, t. j. takovými, které zřízeny jsou ku podpoře úkolů vyučovacích na školách obecných a občanských poskytováním školních pomůcek vyučovacích a pod., úřadům školním a nikoli úřadům politickým. Podle ustanovení § 26 č. 5 českého zák. č. 17/1873, § 25 č. 5 moravského zák. č. 3/1870 a § 22 č. 4 slezského zák. č. 18/1870, jež byla pozměněna na základě § 38 zák. č. 292/1920 Sb. vlád. nařízením č. 608/1920 Sb., vykonávají tento dozor okresní školní výbory. Ve vyšší stolici přísluší dozor tento zemské školní radě, v nejvyšší ministerstvu školství a národní osvěty. Svou povahou i rozsahem jest toto dozorčí právo školních úřadů obdobné dozorčímu právu zemských úřadů v příčině n-í jim podléhajících. Budw. č. A 2380/1904.
V nejvyšší instanci spadají nadační záležitosti do oboru působnosti ministerstva vnitra, pokud v příčině celých skupin n-í anebo co do jednotlivých n-í nejsou výslovně stanoveny výjimky ve prospěch jiných úřadů ústředních. Srov. cís. rozhodnutí o působnosti min. vnitra z 12. 4. 1852 (nepublikované) č. 15 (Mayrhofer-Pace, I, str. 283), k tomu čl. 1 org. zák. č. 125/1927 Sb.
Výjimky právě zmíněného druhu stanoveny jsou pro ministerstvo školství a národní osvěty a pro min. národní obrany.
Kompetence ministerstva školství a národní osvěty ve věcech nadačních spočívá na ustanovení § 22 cís. rozh. z 12. 4. 1852, z něhož v souvislosti se staršími předpisy o bývalé dvorské komisi studijní (Herrnritt, str. 95 a násl.) vyplývá, že jmenovanému ressortu přísluší vykonávati nejvyšší dozor nad veškerými n-mi, jichž účelem jest podporovati studium na učilištích tomuto ministerstvu podřízených, dále nad shora zmíněnými n-mi školskými podléhajícími úřadům školním, kromě toho dozor nad n-mi z oboru umění a věd, jakož i vliv na n. církevní, pokud jest státní moci vyhrazen.
Ministerstvu národní obrany přísluší působnost v oboru n-í vojenských, zejména co do nadačních míst na vojenských ústavech vyučovacích, dále dozor resp. bezprostřední správa vojenských nadačních ústavů léčebných a invalidních (na př. n. Strozziho — Karlínské invalidovny). Základem této kompetence jest cís. rozhodnutí z 25. 7. 1869, kterým agenda tato, jež do té doby byla spadala do oboru působnosti ministerstva vnitra, byla přenesena na býv. ministerstvo zemské obrany. Nadto spadají pod dozor MNO n. zřízené pro různé účely souvisící přímo s výkonem vojenské služby, jež jsou ponejvíce v bezprostřední správě zemských vojenských velitelství (srov. Mayrhofer-Pace, V, str. 189).
Jiné ústřední úřady nejsou pověřeny funkcí úřadů nadačních. Pokud by se vyskytla nadační věnování pro účely sledované v rámci ressortu některého z ostatních úřadů ústředních, připadala by v této příčině funkce nejvyššího úřadu nadačního ministerstvu vnitra.
Co do věcného rozsahu působnosti úřadů ústředních ve věcech nadačních resp. jich vztahů k působnosti úřadů podřízených, dlužno rozlišovati obor n-í vojenských od oboru n-í civilních. V příčině n-í vojenských lze jako nadační úřad označiti jedině ministerstvo národní obrany samo, v němž jest agenda nadační soustředěna. Pokud běží o n. civilní, fungují ústřední úřady především jakožto úřady rekursní. Nadto však vykonávají v jistých případech bezprostředně funkci nadačního úřadu prvé a poslední stolice, a to co do oněch význačných n-í, jichž správa jest dle ustanovení nadačních listin ústřednímu úřadu výslovně vyhrazena. Mimo to rozhodují úřady ústřední o přijetí (schválení) takových n-í, které působností svou přesahují obvod zemského úřadu. Konečně jsou podle ustálené prakse resp. ve smyslu jednotlivých předpisů interních vyhrazena úřadům ústředním jistá rozhodnutí a opatření, i když běží o n. podléhající v I. stolici úřadům zemským, a to jednak pro zvláštní jich důležitost jednak proto, že je nezbytně potřebí, aby bylo ve věci postupováno v celém státním území podle jednotných hledisek. Sem spadá zejména rozhodování o změnách v uložení nadačního jmění, zvláště o každém zcizení nebo směně a zatížení nadačního jmění, rozhodování o permutaci n-í a o jejich zrušení, o přípustnosti propůjčení n-í a výplaty nadačních požitků do ciziny nebo cizím státním příslušníkům a konečně povolování kumulace nadačních požitků v jedné osobě nebo rodině, pokud by přesahovaly určitou všeobecně stanovenou míru.
Co se zvláště týče kompetence k rozhodování o permutaci n-í a o jejich zrušení, budiž ještě podotčeno toto: Kompetence tato byla vyhrazena ústřednímu úřadu výnosy býv. min. vyučování z 5. 9. 1872, č. 4244, Věstník č. 67 (Mahl-Schedl č. 9) a z 2. 9. 1890, č. 2818, Věstník č. 54 (Mayrhofer-Pace, V, str. 210). Naproti tomu vyslovil se správní soud vídeňský opětně pro kompetenci zemského úřadu v I. stolici (Budw. č. 2534/1885, 4968/1889). Nicméně se prakse po některém kolísání ustálila v názoru shora vytčeném, podle něhož — vzhledem k obzvláštní důležitosti otázky této — zůstává rozhodnutí vyhrazeno úřadu ústřednímu. Srov. v tomto smyslu vydaný normální výnos býv. ministerstva vnitra z 1. 5. 1915, č. 46219/1913. Podotknouti jest, že po názoru Ulbrichově (str. 261) spadá sice permutace n. do oboru působnosti nadačního úřadu, úplné zrušení n. se zabráním jejího majetku pro stát mohlo by se však státi v moderním státě pouze cestou zákona. Vůči tomuto stanovisku lze poukázati na cit. předpisy dvor. dekretu z r. 1841, jakož i na zásadní ustanovení § 760 obč. zák., z nichž jest souditi, že otázka zrušení n. i důsledků jeho po stránce majetkové není vyhrazena legislativě — pokud ovšem se jedná o zrušení n-í v úzkých mezích naznačených shora v odst. IV. Jednalo-li by se však o akci, která by mimo tento rámec směřovala ke zrušení n-í a zabrání jejich majetku pro stát, tu by ovšem bylo nezbytně potřebí zmocnění zákonného (srov. § 109 ústavní listiny). O podobných všeobecných akcích v minulosti srov. Herrnritt str. 213, zvláště pozn. 12.
C. N. (základiny) na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
I. V oboru nadačním platilo před státním převratem na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v podstatě právo obyčejové. Jednotlivé positivní předpisy zákonů uherských vztahovaly se sice na dozor nad základinami nalézajícími se ve správě svazů územní samosprávy resp. týkaly se všeobecné dozorčí působnosti úřadů ústředních, avšak souhrnných předpisů zákonných v býv. Uhersku v té příčině nebylo (Davy str. 271).
Rozsah a způsob státního dozoru nad základinami na Slovensku a v Podkarpatské Rusi se podstatně lišil od dozorčí soustavy platné v tomto oboru v zemích českých. Nejvyšší ochranný dozor nad základinami byl vyhrazen králi, který jej vykonával ústředními úřady (Fajnor-Záturecký str. 21, pozn., Almási str. 79). K samému vzniku základiny sledující dovolený cíl nebylo po názoru ponejvíce zastávaného potřebí výslovného předběžného schválení vládního. Srov. Fajnor-Záturecký str. 21; Almási str. 78; tak i Szászy v pojednání o základinách v maďarském právnickém časopise „Jogtudományi Közlöny“ 1916. K tomu Davy str. 271. Býv. král. kurie uherská rozhodla opětně, že ke vzniku t. zv. piae causae (mezi které sluší zahrnouti nikoli pouze základiny církevní, nýbrž i každou školskou, nemocenskou, sirotčí i chudinskou základinu sledující dobročinný účel) není potřebí předběžného schválení se strany vládního úřadu (Almási str. 78, pozn. 12; Fajnor-Záturecký str. 22). Názory o této otázce nejsou však úplně jednotné. Podle souborného maďarského díla o soukromém právu dra Armina Fodora, I. sv., str. 443 (sub IV) bylo k zákonnému vzniku jakékoli základiny nezbytně potřebí schválení vlády.
Ke vzniku základiny vyžadovalo se, aby zakladatel projevil jednostranným právním aktem inter vivos nebo na případ smrti vůli základinu vytvořiti, aby stanovil její účel, věnoval jí určitý majetek a určil orgán její správy (Fajnor-Záturecký str. 21). Vznik základiny bylo nutno úřadu oznámiti, jinak nemohla zahájiti svoji působnost. Dozorčí úřad mohl žádati, aby statut základiny byl pojat do zakládací (nadační) listiny, a mohl pravoplatnost této listiny učiniti závislou od svého schválení; dále mohl zahájení činnosti základiny až do doby schválení zakládací listiny zakázati a provádění dozoru upraviti všeobecně platnými a závaznými ustanovenými (Szászy l. c.). Ustavení a působení základiny odporující veřejnému řádu mohl státní úřad dozorčí na základě práva vrchního dozoru zameziti (Fajnor-Záturecký str. 21), podle Almásiho (str. 79) základinu přímo zrušiti. Změna základiny byla přípustna jen v rámci stanoveného již účelu (Szászy l. c., Almási str. 79).
Pokud byly základiny spravovány státem, pověřeno bylo touto správou ředitelství veřejných fundací v Budapešti, jež bylo podřízeno ministerstvu kultu a vyučování. Toto ředitelství mělo o to dbáti, aby byl majetek nadačních, jakož i jinakých církevních a veřejných fondů jeho správě svěřených neztenčeně zachován, i příslušelo mu též právní zastupování jich před soudem a úřady správními (speciální instrukce ze dne 27. 9. 1867, č. 10165 — viz též heslo: „Katolická církev“ str. 171).
Vrchní dozor nad základinami školskými vykonávalo min. kultu a vyučování (zák. čl. XXXVIII/1868 a § 48 zák. čl. XXX/1883). Ostatní základiny ponejvíce podléhaly ministerstvu vnitra, jmenovitě základiny nalézající se ve správě župní (§ 15 zák. čl. XV/1883); základiny ve správě obcí se nalézající byly pod dozorem župním (§ 147 zák. čl. XXII/1886).
II. Po státním převratu přešlo nejvyšší dozorčí právo nad základinami na čsl. vládu (§ 64, odst. 2. ústavní listiny). Funkce úřadů nadačních pro Slovensko a Podkarpatskou Rus v oboru základin civilních, o něž tu hlavně jde, připadla ministerstvu vnitra a ministerstvu školství a národní osvěty. Zastupování základin státem spravovaných přeneseno na generální finanční ředitelství (odd. XVI) v Bratislavě resp. na hlavní finanční ředitelství v Užhorodě. (Viz heslo:„Finanční prokuratura" str. 616).
Ústřední úřady čsl. byly od počátku vedeny snahou uvésti způsob projednávání záležitostí základin na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v soulad se zásadami správy nadační v zemích českých. Zvláště dlužno tu vytknouti směrnice pro zřizování nových základin na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, jež vydány byly normálním výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 17. 2. 1923, č. 99868/1921, a obdobným výnosem ministerstva vnitra ze dne 5. 1. 1925, č. 47293/1923. Úprava jednotlivých otázek sem spadajících pouhou cestou administrativní byla vůči rozsahu státního dozoru, jenž dle shora řečeného v tomto oboru ústředním úřadům přísluší, zajisté přípustná. Podstatný obsah cit. výnosů jest tento: a) Za základinu jest považovati určité jmění věnované k tomu cíli, aby se výtěžků jeho užívalo pro všechny budoucí časy k účelu všeobecně užitečnému. b) Stát, není-li mu vyhrazena zakladatelem přímo správa základin, vykonává právo dozoru a poskytuje základině právní ochranu. Právo dozoru jeví se již při vzniku základiny tím, že stát schvaluje listinu obsahující základní ustanovení o trvání základiny a tím připouští její činnost. c) O každém věnování, jež má býti základinou, budiž ústřední úřad nadační vyrozuměn, který rozhodne, má-li základina býti přijata. d) Základní kapitál jest řádně uložiti, a to v cenných papírech sirotčí jistoty, jež nutno vinkulovati na jméno orgánu n-i spravujícího anebo na vkladní knížku tuzemské spořitelny, opatřenou klausulí, že jej lze vybrati jen se svolením ústředního úřadu dozorčího, nebo na hypotéky, avšak jen se svolením dozorčího úřadu. e) O základině budiž sepsána základní (nadační) listina, obsahující údaje o jejím založení, o uložení majetku, orgánech správou její pověřených atd. a budiž in triplo s potřebnými doklady předložena ústřednímu úřadu k potvrzení.
V souvislosti s novou organisací politické správy zavedenou zákonem č. 125/1927 Sb. byla též kompetence úřadů správních týkající se základin na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nově upravena, a to vládním nař. č. 187/1929 Sb., kterým byla podle § 8, odst. 1., č. 3 cit. zák. veškera působnost ministerstva vnitra a ministerstva školství a národní osvěty ve věcech nadačních přenesena na úřady zemské, vyjímajíc: 1. rozhodování o přijetí n-í přesahujících svou působností obvod zemského úřadu, 2. rozhodování o změnách v uložení nadačního jmění, zejména o každém zcizení nebo směně a zatížení nadačního jmění, 3. schvalování výjimečných opatření při správě a persolvování n-í v jednotlivých případech, 4. povolování kumulace nadačních požitků v jedné osobě nebo rodině, pokud by požitky ty přesahovaly výši ministerstvem stanovenou, 5. rozhodování o příslušnosti propůjčení n-í a výplaty nadačních požitků do ciziny nebo cizím státním příslušníkům, 6. rozhodování o permutaci n-í (o změně nadačních listů pro právní nebo faktickou, úplnou nebo částečnou nemožnost plnění původní vůle zakladatelovy), 7. rozhodování o návrzích na zrušení n-í, 8. agendu n-í, jichž správa podle výslovných ustanovení nadačních listů přísluší přímo ministerstvu.
Ve směrech naznačených v těchto odstavcích 1 až 8 zůstala tedy kompetence ministerstva vnitra a ministerstva školství a národní osvěty na dále v platnosti.
Těmito normami bylo dosaženo v podstatě sjednocení správních předpisů o n-ích v zemích českých a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
D. Mezistátní ujednání o n-ích s Rakouskem a s Maďarskem na základě mírových smluv.
Článkem 266 posl. odst. mírové smlouvy St. Germainské byla republice Rakouské uložena povinnost, „odkazy, dary, stipendia a nadání všech druhů“, jež byly v býv. monarchii zřízeny s určením pro občany býv. státu rakouského, vydati, pokud se majetky tyto nalézají na území republiky Rakouské, oněm státům nástupnickým, jimž destinatáři důsledkem rozvratu rakouského státu nyní přináležejí, a to v takovém stavu, v jakém byly dne 28. 7. 1914, přihlížejíc ke platům, jež byly k účelům n-í řádně vykonány.
Obdobné povinnosti byly článkem 249, odst. 6. mírové smlouvy Trianonské uloženy Maďarsku, spolu byly však rozšířeny v dalších odst. 7. a 8. téhož článku ještě speciálním ustanovením o n-ích rodinných ve správě státu maďarského se nalézajících toho obsahu, že presumptivní beneficiáři n-í určených výslovně pro maďarské státní občany podrží své nároky na požitky takovýchto n-í, i když nabudou důsledkem mírové smlouvy Trianonské státního občanství některého ze států nástupnických, dále pak že případné caducum takovéto rodinné n. přejde na onen stát nástupnický, jehož občanem byl poslední beneficiář.
Ku provedení těchto ustanovení obou mírových smluv byla již na konferenci všech nástupnických států konané v Římě r. 1921 a 1922 navržena konvence (č. 33), která však nenabyla působnosti, jelikož se jí nedostalo souhlasu se strany Československa.
Na to pak bylo — když nový pokus upraviti otázku se všemi nástupnickými státy (konference v Římě 1924, 1925) neměl positivního výsledku — jednáno o separátní úpravu její v poměru mezi Československem a Rakouskem resp. Maďarskem. S Rakouskem byla pak ujednána dne 7. 12. 1925 v Praze bilaterální dohoda o čl. 266, posl. odst. St. Germ., do níž zahrnuto též ujednání o provedení čl. 273 St. Germ., týkajícího se majetku kolektivit a veřejných osob právnických, kteréž jest s ujednáním o n-ích v jisté zevnější souvislosti. S Maďarskem pak sjednána ve věci dohoda dne 26. 4. 1930 v Paříži (současně s úpravou t. zv. východních reparací).
I. Dohoda s Rakouskem ze dne 7. 12. 1925 byla po ratifikaci publikována v č. 4 Sb. z r. 1929. Hlavní obsah její, pokud se jí upravují otázky nadační, lze shrnouti v následujícím: Předmětem dohody jsou jednak n. civilní, jednak n. vojenské.
1. Co se týká n-í civilních, vymezena především blíže povinnost Rakouska vydati ony n., které jsou výlučně určeny pro čsl. státní občany. Od dělení n-í t. zv. společných, t. j. oněch, jichž požitky jsou z části určeny pro státní občany rakouské, z části pro státní občany Československa resp. ostatních států nástupnických, bylo upuštěno, s výjimkou společných n-í rodinných, jež mají býti podrobeny dle zvláštních poměrů jednotlivých případů takové úpravě, která by vůli zakladatelově a zájmům osob (rodinných kmenů) povolaných k nadačním požitkům co nejlépe odpovídala a umožnila, aby onen díl předválečných rent náležejících jmění nadačnímu, který připadá na čsl. nadační čekatele, mohl býti nostrifikován jako čsl. renty. Otázka uspokojení jinakých nároků uplatňovaných republikou Československou z titulu čl. 266, posl. odst. v oboru n-í civilních upravena v ten způsob, že Rakousko vydá Československu z majetku n-í v Rakousku spravovaných předválečné renty rakouské bez označení jejich jako rakouský územní majetek v nominální hodnotě 24000000 K, které spadají do celkového podílu republiky Československé na předválečném nezajištěném dluhu rakouském a mají po provedení nostrifikace zůstati věnovány obdobným účelům humánním resp. výchovným. Ačkoli čl. 266, odst. 6. mír. smlouvy stanoví pouze jednostranné povinnosti Rakouska, kdežto Československo nepřevzalo mírovou smlouvou v této příčině žádných povinností obdobných, bylo sjednáno cestou kompromisní, že Československo dobrovolně vydá Rakousku n. na čsl. území se nalézající, které byly výlučně určeny pro státní občany republiky Rakouské.
2. V příčině n-í vojenských sjednáno především, že z n-í spravovaných u býv. rakouských vojenských úřadů ústředních budou nám vydány ony, na něž Československo má výhradný neb i jen převážný zájem, nadto pak jistý počet dalších vojenských n-í a spolu též vojenských fondů (t. j. samostatných jmění věnovaných účelům vojenským, která nemají pojmových znaků n-í) v ten způsob, že mají obsahovati předválečné renty v nominální hodnotě 22000000 K, které rovněž spadají do našeho podílu na předválečném nezajištěném dluhu rakouském a mají po nostrifikaci býti věnovány nadačním účelům vojenským. Co do n-í a fondů vojenských, které nebyly spravovány úřady ústředními, sjednáno, že budou považovány za rozděleny mezi oba smluvní státy tak, že každý podrží ony, které jsou na jeho území (zvláště n. a fondy spravované u jednotlivých pluků, sborových velitelství atd.). Obzvlášť důležité jest dále ujednání o vojenských n-ích s majetkem nemovitým, podle něhož nemovité statky náležející n-ím vojenským připadají onomu státu, na jehož území leží, dále pak, že movitý majetek nalézající se na území republiky Rakouské, náležející však n-i, jejíž nemovité jmění zůstane Československu, bude vydán Československu. (Zde přicházejí v úvahu n. Strozziho — karlínská Invalidovna se statkem Hořickým — a léčebný dům Rudolfovy n. v Mariánských Lázních.)
Konečně stanoveno, že dohodou touto (jak co do n-í civilních tak i vojenských n-í a fondů) jest úprava otázek týkajících se oboru nadačního úplně provedena, takže každému z obou států je zůstaveno na vůli upraviti otázky, týkající se n-í, které mu zůstanou resp. připadnou. (Srov. o této mezistátní dohodě úvahu podepsaného ve Věstníku min. vnitra z r. 1929, str. 179 a násl.)
II. Shora zmíněné protokolární ujednání Československa s Maďarskem ze dne 26. 4. 1930 upravuje v souvislosti s mezistátními dohodami o závazcích plynoucích z mírové smlouvy Trianonské některé posud nevyřízené otázky týkající se jednotlivých článků téže mírové smlouvy, a to jednak cit. čl. 249 o n-ích, jednak pak též čl. 256 (o rozdělení majetku hromadných útvarů a veřejných osob právnických) a čl. 258 (o reservách sociálního pojištění). Otázky tyto byly vyřešeny na základě zásady teritoriality. Na materii nadační vztahují se ustanovení uvedená pod č. 1 a 3 protokolu tohoto znění:
„1. Každý z obou smluvních států podrží odkazy, dary, n. a fondy všeho druhu, pokud jsou na jeho území";
„3. Maďarská vláda se zavazuje, vzdáti se již nyní obou n-í Pálffyovských a postarati se, aby žaloba č. 192 před smíšeným soudem rozhodčím československo-maďarským, jich se týkající, byla odvolána nejpozději do měsíce ode dne, kdy dohody parafované v Haagu a podepsané v Paříži nabudou účinnosti.“
„Tato úprava nedotýká se v ničem sporu č. 221, který vznesla budapešťská universita před smíšeným soudem rozhodčím československo-maďarským; právní stanoviska obou stran zůstávají vyhrazena."
K tomu budiž podotčeno, že zmíněné n. Pálffyovské jsou n. studijní, jichž značné jmění nemovité nalézá se na Slovensku.
(Dle ustanovení uvedeného v cit. protokolu sub 2 jest zásady teritoriality použíti též pro rozdělení majetku zmíněného v čl. 256 a 258 mírové smlouvy Trianonské. Pod č. 4 obsahuje protokol konečně speciální ustanovení o vzájemných nárocích ústředny družstev „Hangya“ v Budapešti a některých družstev sídlících v Československu.)
Jak v příslušném vládním návrhu, jímž shora uvedené dohody byly i s protokolárním ujednáním ze dne 26. 4. 1930 předloženy Národnímu shromáždění, výslovně bylo konstatováno, nevztahuje se právě zmíněný protokol na jmění n-í církevních. (Srov. tisk posl. sněmovny N. S. zasedání III., č. 442.)
Národní shromáždění projevilo s těmito dohodami i s protokolárním ujednáním je doplňujícím souhlas (usnesení senátu ze 27. 5. 1930, posl. sněmovny z 3. 6. 1930.) Ujednání tato nenabyla však posud (do konce ledna 1931) ve smyslu úvodního protokolu ze dne 28. 4. 1930 mezinárodní účinnosti.
Literatura.
O nadacích pojednávají jednak díla z oboru práva občanského, zvláště při nauce o právnických osobách, jednak díla z oboru práva správního. Zejména jest uvésti: Unger: „System des österr. allg. Privatrechtes“ (I. sv.); Brinz: „Lehrbuch der Pandekten“ (III. díl); Burckhard: „System des österr. Privatrechtes (II. díl); Krainz-Pfaff-Ehrenzweig: „System des österr. allg. Privatrechtes (I. díl); Gierke: „Deutsches Privatrecht" (I. sv.); Tilsch-Svoboda: „Obč. právo“ (část všeobecná); Krčmář: „Právo občanské" (I. díl); Mayr: „Soustava obč. práva" (část všeobecná); Fajnor-Záturecký: „Nástin súkromého práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi“ (I. sešit); Almási: „Ungarisches Privatrecht“ (I. díl); Tuhr: „Der allg. Teil des deutschen bürg. Rechtes"; Ihering: „Geist des röm. Rechtes“ (III. sv., 1 odd. § 61); Meurer: „Der Begriff und Eigentum heiliger Sachen“ (I. díl, § 10); Roth: „Über Stiftungen“ (v Jahrb. f. Dogmatik, I. sv., str. 189 a násl.); Weyr: „Základy filosofie právní"; Matějka: „Pojem veřejnoprávní korporace” (VI.); Pražák: „Rak. právo veřejné” (II. díl, právo správní); Pražák: „Spory o příslušnost mezi soudy a úřady správními”; Ulbrich: „Österr. Verwaltungsrecht” (IV. hlava); Herrnritt: „Österr. Stiftungsrecht”, 1896 (jediné monografické dílo o nadačním právu platném posud i v českých zemích); Mayrhofer-Pace: „Handbuch f. d. polit. Verwaltungsdienst”, V, kapitola o nadacích (Herrnritt); Mischler-Ulbrich: „Österr. Staatswörterbuch”, hesla: „Stiftungen” a „Messenstiftungen” (obé od Herrnritta), „Juristische Personen” (Hruza) a „Fonde” (Schmid); Herrnritt: „Grundlehren des Verwaltungsrechtes”, 1921 (IV. hlava); Schenk: „Zuständigkeit und Parteirolle in Stiftungssachen” (otisk z Allg. österr. Gerichtszeitung 1912, č. 1 až 38), příručka Mahl-Schedl: „Vorschriften über Unterrichtsstiftungen und Stipendien”; Mathesius: „Studentské nadace v RČS” (v „Péči o studentstvo, 1928); Holdík: „Nadace” (tamtéž); Komorous: „Řízení při propůjčování a požívání studentských n-í” (tamtéž); Traub: tři pojednání o nadacích v Právn. Rozhledech, 1917 (str. 84 a násl., 121 a násl., 137 a násl.); „Studijní nadání v král. českém”, vydáno býv. místodržitelstvím, I. sv. (předmluva); Davy: „Rechtsarchiv des Burgenlandes”, I. sv.
Emanuel Hermann-Otavský.

Citace:

HERMANN-OTAVSKÝ, Emanuel. Nadace. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 725-750.