NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č.3777.

Státní občanství: I.* K odmítnutí opčního prohlášení podaného rakouským státním občanem dle čl. 8 smlouvy brněnské není příslušno diplomatické zastupitelstvo čsl. republiky, nýbrž ministerstvo vnitra. — II. Opci podle čl. 8 brněnské smlouvy bylo nutno a možno vykonati jen do 10. března 1922.
(Nález ze dne 20. června 1924 č. 11 088). Věc: E. E. v B. (adv. Dr. Otto Stein z Prahy) proti ministerstvu vnitra o opci pro čsl. státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím odmítlo min. vnitra opční prohlášení st-lem dne 3. ledna 1923 u generálního konsulátu čsl. republiky ve Vídni na základě čl. 8 smlouvy brněnské ze 7, června 1920 podané s odůvodněním, že prohlášení bylo podáno opožděně po uplynutí lhůty zákonem pro výkon opce určené.
O stížnosti proti rozhodnutí tomu podané uvážil nss toto:
Námitka, že min. vnitra nebylo příslušným k rozhodování o opčním prohlášeni, není důvodná. Ani mírová smlouva s Rakouskem ani smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými s republikou čsl. dne 10. září 1919 podepsaná ani úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. neobsahuji kompetenčního předpisu o opčních prohlášeních.
Dle článku 30 smlouvy mezi republikou čsl. a republikou rakouskou v Brně dne 7. června 1920 uzavřené (č. 107 Sb. z r. 1921) jest čsl. diplomatické zastupitelstvo jen tehdy povoláno, aby vyslovilo neplatnost opčního prohlášení podaného rakouským státním příslušníkem ve prospěch čsl. státu, má-li rakouská vláda za to, že prohlášení opční jest zřejmě neoprávněno a z tohoto důvodu dříve, nežli přikáže věc smíšené komisi, požádá diplomatické zastupitelstvo čsl. státu, aby vyslovilo neplatnost tohoto opčního prohlášení. Článek 30 brněnské smlouvy upravuje tedy příslušnost jen pro tento zvláštní případ a nemůže býti vykládán jako všeobecný předpis kompetenční v ten smysl, že diplomatické zastupitelstvo čsl. státu i tehdy jest v každém případě povoláno, aby odmítlo opční prohlášení, má-li za to, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro opci dle čl. 8.
Úst. zákonem z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. byla vláda v § 5 zmocněna, aby vydala podrobnější ustanovení o výkonu opce nařízením. Nařízení vl. z 30. října 1920 č. 601 Sb., jež v tomto směru přichází v úvahu, stanoví v článku 3., že osoby, které jsou rakouskými státními občany, mají podati své opční prohlášení u diplomatického zastupitelstva čsl. republiky ve Vídni a v článku 4., že toto diplomatické zastupitelstvo vydá jménem vlády optantovi osvědčení o tom, že opčním prohlášením stal se státním občanem čsl.
Dle toho jest diplomatické zastupitelstvo příslušno jediné, aby vydalo osvědčení, že jsou splněny zákonné předpoklady pro opci, nikoli však aby autoritativně vyslovovalo, že předpoklady ty dány nejsou, a aby z toho důvodu opční prohlášení odmítalo. Jest tudíž k odmítnutí opčního prohlášení povolán jen onen správní úřad, k jehož oboru působnosti náležejí opční záležitosti a tímto úřadem jest min. vnitra, jak vysvítá z ustanovení čl. 3, odst. 1 a čl. 4, odst. 3 vl. nař. č. 601/20.
Též ve věci samé nss neshledal stížnost důvodnou. Opční prohlášeni st-lovo opírá se o ustanovení čl. 8 smlouvy brněnské. Dle tohoto článku příslušníci každého z obou smluvních států, kteří v čas, kdy smlouva nabude působnosti (t. j. dne 10. března 1921), mají nejméně po 10 let bydliště v druhém státě, mohou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy smlouva nabude působnosti — tedy do 10. března 1922 — optovati pro pro státní občanství tohoto státu. Z toho plyne, že opční právo v čl. 8 upravené výlučně jenom do 10. března 1922 vykonáno býti mohlo a že ustanovení o lhůtě nepřipouští výjimky.
Stížnost dovolává se 2. odst. čl. 8, dle něhož o opci v prvním odstavci upravené platí všeobecná ustanovení o opci, obsažená v brněnské smlouvě i v mezinárodních smlouvách v ní uvedených. Poněvadž však 1. odst. čl. 8 obsahuje zvláštní ustanovení o lhůtě pro vykonání opce dle toho článku, je zřejmo, že 2. odstavec téhož článku nemůže míti na mysli nějaké všeobecné ustanovení o lhůtě opční.
Vývody stížnosti v tom směru nelze však ani jinak uznati správnými. Trianonská smlouva zde vůbec nepřichází v úvahu, ježto brněnská smlouva se o ní nezmiňuje. Mírová smlouva St. Germainská s Rakouskem neobsahuje ustanovení o plebiscitu v území zvaném Burgenland a o opci v tomto území. Stížnost dovolává se článku 79. této mírové smlouvy, avšak neprávem, neboť čl. 79 má jen na mysli plebiscit v této mírové smlouvě zavedený, o kterém mluví čl. 49 a upravuje opční právo pro stát, jemuž plebiscitní území nebylo přikázáno (v daném případě byl by to stát maďarský) a stanoví šestiměsíční lhůtu ode dne konečného přikázání území.
Stížnost nemůže se však s úspěchem dovolati ani ustanovení posl. odst. bodu 4 § 4 úst. zák., dle něhož pro příslušníky obcí, ve kterých se bude konati plebiscit, počíná šestiměsíční opční lhůta teprve dnem, kdy o státní příslušnosti jejich obce bude rozhodnuto, ježto ustanovení toto zakládá se v čl. 80. mírové smlouvy s Rakouskem a lze ho tedy použíti jen v případech, uvedených v bodech 3 a 4 § 4 úst. zák. č. 236/20 a nevztahuje se tedy na opci normovanou v čl. 8 brněnské smlouvy.
Z toho, co právě uvedeno, plyne, že st-li náleželo, aby podal opční prohlášení nejdéle do 10. března 1922. St-li nebylo také nemožno, aby v této preklusivní lhůtě opční prohlášení podal, ježto sám tvrdí, že republika rakouská nabyla svrchovanosti nad územím, ve kterém leží obec R., dne 1. února 1922 faktickým odevzdáním, nehledě k tomu, že rakouské státní občanství st-lovo zjištěno bylo již mírovou smlouvou s Maďarskem v Trianonu dne 4. června 1920 podepsanou, kterou v čl. 27—35 byly hranice Maďarska stanoveny a která nabyla působnosti dnem 26. července 1921, a že st-1 již od tohoto dne mohl opční právo vykonati.
Stížnost není tedy v žádném směru důvodnou a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 3777. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 151-153.