Authors:
= Boh. adm., 7 (1925), sv. 1
PDF

Č. 4647.


Státní zaměstnanci (Slovensko): I. Není právního předpisu, který by ukládal státu čsl., aby převzal pense býv. uh. státních zaměstnanců, jichž poslední služební místo bylo mimo nynější území čsl. republiky a to ani tehdy, mají-li domovskou příslušnost na území čsl. — II. Takovou normou není ani nař. č. 298/1921 ani čl. 199 mírové smlouvy Trianonské.
(Nález ze dne 27. dubna 1925 č. 8747.) Prejudikatura: Boh. 3470, 3471 adm. a j.
Věc: Dr. Ignác Sz. v D. (adv. Dr. Gabr. Szegheo z Trenčína) proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o pensijní příspěvky.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutím byla žádost st-lova, aby jeho pense byla převzata státem čsl., zamítnuta proto, že st-l — pensionovaný kuriální soudce — žádal o poukázání pense k tíží čsl. státu a žádost doložil domovským listem obce D., župy trenčínské, pensijní listinou a úředním vysvědčením účtárny maďarského min. sprav, z 3. dubna 1924, že pensi od budapeštské uh. král. státní pokladny IX. okresu do konce měsíce března 1922 obdržel. Nař. rozhodnutím zamítlo gfř tuto žádost, poněvadž žadatel vstoupil k centrálnímu úřadu t. j. k býv. soudní kurii v Budapešti od soudní tabule v Segedíně, tedy od úřadu, ležícího na území nynějšího Maďarska. Zároveň st-li poukázalo od 1. dubna 1922 na účet státu maďarského zálohu 60% pensijních požitků až do odvolání. Ve své stížnosti dovozuje st-l nárok na převzetí pense k tíží čsl. státu z toho: 1. že se na Slovensku narodil a tam domovským právem přísluší, 2. že od roku 1871 od roku 1899 sloužil na Slovensku jako pravotár a fiškál, pak jako sedriální soudce a státní zástupce, 3. že dle čl. 199 mírové smlouvy trianonské pensijní nároky vůči Maďarsku uplatňovati nemůže.
Stížnost tuto nss neuznal důvodnou.
St-l pro svůj domnělý nárok neuvádí žádného zákonného předpisu, který by republice čsl. ukládal, že a které pense. úředníků býv. státu uh. má převzíti. Není také dosud žádné právní normy o tom, zdali a kdy stát čsl. jest povinen převzíti pense státních úředníků, jichž poslední sídlo úřední bylo mimo nynější území čsl. republiky. Takového předpisu nemá zejména také nař. z 25. srpna 1921 č. 298 Sb., upravující mezi jiným odpočivné a zaopatřovací požitky býv. stát. zaměstnanců systému uherského a jejich pozůstalých, neboť výhody předpisu toho v § 18 jsou výslovně omezeny jen na osoby, jichž odpočivné a zaopatřovací požitky byly zatímně státem čsl. převzaty. Naproti tomu nařízení to nemá předpisu o podmínkách a modalitách, za kterých se převzetí požitků těch k tíži státu čsl. státi musí. Také zákon č. 270/20, upravující nároky soudních zaměstnanců býv. uh. státu na zaopatřovací požitky vůči čsl. státu, přiznává v odst. 1. § 5 nárok ten jen takovým býv. soudním zaměstnancům, kteří vyhovují podmínkám § 4, kteří totiž složili slib a byli prozatímně ponecháni na svých místech a kteří mají nárok na zaopatřovací požitky i podle uher. zákonů platných 28. října 1918. Poněvadž st-0 již od roku 1917 jest v pensi, nelze již z toho důvodu na něho vztahovati cit. zákon č. 270/1920.
Není-li však právní normy, která by zavazovala stát čsl., aby převzal na se pense úředníků býv. státu uherského, jichž poslední sídlo úřední bylo mimo území nynější republiky čsl., pak nelze shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad nevyhověl žádosti st-lově, by jeho pense byla k tíži čsl. státu definitivně a nikoli pouze zálohou převzata, a zůstává při tom nerozhodno, kam st-l domovským právem přísluší a neuzná-li Maďarsko jej za svého pensistu.
Pokud st-l na odůvodnění svého tvrzení, že jej Maďarsko za svého pensistu neuzná, se odvolává na mírovou smlouvu trianonskou a pokud tím i nárok svůj touto smlouvou odůvodniti chce, poukázati jest k tomu. že čl. 199 této mírové smlouvy trianonské, vyhlášené pod č. 102 Sb. z roku 1922, ustanovuje jediné v poměru mezi státy smluvními, že kdo požívá občanských nebo vojenských platů odpočivných od býv. království uherského a byl uznán nebo se stal podle této smlouvy příslušníkem jiného státu než Maďarska, nebude moci v příčině svých platů odpočivných požadovati nic na vládě maďarské. Nehledě ani k tomu, zda ze smluv mezinárodních jednotlivec může pro sebe nějaký právní nárok odvozovati, nemůže v tomto negativním textování spatřován býti žádný předpis, který by druhé smluvní státy nutil k převzetí takových pensi. Naopak již ze souverenity každého státu plyne, že každý stát jest oprávněn, aby poměry ty svou vlastní, vnitrostátní normou si upravil, což v republice čsl. posud se nestalo (srovnej nál. tohoto soudu Boh. 3470 a 3471 adm.).
Pro nedostatek právní normy není zde tedy nároku na žádané převzetí pense a tvrdí-li stížnost přes to nárok takový, jest bezdůvodná.
Citace:
č. 4728. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1010-1011.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).