NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 16662.

Objednatel inserátu není povinen zaplatiti inserčné, nastaly-li v úpravě nebo v rozsahu nákladu listu, v němž inserát byl objednán, anebo v jiných podstatných směrech takové změny padající na vrub majitele listu, které by se příčily zájmům objednatele inserátu takovou měrou, že by se další uveřejňování inserátu nemohlo pokládati za plněni inserční smlouvy.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1938, Rv I 2295/36.)
Žalovaná firma Č., rybí průmysl, společnost š ručením omezeným, objednala dne 10. prosince 1929 u firmy G., nakladatelství uveřejnění 156 inserátů za 105 Kč za jeden inserát o velikosti jedné osminy strany s uveřejněním vždy po čtrnácti dnech. Inseráty měly býti uveřejněny v měsících leden, až duben a od září až do prosince, a to v časopise »Č. G.«. Domáhá se proto žalobkyně jako právní nástupkyně firmy G., nakladatelství, zaplacení 1392 Kč 30 h s příslušenstvím za uveřejnění inserátů. Proti žalobě namítla žalovaná mimo jiné, že inseráty nebyly uveřejňovány řádně podle ujednání, čtrnáctidenně a že i jinak se změnil obsah, úprava i počet odběratelů onoho časopisů. Soud prvé stolice vyhověl žalobě. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Jest nesporné, že od března 1929 vycházel časopis »Č. G.« toliko jednou měsíčně. Mohl proto býti otištěn jen jednou měsíčně, nikoli však čtrnáctidenně. Žalující firma proto nesplnila svůj závazek podle smlouvy tím, že inserát nebyl otištěn čtrnáctidenně, nýbrž pouze jednou měsíčně. Krom toho byl uvedený časopis vydáván v méněcennější úpravě a v menším vydání. Nesplnila-li však žalující firma sama svůj závazek řádně, může žalovaná odepříti vzájemné plnění, t. j. odepříti zaplacení inserátů, o něž ve sporu jde (§ 919 obč. zák., Ehrenzweig, System II/1, § 321, odst. V). Žalobní nárok není proto oprávněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Předem jest uvésti, že vyřízení sporu vedeného mezi stranami pod značkou C 1505/30 není nikterak prejudiciální pro souzený spor a zejména nezabraňuje tomu, aby v tomto sporu na základě provedeného řízení bylo rozhodnuto jinak, třebas základem, pro oba spory byla inserční smlouva. Není potřebí řešiti otázku, zda žalovaná může právem uplatniti neplatnost smlouvy proto, že prý byla lstivými způsobem uvedena v omyl zástupcem žalobkyně po případě její předchůdkyně o počtu objednaných inserátů, protože k zamítnutí žaloby stačí důvody, které pro ně uvádí odvolací soud. Není správné, že by tu byl odvolací soud vybočil z vlastní obrany žalované, která ze změny úpravy a počtu výtisků dovozovala, že žalobkyně neplnila podle smlouvy, a to jak v odst. 3, 4 přípravného spisu č. 1, 7, tak také později v odst. 5 na č. 1, 11 v. K důkazu o svém tvrzení předložila výtiskové doklady, a to čísla z 5. května a 5. prosince 1929 a číslo z března 1934, kdežto žalobkyně pak předložila další čísla 1. až 14. Tyto doklady byly stranami uznány za pravé.
Jestliže pak odvolací soud na základě nich posuzoval oprávněnost námitek žalované firmy, není v tom' ani rozpor se spisy ani vadnost nebo neúplnost řízení, nýbrž jde tu o skutkový úsudek, s nímž lze podle oněch dokladů souhlasiti. Co se rozsahu nákladu týká, je skutečně na obálce č. 24 z 5. prosince 1929 slibováno, že se list dostane postupně do rukou 45000 obchodníků se smíšenými zbožím a že právě toto rozšíření musí inserátům přinésti znamenitý úspěch. Že by, třebas jenom zdaleka, byly tyto přísliby splněny, žalovaná ani netvrdí. Na váhu padá také doznaná skutečnost, že list nevychází dvakrát měsíčně, jak tomu bylo původně, nýbrž jen jednou.
Po právní stránce nezáleží na tom, že ve smlouvě nebylo nic uvedeno v příčině těchto okolností, protože již podle §§ 901, 914 obč. zák. je to předpokladem každé smlouvy inserční, že nesmějí nastati ani v úpravě, ani v rozsahu nákladu ani v jiných podstatných směrech takové změny, padající na vrub majitele listu jako smluvce v inserční smlouvě, které by se příčily zájmům objednatele inserátů takovou měrou, že by se další uveřejňování inserátů nemohlo pokládati za plnění odpovídající smlouvě.
Vychází-li se tedy ze skutkového úsudku odvolacího soudu o nastalých změnách, jest uiznati jeho právní posouzení za správné.

Citace:

č. 4329. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 557-557.