Č. 8170.

Horní právo. — Pojištění nemocenské: Dělníci zaměstnaní hloubením větrné šachty podléhají pojistné povinnosti u revírní bratrské pokladny i tenkráte, jsou-li ve služebním poměru u podnikatele nehornického, který smlouvou s podnikatelem hor převzal výkon této práce ve vlastní režii.
(Nález ze dne 12. října 1929 č. 18 311.)
Věc: Firma »L-ské uhelné závody, akc. spol.« v L. (adv. Dr. Emil Rindskopf z Teplic-Šanova) proti báňskému hejtmanství (báň. rada Dr. Em. Bednář) o pojistnou povinnost u revírní bratrské pokladny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 19. října 1926 oznámil závodní dolu Pavel 2. náležejícího stěžující si společnosti, báň. rev. úřadu v T., že majitelka dolu zadala hloubení větrné jámy na parcele č. kat. ... v H. v důlním poli Adam 4., propůjčeném dne 1. března 1848, stavební, t. j. nehornické firmě K. a spol. v T.
Výměrem ze 3. února 1927 oznámil báň. rev. úřad st-lce, že při inspekci této větrné jámy, provedené zástupcem rev. úřadu dne 2. února 1927, byly zjištěny tyto závady: — — — — 4. Dělníci u hloubení zaměstnaní — 21 osoba — nejsou pojištěni u rev. bratrské pokladny v M. (§ 2 zák. č. 242/22). St-lka byla vyzvána, aby závadu v bodě 4. neprodleně odstranila, o provedení rozkazu podala zprávu do 30 dnů od doručení a aby do téže lhůty podstatné ospravedlnila všechny závady, jinak že by muselo býti zahájeno proti ní trestní řízení ve smyslu §§ 6 a 10 zák. z 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. z r. 1894.
Odvolání, jež st-lka proti výměru tomu podala, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím — — — —
Ve stížnosti podané do rozhodnutí toho k nss prohlašuje sice st-lka, že je béře v odpor v celém jeho rozsahu, formuluje však stížní body výhradně proti oné jeho části, v níž potvrzen byl příkaz revírního úřadu, že st-lka má neprodleně odstraniti závadu v bodě 4. výměru prvé stolice vytčenou, t. j. závadu, že dělníci u hloubení jmenované jámy zaměstnaní nejsou pojištěni u rev. bratrské pokladny v M. Musil se proto nss omeziti na přezkoumání této části nař. rozhodnutí.
Výměr 1. stolice byl revírním úřademi vydán u výkonu dozoru příslušejícího jemu nad hornickým podnikem st-lčiným. St-lka omezuje se výhradně na potírání nař. rozhodnutí co do meritorního jeho obsahu, nevytýká, že báňský úřad překročil meze vytčené jeho dozorčí moci a neměl proto ani nss důvodu, aby se touto otázkou zabýval. — Horní úřad odůvodnil příkaz svůj k odstranění shora vytčené policejní závady tím, že dělníci, o něž tu jde, jsou povinni pojištěním u bratrské pokladny, nevyslovil však, koho postihuje povinnost přihlášky, zejména nevyslovil, že by povinnost tato stihala přímo stěžující si těžařstvo. Stížnost obrací se výhradně proti důvodu pojistné povinnosti, neobsahuje však námitky, že příkaz k odstranění vytčené závady neměl jí býti dáván proto, že přihlašovací povinnost nestihá ji, nýbrž někoho jiného, pročež se nss ani touto otázkou zabývati nemohl. — Jest tedy na sporu jen otázka, zda dělníci, zaměstnaní hloubením shora uvedené větrné šachty, podléhali povinnému pojištění u rev. bratrské pokladny přes to, že byli zaměstnanci stav. firmy K. a spol., kteráž tuto práci prováděla na základě smlouvy ve vlastní režii.
Žal. úřad založil kladné zodpovědění této otázky předem na právním názoru, že pojistné povinnosti dle § 1 zák. č. 242/22 podléhají všechny osoby zaměstnané pracemi přímo hornickými, resp. pracemi souvisejícími přímo s hornictvím — bez ohledu na to, zda tyto osoby jsou ve služebním, resp. pracovním poměru k podnikateli hor či nikoli. St-lka naproti tomu snaží se hájiti názor, že pojistná povinnost podle cit. zákonného ustanovení stihá výhradně takové osoby, které jsou v bezprostředním služebním, resp. pracovním poměru k podnikateli hor. Podklad pro tento svůj názor spatřuje st-lka nejprve v ustanovení § 2 cit. zák. samém, jenž citací § 131 obec. hor. zák. k vymezení pojmu »v hornictví« dal jasně na jevo, že musí jíti o osoby, jež podnikatel hor sám zaměstnává v některém ze svých podnikání dle § 131 lit. a)—g) hor. zák.
Argumentaci tuto neshledal nss případnou. Jak st-lka správně uvádí, prohlásil zákonodárce za kriterion pojistné povinnosti u bratrských pokladen okolnost, že osoba, o jejíž pojištění jde, musí býti zaměstnána »v hornictví«. Nemůže býti pochybnosti o tom, že tímto výrazem není vyjádřena náležitost, že dotyčná osoba musí býti ve služebním nebo pracovním poměru k podnikateli hor. Zákonodárce použil tu zřejmé výrazu tak širokého vědomě a úmyslně, neboť kdyby byl chtěl omezit i pojistnou povinnost jen na zaměstnance takových podnikatelů, kteří svůj podnik provozují na základě oprávnění horního, byl by to jistě dal jasně na jevo. Jestliže zákonodárce použil tak širokého výrazu »v hornictví«, chtěl tím zřejmě vyznačiti v prvé řadě onen okruh osob, jenž koná práce hornické v techn. slova smyslu, tedy bez ohledu na to, zda dotyčná osoba jest zaměstnána přímo ve službách podnikatele hor či nikoli. To ostatně vyplývá i z povahy věci, neboť důvodem, proč pojišťování zaměstnanců hornických jest a bylo ode dávna upravováno specielními zákony a nesplynulo ani nyní s pojištěním ostatního zaměstnanectva, nebyla okolnost, že osoby ty byly ve službách podnikatele, majícího horní oprávnění, nýbrž v prvé řadě proto, že šlo o dělníky zaměstnané pracemi za okolností zvlášť nebezpečných. Bylo by proto protimyslným a nedalo by se srovnati s účelem zákona, kdyby byl zákonodárce chtěl klásti výhradně váhu na to, zda dotyčná osoba jest v přímém služ. poměru k podnikateli hor či nikoli. Názor takový vedl by k důsledku, že pojistná povinnost osoby, zaměstnané třebas nejvlastnější prací hornickou, na př. výrubem vyhraženého nerostu samého, závisela by na náhodné okolnosti, resp. libovůli podnikatele hor, zda chce dotyčnou práci prováděti ve vlastní režii vlastním osazenstvem, či zjedná-li si na práci tu podnikatele jiného, nehornického, jenž pak práci tu provede vlastním dělnictvem, třebas i hornicky vyškoleným.
Již z těchto úvah jde, že ani citací § 131 hor. zák. nebyl a nemohl býti rozsah osob povinnému pojištění u bratrských pokladen podléhajících zúžen. Po názoru nss-u — jak ostatně také správně vyložilo předpis ten vl. nař. č. 197/23 v § 1 — byl citací tou okruh těchto osob rozšířen, neboť z citace § 131 vyplývá, že za osoby zaměstnané v hornictví dlužno pokládati nejen všechny osoby vykonávající práce přímo s hornictvím související, nýbrž vedle nich ještě také všechny osoby zaměstnané ve službách podnikatele hor při některém z podnikání, jež on provádí na základe § 131 hor. zák. Zde tedy — avšak jen zde — jest třeba, aby osoba, o jejíž pojistnou povinnost jde, byla přímo ve službách podnikatele hor, neboť tato t. zv. vedlejší oprávnění možno jen tenkráte považovati za »hornictví«, jsou-li podnikatelem k jeho hornickému podniku přičleněna a jím jako taková provozována.
Názoru právě vyslovenému nestojí v cestě ani ustanovení § 18 zák. č. 242/22. Předpis ten, stanově čekací lhůtu pro vznik nároku zaopatřovacích, neodkládá tím vznik pojištění samého. Není pak předpisu, jenž by krátkodobá zaměstnání v hornictví z povinného pojištění vyjímal. Ani z ustanovení § 3 cit. zák. nelze nic čerpati pro názor st-lčin, neboť i toto ustanovení připouští fakultativní pojištění u bratrské pokladny jen »vedle osob, zaměstnaných v hornictví«, a má tedy na mysli výhradně takové osoby, jež nespadají pod ustanovení § 2 cit. zák., tedy zejména osoby zaměstnané u podnikatele hor, avšak v jiném podniku než hornickém ve smyslu § 131 hor. zák.
Mylný jest dále názor st-lčin, že § 78 zák. č. 242/22, ukládaje přihlašovací povinnost podnikateli, má zde na mysli výhradně podnikatele hor. Nic takového nevyplývá ani z tohoto ustanovení cit. zák. ani z jeho §§ 2 a 3. Naopak i zde použito označení »podnikatel« v témž rozsahu, jak vyplývá z §§ 2 a 3 cit. zák., tedy po případě i k označení podnikatele nehornického.
Pokud se konečně st-lka dovolává nál. ss-u Budw. 798/01, jest jí dáti za pravdu, že dřívější zákon o bratrských pokladnách z 28. července 1889 č. 127 ř. z. vymezoval v § 10 okruh osob podléhajících povinnému pojištění u těchto pokladen celkem shodně, jako to činí § 2 zák. č. 242/22. Avšak právě v dovolaném nál. — a stejně i v řadě nál. dalších, na př. Budw. 2930/04, 3583/05 a j. — vyložil také ss výraz »welche beim Bergbaubetriebe (§ 131 a. B. G.) bescháftigt werden« vždy shodně s názorem shora vytčeným, t. j. že pojištěním u bratrských pokladen jsou povinny všechny osoby zaměstnané, pracemi souvisejícími přímo s provozem hor, bez ohledu na to, zda jsou ve služ. nebo prac. poměru k podnikateli hor či nikoli a osvobozoval od této povinnosti vždy jen takové osoby, jež jsouce ve služ. neb pracovním poměru k podnikateli nehornickému, jsou zaměstnány pracemi pouze nepřímo s hornictvím souvisejícími, tedy na př. při stavbě objektů povrchových.
Zbývá tedy jen námitka, že není patrno, co žal. úřad mínil výrazem »práce přímo hornické« a že — chtěl-li tím říci, že jsou to práce, jež mají za předmět dobývání vyhražených nerostů — sporné práce nemohou jistě býti uznány za práce přímo hornické. Jest pravda, že žal. úřad pojem těchto prací blíže nevymezil, avšak v tom nelze spatřovali žádnou podstatnou vadu, neboť užil zde výrazu, jehož se v praxi i v judikatuře již od let všeobecně užívá a jehož právní obsah je tedy všeobecně znám. Jsou to práce, jež náležejí pojmově již k provozu každého horního oprávnění a jež by podnikatel hor byl oprávněn prováděti již na základě všeobecných předpisů hor. zák. (zejména §§ 5, 13, 40 a j.) i kdyby nebylo specielního předpisu § 131 hor. zák. Že sem při nejmenším spadají všeliké práce, jež se provádějí pod povrchem a jichž jest nezbytně třeba k řádnému provozu dolování, o tom nemůže býti nejmenší pochybnosti. Takovou prací jest nesporně také hloubení větrné šachty. Jestliže tedy žal. úřad uznal toto hloubení větrné šachty za práci přímo hornickou, resp. související přímo s hornictvím, jest úsudek jeho v plném souhlasu se zákonem.

Citace:

č. 8170. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 253-256.