Čís. 1619.

V nesporném řízení jest nepřípustným (dovolací) rekurs proti rozkazu rekursního soudu na prvý soud, by zjistil okolnosti, jež jsou dle náhledu rekursního soudu důležity pro rozhodnutí o rekursu.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, R II 139/22.)
Rekursní soud vrátil, dříve než rozhodl o rekursu v řízení nesporném, věc prvému soudu s tím, by vyšetřil ještě některé okolnosti, jež byly dle náhledu rekursního soudu důležity pro rozhodnutí o rekursu.
Nejvyšší soud odmítl stížnost účastníka.
Důvody:
Nařízení, kterým rekursní soud ukládá prvému soudu šetření k tomu cíli, aby měl zjištěny okolnosti, jež dle jeho náhledu k rozhodnutí o rekursu jsou důležity, není usnesením (opatřením) po rozumu § 9 nesp. říz., neboť se jím o právech účastníků ještě nerozhoduje a tito nemohou se jím tedy pokládati stiženy, nýbrž musí vyčkati rozhodnutí o rekursu, proti němuž teprv hájiti se mohou. Nařízení to nepodléhá tudíž opravnému prostředku, zejména také ne stížností, podobně jako z ní je vyloučeno dožádání soudu o provedení nějakého výslechu nebo šetření vůbec. Jestiť to pouze přípravný úkon směřující k vyšetření věci, v němž soud nemůže býti omezován vůlí stran, hájících pravidelně jen své osobní stanovisko a vlastní zájem, kdežto soud musí přihlížeti k věci objektivně, maje na zřeteli práva obou stran, všech účastníků. Takovými zasahováním stran v řízení soudní nastaly by nekonečné průtahy, a proto je zákon připouštěti nemíní. Strany mají v šetření pouze právo návrhu, ale šetřecím disposicím soudu brániti nemohou.

Citace:

č. 1619. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 393-393.