Č. 588.

Zabírání bytů: * Zmocnění obce ve smyslu předposledního odst, § 8 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. jest podmínkou zabrání, k níž nejvyšší správní soud musí přihlížeti z moci úřední.
(Nález ze dne 17. listopadu 1920 č. 10939.)
Věc: František a Otylie Bibusovi v Lanškroune o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Dle vyřízení purkmistrovského úřadu v Lanškroune ze dne 29. prosince 1919 č. 113 zabrána v domě stěžovatelů v Lanškroune, ulice Petra Bibusa č. 8, obytná kuchyně s příslušenstvím na základě § 8, č. 10, odst. 2 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
V odporu uvedli stěžovatelé, kteří jsou sourozenci, že dům patří stěžovateli a zabraný byt že je výminkářským bytem stěžovatelky knihovně jí zajištěným, k němuž ona své právo od 1. ledna 1920 uplatňuje.
Odpor zamítnut byl naříkaným rozhodnutím ze stejného zákonného důvodu jako v I. stolici.
O stížnosti, uplatňující vadnost řízení a nezákonnost rozhodnutí, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Dle cit. § 8, čís. 10, odst. 2 může obec se zmocněním politického úřadu přímo jí nadřízeného zabrati místnosti, o které majetník bytu rozšířil svůj byt po 1. lednu 1917, byly-li tyto místnosti dříve pravidelně pronajímány. Dle poslední věty tohoto 2 odst. smí býti uděleno toto zmocnění jen pro jednotlivé případy.
Musí se tedy prokázati, že toto specielní zmocnění bylo obci dáno, jinak není oprávněna, aby takovéto zabrání vyslovila, její eventuelní výrok o zabrání byl by nezákonný a rovněž i rozhodnutí okresní politické správy, jež by takové rozhodnutí přezkoumávajíc, ponechalo je v platnosti, bylo by nezákonné. Ze spisů udělení tohoto zmocnění zřejmo není, pročež bylo naříkané rozhodnutí již proto zrušiti § 6/2 zákona o správním soudě.
Avšak řízení je vadné i z jiného stížností uplatňovaného důvodu. Žalovaný úřad potvrdiv zabrání dle 2. odst. § 8 vůči oběma stěžovatelům jako majitelům onoho domu předpokládal po stránce skutkové, jak to v odvodním spise výslovně uvádí, že v době zabrání oba dva stěžovatelé byli nejen majiteli zabraného bytu, ale i onoho bytu, jenž se o zabraný byt po 1. lednu 1919 rozšířil a že zabraný byt byl do 1. ledna 1919 pronajat.
Tím, že toto vyslovil žalovaný úřad ve svém rozhodnutí jako zjištěný předpoklad, octl se v rozporu se správními spisy, totiž s hořejším obsahem odporu, dle něhož vlastně dům a domněle rozšiřovaný původní byt patří stěžovateli a druhý byt, o nějž se domněle rozšířil, že vyhrazen knihovně stěžovatelce jako výminkářce.
Tento rozpor jest okolností pro rozhodnutí proto důležitou, poněvadž, je-li tvrzení odporu pravdivé, pak nelze vysloviti zabrání dle cit. předpisu, ježto každý byt, o nějž jde, má jiného majitele.
Rozpor ten mohl žalovaný úřad odstraniti buď zjištěním v pozemkových knihách nebo výzvou stěžovatelů, aby své tvrzení příslušnou smlouvou prokázali, jak se o to skutečně ve stížnosti pokusili.
Neučinil-li tak žalovaný úřad, nýbrž založil-li své rozhodnutí na skutečnostech odporujících správním spisům, zavinil, že řízení trpí v tomto smyslu vytýkanou podstatnou vadou, která jest dle § 6/2 zákona o správním soudě rovněž důvodem pro zrušení naříkaného rozhodnutí.

Citace:

CPO a soudnictví. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 289-290.