Dle § 46. úraz. zákona přísluší pojištěnému dělníku oproti podnikateli nárok na náhradu škody jen tehdy, přivodil-li podnikatel úraz úmyslně.

Žalobní nárok A-ův toho znění, že žalovaná B. je povinna zaplatiti žalobci bolestné, za zmrzačení a roční rentu — byla všemi třemi stolicemi zamítnuta. Důvody I. stolice: — 110 —
Nepopřeným udáním stran i trestním rozsudkem ze dne 3./X. 12 zjištěno, že úraz žalobcův, dne 11./4. 12 se přihodivší, přivoděn byl vedle vlastní jeho neopatrnosti též nedbalostí či nedopatřením (culpa) žalované, která nedosti vycvičenému učňovi svěřila spouštění mlýncových válců, zač byla dle § 335. tr. z. odsouzena.
Zjištěno tímže způsobem dále, že žalobce od Úrazové pojišťovny dělnické v Brně, u níž na úraz byl pojištěn, obdržel 30%ový důchod, t. i. zákonnou roční rentu.
Vedle § 46. zák. ze dne 28./12. 1887, č. 1. ř. z. ex 1888, může pojištěný pouze v tom případě na podnikateli požadovati náhradu škody pro utrpěný úraz, byl-li úraz přivoděn úmyslně (vorsätzlich) od podnikatele; jinak je se mu spokojiti s rentou, dle § 15. cit. zák. vyměřenou.
Již uvedeným rozsudkem trestním jest vyvrácena okolnost, že by se jednalo o úmyslnost přivodění úrazu žalovanou, anať by nemohla býti odsouzena pro »nedopatření«, jež úmysl načisto vylučuje; vyvrácena jest i vlastním tvrzením žalobcovým, že dostal od žalované příkaz, aby válce spustil, ale že je sám zastavil a rukou mezi nimi obilí rozhrnoval.
Byť i tudíž žalované povědomo bylo, že opatrování mlýna a zvlášť válců může přivoditi nebezpečí pro tělesnou bezpečnost učňovu, nelze z toho vyvozovati, že by měla úmysl toto poškození žalobcovo přivoditi, a nelze proto také, byť i se její nedopatření za hrubou nedbalost (culpa lata) považovalo, je s úmyslností zaměňovati, či jako žalobce míní, je úmyslnosti na roveň stavětí.
Jsouť přece pojmy »úmysl« a »nedbalost« protiklady, vylučují se navzájem a není tedy úmyslu tam, kde je nedopatření, a naopak.
Nepřivodila-li žalovaná úraz úmyslně, nepřísluší dle § 46. úr. zák. žalobci vůči ní žádný nárok na náhradu škody.
Důvody II. stol. poukazují na případnost prvých důvodů a dodávají:
Pojištěný má dle § 6. úr. zák. v případě, že utrpěl poranění na těle, nárok na náhradu škody ve formě důchodu tam blíže ustanoveného; tím uhasí úplně nárok jeho proti podnikateli a on je dle § 46. č. 1, jen v tom případě oprávněn na podnikateli požadovati náhradu škody, když úraz v podniku úmyslně byl přivoděn.
Poněvadž žalobce ani netvrdí, že by úraz mu byl způsoben úmyslně, a sám připouští, že na straně žalované je pouhé zavinění, nemůže býti o tom žádné pochyby, že nárok uplatňovaný je naprosto bezpodstatným. Zákon o pojišťování dělníků pro případ úrazu odčinil totiž důchodem, příslušejícím poškozenému, následky úrazu v podniku, poněvadž podnikatel musí nésti větší část břemene, plynoucího z pojišťování, proto též důvodně vyhradil samostatný nárok jen pro případ ten, kde úmyslné počínání si majitele podniku staví — 111 —
jej mimo zákon úrazový a kde ho za následky jeho jednání činí zodpovědným jako každého jiného.
Důvody III. stol. poukazují na bezvadné důvody stolic nižších, vyhovující úplně jak znění, tak i smyslu a duchu ustanovení § 46. úraz. zák.
(Rozh. nejv. soudu ze dne 29./X. 13, Rv III 417.)
Šimeček.

Citace:

Dle § 46. úraz. zákona přísluší pojištěnému dělníku oproti podnikateli nárok na náhradu škody jen tehdy, přivodil- li podnikatel úraz úmyslně.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 3, s. 133-135.