Čís. 5160.

Smísen-li ve směnce živel směnky vlastní (zaplatím na řád můj vlastní) a směnky vydané (označením trasáta pod kontextem směnky), jest směnka neplatnou.
(Rozh. ze dne 30. června 1925, R II 197/25.)
Procesní soud prvé stolice zrušil k námitkám směnečný platební příkaz. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Napadený rozsudek pokládá zažalovanou směnku za neplatnou, poněvadž v kontextu směnky jsou slova (»zahle ich an die Ordre Eigene«), kdežto současně směnka obsahuje na levém místě pod směnkou jméno směnečníka (t. j. osobu, která tuto směnku má zaplatiti). S tímto právním názorem nelze souhlasiti. Zákon (čl. 4, čís. 7 směn. ř.) nežádá, by pojmenování směnečníka se stalo určitými slovy v kontextu směnky, stačí, je-li ze směnky samé osoba směnečníka zřejmá. Tato náležitost je v tomto případě splněna. Sporná směnka obsahuje přesnou adresu směnečníka, a jeho podpis. Jedná se tedy o vydanou směnku. Tím, že v kontextu směnky bylo použito slov »zahle ich« místo »zahlen Sie« netrpí jasnost jinak bezvadné vydané směnky.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc, by, nehledě k zrušovacímu důvodu, ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nelze sdíleti názor odvolacího soudu, že použitím slov »zahle ich« na místo »zahlen Sie« v žalobních směnkách netrpí jasnost jinak bezvadných vydaných směnek. Směnka jest úkonem přísně formálním, při němž oproti vykládacímu pravidlu čl. 278 obch. zák. a §u 914 obč. zák. jest hleděti jen k tomu, co vyplývá ze směnky samé, a nikoli k tomu, co snad účastníci zamýšleli. Z obsahu žalobních směnek není však naprosto jasno, zda jde o směnky vlastní či vydané. Pojetí v onom smyslu nasvědčovala by slova »zahle ich an die Ordre eigene«, při čemž by za vydatele bylo možno pokládati buď žalobkyni nebo žalovanou, v čemž opět jest nejasnost, neboť oba vydateli býti nemohou (»zahle ich«). V tomto znění šlo by mimo to o vlastní směnku na vlastní řád, tedy neplatnou, poněvadž nikdo nemůže sám sobě slíbiti placení a zákon sám takové formy směnky nepřipouští (čl. 98 směn. ř., v němž není citován čl. 6 směn. ř.). Povaze směnek vydaných nasvědčovalo by opět označení osoby, jež má platiti (trasáta, čl. 4 čís. 7 směn. ř.) na levé straně směnky, t. j. Richarda R-a a jeho akcept, nedostává se však příkazu, že a komu trasát má platiti (»zahle ich«). Směnky žalobní směsují tedy v téže listině formu směnky vydané s formou směnky vlastní, z nichž mimo to neobstojí sama o sobě ani ta ani ona, nemají smyslu a proto právem procesní soud, prohlásiv je za neplatné (čl. 7 směn. ř.), zrušil platební příkazy na jich základě vydané.

Citace:

Čís. 5160. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 118-119.