Č. 5911.

Státní občanství. — Domovské právo: K výkladu § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920 v souvislosti s čl. I. Brněnské smlouvy.
(Nález ze dne 30. září 1926 č. 19483).
Věc: Maxmilián S. ve F. proti ministerstvu vnitra (rada pol. správy Vlád. Verner) stran státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l podal 16. října 1922 k zsp-é v Brně žádost o uznání čsl. státního občanství. — — —
Zsp žádost zamítla, poněvadž žadatel nabyl dle dekretu vídeňského magistrátu z 5. dubna 1919 v roce 1919 dom. právo ve Vídni. Vzhledem k ustanovení článku 1. Brněnské smlouvy ze 7. června 1920 Sb. č. 107/21, jest tudíž jmenovaný státním občanem rak., nikoliv čsl. Dřívější jeho dom. právo ve F. tím zaniklo.
V rekursu st-l uváděl, že přijetí do vídeňského dom. svazku bylo neplatné, poněvadž mu bylo uděleno bez prohlášení jako tamnějšího stát. občana a ač tehdy (28. března 1919), jsa Čechoslovákem, byl cizincem; stalo-li se tak proto, že republika rakouská část Moravy, kde se narodil a byl příslušným, považovala za svoji součást, nemá to žádného vlivu proti čsl. úřadům; než i kdyby propůjčení vídeňské dom. příslušnosti bylo zákonné, pak patřil by bezpodmínečně do třetí skupiny osob v čl. 6. Brněnské smlouvy jmenovaných, pro které bod 4. smlouvy St. Germainské platí, ježto teprve 27. března 1919 žádal o příslušnost ve Vídni a ježto jest narozen v území nynější čsl. republiky z rodičů tamže domovsky příslušných; okolnost pak, že tito již zemřeli, nepadá nikterak na váhu, v kterémžto směru poukazuje na znění francouzského textu cit. smlouvy.
Min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo rekursu z důvodu dřívějšího rozhodnutí, uváživši zejména, že st-l byl také republikou rak. v čas nabytí dom. práva ve Vídni uznáván za rak. stát. příslušníka a teprve dekretem magistrátu vídeňského z 5. září 1922 z rak. státního svazku propuštěn.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto: — — —
Sporný nárok st-lův jest posouditi s hlediska § 1 č. 1 úst. zákona č. 236/1920. Dle tohoto předpisu stali se čsl. stát. občany od 28. října 1918 ti, kdož nejpozději 1. ledna 1910 získali a od té doby nepřetržitě mají dom. právo na území čsl. republiky, jež patřilo dříve k mocnářství rak.-uh. Žal. úřad stejně jako úřad I. stolice založil svůj výrok na úsudku, že st-l pozbyl dom. práva ve Vídni a stal se tak vzhledem k čl. 1 smlouvy brněnské rak. stát. občanem, dále na okolnosti, že st-l byl za rak. stát. příslušníka uznáván a teprve v roce 1922 z rak. stát. svazku propuštěn. Žal. úřad takto nepřímo vyslovil, že st-l neměl nepřetržitě dom. právo ve F. až do dne, kdy ustanovení zák. č. 236/1920 nabylo působnosti, t. j. do 16. července 1920.
Jest nesporno, že st-l v roce 1919 nabyl dom. práva ve Vídni a stížnost výslovně přiznává, že st-l po převratě zažádal v Rakousku o stát. příslušnost a že ji také obdržel, namítá však, že st-l nepřestal býti čsl. stát. občanem, poněvadž nebyl propuštěn ze svazku čsl. státu, nezadav o to, a že proto ani přijetím do stát. svazku rak., ani získáním dom. práva ve Vídni nepozbyl dom. práva ve F., jehož se také nikdy nevzdal.
Názor stížnosti jest mylný.
Článkem 1. smlouvy Brněnské ze 7. června 1920, která nabyla působnosti dnem 10. března 1921, uznaly oba smluvní státy vzájemně dom. práva, jichž bylo nabyto v době mezi 28. říjnem 1918 a dnem působnosti mírové smlouvy Rakouska s Československem, t. j. dnem 16. července 1920 za podklad provedení čl. 64 a 70 smlouvy s Rak. a čl. 3 smlouvy s Československem. Tímto ustanovením byly mezi smluvními státy navzájem uznány změny dom. práva v uvedeném mezidobí za platné a vysloveno, že stát. občanství řídí se nikoliv dle dom. práva, jež dotyčná osoba měla před 28. říjnem 1918, nýbrž dle dom. práva, jehož nabyla ve smluvním státě v době od 28. října 1918 do 16. července 1920.
Na základě dom. práva ve Vídni po 28. říjnu 1918 a před 16. červencem 1920 získaného byl by se stal st-l ipso facto příslušníkem republiky rak. dne 16. července 1920 podle zásady v čl. 64 a 70 mírové smlouvy Rakouské, kdyby mu nebylo bývalo dříve již na jeho žádost stát. občanství v republice rak. uděleno, jak sám přiznává.
Brněnská smlouva byla uzavřena, jak v úvodu jejím se výslovně praví, za účelem upravení otázek stát. občanství, z čehož jde, že ustanovení její mělo zameziti, aby jedna a táž osoba nebyla současně příslušníkem obou smluvních států. St-l byv přijat za příslušníka republiky rak. a nabyv dom. práva ve Vídni, což obojí se stalo nesporně přede dnem působnosti úst. zák. č. 236/1920, nemohl se státi občanem čsl. na základě § 1 čís. 1 tohoto zákona již proto, že § 1 č. 1 má zřejmě na mysli osoby, které byly příslušníky býv. státu rak. a jichž nové stát. občanství teprve mělo býti určeno, nevztahuje se však na osoby, které podle čl. 1. smlouvy Brněnské a čl. 64 a 70 mírové smlouvy s Rakouskem staly se platně příslušníky republiky rak.
To plyne také již ze zásady v § 4 odst. 3 úst. listiny vyslovené, že příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem čsl. republiky, kteráž zásada nabyla účinnosti dnem vyhlášení úst. listiny, t. j. dnem 6. března 1920.
Poněvadž st-l stal se, jak nesporno, příslušníkem republiky rak. již v roce 1919 a byl jím ještě v den početí působnosti úst. zák. č. 236/1920, nemůže se dovolávati ustanovení tohoto zákona a dovozovati z jeho § 1 č. 1 nárok na uznání čsl. stát. občanství. St-l tím, že nabyl v republice rak. stát. občanství i dom. práva v roce 1919, pozbyl dom. práva ve F. v republice čsl., neboť dle § 2 zák. domovského z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. mohou jen státní občané míti dom. právo v některé obci, dle § 15 pozbývá se dom. práva ztrátou stát. občanství a dle § 17 dom. právo v obci zaniká nabytím dom. práva v jiné obci. Dle zásad těch, platných dle č. 11/1918 od 28. října 1918 v čsl. republice, nemohl od tohoto dne příslušník jiného státu platně nabýti a tudíž také nemohl podržeti dom. právo na území čsl. republiky.
I kdyby st-l vůbec mohl se dovolati předpisů úst. zákona č. 236/1920, není u něho splněna náležitost nepřetržitého dom. práva na území čsl. republiky v době od 1. ledna 1910 až do 16. července 1920. Shodný právní názor vyslovil tento soud již v nál. Boh. 2986 a 5582 adm.
Nelze proto shledati, že by úsudek žal. úřadu, že st-l nesplnil náležitost nepřetržitého dom. práva na území republiky čsl. v době od 1. ledna 1910 až do dne působnosti úst. zák. č. 236 z r. 1920, t. j. do 16. července 1920, byl v rozporu se zákonem. — — —

Citace:

č. 5911. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 356-358.