NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12346.

Smlouva o dodávce určitého množství zboží denně za předem ujednanou kupní cenu na řadu let jest jedinou trhovou smlouvou s různými dodávacími lhůtami. Dodavatelův nárok na zaplacení kupní ceny vznikl tu již ujednáním trhové smlouvy a, bylo-li pak o jeho jmění zahájeno vyrovnání, hodila se jeho pohledávka k započtení na vzájemnou pohledávku objednatele, třebaže se dodávky z trhové smlouvy staly až po zahájení vyrovnání.
Započtení nebránilo ani to, že vzájemná pohledávka objednatele vznikla ze směnek, jež objednatel vydal a dodavatel přijal a jež byly dodavatelem proplaceny teprve po zahájení vyrovnání, byly-li tyto směnky dále převedeny již před zahájením vyrovnání.
(Rozh. ze dne 10. února 1933, Rv I 1664/31.)
Žalovaná mlékárna kupovala podle smlouvy ze dne 1. června 1928 od Václava T-a mléko, za něž zaplatila jen část kupní ceny, zůstavši dlužna 8930 Kč 75 h. Václav T. postoupil 24. března 1930 žalobci pohledávku za žalovanou na nedoplatek kupní ceny. O jmění Václava T-a bylo dne 7. listopadu 1929 zahájeno vyrovnací řízení. Procesní soud prvé stolice žalobu o 8930 Kč 75 h zamítl. Důvody: Žalovaná uplatňuje proti žalobnímu nároku námitku, že zažalovaná pohledávka Václava T-a za dodané jí mléko zanikla započtením s jejím vzájemným nárokem na náhradu 24248 Kč 65 h, které musila za Václava T-a u banky, která peníze Václavu T-ovi zapůjčila, zaplatiti z důvodu, že jako vydatelka směnky byla směnečně k tomu nucena. Jest zkoumati, zdali započtení to bylo možné. V době zahájení vyrovnacího řízení, t. j. 7. listopadu 1929, příslušel žalované proti Václavu T-ovi jen podmíněný nárok na zaplacení 24248 Kč 65 h, totiž jen pro případ, kdyby žalovaná, která svým podpisem výpůjčku 30000 Kč Václavu T-ovi u banky umožnila, tuto výpůjčku ve zbytku 24248 Kč 65 h za Václava T-a jako vlastního dlužníka zaplatila. Tato podmíněná pohledávka stala se za vyrovnacího řízení, t. j. dne 13. listopadu 1929 bezpodmínečnou, poněvadž žalovaná toho dne za Václava T-a dluh u banky zaplatila. V té době měl však současně Václav T. časem omezenou, v následujících měsících splatnou pohledávku proti žalované, podmíněnou ovšem smluvním závazkem, že dodá v budoucích měsících určité množství mléka. Vzhledem k ustanovení § 19 vyr. ř., který odchylkou od § 1439 obč. zák. připouští započtení i při pohledávkách ještě nesplatných, tedy i podmíněných a časem omezených, jest za to míti, že jest přípustno započtení pohledávky žalované z důvodu zaplacení zbytku směnečného dluhu Václava T-a žalovanou, s pohledávkou Václava T-a za budoucně dle platné smlouvy dodávané mléko, neboť tyto obě pohledávky měly svůj vznik již před zahájením vyrovnávacího řízení, byly v právní a skutkové souvislosti, navzájem se střetly a jest jejich započtení podle § 19 (2) vyr. ř. přípustné, třebaže v době zahájení vyrovnacího řízení byly ještě nedospělé a podmíněné, t. j. podmíněné zaplacení dluhu žalovanou za Václava T-a a dále dodávání mléka Václavem T-em. Takové vzájemné pohledávky netřeba podle § 19 (1) vyr. řádu vůbec ve vyrovnávacím řízení uplatňovati a není tu místo ani pro povinnost přihlásiti oddělné právo. Započtením nastává zánik pohledávky Václava T-a za dodané mléko s účinkem ex tunc, t. j. v době střetnutí. Poněvadž postupitel pohledávky nemůže nikomu více práva postoupiti, než sám má, stal se postup zaniklé pohledávky Václava T-a na žalobce dne 24. března 1930 uskutečněný, ilusorním a jest proto námitka započtení i proti postupníku po právu. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Podle zjištění soudu prvé stolice, které si odvolací soud ve smyslu § 498 c. ř. s. osvojuje, nelze o tom pochybovati, že žalovaná strana žalobcovu postupiteli, Václavu T-ovi, umožnila zápůjčku ve výši 30000 Kč tím, že podepsala jako vystavitelka dvě jím akceptované směnky, které pak girem převedla na banku, načež banka směnečnou valutu T-ovi vyplatila. Žalovaná strana stala se tím nejprve směnečnou věřitelkou T-ovou a pak sama směnečnou spoludlužnicí jak proti bance, a když následkem vyrovnání dne 7. listopadu 1929 proti T-ovi zahájeného byla nucena dne 13. listopadu 1929 směnku bance honorovali, stala se ve smyslu § 17 vyr. ř. vyrovnací věřitelkou T-ovou a v důsledku toho též mohla a měla přihlásiti k řízení vyrovnacímu svou pohledávku, jež sdílela osud všech ostatních vyrovnacích pohledávek. Kromě této regresní pohledávky měla však žalovaná strana, jak je rovněž mezi stranami nesporno a listinami prokázáno, smluvní nárok na periodické dodávání mléka za smluvenou kupní cenu proti měsíčnímu súčtování a placení a proti tříměsíční oboustranné výpovědi smluvního poměru a smluvila vzhledem na tento poměr s T-em i měsíční uplácení směnečného dluhu srážkou 5000—5500 Kč z mléčného účtu. Vzhledem na ustanovení § 14 vyr. ř. úmluva tohoto lhůtového splácení pozbyla ovšem významu, neboť zahájením vyrovnání stala se směnečná pohledávka žalované strany ihned splatnou, pokud se týče dospělou a mohla býti tudíž ihned v plném rozsahu uplatněna, ale její splacení mohlo býti žádáno ovšem po schválení vyrovnání jen ve vyrovnacích kvótách, neboť pouhá obligační úmluva o tom, že směnečný dluh má býti splácen srážkami z kupní ceny budoucně dodávaného mléka, nepropůjčila příslušné vyrovnací pohledávce nárok na vyloučení, oddělení neb na přednostní její ukojení. Také pohledávka na plnění dodávací smlouvy mléčné, tedy na plnění nepeněžní, mohla ovšem býti ve smyslu § 14 vyr. ř. ve vyrovnacím řízení uplatněna podle své odhadní ceny, kdyby na tom byla žalovaná strana měla zájem, neboť jinak zahájením vyrovnacího řízení tento smluvní poměr nebyl nijak dotčen a záleželo na obou stranách, jak jej do budoucna podle vzájemné dohody upraví. Soud prvé stolice se však mýlí, a v tom jest odvolání přisvědčiti, vyvozuje z tohoto smluvního poměru proti žalované straně časem omezenou a podmíněnou pohledávku T-a na zaplacení mléka v budoucích měsících dodávaného a pokládá-li tuto pohledávku za započitatelnou s pohledávkou strany žalované. V čase zahájení vyrovnacího řízení nevzešla T-ovi z této dodávací smlouvy zatím ještě žádná pohledávka. Byl sice smluvně zavázán dodávati denně určité množství mléka, ale pohledávka na jeho zaplacení vznikla a mohla vzniknouti až teprve tehdy, jestliže a když mléko opravdu dodal, a to ještě až po měsíčním zúčtování, jímž se teprve zjistilo, mnoho-li má po event. smluvních srážkách za mléko kyselé, méně tučné a pod. k požadování. Takováto pohledávka vznikla mu postupně až za vyrovnacího řízení, an ve smluvním poměru dále pokračoval a mléko dodával, a tato pohledávka se k započtení s pohledávkou žalované strany nehodila, poněvadž § 20 vyr. ř. vzájemné vyrovnání vylučuje, stal-li se vyrovnací věřitel, zde tedy žalovaná strana, sama dlužníkem vyrovnacího dlužníka teprve po zahájení řízení. Za této situace nemohla pohledávka T-ova za dodávané mléko za vyrovnání v částce prý 12930 Kč 75 h vzniklá a v žalobě na 8930 Kč 75 h redukovaná započtením zaniknouti již v čase zahájeného vyrovnání a bylo by se tak mohlo nanejvýše státi později proti kvótám vyrovnacím. Poněvadž pohledávka žalované strany ze směnky činila 24248 Kč 65 h a vyrovnání, jak odvolací soud ze spisů č. j. K 45/29 zjišťuje, uzavřeno bylo na 36%, splatných ve 4 splátkách, z nichž první ve výši 6% dospěla teprve do 7 měsíců od právoplatného potvrzení, jež stalo se dne 22. února 1930, redukoval se nárok žalované strany na 8729 Kč 51 h, z nichž tedy první kvóta v září 1930 splatná činila 523 Kč 77 h. Ježto pak dále, jak již prvým soudem zjištěno, pohledávka Václava T-a za dále dodávané mléko ve výši žalovanou samou udávané do února 1930 12930 Kč 75 h byla do výše 8930 Kč 75 h postoupena dnešnímu žalobci již dne 24. března 1930, t. j. v době, kdy ani první vyrovnací kvóta nebyla ještě splatná, nebylo ve smyslu § 1439 obč. zák. započtení s vyrovnacími kvótami rovněž možné a proto je žalovaná povinna žalobci zažalovanou pohledávku s 6% úrokem od 25. března 1930 zaplatili. Křivda neděje se jí tím žádná, neboť platí jen protihodnotu za dodané a převzaté mléko a že za poskytnutou svého času zápůjčku dostane jen 36%, je důsledkem zákonných předpisů o vyrovnání, které stihají ji právě tak jako řadu jiných vyrovnacích věřitelů, před nimiž nemůže míti nárok na výhodnější postavení jen proto, že měla s vyrovnacím dlužníkem sjednánu dodávací smlouvu na mléko.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání, opřené jen o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., jest důvodné. Smlouvou ze dne 1. června 1928 sjednali žalovaná strana a Václav T., o jehož jmění bylo dne 7. listopadu 1929 zahájeno vyrovnací řízení, dodávku mléka 300 až 350 litrů denně za předem určenou kupní cenu. Tato uzávěrka platila do 31. května 1929 a byla prodloužena do 15. července 1930. Šlo tedy o jedinou trhovou smlouvu s různými dodávacími termíny (sb. n. s. čís. 6997, Ehrenzweig, Das Recht der Schuldverháltnisse, 1928, § 364 str. 410, Staub-Pisko, Kom. k obch. zák. 1910 II. sv. str. 3, § 14), a vznikl tudíž Václavu T-ovi nárok na zaplacení kupní ceny již ujednáním této trhové smlouvy (sb. n. s. 4733), t. j. dnem 1. června 1928, tedy dávno před zahájením vyrovnacího řízení. Nebylo proto započtení podle § 20 (1) vyr. ř. čís. 337 z r. 1914 zde v úvahu přicházejícího nepřípustné z důvodu, že se věřitel, žalovaná, teprve po zahájení vyrovnacího řízení stal dlužníkem vyrovnacího dlužníka Václava T-a, jak mylně míní odvolací soud. Tomu není na závadu, že podle zásady, odvozené z ustanovení §§ 1052 a 1062 obč. zák., jest vzájemné smlouvy plniti na směnu vzájemného plnění, není-li strana povinna, by plnila předem, any i při vzájemných smlouvách vzcházejí smluvní nároky již dojednáním smlouvy, nikoli teprve vzájemným plněním, a to ani při dodávací smlouvě postupné, která, jak výše již bylo dolíčeno, jest trhovou smlouvou jednotnou s různými ovšem dodávacími termíny. Zadržovací právo, stanovené v §§ 471 a 1052, pokud se týče i v § 1062 obč. zák., nemá tudíž se vznikem nároku na zaplacení kupní ceny (§ 1062 obč. zák.), pokud se týče nároku na odevzdání koupené věci (§ 1061 obč. zák.), nic společného, a právě proto může i ten, komu přísluší nárok ze vzájemné smlouvy, je-li sám hotov plniti, žádati placení ihned, a jest výkon zadržovacího práva dopuštěn jen v ten způsob, že stranu, povinnou plniti na směnu plnění jejího smluvníka, jest odsouditi k plněním, k nimž se smluvně zavázala, ovšem jen na směnu plnění druhé strany (tak sb. n. s. 6456, 7471, 7825, 7983, 8829 a j.). Ale započtení nebránila ani okolnost, že směnky žalovanou vydané a vyrovnacím dlužníkem přijaté byly žalovanou proplaceny teprve dne 13. listopadu 1929, tedy po zahájení vyrovnacího řízení, neboť není sporu o tom, že byly převedeny na banku před zahájením vyrovnacího řízení, z čeho vyplývá, že směnečné postižní právo příslušelo žalované proti Václavu T-ovi podmíněně již v době převedení směnek, což podle § 19 (2) vyr. ř. stačí (srovnej k tomu Bartsch-Pollak, Komentář ke konk. ř. 1927, str. 159, pozn. 58, a Lehman, Komentář ke konk. ř. 1916 u §§ 19 a 20, str. 136). Střetly se tudíž pohledávky před zahájením vyrovnacího řízení, a bylo proto dovolání vyhověno a rozhodnuto, jak výše uvedeno, aniž bylo třeba, obírati se také ještě významem dohody, podle níž byla žalovaná oprávněna zadržovat! si určitou část kupní ceny za dodané mléko.

Citace:

Čís. 12346. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 189-193.