Praktické případy.

K otázce vyměření věna (§ 1221. vš. obč. z.): 1. povinnost ku poskytnutí věna je po případě jen povinností ku doplnění jeho, má-li totiž dítě jmění, avšak ne v dostatečné míře; 2. rozhodným není, kolik by činil povinný podíl dítěte; 3. splacení lze stanoviti i ve splátkách několikaročních; 4. úroků od doby uzavření manželství nesluší přiřknouti.
Okresní soud v Bl. uznal usnesením Ph. Mg. J. Č—a povinným vyplatiti své dceři M. S. z důvodu poskytnutí věna obnos 12000 K a to ve čtvrtletních, předem splatných lhůtách po 500 K, — 27 —
počínajíc dnem 1. září 1913 až do úplného splacení; pokud návrh se domáhal stanovení věna vyššího a jinak splatného (do 14 dnů pod exekucí s 6% úroky ode dne sňatku), byl zamítnut.
Z důvodů budiž vyňato toto:
Dříve, než se soud pustí do rozebírání výtěžků šetření, pokládá za svou povinnost poukázati na zásadní ráz vyhledávání stavu majetkového dle § 1221. ob. z. obč.
Dle smyslu tohoto ustanovení má se určení věna, jakž uznáno i literaturou i judikaturou, státi cestou nespornou, a to má nepochybně ten účel, aby poměr mezi rodiči a dětmi v případě soudního domáhání se věna beztak trapný, nebyl jitřen tím, že by došlo k procesu se všemi jeho důsledky a příkrostmi (veřejnost, procesní role, dokazování, přísahy atd.), a s tohoto stanoviska dlužno dle přesvědčení soudu posouditi i ráz pomůcek šetření, k nimž může soud sáhnouti.
Je sice pravda, že zásada officialnosti dovoluje soudu v řízení nesporném sáhnouti k prostředkům šetření stranami nenavrženým, na druhé straně však dlužno míti na zřeteli, že právě pro onen důvod zařádění soudního stanovení věna mezi úkony soudcovství nesporného musí se varovati soud všeho, co by působilo na strany násilně, nemůže vynucovali na nich pokutami a pod. poskytnutí jistých pomůcek atd. Spolehlivý podklad pro to volné posouzení musí hledati soud v případech takových cestami jinými.
Lékárník J. C. popírá, že by vedl vůbec nějaké knihy o příjmech, ač jsou dle posudků znalců ku stanovení ceny lékárny nezbytnými. Soud nemůže konati násilné pátrání, zda knihy takové skutečně existují, sond nemůže donucovati lékárníka k jich předložení, to jsou prostředky násilné, hodící se do jiných oborů řízení soudního, jenom ne do tohoto řízení nesporného, jež má dle svého účelu působiti na mysli uklidňujíc a ne pobuřujíc. Stav majetku má býti dle poradních protokolů obč. zák. určen »auf moglichst schonende Art«. Z důvodu toho použil soud výslechu lékárníkem ku dotvrzení jeho údajů nabízeného, totiž praktikantky lékárnictví u něho 3/4 roku zaměstnané.
Zákon (§ 1220. ob. zák. obč.) určuje objem dotační povinnosti rodičů s ohledem na jich stav a jmění, tomu má být věno přiměřeným.
Bylo svrchovaně rozumno, že občanský zákoník neuložil soudu žádné jiné direktivy, než té, že věno má být přiměřeno, poněvadž, co je přiměřeno stavu a jmění rodičů, bude se říditi dle názorů společenských v tom kterém čase a v té které zemi, případně kraji, různých.
Je víc než přirazeno, že právě proto, že tak přesně, jak dle protokolů poradních shora prokázáno, majetkové poměry rodičů se zkoumati nemají, nemohl nikdo při redigovaní obč. zákoníka po- — 28 —
mýšleti na to, 'že (by mělo být rozhodným, kolik obnáší povinný díl.
Dále však dle občanského zákoníka mají rodiče povinnost dotační jen tehdy, když nevěsta sama nemá vlastního, ku přiměřenému věnu dostatečného jmění (§ 1220.: »zu einem angemessenen Heiratsgute hinlángliches Vermögen«). Z toho se podává zcela určitě, že povinnost ku poskytnutí věna je za jistých okolností jen povinností ku doplnění jeho, jestliže totiž dcera jmění má, ne však v dostatečné míře. Jinak by bylo naprosto nelogickým, aby, měla-li by ku př. jmění za věno se hodící jen z 5/8, pro nedostávající se 3/8 nemělo se vůbec hleděti k jejímu jmění.
Rovněž však nutno podotknouti, že dle názoru soudu dlužno vpočísti i to, co dostala dcera dříve od otce k ulehčení nákladů manželských, třebas nebylo výslovně řečeno, že to on dává z titulu věna. V našem případě dlužno takto započísti obnos daný dceři v nemoci na cestu do lázní 200 K. Výbava se vpočísti nemůže, poněvadž nelze ji pokládati za věno. Neníť jejím účelem ulehčiti břemena manželství a nedává se k tomu účelu mužovi (sr. Krasnopolski: Familienrecht).
Za daných poměrů, když otec navrhovatelky, 70letý vdovec, krom čistého jmění okrouhle 83000 K má ještě roční příjem 4000 K a kromě navrhovatelky má jen jednu dceru, které by snad věnem mohl být povinen, kdyby se jednou vdala (o syny se jednati nemůže — povinnost výpravy dle § 1231. ob. zák. obč. nemůže tu příliš padati na váhu, to je zcela něco jiného, než věno, sledujeť t. zv. výprava účel jen prvého zařízení domácnosti), byl by dle názorů panujících, jak lidé toho postavení, toho jmění a těch rodinných poměrů své dcery věnem obdařují, úplně přiměřen obnos 25000 K. Vpočte-li se dle řečeného do něho jmění navrhovatelky per 12700 K a obnos 200 K, daný jí otcem za nemoci, zbývá k doplnění věna okrouhle obnos 12000 K.
Soud musí však při způsobu splácení hleděti k tomu, aby nebyla podryta subsistence dotací povinného. Zákon nikde nechce, aby splněním povinnosti dotační, když věno má přece sloužiti ku krytí nákladu, spojeného s vedením manželského společenství, nejen pro okamžik, nýbrž po delší dobu, rodiče se zakrváceli, aby následkem splnění této povinnosti všechny jich podniky se sřítily. Účelům věna — krýti zvýšené potřeby domácnosti po delší dobu — vyhoví v takových případech nejlépe povinnost rodičů k placení věna po částkách. A tak uváživ, — že dotací povinný má své jmění dobře do K zadlužené, dluhů směnečných téměř na 4000 K, že má v přítomné době veliké škody, dále také, že může nastati případ, že by onemocněl a musel si vžiti k vedení lékárny zvláštní sílu, — rozhodl se soud stanoviti povinnost doplacení věna v mírných lhůtách 1/4 ročních po 500 K až do úplného splacení. Manžel navrhovatelky je stavitelem, a 1/4 roční příspěvek po 500 K, když, — 29 —
jak řečeno, má vlastní jmění navrhovatelka, může spolu s tímto dobře krýti zvýšené potřeby manželského společenství, neb něčemu jinému věno sloužiti nemá, jmenovitě ne snad tomu, aby bylo jeho použito jako kapitálu výdělečného.
O přiřknutí nějakých úroků, jak o ně navrhovatelka žádá, nelze, rozumí se, mluviti, a to ani od doby podání žádosti za věno, neboť teprve nyní se stanoví věno (§ 1221. vš. obč. zák.), a mohla navrhovatelka podati žádost takovou hned po uzavření manželství.
Ostatně již paušální stanovení věna vylučuje, aby se stanovila povinnost zúročení toho, co teprve v budoucnosti se má plniti.
Proti tomuto usnesení podaly obě strany rekurs na c. k. zemský soud v B., jenž je zamítl, a to v podstatě z těchto
důvodů:
Co se tkne rekursu Ph. Mag. J. C., shledává on vyšetřený obnos 12000 K příliš vysokým, a to hlavně z toho důvodu, že věno dle § 1220. ob. zák. obč. stanovené nesmí nikdy obnášeti více, nežli by obnášel povinný díl dědický; stěžovatel v tom směru poukazuje na ustanovení § 788. ob. zák. obč. a dovozuje, že povinný díl dědický představuje summum toho, co dítě po svých rodičích může žádati. Soud rekursní nesdílí toho náhledu, neboť zákon při stanovení dotační povinnosti na dědický díl povinný vůbec nemyslil. § 1220. ob. zák. obč. mluví pouze o věnu přiměřeném majetkovým poměrům rodičů, a názor, že by při stanovení věna měl býti měřítkem povinný díl dědický, nemá v zákoně žádné opory. Argumentace rekurentova, kterou týž vyvozuje vzájemný vztah mezi věnem a dílem povinným, není jiiž z toho důvodu správná, poněvadž v případě smrti jeho alb intestato by připadl jeho dceři zákonný díl dědický a nikoli tedy díl povinný; není proto správné jeho tvrzení, že by díl povinný representoval summum toho, co dítě z majetku rodičů může požadovati. Podstata povinnosti dotační a podstata povinného dílu jsou od sebe zcela rozdílný; jilž co do času jest hleděti při prvé ke stavu majetku v čase provdání se dcery, kdežto při dílu povinném jest rozhodným stav majetku v čas smrti zůstavitelovy: při vyměření věna dle § 1220. ob. zák. obč. jest rozhodným, zdali dcera sama nemá dostatečného majetku ke zřízení přiměřeného věna, ke které okolnosti při dílu povinném naprosto přihlížeti nelze; při věnu jest přihlížeti ke stavu (povolání) nejen rodičů, ale i ženicha, kterých ohledů přirozeně při povinném dílu není. Jest tedy stěžovatelem stanovená formule, že věno dle § 1220. ob. z. obč. požadované nemůže převyšovati povinného dílu dědičného, čistě libovolná.
Názor rekurentky M. S., že jest v povaze věna, aby bylo trvalé — 30 —
a nespotřebitelné, tak, aby výnos věna napomáhal nésti vydání manželství, jest naprosto právně mylný, jak vysvítá z toho, že i roční příspěvek může býti věnem (srov. Ogonovski: Ehegüterrecht, str. 268, Anders: Familienrecht, str. 125).
Co se týče způsobu vyplacení věna, shledal soud rekursní modus prvým soudcem ustanovený z důvodů jím uvedených za příhodný. Ustanovením lhůt splatnosti nenabývají ještě lhůty ty povahy apanáže, a zda-li M. S. částky ty spotřebuje nebo ne, jest její věcí. Stanovení způsobu vyplacení věna náleží soudu, poněvadž výrok dle § 1221. ob. z. obč. soudu patřící musí býti definitivní, má-li dosáhnouti svého účelu; při tom musil soud vžiti ohled i na finanční sílu povinného a neukládati mu břemene, jehož by snésti nemohl. Konečně ohledně zúročení rekurentkou požadovaného poukazuje se na správné vývody usnesení prvého soudce.
Ve stížnosti k nej vyššímu soudu uvedl dotací povinný svým právním zástupcem jmenovitě, že pojem věna jest a musí prý býti vůči pojmu povinného dílu minus. Věno nemůže prý převyšovati onen obnos, který by obnášel povinný díl, kdyby otec v tom okamžiku, když má platiti věno, zemřel. Dokonce v případě povinného dílu ten, kdo má naň nárok, nejen více požadovati nemůže, ač ty které potřeby zůstavitele následkem jeho úmrtí odpadly, nýbrž i musí si nechuti Ubiti, aby se mu srazilo vše to, co obdržel za živobytí zůstavitele dle § 788. vš. ob. z.
Navrhovatelka pak ve své stížnosti opírá se zvláště vpočtení vlastního jmění do věna, poněvadž prý to je proti ustanovení § 670. obč. z., kde výslovně prý vlastní jmění se vylučuje ze započtení do věna. Rovněž pak hájí názor již dříve jí zastávaný, že prý věno musí býti nespotřebitelným, by výnos jeho napomáhal nésti stupňované vydání manželství. To prý vyplývá z § 1227. a 1229., rovněž i z § 1218. vš. obč. zák. Nanejvýše připouští periodická plnění po celou dobu manželství, věno ve způsobě roční nebo měsíční renty (Ellinger, Handbuch des oester. allg. Civilrechtes, Stubenrauch ad § 1218. obč. z., Gl. U. N. Z. č. 3344 a j).
Nejvyšší soud zamítl obě stížnosti jako nepřípustné, poněvadž z přezkoumání spisů vyšlo na jevo, že není dán žádný
z předpokladů, za kterých dle § 16. cís. pat. z 9./VIII. 1854 č. 208.
ř. z. lze souhlasná rozhodnutí nižších soudů změniti, a poněvadž zejména, co se týká hmotně-právního posouzení věci, jsou důvody
nižších instancí tak věcné, celou látku vyčerpávající a správné, že
o nějakém zjevném porušení zákona nemůže býti řeči.
(Rozhodnutí c. k. nejv. soudu z 4./XI. 1913, R III 484/13/1). František Mrština, soudce.

Citace:

K otázce vyměření věna. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, s. 50-54.