Dodatek II.:

Rozsudky a usnesení
senátu pro řešení konfliktů kompetenčních
(č. XXX. XXXIV.) XXX. Negativný kompetenčný konflikt medzi okresným úradom v Rimavskej Sobotě so strany jednej a okresným súdom v Rimavskej Sobotě so strany druhej, údajné vzniklý v trestnej věci proti J. V. pre priestupok označený v § 111 potažne 112 Tr. z. o priest.
(Usnesenie zo dňa 15. decembra 1924 č. 278.)
Výrok: Návrh sa zamietá ako nepřípustný.
Dôvody: Četnická stanica v O. učinila trestné oznámenie dňa 30. mája 1924 u okresného sudu v R. S. proti Jánovi V. z Č. preto, že dňa 30. mája 1924 menovaný neoprávněné prešiel cez železničně kolaje v blízkosti toho miesta, kde sa krúti hradská cesta veduca od R. S.
Okresný sud sdělil spisy povereníkovi statného zastupitelstva, ktorý dňa 10. júna 1924 podal obžalobu proti Jánovi V., pre priestupok dľa § 112 Tr. z. o priest. a navrhoval pojednávanie, okresný súd ale rozhodnutím zo dňa 11. juna 1924 postúpil vec okresnému úřadu v R. S. ako příslušnému k dalšiemu pokračovaniu. Po vynesení tohoto usnesenia dňa 12. júla 1924 i poverenik statného zastupiteľsvta navrhoval postúpenie věci okresnému úřadu v R. S. z dôvodu příslušnosti.
Okresný úřad v R. S. usnesením zo dňa 26. júla 1924 vyslovil, že vybavenie věci nespadá do jeho oboru posobnosti, ale že patří do kompetencie okresného sudu, a prostrednictvom župného úřadu vo Z. učinil návrh na riešenie údajného negativného kompetenčného konfliktu.
Senát pre riešenie konfliktov kompetenčných návrh ako nepřípustný zamietol v smysle § 6 zákona z 2. novembra 1918 č. 3 Sb. z. a nar. Dľa § 4, odst. 1 zákona z 2. novembra 1918 č. 3 Sb. záporný konflikt kompetenčný, o jaký podľa názoru okresného úřadu ide v danom případe, předpokládá, že popřená bola příslušnost v tej istej věci tak riadnym súdom, ako aj úradom správným; citované ustanovenie předpokládá tedy, že tak súd, ako úřad správný zodpovedal záporné otázku svojej příslušnosti. To sa ale nestalo so strany sudu.
Okresný súd v R. S. tým, že k příslušnému jednaniu předložil spisy okresnému úřadu, prehlásil nielen to, že vec, o ktorú ide, nepatří do oboru pôsobnosti riadného sudu, ale v podstatě vyslovil i to, že v čine, ktorý bol v danom případe obžalovanému za vinu kladený, nenadchádza znakov skutkovej podstaty deliktu, podrobeného judikatuře riadných súdov.
Spomenuté usnesenie okresného sudu je tedy vlastně výrokom meritorným, ktorým obžalovaný, pokial bol stíhaný pre delikt podrobený judikatuře riadných súdov, osloboďuje sa zpod obžaloby, a to pre nedostatok známok, súhrn ktorých tvoří skutkovu podstatu trestného činu, podrobeného pravomoci riadných súdov.
Otázka skutkovej podstaty deliktu nie je však totožnou s otázkou příslušnosti. Zřejmé je to z toho, že keby došlo k vyneseniu rozsudku, nebol by súd mohol oslobodiť obžalovaného pre svoju nepříslušnost, ale pre to, že čin, ktorý je predmetom obžaloby, nemá zákonom předpokládaných známok trestného činu súdom stihatelného, a nie zákonom předpokládaných známok trestného činu súdom stihatelného, a nie je tedy trestným činom dľa trestného zákona tvoriaceho základ judikujúcej činnosti riadného sudu (§§ 521 a 326 č. 1 uh. trpp.), tedy z dôvodov meritorných.
V danom případe tedy na straně sudu neišlo o poprenie příslušnosti, ale o rozhodnutie vo věci, a v postúpení spisov súdom úřadu správnému nelzä nachádzať nič iného, než opatrenie, aby, keď trestný čin riadným súdom stihatelný odpadol, úřad správný, nachádza-li v ňom skut. podstatu činu, stíhanie ktorého náleží úradom správ., podrobil tento čin svojej vlastnej judikujúcej činnosti. Pri tom úřad správný môže sice skutkovú podstatu činu tohoto samostatné posudzovať, nesmí sa však už vrátiť k otázke, ktorá bola riešená súdom v jeho vlastnej kompetencii — a tým závazné i pre úřad správný. Vo výroku okresného sudu nelzä preto nachádzať negativné rozhodnutie o příslušnosti riadných súdov.
Následkom toho nie je tu ani kompetenčného konfliktu, o ktorom konfliktný senát byl mal rozhodovat'.
Vec tedy v danom případe nesprávné bola predostretá před konfliktný senát a preto návrh bol zamietnutý ako nepřípustný.
XXXI. Záporný kompetenční konflikt mezi nejvyším správním soudem v Praze a nejvyšším soudem v Brně stran příslušnosti k rozhodnutí o stížnosti JUDra. E. F., advokáta v Praze, a JUDra. L. D. tamže do usnesení výboru advokátní komory, jímž žádost jejich o udělení substitučního oprávnění pro druhého z navrhovatelů byla zamítnuta.
(Usnesení ze dne 15. prosince 1924 č. 289.)
Výrok: Návrh se jako nepřípustný zamítá.
Důvody: Dr. F. podal k výboru advokátní komory v Praze dne 6. října 1923 žádost o propůjčení substitučního oprávnění pro Dr. D. a žádost ta byla usnesením jmenovaného výboru ze dne 11. října 1923 č. — zamítnuta.
Do tohoto usnesení podal Dr. F. dne 27. října 1923 stížnost k vrchnímu zemskému soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 23. listopadu 1923 zamítl a usnesení v odpor vzaté potvrdil.
Na to podali navrhovatelé do cit. usnesení výboru advokátní komory dne 13. prosince 1923 stížnost k nejvyššímu správnímu soudu v Praze a do citovaného rozhodnutí vrchního zemského soudu v Praze den 12. ledna 1924 dovolací stížnost k nejvyššímu soudu v Brně.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. prosince 1923 č. 21585 stížnost k němu podanou podle § 21 a 3 lit. a) zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 bez dalšího řízení odmítl pro zjevnou nepříslušnost, a to v podstatě z důvodů, že jde o záležitost spadající do kompetence soudů řádných, že totiž za právního stavu zřízeného § 6 zák. ze dne 31. ledna 1922 č. 40 Sb. v protivě k dřívějšímu stavu plativšímu dle § 31 c. ř. s. odepření vystaviti legitimaci substituční sluší postaviti na roven odepření potvrzení o praxi advokátní, že tedy dle dle § 30, odst. 3 adv. ř. přísluší proti tomu stížnost k vrchnímu zemskému, případně k nejvyššímu soudu, takže jest příslušnost nejv. správ. soudu dle cit. § 3 lit. a) vyloučena. Nejv. soud rozhodnutím ze dne 13. února 1924 č. j. R I 87/24/1 dovolací stížnost shora zmíněnou odmítl jako nepřípustnou, a to v podstatě z toho důvodu, že dlužno lišiti mezi odepřením potvrzení advokátní praxe dle § 28 lit. b) adv. ř. a odepřením substitučního oprávnění dle téhož § a § 6, odst. 2 zák. ze dne 31. ledna 1922 č. 40 Sb., kterýmž změněn § 31, posl. odst. c. ř. s., v daném případě že jde o toto poslednější odepření, proti tomuto však že není v § 30, odst. 3 adv. ř. dáno právo odvolání k nejvyššímu soudu, jak plyne z porovnání jeho s § 28 lit. b) téhož řádu, kde se oba případy vedle sebe uvádějí, kdežto zde, v § 30, odst. 3, případ náš jest vypuštěn a právo odvolání omezeno pouze na případ odepření potvrzení o advokátní praxi; avšak že nelze zde užíti ani předpisu § 16 nesp. pat., ani předpisů c. ř. s. o rekursech, a to proto ne, že v první stolici nevydal rozhodnutí soud, nýbrž výbor advokátní komory, a pokud jde o předpisy c. ř. s., nebylo by tím mimo to pro st-le ničeho získáno již proto, že dovolací rekurs do potvrzujícího rozhodnutí druhé stolice je dle § 528 c. ř. s. vyloučen.
Na to podali žadatelé návrh na řešení kompetenčního konfliktu, uvádějíce, že prý i nejv. správní soud i nejvyšší soud prohlásily se nepříslušnými, aniž tento zaujal stanovisko k právnímu názoru onoho, že nyní odepření substitučního oprávnění spadá v jedno s odepřením potvrzení advokátní praxe.
Na příslušné vyzvání vyjádřily se:
Nejv. správní soud přípisem z 15. září 1924, že od podání zvláštního projevu upouští, ježto jeho stanovisko je dostatečně osvětleno jeho usnesením shora citovaným.
Nejvyšší soud (presidium) přípisem ze dne 18. září 1924, že projevu o příslušnosti třeba není, ježto ve skutečnosti nejde o žádný kompetenční konflikt, protože nejvyšší soud neodmítl dovolací stížnost pro nepříslušnost soudu vůbec nebo svoji zvláště, nýbrž prostě pro nepřípustnost její, to že plyne z celého obsahu rozhodnutí, v němž rozhodnutí vrchního zemského soudu zůstaveno nedotčeným, kdežto v případě, kdyby uznáno bylo, že věc nepatří na pořad soudní, bylo by musilo býti jako zmatečné zrušeno, což se nestalo, dále že vůbec se tam věc na pořad správní neodkazuje, nýbrž jen dovozuje, že opravný prostředek k nejvyššímu soudu je nepřípustný, a to ať se přihlíží k předpisům advokátního řádu anebo, ač by to nebylo místné, nesporného řízení neb civ. soud. řádu.
Dle vylíčeného skutkového stavu skutečně pravdou jest, že toliko nejv. správní soud odmítl stížnost pro svoji nepříslušnost, naproti tomu nejvyšší soud dovolací stížnost toliko pro nepřípustnost její nepopíraje nikterak příslušnost řádných soudů a netvrdě příslušnost nejv. správního soudu. Poněvadž však kompetenční konflikt mezi nejv. správním soudem s jedné a řádným soudem s druhé strany ve smyslu § 3 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. je tu dle § 4 téhož zákona jen tehdy, když jak nejv. správní soud, tak řádné soudy, tyto poslední přípustnou stolicí, příslušnost svou popřely, tedy v daném případě, kde tato podmínka na straně řádných soudů chybí, tu kompetenčního konfliktu není, konflikt navrhovateli v tom spatřovaný jest jen domnělý, a návrh na řešení jeho tedy nepřípustný. XXXII. Negativný kompetenčný konflikt medzi okresným súdom v Dunajskej Střede so strany jednej a okresným úradom v Dunajskej Střede so strany druhej, udajne vzniklý v spornej věci Jozefa V. proti Jánovi D. o 717 Kč 22 h s prísl.
(Usnesenie zo dňa 15. decembra 1924 č. 2921.)
Výrok: Návrh sa zamietá ako nepřípustný.
Dôvody: Jozef V. dňa 3. januára 1923 vzniesol sťažnosť u okresného úřadu v D. S. proti Jánovi D., predmetom ktorej bolo uplatňovanie nároku na zaplatenie nedoplatku mzdy (717 Kč 22 h), ktorý mu ako čeladínovi od jeho bývalého, hoře menovaného zaměstnavatela (hospodára) príslúcha na rok 1922.
Na pojednávaniu dňa 17. januára 1923 Ján D. predniesol, že Jozefovi V. eště viac vyplatil, než koľko mu titulem mzdy prislúchalo. Poněvač Jozef V. na výzvu okresného úřadu v D. S. prehlásil, že dotyčné svojej pohľadavky iných dôkazov (svedkov) nemá, žiada tedy, aby bol on v přísahu vzatý, — okresný úřad v D. S. »konečným rozhodnutím« z 2. februára 1923 sťažnosť Josefa V. zamietol a upravil ho na porad práva (»k riadnému súdu«).
Jozef V. na to dňa 19. aprila 1923 podal žalobu u okresného sudu v D. S. proti Jánovi D., predmetom ktorej bolo uplatňovanie toho istého, hoře už označeného nároku.
Okresný súd v D. S. rozsudkom zo 16. augusta 1923 spor zastavil na základe § 182 (§ 180 č. 1) zák. čl. I : 1911, lebo »pokračovanie dotyčné pohľadávok o čeladínske mzdy v prvej inštancii spadá do oboru pôsobnosti okresných úradov podľa § 62 zák. či. XLV : 1907«; zároveň předložil spisy senátu pre riešenie konfliktov kompetenčných.
K výzve předsedu senátu pre riešenie konfliktov kompetenčných žiadne prehlásenie učiněné nebolo.
Senáť pre riešenie konfliktov kompetenčných návrh ako nepřípustný v smysle § 6 zákona z 2. novembra 1918 č. 3 Sb. zamietol, poneváč dľa odst. 1 § 4 zákona z 2. novembra 1918 č. 3 kompetenčný konflikt záporný je tu, keď otázka příslušnosti v predpísanom instančnom postupe poslednou přípustnou stolicou bola popřená, — v prítomnom případe však otázka príslušnosit (vecnej — oboru pôsobnosti) v poslednej prípustnej inštancii nebola riešená ani so strany riadných súdov, ani s strany správných úradov, kedže proti rozsudku okresného sudu v D. S. přípustné bolo odvolanie v smysle § 476 zák. čl. I : 1911 a proti rozhodnutiu (riešeniu) okresného úřadu v D. S. přípustné bolo tiež odvolanie ve smysle § 62 zák. čl. XLV : 1907, ďalej v smysle odst. 3 nariadenia býv. uh. kr. ministra orby z 30. aprila 1912 č. 3333/1912, § 31 nariadenia toho istého ministra z 22. augusta 1907 č. 48000/1907 a § 140 nariadenia toho istého ministra z 15. februára 1898, č. 2000/1898.
XXXIII. Konflikt kompetenčný udajne vzniklý tým, že statný pozemkový úřad proti opačnému názoru okresnému sudu ako úřadu pozemkových knih v Lučenci domáhal sa, aby zretelom na § 7 zábor. zákona
1) Stejné usnesení z téhož dne č. 293 a 295. bol vklad vlastnického práva, týmto súdom nariadený v poz. kn. protokoloch obce M. v návrhu bližšie uvedených, označený ako neplatný.
(Usnesenie zo dňa 15. decembra 1924 č. 294.)
Výrok: Návrh sa zamietá ako nepřípustný.
Dôvody: Podľa odst. 2 § 4 zákona z 2. novembra 1918 č. 3 Sb. kompetenčný konflikt kladný — o ktorom rozhodovat' prislúcha senátu pre riešenie konfliktov kompetenčných — je tu, akonáhle k tejže záležitosti riadny súd s jednej — a úřad správný alebo Najvyšší správný súd s druhej strany příslušnost' si osobujú.
Z návrhu Statného pozemkového úřadu v Prahe z 15. marca 1924 jde na javo, že okresný súd ako úřad pozemkových knih v L. nariadil rozdelenie a odpísanie pozemkov z veľkostatkov tam označených a rozdelenie a odpísanie to bolo aj převedené v pozemkovej knihe, — a že Štátny pozemkový úřad v Prahe učinil návrh u okresného sudu ako úřadu pozemkových knih v L. na poznamenáme, že vklad vlastnického práva, učiněný v súvise so spomenutým rozdělením a odpísaním je neplatný a že pozemky v dotyčných vložkách (poz. kn. protokoloch) zapísané sú zabrané štátom; s jednej strany ide tedy o nariadenie a prevedenie rozdelenia a odpisania pozemkov, a vkladu vlastnického práva na pozemky okresným súdom ako úradom pozemkových knih — s druhej strany však o návrh Stát. pozemkového úřadu v Prahe na poznamenanie neplatnosti vkladu vlastnického právána nemovitosti a stavuzabranosti týchže, o návrhu ktorom okresný súd ako úřad pozemkových knih v L. dosial nerozhodol.
Z horejšieho je patrné, že v případe tomto nie je splněná podmienka, označená v cit. § 4 zákona z 2. novembra 1918 č. 3 Sb., poneváč si Štátný pozemkový úřad neosobuje příslušnost k nariadeniu a prevedeniu rozdelenia, odpisania pozemkov a ku vloženiu vlastnického práva na pozemky v poz. kn. protokoloch (vložkách), ale domáhá sa jediné ako strana poznamenania neplatnosti dotyčného vkladu vlastnického práva a stavu zabranosti; neosobujú si tu tedy příslušnost' (vecnú) k tejže záležitosti s jednej strany riadný súd a s druhej strany úřad správný.
XXXIV. Kladný konflikt kompetenční mezi ministerstvem veřejných prací a zemským civilním soudem v Praze stran příslušnosti k rozhodování v právní záležitosti Antonína F. a jeho manželky proti čsl. eráru o náhradu 63824 Kč.
(Rozsudek ze dne 15. prosince 1924 č. 302.)
Výrok: Příslušným jest zemský civilní soud v Praze.
Návrh Antonína a Marie F. na přisouzení útrat projevu se zamítá. Důvody: Antonín F., kapitán pluku č. 3 v K., a jeho manželka Marie F. podali dne 19. března 1921 u zemského civilního soudu v Praze na Čsl. erár žalobu o náhradu 63.824 Kč, ve které tento nárok zakládají na následující stav věci:
Prvžalující Antonín F. byl přijat do svazku čsl. vojska dle Věstníku M. N. O. osobní část č. 31, č. 45/91. MNO uveřejnilo ve svém Věstníku, část věcná 15. ze dne 15. března 1919 pod č. 374 vyhlášku toho obsahu, že rozhodnutím ministerské rady ze dne 22. února 1919 č. 3301 akce stěhovací z území bývalého Rakousko-Uherska do oblasti Čsl. republiky vedená min. veř. prací byla rozšířena též na osoby vojenské a týká se stěhování vojenských osob ze všech míst bývalého Rakousko-Uherska;
vojenské osoby, které chtějí svůj mobilní majetek přestěhovati do oblasti Čsl. republiky, nechť podají bez odkladu přihlášku min. veř. prací;
nárok na přestěhování na státní útraty mají jen vojenské osoby, jichž definitivní přijetí bylo již ve Věstníku MNO, ohlášeno.
Žalobci v květnu 1920 v Sarajevě, kde se nalézali, odevzdali nábytek svůj se šatstvem a stříbrem stěhovacímu oddělení 34. MNO tamže, avšak z věcí těch ztratily se za dopravy efekty v žalobě vyjmenované v úhrnné ceně 63824 Kč, jejíž náhradu žádají, podotýkajíce, že oni s dráhou žádnou dopravní smlouvu neuzavřeli, že transport stěhovací prováděl Čsl. erár, jenž jej dal i svými důstojníky doprovázet. Žalovaný Čsl. erár vznesl námitku nepřípustnosti pořadu práva, kterou, nepopíraje skutkový stav shora žalobci líčený, — až na to, že žalobci vůbec méU věci uvedené jako obsah bedny — opíral o to, že uplatňovaný nárok na náhradu škody nezakládá se na poměru soukromoprávním, že zejména tu není poměru smluvního, nýbrž opírá se o služební poměr vojenské osoby k státu, tedy o poměr veřejnoprávní, a že jest tedy pořad práva vyloučen.
Procesní soud omeziv jednání na tuto námitku dal jí usnesením ze dne 9. prosince 1921 místo a žalobu pro nepřípustnost pořadu práva odmítl, a to v podstatě z důvodů právě uvedených, dokládaje, že není tu poměru smluvního, zejména že nesluší naň nazírati jako na pomér mandátní nebo schovací, že celá doprava děla se jako vojenský transport na základě rozhodnutí min. rady a že z důvodů těch není tu případu § 1 jur. normy, o případ zákona z 2. listopadu 1918 č. 4 Sb. že se nejedná, že věc dlužno řešiti dle práva veřejného tím1 spíše, že jde o otázku, jaká náhrada bude po případě docílena u jihoslovanských úřadů za věci při revisi v Bosenském Brodě ztracené.
Na rekurs žalobců vrchní zemský soud v Praze rozhodnuím ze dne 23. ledna 1922 usnesení to změnil a námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl, a to v podstatě z důvodu, že služební poměr, jehož veřejnoprávnost se nepopírá, byl tu pouze pohnutkou, aby stát dopravy se podjal a aby ji podniknul na vlastní náklad, že však stát nevykonával tu žádné právo výsostní a také ne závazky nebo práva z poměru služebního, jakož také ani žalobci nemusili toho způsobu stěhování použíti, dále, že naopak dobrovolnou nabídkou státu a dobrovolnou přihláškou žalobců, kterou nabídku tu přijali, vznikl soukromoprávní poměr smluvní, smlouva dopravní, a o nárocích na náhradu škody z poměru takového že rozhodovati povolán jest jediné soud; při tom že nevadí, že nabídka stala se veřejnou vyhláškou, neboť smluvní oferty mohou se i tak díti (§ 860 o. z. o.), dále že nevadí, že doprava byla bezplatná, neboť úplatnost není podmínkou soukromoprávních smluv a i z neúplatných takových smluv může vznikati závazek k náhradě škody; že tedy vznikl toliko oboustranně dobrovolný poměr, kde stát zavázal se žalobcům dopraviti věci z jednoho místa na druhé, žalobci tu vystupovali jako osoby soukromé, a že tedy nelze mluviti o úpravě služebního poměru prvžalujícího ke státu, nýbrž toliko o výhodě jemu a jeho manželce z toho důvodu poskytnuté.
Na dovolací rekurs žalované strany bylo toto usnesení rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 21. března 1922 potvrzeno, a to z důvodu, že v § 1338 o. z. o. stanovena zásada, že nároky na náhradu škody dlužno jako každé jiné právo soukromé uplatňovati zpravidla u řádného soudce, že tedy výjimku lze připustiti jenom potud, pokud jde o nárok na náhradu škody způsobené u výkonu výsostných práv státu, tedy v poměru jednotlivce k státu jako svazu veřejnoprávnímu, nebo ve veřejnoprávním poměru služebním, že však, jak již vrchní soud dovodil, o takový případ nejde, že tedy zůstává to při pravidle § 1338 o. z. o., při čemž otázkou, jaký je to soukromoprávní důvod, na němž právní poměr se zakládá, zda zejména je to smlouva dopravní, netřeba se zatím zabývati, že stačí, že nejde o poměr veřejnoprávní. Tím patrně chtělo býti řečeno, že netřeba zatím rozhodovati, o jaký druh smlouvy soukromoprávní jde, o čemž vyslovily se pak důvody rozsudku níže citovaného.
Projednav potom věc, rozhodl procesní soud rozsudkem mezitímním ze dne 4. dubna 1923, že žalobní nárok není důvodem svým po právu, a rozsudek ten byl dne 7. června 1923 potvrzen.
Rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 18. února 1924 byly vsak tyto rozsudky nižších stolic změněny a žalobní nárok uznán důvodem svým po právu. Z důvodů dužno vyjmouti, co k naší otázce se vztahuje, že vyhláškou MNO a přihláškou žalobce na základě ní učiněnou, jakož i odevzdáním a přijetím věcí k dopravě došlo k soukromoprávní smlouvě, jež se kvalifikuje jako smlouva mandátní a schovací.
Na to procesní soud ustanovil rok k jednání o výši škody.
II. Když procesní soud, jak pod I. vylíčeno, odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva, podal prvžalující Ant. F. odvolávaje se na odmítnutí to, skrze finanční prokuraturu žádost za poskytnutí náhrady v cestě administrativní k min. veř. prací, které vyžádavši si míněni min. fin. výnosem ze dne 24. dubna 1923 prohlašujíc, že se považuje za kompetentní k rozhodnutí cestou administrativní, žádosti té nevyhovělo.
Důvody, týkajíce se jen věci samé zde, kde jde toliko o otázku příslušnosti, nemají významu.
Totéž ministerstvo výnosem z 25. května 1923 zamítlo i rozklad Ant. F. proti hořejšímu rozhodnutí podaný.
III. Po doručeni rozsudku nejvyššího soudu shora pod I. na konci zmíněného podalo min. veř. prací dne 25. června 1924 konfliktnímu senátu návrh na řešení kladného kompetenčního konfliktu, který vznikl dle dějů pod I. a II. vylíčených mezi ním a řádnými soudy, a záda, aby uznáno bylo, že rozhodování v této věci přísluší jemu a nikoli soudu. Jako důvod uvádí pouze, že jde o nárok z titulu veřejnoprávního.
Zemský civilní soud v Praze jednání o výši škody následkem tohoto konfliktiního návrhu přerušil.
K příslušnému vyzvání vyjádřili se:
Zemský civilní soud v Praze, aby důvody jeho usnesení shora pod I. citované ze dne 9. prosince 1921 pokládány byly za projev ve smyslu § 6 zákona o konfliktním senátě;
Antonín a Marie F.,, že jde o poměr soukromoprávní, protože stát je nemohl nutiti, aby jeho soukromých dopravních) služeb použili, a kdyby je byli odmítli a dali se stěhovati soukromou dopravní firmou, nebylo by to kolidovalo s veřeíjnopráívním postavením prvžalujíciho jako vojáka, a poukazují tito účastníci dále na právní moc rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 21. března 1922 o přípustnosti pořadu práva a na § 12 zákona o řízení před býv. říšským soudem ze dne 18. dubna 1869 č. 44 ř. z.
1. Již z úředního počinu a tím více vzhledem k tomuto projevu dlužno nejprve zodpověděti si předběžnou otázku, zda a jaký vliv to má na osud návrhu na řešení kompetenčního konfliktu, že — nehledě k pravomoci soudního rozhodnutí, uznávajícího kompetenci řádných soudů, pravomoci to, které se projev F. dovolává, jež však je tu bezvýznamná — jest zde pravomocné rozhodnutí ve věci samé t. j. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 18. února 1924, jímž nárok, o nějž jde, uznán důvodem svým po právu, a že jest už nenaříkatelným také rozhodnuti min. veř. prací shora pod II. uvedené ze dne 24. dubna. 1923, jímž nárok Ant. F. naopak zamítnut. V §§ 12 a 13 (41) cit. zákona bylo učiněno preventivní opatření, aby nedošlo k nežádoucímu výsledku, že by rozhodován byl kompetenční konflikt, i když už soud pravoplatně rozhodl ve věci samé, pokud se týče že by došlo k platnému rozhodnutí u úřadu správního i u soudu v jedné a téže věci. Byl-li výrok soudu ve věci samé pravoplatným, tož byl nedotknutelným, nemohl proto více konflikt kompetenční úřadem správním s účinkem býti vznesen, a nemohl výrok ten býti odklizen, leda nejvyšším soudem samým (Pražák, Spory o příslušnost I. 1883 str. 59—61, zvláště pak 67—74), jak to v jisté míře dle § 42 jur. normy možno i dle platného práva.
Náš platný zákon však takového opatření nemá, může tedy dojíti k tomu, že tu bude u věci samé pravoplatný výrok soudu, a třeba i pravoplatný výrok úřadu správního, oba třeba sobě navzájem odporující, a že bude přes to vznesen kompetenční konflikt, jak tomu právě i v daném případě. Tu nastává otázka, když konfliktní senát rozhoduje toliko o příslušnosti, ale není povolán vyslovovati účinky a konsekvence svého výroku, zejména také co se týče pravoplatných nálezů ať soudních, ať správních, a nemůže zařizovati jich odklizení, zda potom sluší za to míti, že odlizení pravomocného nálezu vyneseného ve věci samé instancí dle jeho rozhodnuti nepříslušnou nastává ipso jure, či nenastávali a nález ten tedy ve své pravoplatnosti setrvává, zda spíše věcné rozrozhodnutí o návrhu na řešení kompetenčního konfliktu jako bezpředmětného nemá odpadnouti.
Než i kdyby se za to mělo, že konfliktní senát účinky svého rozhodnutí uvažovati a dle výsledku své rozhodnutí zaříditi má, tož přece v daném případě tyto otázky řešiti netřeba, protože věc prese vše má se tak, že rozhodnutí jeho nebude bezvýznamné, i když by se za to mělo, že pravoplatné rozhodnutí ve věci samé nelze jím za odklizené považovati. Neboť dle děje I. jest tu posud soudní rozsudek mezitímní, uznávající nárok žalobní posud jen dle jeho důvodu po právu, nestanovící však jeho výši, takže není exekuce schopný: byla-li by tedy konfliktním senátem řádným soudům příslušnost oduznána, mělo by to aspoň ten účinek, že soudové ti nemohli by ve věci dále jednati a k exekvovatelnému rozsudku to dovésti, k čemuž odkázati dlužno na děj III. shora, dle něhož procesní soud jednání to až do rozhodnutí konfliktu přerušil. S druhé strany pak rozhodnutí min. veř. prací, jsouc zamítavé, neni rovněž exekuce schopné, takže, kdyby příslušnost byla přiznána řádným soudům, nedojde k žádné praktické kolisi, ať už by pak konečný rozsudek soudní zněl jakkoli.
Dlužno tedy bez dalšího konflikt řešiti.
2. Ve věci samé namanuje se otázka dvojí:
a) jde-li o poměr a nárok soukromoprávní, a nastává-Ii tedy příslušnost soudů řádných již dle § 1 jur. normy, a pakli ne a jde tedy
b) o nárok veřejnoprávní, zda nenastává příslušnost pražského zemskéhu soudu dle zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 4 Sb.
Ad a) Konfliktní senát přisvědčuje k této otázce, neboť jde skutečně, jak již obě vyšší soudní stolice správně vystihly, o smlouvu čiře soukromoprávní (§ 861 o. z. o.), aniž třeba určovati druh její — zda je to smlouva mandátní neb schovací nebo smlouva o dílo dle § 1152 o. z. o. bezúplatná.
Stát převzal — to bylo předmětem smlouvy — bezplatnou dopravu soukromých svršků žalobců; učinil jim nabídku a oni ji přijali. Ani stát nebyl k tomuto dobrodiní povinen (a sice vůbec ne, neřku-li z nějakého důvodu veřejnoprávního, najmě tedy z důvodu služebního poměru prvžalujíciho jako vojenské osoby, čili ze svého vrchnostenského postavení), ani oni nebyli je nuceni přijmouti. To vše jasně plyne z obsahu nabídky samé, jak shora ad I. reprodukován. Jestliže však stát zůstavil to žalobcům na vůli, chtějí-li dobrodiní toho použíti čili nic, plyne z toho nepochybně, že neučinil nabídku a nepřevzal tedy závazek v zájmu vlastním, tedy v nějakém zájmu veřejném, nýbrž že tak učinil čistě v soukromém zájmu žalobců.
Potud tedy věc nemá na sobě nic veřejnoprávního a zbývá jen otázka, jaký účinek má na ni služební poměr prvžalujíciho jako vojenské osoby. Skutečně nemá tento poměr s věcí žádné jiné souvislosti než té, že byl státu pouze pohnutkou, aby jim dobrodiní bezplatné dopravy (dar) nabídl. Ale pohnutka naprosto neurčuje smlouvu, není žádnou známkou její a netvoří její povahu, neboť nemusí dojíti ve smlouvě výrazu (§ 901 o. z. o.) a vůbec nemusí býti známa, druhé straně na vědomí dána, Abstrahujeme-li však od této pohnutky, jež tedy vůbec nemá právního významu, pak nezbývá u naší smlouvy vůbec žádného vztahu k služebnímu poměru prvžalujíciho a jest smlouva oproštěna vůbec všeho veřejnoprávního živlu.
Pohnutce rovná se v tom účel (§ 901 o. z. o.) a tu máme v praktickém životě celou řadu obdob. Najme-li stát na př. za skladiště vojenské nebo celní nebo za kasárny cizí budovu, nebo za vojenské cvičiště cizí pozemek a pod., děje se smlouva ta k účelům státním a tudíž veřejným, nicméně neztrácí tím nijak povahu smlouvy soukromoprávní, pročež spory o platnost nebo zrušení takových smluv a o plnění z nich na př. placení nájemného bez závady rozhodují soudové.
Doložiti dlužno, že služební poměr prvžalujíciho jako vojenské osoby měl jen za následek, že osoba jeho podléhala disposiční moci státu, takže stát oprávněn byl svými příslušnými orgány zařaditi jej do toho kterého vojenského transportu. Ale zde nešlo o osobu jeho, nýbrž o svršky jeho a jeho manželky, čili jak se v nabídce státu praví, o jejích »mobilní majetek«, nad nímž stá+u ze služebního poměru žádná disposice nepřísluší, pročež ji také ponechal úplně jim, služby své jim jen nabízeje, ale nevnucuje.
Teprve kdyby tu byl ze služebních ohledů vydaný příkaz, který by zakládal povinnost prvžalujíciho, mohla by o veřejnoprávním poměru býti řeč.
Z těch všech důvodů není případno, čím se ve správních spisech vyvrací přípustnost pořadu práva, vývody to, jež sice odpůrcům sděleny nebyly, k nimž však přes to, aby věc úplně vyčerpána byla, přihlédnouti sluší. Praví se tam, že státní správa provádějíc jako zaměstnavatel stěhovací akci bez zákonné povinnosti, nečinila tak zajisté jako soukromá právnická osoba, nýbrž z důvodu veřejného zájmu, aby osoby vojenské k pohotovosti pro obranu vlasti určené byly s rodinami soustředěny na území republiky a jednala prý tudíž jako vykonavatel práva výsostního. Toto stanovisko úplně padá už tím, že účastnk nebyl k transportu tomu vůbec nucen, že nabídku remusil přijmouti, a že se transport netýkal jeho osoby, nýbrž jen svršků, čímž vyvráceno je, že stát jednal v zájmu obrany vlasti.
V týchž spisech dále se provádí, že soudy při svém názoru, že pořad práva přípustný jest, mohly by judikovati také o jiných výhodách státem zaměstnancům jeho dobrovolně poskytovaných, které dle platné praxe spadají do kompetence správní, jako odměny a výhody slovenské a pod., čemuž služební poměr k státu jako veřejnoprávní, odporuje. Na to odvětiti dlužno, že sice dle vvslovného předpisu dekretu dvoř. kanceláře ze dne 16. srpna 1841 č. 555 sb. z. s. nároky zaměstnanců státních na stát (tak jako i opačné nároky státu na ně), pokud pouze ze služebního poměru se odvozují, pořadem správním vyřizovány býti mají, že však tu o takový nárok ze služebního poměru, jakými arci jsou zmíněné odměny a výhody slovenské, naprosto nejde, nýbrž o nárok na náhradu škody způsobené ztrátou věci při dopravě, kterou stát na sebe vzal, nejsa k ní ze služebního poměru povinen.
Co konečně uvádí první soudní stolice, že bude dlužno řešiti otázku, z,da a jaká náhrada bude docílena u jugoslávských úřadů za věci při revisi v Bosenském Brodě ztracené, tož otázka ta nemá s věcí co činiti,, netýkajíc se poměru mezi žalobci a žalovaným státem, o nějž tu jediné jde, nýbrž poměru tohoto k státu S. H. S.
Tím jsou všecky námitky proti thesi a) vyráceny, otázka b) následkem toho vůbec odpadá, i bylo proto tak uznati, jak se stalo.
Další výrok spočívá na negativním obsahu § 6 zákona č. 3/18, jenž nároku na přisouzení útrat nezná.

Citace:

Dodatek II.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1149-1160.