NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Dodatek II.:

Rozsudky a usnesení
senátu pro řešení konfliktů kompetenčních
(č. XLV. - L.) XLV. Záporný kompetenčný komflikt, ktorý vznikol mezdi sedriou v Banskej Bystrici resp. súdnou tabulou v Bratislave so strany jednej a okresným úradem v Turč. Sv. Martine resp. služným úradom v Turč. Sv. Martine so strany druhej vo veci navrhovateľov o zaplatenie 23856 Kč odškodného s prísl.
(Rozsudok zo dňa 20. decembra 1926 č. 386.)
Výrok: Rozhodovať o nároku Jána L. a jeho manželky r. Idy Sch. proti Imrichovi K. a spol. na náhradu škody, udajne vzniklej protizákonným pokračovaním posledne menovaných ako členov býv. bytovej komisie v Turč. Sv. Martine pri odstránení Jána L. a jeho manželky z bytu ... v Turč. Sv. Martine ..., vecne príslušné sú riadne súdy.
Dôvody: I. Ján L. a jeho manželka, bydliaci v Lubici, podali dňa 28. septembra 1923 u sedrie v Banskej Bystrici pod č. ... žalobu proti vdove Anne M. r. K., Imrichovi K., Robertovi M., Pavlovi Š. a Jurajovi Ď., bydliacim v Turč. Sv. Martine o zaplatenie 23856 Kč s prísl. titulom náhrady škody na tom podklade, že ich prvožalovaná pomocou tehdajšej bytovej komisie protizákonným násilným zpôsobom z bytu vyhodila, tým zpôsobila im škodu, za ktorú zodpovední sú s prvou žalovanou solidárne ostatní žalovaní ako členovia řečenej bytovej komisie, poneváč pokračovanie tejto bytovej komisie bolo najvyšším správnym súdom v Prahe ako protizákonné zrušené a žalujúce strany bytovú komisiu počas celého pokračovania na protizákonnosť upozorňovaly a za následky jej členov osobne zodpovednými činily.
Sedria v Banskej Bystrici tuto žalobu — pokiaľ bola vznesená mimo vdovu Annu M. proti ostatným žalovaným— usnesením (»výrokom«) z 2. októbra 1923 č. ... odmietla podľa §§ 141 a 180 č. 1 zák. čl. I : 1911 z dôvodu neprípustnosti poradu práva.
Súdna tabula v Bratislave rekurs žalujúcich strán, podaný proti tomuto sedriálnemu usneseniu, zamietla usnesením z 18. februára 1924 č. ...
II. Na to Ján L. a jeho manželka podali dňa 20. marca 1924 u okresného úradu v Turč. Sv. Martine pod č. ... proti Imrichovi K., Robertovi M.. Pavlovi Š. a Jurajovi Ď. žalobu (pomenujúc ju v zátvorke »ponosou«) stejného obsahu.
Okresný úrad v Turč. Sv. Martine »konečným uzavretím« z 21. marca 1924 č. ... poprel svoju príslušnosť v rečenej veci a žalujúce strany upravil na riadny porad práva (»na riadnu súdnu cestu«) hlavne z toho dôvodu, že v žalobe ide o odškodné, tedy o civilnú pohľadávku, o ktorej rozhodnúť náleží riadnym súdom.
Župný úrad v Turč. Sv. Martine rozhodnutím z 9. apríla 1924 č. .. odvolaniu Jána L. a jeho manželky, podanému proti spomenutému rozhodnutiu okresného úradu v Turč. Sv. Martine, nevyhovel a napadnuté rozhodnutie potvrdil v podstate z dôvodov v ňom uvedených. Minister s plnou mocou pre správu Slovenska rozhodnutím zo 7. júna 1925 č. ... odmietol ako neprípustné odvolanie Jána L. a jeho manželky, podané proti citovanému rozhodnutiu župného úradu v Turč. Sv. Martine, a nariadil iba jeho opravu čo do poučenia strán o opravných prostriedkoch a znovu doručenie takto opraveného rozhodnutia stranám.
III. Ján L. a jeho manželka učinili na to dňa 10. októbra 1925 u predsedu senátu pre riešenie konfliktov kompetenčných návrh na riešenie kompetenčného konfliktu záporného, ktorý — podľa stavu vecí, vylíčeného hore pod I., II. — vznikol medzi riadnými súdmi so strany jednej a úradmi správnými so strany druhej, kedže otázka príslušnosti (vecnej) v predpísanom instančnom postupe poslednými prípustnými stolicami bola poprená.
IV. K výzve predsedu senátu pre riešenie konfliktov kompetenčných župný úrad v Turč. Sv. Martine dňa 6. novembra 1925 učinil prejav, že zabranie bytu Jána L. a jeho manželky stalo sa bytovou komisiou podľa zákona č. 592/1919 Sb. a preto rozhodnúť o nároku na náhradu škody, spôsobenej týmto zabráním bytu, povolaný je riadny súd v smysle § 27 (4) cit. zák.; súdna tabula v Bratislave však dňa 11. novembra 1925 prehlásila, že svoje usnesenie č. ... založila na rozsudok najvyššieho súdu č. Rv III. 127/1921.
Zúčastnené strany projavu neučinily.
Majetkoprávny nárok na náhradu škody odvozujú Ján L. a jeho manželka vo svojej žalobe (»ponose«) proti Imrichovi K., Robertovi M., Pavlovi S. a Jurajovi Ď. ako členom bývalej bytovej komisie v Turč. Sv. Martine z ich nezákonného pokračovania pri zabraní bytu, tedy z konania, ktoré sa malo diať podľa ustanovení zákona z 30. októbra 1919 č. 592 Sb. Právným dôvodom rečeného nároku je tedy nezákonnosť pokračovania členov bytovej komisie turč. sv. martinskej, ktorá ako orgán obce — na ktorú prenesená bola alebo mohla byť určitá pôsobnosť (úkony pri zaberaní bytov obcami, tedy úkony verejnej správy) podľa zákona z 30. októbra 1919 č. 592 Sb. — považovaná má byť za orgán správny (administrativny).
Podľa práva, platného na Slovensku, obecným právnym pravidlom je, že všetky majetkoprávne rozopry patria do oboru pôsobnosti riadnych súdov, vyjmúc tie, ktoré sú osobitnými právnymi pravidlami odkázané do oboru pôsobnosti správnych úradov alebo výnimečných súdov.
Z tohoto plynie, že i v tom prípade, keď by sa nehľadelo na ustanovenie § 27 (4) zákona z 30. októbra 1919 č. 592, podľa ktorého o všetkých právnych nárokoch majetkových, ktoré vzniknú výkonom rečeného zákona, rozhodujú — vynímajúc ustanovenia o výške náhrady podľa § 12 — riadne súdy, o žalobnom nároku na náhradu škody, tedy o nároku majetkoprávnom rozhodovať povolané sú riadne súdy, keďže nieť zákonného ustanovenia, ktoré by odkazovalo do oboru pôsobnosti úradov správnych alebo súdov výnimečných riešenie rozoprí, ktorých predmetom je náhrada škody, spôsobenej jednotlivcom obecnými orgánami v ich úradnom konaní, opačnom: z citovaného ustanovenia zákona č. 592/1919 vyvodzovať treba, že rozhodovať o nároku, akým je nárok, o ktorý tu ide, zákonem výslovne je prikázané súdom riadným. XLVI. Záporný kompetenční konflikt udánlivě vzniklý mezi sedrií v Levoči jako soudem mladistvých se strany jedné a okresním úřadem v Gelnici se strany druhé v trestní věci proti Josefu H. pro poškození cizího lesního majetku.
(Usnesení ze dne 20. prosince 1926 č. 392.)
Výrok: Návrhy se jako nepřípustné zamítají.
Důvody: Hajný správního okresu v Gelnici Josef O. přistihl dne 22. června 1924 v tříroční smrkové mladině v lese K. jakéhosi Josefa H. při pasení 4 kusů hovězího dobytka a učinil o tom oznámení správě tohoto lesního okresu, jako své nadřízené vrchnosti.
Lesní správa pak zjistivši, že pasením způsobená škoda činí 120 Kč, odstoupila oznámení okresnímu soudu v Gelnici, který nařídil ve věci hlavní přelíčení na den 23. července 1924, ke kterému obeslal Josefa H. jako obžalovaného a hajného Josefa O. jako svědka.
Obžalovaný se zodpovídal v ten smysl, že 21. června 1924 pásl hovězí dobytek na dovoleném místě, předvečer že se mu 3 krávy s teletem ztratily a v domnění, že dobytek se mu domů vrátí, odešel. Poněvadž se však dobytek nevrátil, šel druhého dne časně z rána jej hledati a našel jej v urbárském lese K., kde ho hajný přistihl.
Hajný Josef O. udal, že konaje noční službu, přistihl dne 22. června 1924 asi o 2. hodině ranní ve zmíněném lese 3 krávy s teletem a poněvadž na blízku nikoho neviděl, a sám dobytek, aby se na neschůdných cestách nepoškodil, hnáti nemohl, čekal až přijde pasák, který se asi o 4. hodině ranní objevil v osobě obžalovaného Josefa H.
Jednající soudce zjistil, že Josef H. se narodil dne 19. března 1907, že tedy v čas spáchání činu nebyl ještě 18 roků stár, že proto také věc nemůže se projednávati před okresním jako řádným trestním soudem, nýbrž výlučně jen před soudem mladistvých a proto postoupil věc sedrii v Levoči jako příslušnému soudu mladistvých.
Ten na návrh státního zastupitelství usnesením ze dne 2. října 1924 č. ... postoupil spisy okresnímu úřadu v Gelnici k projednání jako přestupek dle § 100 zák. čl. XXXI z r. 1879 spadající do oboru působnosti úřadů administrativních.
Okresní úřad v Gelnici však výrokem ze dne 18. října 1924 přes shora zmíněné usnesení sedrie znovu odstoupil spisy v této věci okresnímu soudu v Gelnici tvrdě, že tu jde o přečin dle § 69 bod b) zák. čl. XXXI z r. 1878, tedy o čin, který nespadá do oboru působnosti úřadů administrativních, nýbrž do oboru působnosti soudu.
Okresní soud vrátil však usnesením ze dne 6. prosince 1924 spisy okresnímu úřadu v Gelnici s vyjádřením, že není v této věci příslušným vzhledem k tomu, že obviněný nemá 18 roků.
Županský úřad v Košicích byl názoru, že stanovisko okresního úřadu je správné a proto obrátil se dne 17. února 1925 na hlavní státní zastupitelství v Košicích, aby bylo státní zastupitelství v Levoči poukázáno, aby zavedlo ve věci pravidelné řízení, avšak ani hlavní státní zastupitelství nevidělo v činu obžalovaného čin trestný dle zákonů trestních.
Ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska shledávajíc názor obou úřadů administrativních nižšího stupně správným, předložilo spisy senátu pro řešení konfliktů kompetenčních v mínění, že se jedná o negativní kompetenční konflikt.
Návrh na řešení tohoto negativního konfliktu kompetenčního učinila však i sedrie v Levoči podáním ze dne 15. února 1926.
Senát pro řešení konfliktů kompetenčních při řešení případu toho dospěl k tomuto závěru:
Podle § 4, odst. 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. negativní kompetenční konflikt, o jaký dle názoru úřadu v tomto případě jde, předpokládá, že popřena byla příslušnost v jedné a téže věci jak řádným soudem, tak i úřadem správním, jestliže tedy jak soud, tak úřad správní na otázku své příslušnosti odpověděly záporně. Tomu však v tomto případě tak nebylo.
Z vylíčeného děje jde na jevo, že sedrie v Levoči usnesením ze dne 2. října 1924 postoupila spisy okresnímu úřadu v Gelnici poukazem na to, že v daném případě jde pouze o přestupek dle § 100 zák. čl. XXXI z r. 1879, tedy o čin spadající do oboru působnosti úřadů správních.
Tím dala však sedrie zřejmě na jevo, že neshledala v činu obviněnému za vinu kladeném žádných známek skutkové podstaty deliktu podřaděného judikatuře soudů.
Ve své podstatě jest tedy zmíněný soudní výrok výrokem meritorním, kterým se vyslovuje, že obžalovaný, pokud by měl býti stíhán pro delikt podřaděný judikatuře řádných soudů, se takového deliktu vůbec nedopustil, poněvadž jeho jednání neobsahuje takových známek, jichž souhrn by tvořil skutkovou podstatu činu, který zákony trestní prohlašují za čin trestný. Z toho však logicky vyplývá, že výrok soudu, dle kterého se obviněný nedopustil žádného činu trestného dle zákonů trestních, rovná se výroku osvobozujícímu.
Otázka skutkové podstaty, kterou soud přezkoumal, a na níž svůj výrok založil, není však totožnou s otázkou příslušnosti, neboť prvá jest otázkou práva materielního a druhá však čistě práva procesuálního.
Věc stane se však ještě patrnější, uváží-li se, že v případě, že by bylo zavedeno ve věci řízení trestní a došlo k vynesení rozsudku, nesprostil by soud obžalovaného pro svou nepříslušnost, nýbrž proto, že čin, který je předmětem obžaloby, nemá zákonem předpokládaných známek trestného činu, stihatelného soudem, a že tedy není činem trestním dle zákona trestního a tvořícím základ judikující činnosti řádného soudu (§ 326 bod 1 n. tr. ř.).
Nešlo dle toho tedy v daném případě o popření příslušnosti se strany soudu, nýbrž o meritorní rozhodnutí ve věci samé a v postoupení spisu úřadu správnímu nelze spatřovati nic jiného, nežli opatření, aby když není tu skutkové podstaty činu trestného dle zákonů trestních, správní úřad uvažoval, nejde-li o čin, jehož stíhání přísluší úřadům správním a podrobil čin ten své vlastní judikující činnosti.
Správní úřad může při tom sice skutkovou podstatu činu toho samostatně posuzovati, ale není přípustné, aby opětně se vracel k otázce, která byla soudem v jeho vlastní kompetenci náležitě a tím i pro úřad správní závazně již vyřešena. Ve zmíněném usnesení sedrie nelze proto shledávati negativní rozhodnutí o příslušnosti řádných soudů a proto není tu ani negativního kompetenčního konfliktu, o němž by bylo konfliktnímu senátu rozhodovati.
Okolnost, že okresní úřad v Gelnici ještě po zmíněném usnesení sedrie v Levoči znovu spisy okresnímu soudu v Gelnici postoupil a tento poukazem na to, že není příslušným k projednávání věci mladistvých provinilců spisy okresnímu úřadu vrátil, při posuzování otázky, jedná-li se v daném případě o negativní kompetenční konflikt, vůbec na váhu nepadá, neboť tímto výrokem kompetence řádných soudů vůbec ani popřena nebyla, nýbrž bylo poukázáno jen na případnou kompetenci soudu jiného.
Byla tedy tato věc neprávem vznesena před konfliktní senát, pročež bylo návrhy dle § 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 čís. 3 Sb. jako nepřípustné zamítnouti.
XLVII. Domnělý kompetenční konflikt mezi nejvyšším správním soudem v Praze a vrchním důchodkovým soudem pro Čechy v Praze stran projednání věci Jindřicha B.
(Usnesení ze dne 20. prosince 1926 č. 406).
Výrok: Návrh se zamítá.
Důvody: Na žádost okresního finančního ředitelství v Liberci ze dne 20. června 1925 povolil okresní soud ve Varnsdorfu usnesením ze dne 3. července 1925 na nemovitosti Jindřicha B. ve Varnsdorfu záznam práva zástavního k zajištění pohledávky finančního eráru na důchodkovou pokutu až do výše 30000 Kč.
Návrh Jindřicha B., podaný dne 22. července 1925 u okresního finančního ředitelství v Liberci a žádající, aby záznam práva zástavního byl úřadem, jenž si záznam vymohl, jako nezákonný zrušen, protože prý nejde o důchodkové trestní řízení a »důchodkový trest«, zamítl okresní soud důchodkový v Liberci usnesením ze dne 7. září 1925.
Rekursu Jindřicha B., podanému do tohoto usnesení dne 18. září 1925 u okresního soudu důchodkového v Liberci, vrchní důchodkový soud v Praze rozhodnutím ze dne 30. prosince 1925 nevyhověl a potvrdil v odpor vzaté usnesení.
Do tohoto rozhodnutí podal Jindřich B. stížnost u nejvyššího správního soudu v Praze, kterou tento usnesením ze dne 10. února 1926 č. j. 2235/1920 z toho důvodu odmítl, že nejvyšší správní soud jest povolán rozhodovati pouze o stížnostech do rozhodnutí neb opatření úřadů správních, kdežto důchodkové soudy nelze pokládati za úřady správní ve smyslu § 2. zák. o správním soudu.
Nyní domáhá se Jindřich B. rozhodnutí senátu pro řešení kompetenčních konfliktů o domnělém kompetenčním sporu mezi důchodkovými soudy se strany jedné a správními úřady se strany druhé, zastávaje názor, že jeho věc nenáleží před důchodkové soudy, nýbrž před úřady správní, že důchodkové soudy jen neprávem se této věci ujaly a neprávem oděly rozhodnutí správního úřadu ve formu rozhodnutí důchodkového soudu a že prý usnesení nejvyššího správního soudu ze dne 10. února 1926 č. j. 2235/26 uznalo příslušnost důchodkových soudů. Již z tohoto děje jest zřejmo, že nejde tu o nějaký kompetenční konflikt mezi řádnými soudy se strany jedné a správními úřady se strany druhé neb o kompetenční konflikt mezi nejvyšším správním soudem se strany jedné a řádným soudem se strany druhé, a to ani o záporný, ani o kladný konflikt, který by bylo řešiti podle §§ 3 a 4 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. Vždyť st-1 sám praví, že důchodkové soudy svoji kompetenci vyslovily a že správní úřady přikázáním této věci důchodkovému soudu svoji příslušnost popřely. Z toho jde, že není tu žádného sporu o příslušnost, o němž by bylo konfliktnímu senátu rozhodovati, nehledíc ani k tomu, že důchodkový soud není »řádným soudem« po rozumu § 3 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. a § 1 jur.
normy ze dne 1. srpna 1895 č. 111 ř. z.
Kdyby o nějakém konfliktu mohla býti řeč, byl by to konflikt mezi názorem st-lovým a názorem důchodkových soudů, k jehož řešení však konfliktní senát podle zákona povolán není. Rovněž není jeho úkolem, aby předzkoumával odmítací usnesení nejvyššího správního soudu, jakoby by byl nějakou jemu nadřízenou instancí.
Bylo tedy pro nedostatek zákonných podmínek pro rozhodování konfliktního senátu návrh Jindřicha B. podle § 6 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jako nepřípustný zamítnouti.
XLVIII. Domnělý kompetenční konflikt mezi obchodním soudem a vrchním zemským soudem v Praze se strany jedné a ministerstvem financí a československým súčtovacím úřadem se strany druhé ve příčině příslušnosti k rozhodování o pohledávce 15000 Kč firmy P. v Čáslavi proti živnostenské bance v Praze.
Výrok: Návrh se zamítá.
Důvody: Firma E. ve Vídni oznámila Živnostenské bance v Praze dopisem ze dne 22. listopadu 1918, že jí zaslala částku 21398 K 78 h pro účet firmy P. a B. v Čáslavi; Živnostenské bance tento peníz ve skutečnosti zaslán nebyl, ale bylo jí dne 26. listopadu 1918 avisováno poštovní spořitelnou ve Vídni dojití částky 15000 K od firmy E. ve Vídni bez udání, pro koho a k jakému účelu byla tato částka složena; Živnostenská banka zapsala proto tento peníz na účet firmy E. ve Vídni a dotázala se této firmy dopisem ze dne 30. listopadu 1918, zda má tuto částku pokládati za splátku na asisovaných 21398 K 78 h a připsati ji k dobru firmě P. a B. v Čáslavi, či jde-li o zvláštní poukaz a jak s ním naložiti; dopisem ze dne 20. března 1919, došlým dne 24. března 1919, oznámila firma E. Živnostenské bance, že částka 15000 K byla určena pro firmu P. v Čáslavi a že žádá, by tohoto peníze podle toho bylo použito a o tom firma P. byla zpravena: Živnostenská banka tak neučinila, odvolavši se v dopise ze dne 10. dubna 1919 na předpisy finanční správy, podle nichž prý dotčená částka na konto firmy P. v Čáslavi převedena býti nemůže.
Žalobou podanou dne 26. října 1925 u obchodního soudu v Praze domáhala se firma P. v Čáslavi na Živnostenské bance zaplacení 15000 Kč s přísl., tvrdíc, že jako věřitelka firmy E. zaslala této firmě složenku Živnostenské banky se žádostí, aby svůj dluh zaplatila na šekové konto Živnostenské banky ve prospěch účtu firmy P., že firma E. poukázala částku 15000 K, že však Živnostenská banka přes to, že částku 15000 K obdržela, neprovedla tehdy ani nyní dobropisu ve prospěch žalující firmy.
Obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 1925 předem zavrhl námitku nepřípustnosti pořadu práva a ve věci žalobě vyhověl. Na odvolání žalované potvrdil vrchní zemský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. března 1926 jak usnesení o zavržení námitky nepřípustnosti pořadu práva, tak odsuzující rozsudek obchodního soudu ve věci samé. O dovolání žalované banky nebylo dosud u nejvyššího soudu rozhodnuto.
Výnosem ze dne 6. července 1922 nevyhovělo ministerstvo financí žádosti Živnostenské banky, aby jí byla povolena přeměna vkladu na úctě firmy E. v rakousko-uherských korunách na koruny československé, odůvodňujíc to tím, že podle stavu ze dne 26. února 1919 byla částka 15000 K připsána na účte firmy E. ve Vídni a že na tento účet jest použíti vládního nařízení ze dne 1. dubna 1919 č. 167 Sb. a § 6, odst. 2 zákona ze dne 10. dubna 1919 č. 187 Sb.
Československý zúčtovací ústav oznámil obchodnímu soudu v Praze dopisem ze dne 11. února 1926, že dle vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922 č. 265 Sb. přihlásila Živnostenská banka svůj dluh 15000 K vůči firmě E., a že i tato firma přihlásila u Rakouského zúčtovacího úřadu ve Vídni svoji pohledávku vůči Živnostenské bance a že dle § 7 cit. nař. rozhoduje Československý zúčtovací ústav o tom, podléhá-li pohledávka nebo dluh soupisu čili nic.
Živnostenská banka — tvrdíc, že jest tu kladný kompetenční konflikt mezi obchodním soudem v Praze a vrchním zemským soudem v Praze se strany jedné a mezi ministerstvem financí a československým zúčtovacím ústavem se strany druhé, ježto obě tyto strany prohlašují se za příslušné rozhodovati »o tomto sporném nároku« a odvolávajíc se na celou řadu valutových norem, které prý jí bránily, aby vyhověla příkazu firmy E. ze dne 20. března 1919 — žádá, aby senát pro řešení kompetenčních konfliktů rozhodl, který z obou úřadů, zda soud neb administrativní úřad, jest příslušným k rozhodování této sporné záležitosti.
Z tohoto děje je však již zjevno, že nejde tu o kladný kompetenční konflikt po rozumu § 4, odst. 2 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb., který nastane tehdy, jakmile si v téže záležitosti dva různé správní úřady nebo řádný soud s jedné a úřad správní nebo nejvyšší soud s druhé sírany příslušnost osobují.
Administrativní úřady neosobují si příslušnost k rozhodnutí sporu žalující strany firmy P. v Čáslavi proti žalované straně Živnostenské bance v Praze o zaplacení 150000 Kč s přísl. Rovněž tak neosobují si soudy příslušnosti k rozhodnutí otázky, podléhá-li pohledávka 15000 K firmy E. ve Vídni proti Živnostenské bance v Praze a dluh této vůči oné soupisu čili nic. Neběží o »tutéž záležitost«, nýbrž o dvě různé záležitosti a dvojí různý právní poměr, totiž o poměr tuzemské firmy P. k tuzemské Živnostenské bance a o poměr této banky k cizozemské firmě E.
Pokud by snad ve sporu zahájeném u obchodního soudu v Praze měly význam valutové normy jednak pro otázku přípustnosti pořadu práva, jednak pro rozhodnutí sporu ve věci hlavní — totiž pro rozhodnutí, zda žalovaná jest povinna zaplatiti žalobkyni zažalovanou pohledávku — šlo by jen o důvody rozhodovací, jichž přezkoumání nepřísluší konfliktnímu senátu, jako by byl nějakou jak soudům, tak správním úřadům nadřízenou stolicí.
Bylo tedy pro nedostatek zákonných podmínek pro rozhodování senátu pro řešení kompetenčních konfliktů návrh Živnostenské banky podle § 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jako nepřípustný zamítnouti.
XLIX. Kladný kompet. konflikt, který vzešel tím, že jak okresní soud ve Veselí n./L. odsoudil Jana R. pro rychlou jízdu jako řidiče motoru pro přestupek § 428 tr. zák. k peněžité pokutě 50 Kč, při nedobytnosti do vězení na trvání 24 hodin, tak i zemská správa politická vynesla pro stejný čin trestní nález a odsoudila jej k peněžité pokutě 100 Kč, při nedobytnosti k trestu vězení v trvání 7 dnů.
(Rozsudek ze dne 20. prosince 1926 č. 420.)
Výrok: Příslušný jest okresní soud ve Veselí n./L.
Důvody: Na četnické oznámení došlé okresnímu soudu ve Veselí n./L. dne 11. května 1925 zavedl tento soud trestní řízení proti Janu R., šoféru v Praze, pro přestupek § 428 tr. z., a uznal jej rozsudkem ze dne 29. července 1925 vinným tohoto přestupku, nabyv přesvědčení, že obžalovaný jako řidič automobilu jel nepřiměřenou rychlostí dne 26. dubna 1925 přes Veselí n./L., tudíž přes místo, kde se mnoho chodí, a odsoudil ho podmíněně k trestu shora uvedenému.
Na oznámení městského strážníka a po provedeném šetření uložila okresní správa politická v Třeboni nálezem ze dne 16. června 1925 témuž Janu R. pro přestupek § 46 min. nař. ze dne 28. dubna 1910 č. 81 ř. z. peněžitou pokutu částkou 100 Kč, vzavši za zjištěno, že jel dne 26. dubna 1925 obcí Veselí n./L. autem značnou rychlostí, Jan R. podal dne 24. června 1925 odvolání z tohoto nálezu a uvedl v něm, že pro týž čin bylo proti němu zavedeno trestní řízení pro přestupek § 428 tr. z., ale zemská správa politická nevyhověla výnosem ze dne 16. ledna 1926 odvolání, majíc za to, že skutková povaha přestupku jest zjištěna.
I tento nález je pravoplatný.
Jest jisto, že v obou případech jde o téhož obviněného jakož i o týž čin, jenž jednou byl uznán soudem jako přestupek § 428 tr. z., v druhém případě pak správním úřadem jako přestupek § 46 min. nař. č. 81 ř. z. z r. 1910. Osobují si tudíž příslušnost k téže věci řádný soud s jedné a správní úřad s druhé strany, a jest dána tím podstata kladného konfliktu kompetenčního podle § 4, odst. 2 zákona č. 3 Sb. z r. 1918.
O konfliktu prohlásilo se jedině ministerstvo spravedlnosti stotožnivši se s dobrým zdáním generální prokuratury, jež shledala rozsudek okresního soudu ve Veselí n./L. správným, a neuznala za hodno podati zmateční stížnost k zachování zákona.
Konfliktní senát uznává za příslušný řádný soud, v daném případě vzhledem k povaze a místu činu okresní soud ve Veselí n./L., v jehož okrsku byl spáchán přestupek.
Trestní zákon stihá v §§ 427 a 428 jako přestupek proti bezpečnosti těla neopatrnou, tudíž i rychlou jízdu ve městech a krajích silně obývaných, když s činem nebylo spojeno konkrétní nebezpečí pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí, neboť v tomto případě šlo by o přestupek podle § 431 tr. z., ovšem také trestní čin stihatelný řádným soudem. Došlo-li by k těžkému ublížení na těle nebo k usmrcení člověka, šlo by o přestupek případně přečin podle §§ 335 a 337 tr. z.
Ve všech těchto případech jest pod pojem jízdy zahrnouti také jízdu silostroji (automobily). Tak uznávala důsledně judikatura nejvyššího soudu vídeňského jako soudu kasačního, a tak uznává stále i judikatura nejvyššího soudu v Brně.
Na stavu věci vytvořeném trestním zákonem nebylo co do příslušnosti trestních soudů nic změněno ministerským nařízením č. 81 ř. z. z r. 1910. § 55 tohoto nařízení přikazuje k potrestání podle min. nař. z roku 1857 výslovně přestupky předpisů nařízení z roku 1910, pokud nespadají pod předpisy obecného zákona trestního. Přestupky nařízení toho nelze však rozuměti jedině nešetření předpisů uvedených v §§ 45 a 46, nýbrž nešetření všech ostatních předpisů, jichž jest celá řada počínajíc § 2 a končíc § 54.
§§ 45 a 46 jest však přiznati význam pro obor trestního práva v ten rozum, že podle nich jest posouditi, co jest rozuměti rychlou po případě neopatrnou jízdou silostroji, neboť jimi jsou dány řidiči po případě vlastníku automobilu směrnice, jak se má zachovati za určitých okolností při řízení stroje anebo při jízdě v něm. Nešetření těchto předpisů zakládá skutkovou povahu přestupků shora uvedených, neboť jeví se býti jednáním proti bezpečnosti tělesné. Řidič, jenž zachovává tyto předpisy, nemůže přijíti do rozporu s předpisy trestního zákona, pokud jest jím chráněna tělesná bezpečnost lidí.
Byla to tudíž jen zvláštní povaha vozidel, t. j. silostrojů, jež přivodila nutnost zvláštních předpisů pro jízdu jimi, čehož dříve nebylo třeba u vozidel, jenž měl trestní zákon původně na mysli. Tím nebylo však nic změněno na platnosti příslušných předpisů trestního zákona, nýbrž bylo jen blíže určeno, kdy jízda silostroji může se státi trestnou podle trestního zákona.
L. Záporný kompetenční konflikt mezi nejvyšším správním soudem v Praze s jedné a vrchním hornickým rozhodčím soudem v Praze s druhé strany co do příslušnosti k rozhodnutí o nároku závodní rady šachty Pavel II. v Horním Litvínově proti závodní správě téže šachty na přikázání kancelářské místnosti.
(Usnesení ze dne 20. prosince 1926 č. 421).
Výrok: Návrh se pro nepříslušnost zamítá.
Odůvodnění: a) Skutkový stav.
Jde o případ § 15, odst. 2. zák. o závodních a revírních radách při hornictví ze dne 25. února 1920 č. 144 Sb., dle něhož závodní správa povinna jest dáti závodní radě k disposici vhodnou kancelářskou místnost.
Věc se má dle obsahu předložených spisů takto:
Závodní rada šachty Pavel II. v Horním Litvínově žádala na závodní správě téže šachty, aby jí dala ve smyslu cit. předpisu k disposici vhodnou kancelářskou místnost. Žádosti této však závodní správa vyhověla jen potud, že jí dala k disposici kancelář šichtmistra pouze pro dobu jejích zasedání, neposkytla jí však místnost k stálému vedení jejího úřadu.
Na oznámení závodní rady vyzval revírní báňský úřad v Mostě výnosem ze dne 5. února 1923 závodní správu, aby závodní radě poskytla vhodnou místnost potřebnou k jejímu úřadování a aby splnění tohoto příkazů vykázala do 30 dnů.
Na odvolání závodní správy potvrdilo báňské hejtmanství v Praze rozhodnutím ze dne 9. května 1924 tento výnos. Toto rozhodnutí bylo však na stížnost těžařstva nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 1924 č. 21894/24 zrušeno pro nezákonnost, a to z důvodu, že báňské úřady ve věci té příslušny nejsou, nýbrž že věc náleží před orgány v citovaném zákoně k rozhodování sporů mezi závodní radou a závodní správou povolané, to jest tedy před revírní radu a hornické rozhodčí soudy.
Následkem toho předložila závodní rada spor tento k rozhodnutí revírní radě, která rozhodnutím ze dne 5. března 1925 závodní správě uložila, aby vhodnou a náležitě zařízenou kancelářskou místnost závodní radě k disposici dala.
Toto rozhodnutí bylo na odvolání závodní rady rozsudkem hornického rozhodčího soudu v Mostě ze dne 14. února 1925 potvrzeno.
Avšak tento rozsudek byl na další odvolání závodní správy rozhodnutím vrchního rozhodčího soudu hornického v Praze ze dne 30. prosince 1925 pro nepříslušnost revírní rady a hornického rozhodčího soudu zrušen s tím, že příslušný jsou naopak báňské úřady.
Je tu tedy záporný kompetenční konflikt.
Závodní rada podala návrh na jeho řešení, v němž hájí stanovisko nejvyššího správního soudu, že příslušny jsou revírní rada a hornické rozhodčí soudy.
b) Právní otázka.
Na prvém místě bylo se senátu zabývati námitkou, nejvyšším správním soudem v jeho projevu vznesenou, že nejde vůbec o konflikt mezi ním a vrchním rozhodčím soudem, ježto prý on nepopřel příslušnost svoji, naopak ji uznal a naříkané rozhodnutí pro nezákonnost zrušil, a že tedy konfliktní návrh tak, jak byl vznesen, jest nepřípustný.
Námitku tuto neuznal senát důvodnou.
Podle § 3 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jest zvláštní senát povolán rozhodovati o kompetenčních konfliktech mezi nejvyšším správním soudem se strany jedné a řádným soudem se strany druhé. Podle § 4 téhož zákona jest tu kompetenční konflikt záporný tehdy, byla-li otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu poslední přípustnou stolicí popřena.
Po názoru senátu jsou předpoklady posléze uvedené také v nálezu nejvyššího správního soudu splněny. Jest sice pravda, že vlastní kasační výrok tohoto nálezu popření příslušnosti nejvyššího správního soudu k přezkoumání rozhodnutí před ním napadeného neobsahuje, dlužno však přihlédnouti k tomu, že stížností do rozhodnutí toho podanou bylo na nejvyšším správním soudu žádáno zároveň přezkoumání meritorní otázky, tvořivší předmět rozhodování úřadů báňských. Tím, že nejvyšší správní soud popřel kompetenci úřadů těchto rozhodovati o meritu věci, popřel zároveň příslušnost svoji zabývati se tímto meritem. Obsahuje tudíž nález jeho, třebas to výslovně neprohlašoval, implicite i popření vlastní kompetence a dlužno proto uznati, že v návrhu na řešení kompetenčního konfliktu správně označen nejvyšší správní soud za zúčastněný na tomto konfliktu.
Přes to uznal se konfliktní senát nepříslušným z těchto důvodů:
Konfliktní senát jest příslušným dle § 3 konfl. zák. toliko pro spory o příslušnost mezi řádnými soudy s jedné a správními úřady neb nejvyšším správním soudem s druhé strany; rozhodčí soudy a najmě též rozhodčí soud hornický nejsou však řádnými soudy, neboť těmi jsou dle § 1 jur. nor. jen okresní, krajské, zemské a obchodní soudy, vrchní soudy a nejvyšší soud. Není tedy konfliktní senát pro tento spor o příslušnost vzniklý mezi nejvyšším správním soudem a vrchním rozhodčím soudem hornickým příslušným.
Bylo proto tak rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

Dodatek II.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 871-883.