Č. 611.

Radikované stížnosti: * Pro posouzení rozsahu reálních oprávnění živnostenských jest rozhodným právní stav v době vydání živnostenského řádu z r. 1859.
(Nález ze dne 7. prosince 1920 č. 12039.)
Věc: Vilemína Fróhlichová ve Znojmě proti bývalému c. k. ministerstvu obchodu ve Vídni stran rozsahu radikované živnosti hostinské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím vyslovilo bývalé ministerstvo obchodu ve Vídni, že s radikovanou hostinskou a výčepní živností čp. 15 ve Znojmě, Horní Předměstí, jest spojeno oprávnění k podávání kávy, čaje, čokolády, jiných teplých nápojů a občerstvení, avšak s tím omezením, že nápoje ty smějí býti podávány v rámci hostinské živnosti toliko hostům v hostinci bydlícím neb tam se stravujícím, tudíž s vyloučením oprávnění neobmezeného podávání uvedených nápojů a občerstvení a s vyloučením práva míti kulečník.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná směřuje proti obmezení živnostenského oprávnění, uvádějíc, že bývalý správní soud ve Vídni tím, že uznal živnost hostinskou a výčepní za radikovanou, ustanovil pravoplatně i obsah živnosti, a že tudíž nebylo již příčiny, otázkou objemu se zabývati. Dům, na němž živnost hostinská a výčepní jest radikována, jest v předložených listinách zanesen jako zájezdní a vývěsním štítem opatřený hostinec, kterému přísluší veškerá práva v § 16 živn. řádu uvedená.
O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto:
Žalovaný úřad nevyvrátil arci výslovně námitku stěžovatelovu, že vzhledem k nálezu bývalého správního soudu ve Vídni ze dne 8. listopadu 1900 č. 7561 nebylo příčiny rozhodovati o právním rozsahu živnosti hostinské a výčepní stěžovatelkou provozované, avšak z celého obsahu naříkaného rozhodnutí a z právních názorů v něm vyslovených, z kterých vysvítá, že žalovaný úřad pokládal zcela jiné okolnosti za rozhodující pro řešení otázky objemu živnosti hostinské, než které byly rozhodný pro citovaný nález správního soudu o radikované vlastnosti řečené živnosti, jest patrno, že žalovaný úřad přihlížel i k námitce té a vypořádal se s ní tím, že spornou otázku vyřídil věcně.
Nejvyšší správní soud neshledal však oprávněnou ani námitku věci rozsouzené.
Nález bývalého správního soudu ve Vídni ze dne 8. listopadu 1900, jehož se stížnost v tomto směru dovolává, vyslovil toliko, že s držením domu stěžovatelčina, jenž v trhové smlouvě ze dne 24. ledna 1690 označen jest jako hostinec opatřený vývěsním štítem »U černého orla«, spojeno bylo oprávnění živnosti hostinské a výčepní po rozumu nejvyššího rozhodnutí ze dne 6. listopadu 1779. Nález uznal tím právní vlastnost živnosti té jakožto živnosti radikované. Nález neobsahuje však výroku ve smyslu stěžovatelkou tvrzeném a zejména nevyslovuje se o objemu oprávnění s živností tou spojených, ježto předmětem sporu byla právě jen právní vlastnost živnosti té.
Proto nemůže stížnost pro své stanovisko právní ničeho odvozovati ani z toho, že správní soud označil ve svém nálezu živnost tuto všeobecným výrazem »živnosti hostinské a výčepní«, ani z toho. že zejména poukázal na sirotčí cesi ze dne 17. července 1748, která mluví o postoupení hostince »U černého orla« cum omni jure. Nález použil poukazu k listině této jen k odůvodnění závěru, kterým usoudil z obsahu trhové smlouvy z roku 1690 na vlastnost zmíněné živnosti jako radikované.
Nejvyšší správní soud shledal stížnost i věcně bezdůvodnou.
Článkem III úvoz. patentu k živn. řádu ze dne 20. prosince 1859 č. 227 ř. z. pozbyly veškeré posud platné předpisy o nabývání živnostenských oprávnění platnosti, takže nových oprávnění živnostenských bylo lze v budoucnosti nabýti toliko způsobem v novém živnostenském řádě vytčeným.
Oprávnění živnostenská do té doby nabytá byla zachována jako jura quaesita, neboť čl. VI. praví, že osobní práva živnostenská, nabytá dle dosavadních ustanovení zákonných, zůstávají v platnosti, kdežto čl. VII. prohlašuje, že se reální povaha po právu stávajících živností radikovaných v ničem nemění.
Pokud jde o rozsah oprávnění již nabytých, rozlišil zákonodárce, jak patrno z právě citovaných článků VI. a VII., mezi osobními a reálními živnostmi potud, že osobním právům živnostenským v článku VI. přiznal také všeliká rozsáhlejší práva, která nový živnostenský řád spojuje s provozováním živnosti, kdežto rozsah živností reálních po rozumu čl. VII. potud neměnil, pokud po právu stávaly. Z toho plyne, že rozhodným pro posouzení objemu oprávnění živnosti radikované jest onen právní stav, jaký byl v tomto směru v době vydání živnostenského řádu. Pro řešení otázky přítomné jsou tudíž rozhodna ona ustanovení, která až do vydání živnostenského řádu platila o objemu oprávnění živnosti hostinské a výčepní.
Jest tedy nesprávné, když stížnost snaží se vztahovati ustanovení § 16 živn. řádu na řešení sporné otázky o rozsahu oprávnění živnosti stěžovatelčiny. Námitka, že starší předpisy článkem III. úvoz. pat. pozbyly platnosti, vyvrácena jest zněním článku toho. Neboť článkem tím pozbývá platnosti dvojí druh zákonitých předpisů, jednak o nabytí oprávnění živnostenských, jednak o jejich provozování. Otázka rozsahu práva živnostenského nepatří však do žádné z oněch kategorií, jelikož se netýká ani nabytí ani provozování oprávnění živnostenského, nýbrž zvláště upravena byla uvedenými články VI. a VII.
Posuzoval-li tudíž žalovaný úřad objem oprávnění radikované živnosti hostinské a výčepní stěžovatelce náležející podle zákonných předpisů do vydání živnostenského řádu plativších, jednal ve shodě se zákonem.
Že by však předpisy naříkaným rozhodnutím dovolané měly jiný obsah, než jak jej rozhodnutí uvádí, nebo že by rozhodujícími byly jiné než uvedené předpisy, z nichž by vycházelo na jevo, že se živností stěžovatelčinou spojeno jest oprávnění k neobmezenému podávání kávy, čaje, čokolády, jiných teplých nápojů a občerstvení, jakož i oprávnění míti kulečník, stížnost ani netvrdí.
K tomu budiž konečně podotčeno, že vývody stížnosti založeny jsou na zřejmě mylném názoru právním potud, pokud z § 16 živn. řádu snaží se dovoditi, že živnost hostinská a výčepní podle tohoto zákona zahrnuje vždy nebo aspoň z pravidla veškerá oprávnění v uvedeném paragrafu pod a—g vyjmenovaná.
Poslední odstavec tohoto § ustanovuje výslovně, že tato oprávnění mohou propůjčena býti jednotlivě nebo ve spojení a že vždy musí býti v koncesní listině výslovně uvedena, z čehož jako důsledek vyplývá jednak, že název »živnost hostinská a výčepní« ve smyslu tohoto zákona vztahuje se i na živnosti obsahující jen jednotlivá oprávnění v § 16 vypočítaná, jednak že v konkrétním případě rozsah určité živnosti hostinské a výčepní řídí se jedině obsahem příslušné koncesní listiny.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 611. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 746-748.