Č. 8269.

Zaměstnanci veřejní: O započtení soudcovského přídavku podle zák. č. 290/24 do pense — věta jako při Boh. A 7745/29.
(Nález ze dne 29. listopadu 1929 č. 19043.)
Prejudikatura: Boh. A 7745/29.
Věc: Vojtěch U. v D. (adv. Dr. Evžen Doktor z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (vrch. odb. rada Dr. Kar. Vodstrčil) o nezapočtení soudcovského přídavku do pense.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podle výnosu min. sprav. z 18. dubna 1923 dal president republiky rozhodnutím z 12. dubna 1923 st-le, kuriálního soudce u soudní tabule v Košicích, na trvalý odpočinek. Při tom byly mu vyměřeny odpočivné požitky dle zák. č. 394/22. Podáním z 25. srpna 1926 žádal st-l, aby mu od 1. května 1925 byl do pense započítán soudcovský přídavek podle zák. č. 290/24, ježto předpoklady tohoto zák. byly splněny zákonem č. 103/26. Žádost tuto zamítlo presidium soudní tabule v Košicích výměrem z 15. května 1928 a odvolání do tohoto vyřízení podané žal. úřad nař. rozhodnutím.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Na sporu jest otázka, zda st-li jako soudci odešedšímu na trvalý odpočinek dnem 1. května 1925 přísluší nárok na zápočet soudc. přídavku zák. č. 290/24 do pens. základny.
Nss vyslovil již v nál. Boh. A 7745/29 právní názor, že ustanovení paragrafu 5. zák. č. 290/24, kterým se upravují platové poměry soudců z povolání, vešlo v platnost se zpětnou účinností ke dni 1. ledna 1925 současně s platovým zákonem č. 103/26. Na tomto právním názoru trvá nss i v případě dnešním. K vývodům zástupce žal. úřadu při veř. ústním líčení se podotýká:
Žal. úřad dospívá k názoru, že celý zákon č. 290/24 a tudíž i ustanovení §§ 5 a 9 odst. 3 tohoto zák., byla zrušena zákonem č. 103/26, ježto ustanoveními §§ 214 a 196 odst. 1 plat. zák. byly nesporně zrušeny předpisy o akt. požitcích soudců ze zák. č. 290/24 vyplývajících a tedy i předpis § 3 tohoto zák. o soudc. přídavcích. Byl-li však předpis § 3 zák. č. 290/24 zrušen, pak prý jest tím zřejmě zrušeno i ustanovení §§ 5 a 9 odst. 3 zák. č. 290/24, kteréž se § 3 dovolávají a platnost jeho předpokládají. Názoru tomu nemohl nss přisvědčiti.
§ 214 plat. zák. obsahuje v odst. 1 všeobecnou klausuli derogační, stanově, že »dnem účinnosti platového zákona pozbývají platnosti, pokud tento zákon výslovně jinak nestanoví nebo se z něho jinak nepodává, kromě ustanovení již v předchozích paragrafech zrušených všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které jsou upraveny v tomto zákoně«. — Odst. 1 § 214 plat. zák. ruší tedy jen předpisy o předmětech, které jsou v tomto zákoně, to jest v platovém zákoně, upraveny. Není sporno, že zákon tento (platový) neobsahuje před- pisů o úpravě nároku na odpočivné a o výměře odpočivného tak zvaných staropensistů-soudců, to jest oněch soudců, kteří před jeho účinností, id est před 1. lednem 1926 odešli do výslužby. Již z tohoto všeobecného derogačního ustanovení odst. 1 § 214 plat. zák. tedy jde, že se zákon platový nedotýká předpisů o nároku na odpočivné staropensistů-soudců a o jeho výměře.
Veškeré pochybnosti v tomto směru však vylučuje odst. 2 § 214 plat. zák., jenž výslovně praví, že »zejména se zrušují s výjimkou předpisů týkajících se nároku na odpočivné a zaopatřovací platy a jejich výměry, pokud neodporují tomuto zákonu, . . . dosavadní ustanovení zákonů«, které v dalším kontextu jmenovitě vypočítává.
Když proto odst. 2. § 214 plat. zák. mezi těmito zákony, jež neruší in toto, nýbrž jen v oněch částech, které se netýkají nároků na odpočivné a zaopatřovací platy a jejich výměry, uvádí zákon č. 290/24, jest nezbytný závěr, že zákon platový nedotýká se zák. č. 290/24, pokud zákon tento upravuje nárok na odpočivné soudců a jeho výměru.
Pokud žal. úřad opírá svůj názor, že byla zrušena ustanovení §§ 5 a 9 odst. 3 zák. č. 290/24 o okolnost, že §§ 214 a 196 odst. 1 plat. zák. byly zrušeny předpisy o akt. požitcích soudců a tedy i předpis § 3 zák. č. 290/24, jehož platnost §§ 5 a 9 odst. 3 tohoto zák. předpokládají, nemůže nss ani této dedukci přisvědčiti.
Zrušení předpisů o akt. požitcích soudců a tudíž i předpisu § 3 zák. č. 290/24 je prostým nutným důsledkem toho, že akt. požitky soudců byly platovým zákonem nově upraveny (§ 214 odst. 1). Pens. nároky soudců, kteří odešli do výslužby před 1. lednem 1926, nebyly však platovým zákonem upraveny, a derogační klausule § 214 plat. zák. — jak dovoděno — tedy §§ 5 a 9 odst. 3 zák. č. 290/24 se nedotýká. Paragrafy posléze uvedené dávají ovšem — za splnění předpokladu § 11 leg. cit. — nárok na započtení soudc. přídavku do pens. základny jenom tomu soudci, který v akt. službě soudcovský přídavek jako součást svých služ. požitků pobíral. Je tedy arciť nárok onen podle zák. č. 290/24 (o sobě, beze zřetele k zák. č. 287/24) podmíněn tímto skutkovým předpokladem. Ale z toho nelze odvozovati — jak činí žal. úřad — že také účinnost norem §§ 5 a 9 je podmíněna další účinností normy § 3. Právě naopak § 11, jenž účinnost §§ 5 a 9 podmiňuje jedině vydáním zákona upravujícího služ. poměry soudců z povolání, předpokládá docela jasně, že ustanovení těchto §§ nabudou účinnosti teprvé až def. úpravou služ. poměrů soudců a tedy především def. úpravou jejich služ. požitků bude dočasná a prozatímní (§ 1) úprava, provedená soudcovskými přídavky podle § 3 zák. 290/24, nahražena. Předpokládá tedy cit. paragraf, že soudcům pensionovaným — zřejmě k vyrovnání újmy, kterou utrpěli tím, že se nedočkali nové úpravy platů v aktivitě — vzejde z § 5, 9 odst. 3 a § 11 nárok na zápočet soudcovského přídavku dle zák. č. 290/24 do pense teprve tehdy, až novou def. úpravou služ. poměrů soudců ustanovení zák. č. 290/1924 o akt. požitcích soudců již účinnosti pozbudou.
Žal. úřad poukazuje dále k tomu, že podle § 154 plat. zák. se vyměřují odpočivné a zaopatřovací požitky z pens. základny, kterou tvoří jen služné a přídavky, které jsou výslovně označeny jako započítatelné pro výměru odpočivného. K přídavkům těm prý nepatří soudc. přídavek, ježto podle ustanovení § 196 odst. 1 plat. zák. byly veškeré přídavky spočívající na jakémkoliv podkladě a zvláště také na zákoně, nahraženy nové zavedenými příjmy plat. zák. a tedy zrušeny. Byl-li však soude, přídavek, zavedený §em 3 zák. č. 290/24 zrušen platovým zákonem, pak prý odporují ustanovení § 5 zák. č. 290/24 předpisu §§ 154 a 153 plat. zák., a jest tudíž ustanovení § 5 zák. č. 290/24 s hlediska § 214 odst. 2 plat. zák. pokládati za zrušené. Podle tohoto pojetí cit. ustanovení chce patrně žal. úřad vyvoditi z § 154 plat. zák. všeobecnou zásadu práva pensijního o tom, co může od účinnosti zákona platového tvořiti pens. základnu vůbec. — Ani tento názor nepokládá nss za správný.
Z ustanovení § 153 plat. zák. jest totiž zřejmo, že »pro zaměstnance, na které se vztahuje zákon platový, a kteří odešli do výslužby za jeho účinnosti, . . . platí dosavadní předpisy o odpočivných a zaopatřovacích požitcích se změnami, obsaženými v následujících ustanoveních a se změnami, které se podávají z tohoto zákona.« Takováto změna jest však obsažena právě v § 154 plat. zák. stran pens. základny. Změna tato platí však podle výslovného ustanovení § 153 plat. zák. jen a pouze pro zaměstnance a tedy i soudce, na které se vztahuje platový zákon, a kteří tudíž se stali účastni zařadění do nových platů tohoto zák. a kteří odešli do výslužby již za jeho účinnosti, to jest po 31. prosinci 1925. Nějakou změnu pens. základny staropensistů-soudců, kteří se nestali účastni zařádění do nových platů zákona platového a kteří odešli do výslužby před účinností zákona toho, to jest před 1. lednem 1926, ustanovení § 154 plat. zák. vůbec nenormuje, a nelze proto z ustanovení toho a § 153 plat. zák. nic čerpati pro názor žal. úřadem zastávaný.
Pokud zástupce žal. úřadu pokoušel se vyložiti slova §§ 1 a 11 zák. č. 290/24: » . . . zákon, kterým se upraví služ. poměry soudců« tak, že jest míněn zákon upravující služ. poměry soudců ve všech vztazích způsobem vyčerpávajícím, to jest služební pragmatika soudcovská, poukazuje se na odůvodnění v nál. Boh. A. 7745/29, v němž názor tento byl zevrubně vyvrácen, a dodává se ještě toto:
Zástupce žal. úřadu poukázal na to, že již čl. I odst. 3 služ. pragm. č. 15/14 ř. z. mluví o »zákoně, kterým se upraví celý služební poměr soudců«, že ustanovení stejné bylo pojato pak do § 97 odst. 2 úst. listiny č. 121/20 a i do §§ 1 a 11 zák. č. 290/24, z čehož prý plyne, že v době vydání zák. č. 290/24 pojem »zákona, kterým se upraví služ. poměry soudců«, byl v našem právním řádě pojmem naprosto určitým a že to byl zákon, kterýms se upravuje služ. postavení soudce jako zaměstnance vůči státu jako zaměstnavateli ve všech vztazích, tedy prostě zákon, kterým se označuje jako soudcovská služební pragmatika. K této argumentaci nemůže se nss přikloniti.
Čl. I. odst. 3. služ. pragm. zní: »Na soudcovské úředníky budiž však obdobně až do vydání zákona, upravujícího celý jejich poměr služební, použito . . . «. Naproti tomu mluví §§ 1 a 11 zák. č. 290/24 jen o »zákoně, kterým se upraví služební poměry soudců.« Již z prosté citace slovného znění těchto zákonných ustanovení je zřejmo, že ustanovení tato nejsou shodná. Čl. I. odst. 3 sl. pragm. mluví výslovně o úpravě celého služebního poměru soudců, kdežto §§ 1 a 11 zák. č. 290/24 výrazu »celková úprava« služebních poměrů vůbec nepoužívají. Nelze proto ze znění cit. zákonných norem usuzovati, že §§ 1 a 11 zák. č. 290/24 mají nutně na mysli totéž, t. j. jen a pouze celkovou úpravu služ. poměrů soudců.
Z ustanovení § 97 odst. 2 úst. listiny, podle něhož »služ. poměry soudců upraví zvláštní zákon«, lze pouze vyčisti, že úprava služ. poměrů soudců z povolání vzhledem k excepcionelnímu postavení stavu soudcovského musí se státi zákonem, nikoli však, že by úprava služ. poměrů soudců musila se státi zákonem jednolitým a nemohla se státi postupně zákony několika.
Pokud se snažil zástupce žal. úřadu dovoditi správnost svého výkladu poukazem na materiálie zákona, třeba mu přisvědčiti, že zpráva rozpočt. výboru, tisk č. 5028, praví k § 110 že »ustanovení §§ 5 a 9 odst. 3, jež mluví o započítatelnosti soudcovského přídavku do pense, nabýti mají účinnosti, až bude uzákoněna celá služ. pragmatika, kdy pak ovšem vejíti mají v účinnost se zpětnou platností od 1. ledna 1925«; než — jak bylo již vyloženo v nál. Boh. A. 7745/29, — úmysl tento nedošel v §ech 1 a 11 zák. č. 290/24 výrazu, nýbrž zákonodárce se spokojil určením, že »ustanovení §§ 5 a 9 odst. 3 nabudou účinnosti současně se zákonem, kterým se upraví služ. poměry soudců z povolání«, a takovým zákonem jest i zákon upravující služ. požitky soudců. Když pak zákonodárce upustil od úmyslu vydat i celkovou pragmatiku soudcovskou a vytrhl z této úpravy jednu část, kterou upravil platovým zákonem č. 103/26, nutno v tom shledávati separátní úpravu pro soudce a anticipaci soudcovské služ. pragmatiky ve směru, který s hlediska zák. č. 290/24 mohl býti jedině relevantní.
Ostatně třeba zákon vykládat i tak, aby jeho ustanovení měla přirozený smysl a byla proveditelná. Výkladem, že nestačí uzákonění této rozhodné části budoucí služ. pragmatiky soudcovské, nýbrž že třeba služ. pragmatiky celé, imputovalo by se zákonodárci, o němž přece podle celé genese zák. č. 290/24 možno důvodně předpokládati, že znal obtíže, které se staví v cestu uzákonění samostatné služ. pragmatiky soudcovské, že zlepšení zaopatřovacích požitků, přislíbené se zpětnou účinností od 1. ledna 1925 chtěl podmíniti budoucí událostí, o níž věděl, že je nejistá nebo že nenastane v dohledné době.
Zástupce žal. úřadu ještě poukázal na to, že v § 11 zák. č. 290/24 byla mezi pensijními ustanoveními §§ 5 a 9 odst. 3 a budoucím zákonem míněna souvislost v prvé řadě obsahová a že o zachování této souvislosti nemůže býti řeči, jestliže onen předpokládaný zákon je s ustanovením §§ 5 a 9 odst. 3 v odporu, a to tím méně, jestliže je přímo ruší. — Vývodům těm rozuměti lze jen tak, že platový zákon nelze uznati za onen budoucí zákon míněný v §ech 1 a 11 zák. č. 290/24, poněvadž není s ním v obsahové věcné souvislosti. — Ani s tímto názorem nelze souhlasiti.
Pokud se týče tvrzení, že ustanovení §§ 5 a 9 odst. 3 zák. č. 290/24 byla platovým zákonem zrušena, poukazuje se na hořením vývody, jimiž tvrzení to bylo vyvráceno. Než ani jinak nelze žal. úřadu přisvědčiti. Nedostatek obsahové souvislosti zák. č. 290/24 se zákonem platovým spatřuje žal. úřad v tom, že platový zákon odňal soudcům platové precipuum oproti (úředníkům pragmatikálním, které jimi poskytl zák. č. 290/24 ve formě soudcovských přídavků a které — myšleno jsouc v zák. č. 290/24 jako precipuum trvalé — bylo právě důvodem ustanovení, že soudcovské přídavky mají tvořiti součást pens. základny. Odňal-li platový zákon — jak usuzuje žal. úřad — soudcům toto precipuum a postavil je na roveň úředníkům administrativním, byly tím výhody poskytnuté soudcům zákonem č. 290/24 omezeny pouze na rok, a odpadl prý takto předpoklad stálosti výhod, jenž byl důvodem pro zápočet soudc. přídavku do pense. — S touto dedukcí nelze souhlasiti.
Zákon 290/24 provedl — prozatímně »až do vydání zákona, kterým se upraví služ. poměry soudců « — úpravu platových poměrů soudců tím způsobem, že jim — vedle platů, jichž používali podle všeobecného platového systému založeného na soustavě hodn. tříd, — poskytl soudcovské a přednostenské přídavky, odstupňované v podstatě dle zásady honorování podle významu jich služby. Kombinací obou těchto systému měl býti zřejmě připraven přechod k def. úpravě plat. poměrů soudců, jež spočívajíc na tomto druhém systému odpovídala by zvláštnímu postavení soudcovstva. Jádrem platové úpravy zák. č. 290/24 nebylo tedy poskytnutí přídavků k dosavadním platům, založeným an všeobecném platovém systému, nýbrž provisorní anticipace zvláštní úpravy platů soudcovstva, která svým systémem odpovídala by specifickému postavení této kategorie, odlišnému od postavení ostatních kategorií státních zaměstnanců. Ani v zák. 290/24, ani dokonce v materiáliích k tomuto zák. není opory pro dohad, že účinnost ustanovení §§ 5 a 9/3 o započítatelnosti soudc. přídavku do pense je podmíněna tím, že budoucí def. úprava platových poměrů soudců soudcovské přídavky zachová i de nomine. Účinnost §§ 5 a 9/3 není podle zák. č, 290/24 podmíněna ničím jiným, nežli vydáním zák. o úpravě služ. poměrů soudců, aniž se praví, jaký obsah tato úprava musí míti, aby mohla býti pokládána za úpravu ve smyslu § 11 cit. zák.
Ze souvislosti §§ 11 a 1 plyne ovšem, že to musí býti zákon, který je svým obsahem způsobilý nahraditi ustanovení zák. 290/24, tedy zákon, který obsahuje specielní úpravu plat. poměrů soudcovstva jako jednotné, od jiných skupin státních zaměstnanců odlišné kategorie. Takovým zákonem je však zákon platový, jenž v II. části obsahuje def. plat. úpravu specielně pro soudcovstvo. Tato plat. úprava zbudována je na zásadě honorování dle významu služby, tedy v podstatě na téže zásadě, kterou — byť i co do provedení primitivněji — anticipoval již zák. č. 290/24. Nelze tedy popírati, že mezi zákonem 290/24 a platovým zákonem je skutečně obsahová souvislost, a že platový zákon absorbovav ve vyšších platech upravených dle nového systému soudcovského i soudcovské přídavky zákona č. 290/24, jest náhradou zák. 290/24 a onou def. úpravou platových poměrů soudců, kterou §§ 1 a 11 tohoto zák. měly na mysli.
Pokud konečně je namítáno, že zák. č. 103/26 nemůže býti zákonem míněným v §ech 1 a 11 zák. č. 290/24, proto, že není zákonem zvláštním, jen pro soudce platícím, nýbrž že pojímá do své úpravy i zaměstnance jiné, stačí k vyvrácení této námitky poukaz na důvody již opětně cit. nál. Boh. A. 7745/29.
Aplikují-li se vývody shora uvedené na dnešní spor, tu patrno toto: Není s porno, že st-l odešel do výslužby jako kuriální soudce soudní tabule v Košicích dnem 1. května 1925, tudíž za účinnosti zák. č. 290/24; má tedy při aplikaci uvedeného právního názoru nárok na to, aby mu do pens. základny byl započten soudcovský přídavek zákona č. 290/24, a to od 1. května 1925 počínajíc. Ježto však žal. úřad vycházel v napadeném rozhodnutí z právního názoru opačného, dostal se tím do rozporu se zákonem.

Citace:

č. 8269. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 459-464.