Č. 9933.

Technikové civilní: I. Porušení vážnosti stavu podle § 19 zák. č. 185/20 lze spatřovati v tom, že autorisovaný civilní inženýr vydá inženýru u něho zaměstnanému vysvědčení o praxi in bianco s tím, že si je zaměstnanec má vyplniti sám. — II. K vydání disc. nálezu představenstva inženýrské komory se nevyžaduje osobního slyšení obviněného.
(Nález ze dne 30. května 1932 č. 4641.)
Prejudikatura: Boh. A 6995/27, 8145/29.
Věc: Ing. Josef H. v J. proti zemskému úřadu v Praze o disciplinární trest.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl nálezem představenstva inženýrské komory pro Čsl. republiku z 20. října 1928 uznán vinným, že vydal dne 20. dubna 1926 inž. Janu K. in bianco vysvědčení o inženýrské praxi, které pak inž. K. nepravdivě vyplnil. Ve vydání tohoto vysvědčení in bianco shledáno porušení vážnosti stavu ve smyslu předpisu § 19 zák. č. 185/20. Za tento čin vysloven proti st-li trest odnětí práva vykonávati oprávnění civilního technika po dobu 6 měsíců a uložena mu náhrada útrat čestného řízení v částce 27,30 Kč.
Odvolání, v němž st-l vytýkal jako vady řízení, že před vydáním nálezu nebyl jako obviněný vyslechnut, že před rozhodnutím nebyl vyžádán nový návrh pracovní sekce, a jako nezákonnost nesprávnou kvalifikací činu st-lova jako porušení vážnosti stavu ve smyslu předpisu § 19 b) zák. č. 185/20, a v němž brojil i proti uloženému trestu, zemský úřad v Praze zamítl nař. výměrem jako bezdůvodné.
O stížnosti na toto rozhodutí podané uvážil nss toto:
Především se nss zabýval námitkou stížnosti, že žal. úřad neprávem shledal v činu st-li za vinu kladeném skutkovou podstatu porušení vážnosti stavu ve smyslu ustanovení § 19 zák. č. 185/20, neboť kdyby bylo tuto námitku uznati důvodnou, pak by odpadla nutnost zabývati se ještě dalšími námitkami stížnosti, které vytýkají řízení, na němž nař. rozhodnutí spočívá, podstatné vady.
Žal. úřad shledal v jednání st-li za vinu kladeném porušení vážnosti stavu podle § 19 cit. zák., poněvadž jednání to staví členy inženýrské komory ve veř. mínění podle panujících názorů morálních i společenských do nepříznivého světla a v očích veřejnosti je znevažuje. A učinil tak právem. — Čís. 9933 —
V § 19 zák. o zřízení inženýrské komory pro Čsl. republiky z 18. března 1920 č. 185 Sb. se stanoví, že pracovní sekce má z úřední povinnosti zakročiti jako čestná rada proti členům: a) zanedbávají-li tito své povinnosti ke komoře, nebo b) poruší-li vážnost stavu. Pracovní sekce může v takových případech, kdy zjistila řádně skutkovou povahu provinění a vyslechla obviněného, dáti výstrahu . . . . konečně učiniti návrh představenstvu komory na odejmutí práva vykonávati praxi aut. civ. technika po určitou dobu nebo návrh na ztrátu autorisace.
Stížnost nenamítá, že žal. úřad nesprávně vyložil, co se v cit. předpisu § 19 rozumí »porušením vážnosti stavu« (výklad ten je ostatně v souhlase s judikaturou nss-u, srov. Boh. A 6995/27, 8145/29), ani nepopírá činu st-li za vinu kladeného, nýbrž vytýká pouze, že čin ten byl nesprávně subsumován pod zákonnou skutkovou podstatu »porušení vážnosti stavu«, poněvadž vážnost stavu jednáním st-lovým porušena býti nemohla a také nebyla. Námitka ta není však důvodná.
St-l vydávaje inž. K. in bianco podepsané vysvědčení o praxi u něho konané s tím, aby si je inž. K. sám vyplnil, musil si býti vědom, že vydávání vysvědčení o praxi kandidátů povolání autorisovaných civ. techniků se děje nejen v osobním zájmu kandidátů samých, nýbrž též s hlediska stavovských zájmů civ. techniků a v zájmu veřejném. Tyto zájmy žádají kategoricky, aby k povolání autorisovaných civ. techniků byly připuštěny jen osoby teoreticky i prakticky náležitě připravené; zájmy ty mohly býti vystaveny závažné újmě, kryl-li st-l svým podpisem obsah vysvědčení, o jehož pravdivosti se osobně nepřesvědčil. Správnost názoru žal. úřadu, že jednání st-lovo porušilo vážnost stavu, plyne z úvahy, že jednání to bylo způsobilé v očích veřejnosti vzbuditi dojem, že vydávání vysvědčení o přípravné praxi, předepsané pro civ. techniky, není zařízením, které má zajistiti náležitou způsobilost k výkonu povolání civ. technika, nýbrž ve skutečnosti pouhou bezvýznamnou formalitou, při níž na pravdivosti obsahu vysvědčení o praxi nezáleží, a že se tak mohou státi civ. techniky i takové osoby, jejichž kvalifikace předpisům min. nař. ze 7. května 1913 č. 77 ř. z. nevyhovuje. Není pochyby, že takové mínění jest s to, ve veřejnosti snížiti vážnost stavu civ. techniků.
Na tom nemůže nic měniti, uvádí-li stížnost, že v jednání st-lově nelze shledati nic nečestného a vážnost stavu porušujícího, poněvadž st-l tehdy, když jej inž. K. požádal o vydání vysvědčení o praxi, právě spěchal k vlaku a proto podepsal mu in bianco papír pro vyhotovení vysvědčení, když inž. K. jej ujistil čestným slovem, že vysvědčení vyplní podle pravdy. St-l jednal prý v dobré víře a přesvědčení, že inž. K. jako kolega svého čestného slibu neporuší. Leč těmito subj. momenty může st-l snad své jednání omlouvati, nepodvrací však jimi správnost názoru žal. úřadu, že činem st-lovým byla dotčena vážnost stavu civ. techniků, členů to komory inženýrské.
Žal. úřad tedy právem shledal v jednání st-lově porušení vážnosti stavu ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 lit. b) cit. zák.
Ani námitce stížnosti, jíž st-l vytýká, že před vydáním nálezu představenstva inženýrské komory z 20. října 1928 nebyl osobně vyslechnut, ačkoli § 19 zák. č. 185/20 osobní výslech výslovně předpisuje, nelze dáti za pravdu. — Č. 9933 —
V § 19 cit. zák. se stanoví pouze, že obviněný má býti vyslechnut, nestanoví se tam však požadavek osobního výslechu obviněného. Stačí tedy podle zák. slyšení obviněného i bez osobní přítomnosti jeho tím, že se mu poskytne možnost podati své ospravedlnění písemně. V souhlase s tím stanoví se také v § 23 odst. 1 jedn. řádu inženýrské komory v Praze, vydaného podle § 8 lit. a) cit. zák., že obviněný je povinen k řízení se buď osobně dostaviti nebo zaslati písemné ospravedlnění, k němuž se vždy přihlíží. Že st-li nebyla poskytnuta možnost ani podati písemné ospravedlnění, stížnost netvrdí, a ze správních spisů je ostatně patrno, že st-l vskutku podal písemné ospravedlnění z 27. dubna 1927. Nebyl tudíž st-l ve své obraně proti obvinění naň vznesenému protizákonně zkrácen tím, že v řízení nebyl — ať již v důvodu jakéhokoliv — slyšen jako obviněný osobně.

Citace:

č. 9933. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 80-82.