Č. 941.

Horní právo: I. Také podniky důlní náležejí ke »stavbám a provozovnám všeho druhu«, jimž možno přiznati výhody dle cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. A to nejen podniky nové, nýbrž i zařízení, jež záležejí jen v rozšíření existujících děl horních. — II. Prohlášením staveb za požívající výhod dle téhož cís. nař., schválením příslušného projektu ani nálezem vyvlastňovacím nejsou dotčena subjektivní práva interesentů.
(Nález ze dne 19. září 1921 č. 7782.)
Věc: Klára F. ve F. a soudruzi proti ministerstvu veřejných prací v Praze a zemské správě politické v Praze stran stavby požívající výhod.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K žádosti »B. K.«, společnosti s ručením obmezeným v E. bylo I. výnosem ministerstva veřejných prací z — na základě schválení ministerské rady konané dne — prohlášeno za stavbu požívající výhod po rozumu cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. rozšíření dolu B. ve F. na plochu, která ve schvalovaném návrhu podniku jest zevrubněji označena a na východ přiléhá k západní hranici nynějšího povrchového dolu, na severu jest ohraničena ochrannou hrází řeky Ohře, na západě potokem zvaným L. a k jihu parcelou č. kat. —.
II. Zemská správa politická v Praze přistupujíc k dalšímu řízení ve věci podle §§ 4 a násl. svrchu citovaného cís. nař. ustanovila výměrem resp. vyhláškou ze dne — na den — komisionelní jednání k zjištění práv stran, která jsou rozšiřovacím návrhem dotčena, a k zjištění předmětu i rozsahu požadovaného vyvlastnění.
III. Komisionelní jednání na místě bylo provedeno ve dnech — podle protokolu sepsaného komisařem zemské politické správy v Praze a skončilo vydáním vyvlastňovacího nálezu, jímž byly stěžovatelům vyvlastněny tyto pozemky: Kláře F. parcela č. kat. —, Anně M. — — —.
O stížnosti, která jest podána do výnosu uvedeného pod I. a do nálezu uvedeného pod III. uvažoval nejvyšší správní soud takto:
1. Stěžovatelé namítají, že svrchu citované cís. nařízení, vydané na základě § 14 stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z., pozbylo podle 2. odst. § 14 tohoto státního základního zákona ještě za trvání říše Rakousko-Uherské působnosti, neboť nebylo prý předloženo k schválení říšské radě nejblíže po jeho vydání svolané.
Tato námitka jest bezdůvodná, neboť tvrzení, na nichž se zakládá, nejsou správná. Říšská rada, která zasedala v roce 1914 (zasedání XXI.), byla podle sdělení učiněného ve věstníku ministerstva vnitra ze dne 18. března 1914 č. 5 dnem 16. března 1914 odročena. Od té doby říšská rada nezasedala až do dne 30. května 1917, na kterýž den byla cís. patentem ze dne 26. dubna 1917 č. 183 ř. z. znovu svolána.
V mezičasí bylo vydáno cís. nař. ze dne 18. října 1914 č. 284 ř. z., vyhlášené v říšském zákoníku dne 27. října 1914. Nemělo-li tedy toto nařízení pozbýti moci zákona, bylo dle 2. odst. § 14 cit. zákl. zákona nutno, aby je vláda předložila říšské radě ke dni 30. května 1917 svolané, a to nejdříve sněmovně poslanecké, ve lhůtě čtyřnedělní počítané ode dne, kdy se říšská rada shromáždila.
Ze stenografického protokolu XXII. zasedání poslanecké sněmovny dne 30. května 1917 je patrno, že tohoto dne, tedy hned v den zahájení zasedání, bylo poslanecké sněmovně předloženo císařské nařízení, o němž je řeč, k ústavnímu schválení. Tím bylo vyhověno požadavku svrchu citovaného § 14. Že by byla říšská rada nařízení tomuto schválení odepřela, stížnost ani netvrdí. Nemá tedy tvrzení stížnosti, že cís. nařízení moci zákona pozbylo, žádného podkladu.
Za tohoto stavu věcí bylo cís. nařízení dne 28. října 1918 ještě v platnosti. Ježto však zákon ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. zachoval veškeré dosavadní říšské a zemské zákony a nařízení prozatím v platnosti i nadále, a ježto řečené cís. nařízení ani později žádným aktem zákonodárného sboru ani nařízením na základě § 10 cís. nař. platnosti zbaveno nebylo, dlužno je posud považovati za platnou normu právní, které bylo lze ve sporném případě použíti a kterou se i tento nejvyšší správní soud při svém rozhodování musí říditi.
2. Stížnost namítá, že zabrati pozemkové plochy stěžovatelům náležející k účelům uhelného dolování dolu B. bylo po zákonu možno jedině vyvlastněním po rozumu §§ 98 a násl. všeob. zák. horního (cís. patentu ze dne 23. května 1854 č. 146 ř. z.). Stalo-li se tak prohlášením rozšiřovacího projektu za stavbu výhod požívající podle §§ 1 a 2 cit. cís. nařízení a vyvlastněním podle §§ 4 a 5 téhož nařízení, bylo prý použito normy, která na tento případ se nevztahuje, a učinily tak úřady, kterým se k tomu nedostává kompetence, takže jak ministerské vynesení z 23. srpna 1920 (viz shora ad I.) tak i nález vyvlastňovací byly dle mínění stížnosti vydány orgány nepříslušnými a jsou tudíž zmatečny.
Námitka tato je rovněž bezdůvodná. Citované nařízení mluví v § 1 zcela všeobecně »o stavbách a provozovnách všeho druhu«, a z příkladů tam uvedených (silniční, vodní, železniční stavby a pod.) je patrno, že stavby a provozovny míněny jsou v nejširším smyslu slova. Z příkladů těchto je také zřejmo, že nařízení vztahuje se nejen na obory právní, pro něž není dosud zvláštních předpisů o vyvlastnění, nýbrž i na obory, kde předpisy takové existují. Zákonodárce zřejmě zamýšlel i v těchto oborech správy veřejné vybaviti obecně prospěšné podnikání rychlejšími a účinnějšími prostředky než jaké jim poskytoval právní řád počítající s poměry normálními.
Není tedy žádného důvodu, vylučovati z dosahu říjnového nařízení podniky důlní, jak ostatně nejvyšší správní soud vyslovil již nálezem ze dne 9. prosince 1919 č. 4197, Boh. č. 261, k jehož odůvodnění se tuto dle § 44 jedn. řádu pro správní soud odkazuje.
3. V témže smyslu vytýká stížnost nedostatek kompetence žalovaných úřadů dovozujíc, že pouhé rozšíření dolu už založeného není stavbou resp. provozovnou po rozumu cit. § 1, a že se tedy mimořádné kompetence tímto nařízení založené nemohou na pouhé rozšíření dolu vůbec vztahovati.
Než znění § 1 nařízení, jež mluví prostě o »stavbách a provozovnách všeho druhu«, nedopouští tohoto obmezivého výkladu. Sluší je tedy vztahovati na všeliká zařízení pod pojem »staveb a provozoven« v nejširším smyslu slova spadající, jsou-li způsobilé sloužiti účelům veřejným neb obecně prospěšným. Výklad tento podporuje i úvaha, že ratio legis pro výhody nařízením poskytnuté nesměřují k tomu, aby podporováno bylo zřizování nových staveb nebo provozoven, nýbrž tkví jedině ve významu stavby nebo provozovny pro pospolité zájmy. S hlediska těchto zájmů může však míti rozšíření stavby dosavadní právě tak svůj význam jako zřízení stavby nové. Dlužno proto vztahovati mimořádné kompetence nařízením propůjčené i na taková zařízení důlní, jež záležejí jen v rozšíření existujících děl horních, pročež bylo stížnost i v tomto směru uznati bezdůvodnou.
4. Vytýká-li stížnost, že proti duchu cit. cís. nařízení, obsahujícího jen předpis nouzový (§ 1), byl prohlášen podnik za stavbu výhod požívající a jeho projekt schválen, ač důl po celou dobu válečnou vystačil s posavadním rozsahem podnikání a za války potřeba uhelné těžby ve veřejném zájmu byla nejméně tak značná jako v době následující, bere tím stěžovatel vládní opatření vytčené pod I. v podpor proto, že jde nad míru potřeby, na kterou je zákon obmezuje, tudíž pro nezákonnost. Avšak podle právního náhledu tohoto soudu, kterýž byl vysloven a blíže odůvodněn v nálezech ze dne 1. října 1919 č. 4491 Boh. č. 195 a ze dne 9. prosince 1919 č. 4197 Boh. č. 260, a k nimž se dle § 44 jed. řádu odkazuje, nemohou se interesenti ani proti vládnímu prohlášení, jímž se určitému podniku výhody přiznávají, ani proti schválení projektu, ba ani proti nálezu vyvlastňovacímu domáhati ochrany svých subjektivních práv, ježto jediný právní nárok, který jim norma tato ponechává, jest nárok na odškodnění. Je proto dle právního náhledu právě dotčeného, při němž soud i nadále setrval, nepřípustná stížnost, uplatňující jiné nároky.
To platí také zejména o námitce, kterouž stížnost vytýká, že byla vyvlastněna plocha nad potřebu veřejného zájmu, což prý vysvítá jednak z úhrnné plošné výměry vyvlastněných pozemků 1 ha 89 a 62 m2, jednak ze značné délky lhůty, která úřadem musila býti určena (3% roku), aby mohly býti zásoby uhlí z nově vyvlastněných ploch úplně vytěženy. 5. V dalším bodu vytýká stížnost, že zemská politická správa provedla řízení vyvlastňovací jedině podle zásad § 4 a násl. nouzového nařízení, ač správně měla prý se říditi při tom ne-li výhradně, tož aspoň vedle těchto předpisů i zásadami §§ 98 a násl. všeb. zák. horního.
Ale jakmile byl stavební podnik kompetentním orgánem schválen jakožto nouzový a jakmile mu byly přiznány výhody ve smyslu cís. nařízení, dlužno použíti výhodných předpisů nařízením tímto stanovených, i pokud jde o vyvlastnění.
Pokud však jde o řízení vyvlastňovací, jsou tyto výhodné předpisy obsaženy v § 4 a násl. nouzového nařízení, jež upravují vyvlastňovací řízení způsobem vyčerpávajícím, který vylučuje použití norem jiných, za pravidelných poměrů používaných.
6. Stížnost dále vytýká, že vyvlastňovací nález zemské správy politické jest nezákonný z toho důvodu, že bylo jím stěžovatelům odňato právo vlastnické, ač v daném případě bylo by se dosáhlo účelu již pouhým zřízením služebnosti kutání, a ač se stěžovatelé v řízení vyvlastňovacím svými návrhem domáhali vyvlastnění jen v tomto obmezeném rozsahu.
Stížnost spatřuje ve vytýkaném postupu porušení předpisu odst. č. 3 a 4 § 2 zák. o vyvlastňování pro železnice ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z., § 100 všeb. zák. horního a § 364 o. z. o. Ve skutečnosti však žádný z těchto zákonných předpisů ani porušen býti nemohl. Rozhoduje totiž, jak již svrchu bylo vyloženo, v daném případě toliko předpis § 3 nouzového nařízení, kdežto předpisů zákonů stížností dovolávaných a platících pro normální poměry v daném případě užíti nelze.
Dle tohoto nařízení však, jak rovněž již bylo vyloženo (pod č. 4), nemohou interesenti ani proti vyvlastňovacímu nálezu činiti námitek věcného obsahu, nýbrž jediný materielní nárok právní, který jim právo ponechává, jest nárok na odškodnění. Uplatňují-li tedy stěžovatelé před tímto soudem nárok na obmezení rozsahu vyvlastnění, neuplatňují nárok právní, pročež je stížnost jejich i v tomto bodu nepřípustná (§ 2 zák. o správ. soudě).
7. Stížnost shledává nezákonnost vyvlastňovacího nálezu i v tom, že do expropriace byly zahrnuty pozemkové plochy, které následkem své kvality jsou po zákonu z exipropriace vyloučeny, a to ve dvojím směru:
a) byly vyvlastněny parcely č. kat. — —, ač jsou vyloučeny z vyvlastnění normami §§ 99 a 17 všeob. zák. horního, poněvadž dílem jsou na nich zřízeny ohrazená, ovocná, zeleninová a okrasná zahrada se zahradním domkem, dílem část pozemkové plochy dosahuje bezprostředně ke zdem veřejných jatek a ke stavení firmy H.;
b) proti předipisům stavebního řádu byly vyvlastněny pozemky z toho důvodu, že jsou plochami stavebními, pojatými do polohopisného plánu města F. schváleného okresním výborem; byly-li i z něho usnesením zastupitelstva obce F. vyloučeny, usnesení to dosud nenabylo moci práva pro rekurs vlastníků postižených parcel.
O této námitce platí totéž, co bylo uvedeno svrchu pod číslem 6.
8. Vytýká-li stížnost jako vadu vyvlastňovacího řízení, že nebyla přizvána k němu obec F. jakožto strana stavebním podnikem ve svých právech odtčená (první odst. § 4 nouzového nařízení), jest námitka tato již proto nepřípustná, že dovolává se ochrany domnělých práv města F., k jichž uplatňování nedostává se stěžovatelům legitimace (§§ 2 a 21 zák. o správ. soudu). 9. Námitka stížnosti uplatňující vadnost řízení z toho důvodu, že stavební znalec Jan T. byl podjat, že cena pozemků vyvlastňovaných jím stanovená odporuje skutečným cenovým poměrům, že znalec byl ustanoven bez předchozího slyšení stran, že dále i ocenění provedené hospodářskými znalci odporuje skutečným poměrům cenovým a že mimo to nebyly vzaty v úvahu různé konkrétní poměry, rozhodné pro výši ceny pozemku, směřuje výhradně proti výši odškodného, o níž, nedohodnou-li se strany, vyhrazeno jest rozhodovati zvláštní odškodňovací komisi (§§ 5 a 6 nouzového nařízení). Pokud řízení prováděné po rozumu §§ 4 a 5 nouzového nařízení před vydáním vyvlastňovacího nálezu obsahuje i výslech znalců za účelem zjištění odškodného za vyvlastněné předměty, nejde o nic jiného, než o procesuální přípravu pro rozhodování o odškodném. V těchto přípravných aktech nelze však spatřovati rozhodnutí neb opatření, jaké má na mysli ustanovení § 2 zák. o správ. soudu, a jest tedy stížnost v tomto svém bodu již pro nedostatek způsobilého předmětu stížnosti nepřípustná.
I bylo stížnost částečně odmítnouti jakožto nepřípustnou, částečně zamítnouti jakožto bezdůvodnou.

Citace:

č. 941. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 746-750.