Čís. 14781.

Lhůta podle § 46 odst. 2 konk. ř. jest lhůtou práva hmotného; pro její výpočet platí předpis § 902 odst 2 obč. zák.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1935, Rv I 1294/35.)
Žalující správce konkursní podstaty R. H., bankovní dům v K. V., přednesl, že žalovanému příslušela proti bankovnímu domu R. M., který byl již v roce 1933 neschopen platiti, pohledávka z běžného účtu per 57225 Kč. Žalovanému, jenž znal stav bankovního domu R. M. a věděl o jeho neschopnosti k placení, byly na jeho žádost dne 8. nebo 9. ledna 1934 k zajištění jeho pohledávky postoupeny pohledávky úpadcovy a po stupy těmi učiněnými v době úplné neschopnosti bankovního domu R. M. k placení dosáhl žalovaný úplného zajištění své pohledávky, na něž neměl v této době nijakého nároku a jímž bylo mu oproti ostatním věři telům bankovního domu R. M. nadržováno. Jsou tu proto důvody k odporu podle § 33 odst. 1 a 3 a § 34 odst. 2 konk. ř. Žalovaný věděl a musel věděti, že tímto právním jednáním jsou poškozeni ostatní věřitelé bankovního domu R. M. a že s tímto převodem je spojen úmysl úpadcův poškodili ostatní věřitele. Je tu proto také důvod odporu § 30 odst. 1 a 2 konk. ř. Domáhá se tudíž žalobce prohlášení bezúčinnosti uvedených postupů pohledávek. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud. vyhradiv svému usnesení právní moc, uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.p úvody: Procesní soud měl neprávem za to, že žalobce promeškal lhůtu § 46 konk. ř. Žaloba došla k procesnímu soudu dne 17. ledna 1935, edikt o prohlášení konkursu na jmění R. M-ové jako majitelky firmy Bankovní dům R. M. v K. V. byl přibit na soudní tabuli konkursního soudu dne 16. ledna 1934. Počátkem tohoto dne nastaly podle § 2 konk. ř. právní účinky prohlášení konkursu. Poněvadž § 46 odst. 2 konk. ř. stanoví, že odpůrčí žalobu jest podá ti do roka po pro hlášení konkursu, jinak nárok zanikne, nelze včítati do této lhůty podle § 902/I o. obč. zák. den, na který připadá událost, zde prohlášení konkursu, jíž se počíná běh lhůty. Z toho plyne, že pro lhůtu k odpůrčí žalobě, v daném případě 16. leden 1934, nepřichází v úvahu a že na žalobu podanou dne 17. ledna 1935 jest pohlížeti podle § 232 c. ř. s. jako na včas došlou. Kdyby zákonodárce býval zamýšlel upraviti lhůtu § 46/2 konk. ř. odchylně od normy § 902 o. zák. obč., byl by musil ustanoviti, že se počíná dnem prohlášení konkursu. Procesní soud ne rozhodl následkem svého opačného právního názoru, zda je odpůrčí nárok po právu. Řízení jest tedy vadné podle § 496/3 c. ř. s.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Roční lhůta podle § 46 odst. 2 konk. ř. č. 64/31 sb. z. a n. k od půrčí žalobě jest lhůtou práva hmotného. (Srov. rozh. sb. n. s. čís. 3854 a 9297, týkající se shodného ustanovení § 43 odst. 2 k. ř. čís. 337/14 ř. z.). Pro její vypočítání platí proto ustanovení § 902 o. z., avšak nikoliv odstavec 1, neboť tento platí pouze pro lhůty určené podle dní, nýbrž odstavec 2, podle něhož konec lhůty určené podle let připadá na onen den posledního měsíce, který číslem se shoduje se dnem události, od něhož lhůta počíná běžeti. Poněvadž tímto dnem jest tu prohlášení konkursu, jež se stalo dne 16. ledna 1934, končila se jednoroční lhůta dnem 16. ledna 1935 a žalobu podanou teprve dne 17. ledna 1935 nutno proto pokládali za opožděnou.

Citace:

č. 14781. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 926-927.