NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 11213.

Advokacie. — Řízení před nss-em (Slovensko): I. * Ustanovení vl. nař. č. 70/1929 Sb., pokud v § 1 stanoví, že zrušuje nař. č. 1456/1918 M. E. o nové úpravě úlev, jichž potřeba byla vyvolána válkou, stran jednotné soudcovské a advokátní zkoušky a praxe předepsané pro soudce, advokáty a náměstky veřejných notářů, pokud jest ještě v platnosti, neodporuje zák. č. 168/1922 Sb. čl. I bod 1, na jehož základě jest vydáno. — II. * Kandidát advokacie, který do dne účinnosti vl. nař. č. 70/1929 Sb. nedokončil aspoň jeden rok advokátní praxe, nemůže již z min. nař. č. 1456/1918 M. E. uplatňovati nárok na výhodu zápočtu vojenské služby válečné do doby praxe potřebné k připuštění k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce podle § 5 odst 7 zák. č. 40/1922 Sb. — III. * Zkušební komise rozhodující o připuštění k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce podle uh. zák. čl. LIII:1913 (§§ 19 a 20) jest úřadem správním ve smyslu § 2 zák. o ss.
(Nález ze dne 14. dubna 1934 č. 16784/32.) Prejudikatura: ad III: Boh. A 10565/33.
Věc: Dr Jan O. v Bratislavě proti sedmičlennému senátu komise pro bývalou jednotnou soudcovskou a advokátní zkoušku při vrchním soudě v Bratislavě o připuštění k advokátní zkoušce.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l započal právnická studia v roce 1924/25 na universitě v Bratislavě. Výnosem min. škol. z 25. dubna 1925, pokud se týče z 28. července 1926, byl st-li do tohoto studia započten jeden semestr z jeho lékařského studia, konaného v roce 1913/1914 na lékařské fakultě university v Budapešti a po absolvování právnické fakulty byl dne 18. prosince 1928 promován v Bratislavě na doktora práv.
Podáním z 13. května 1931 žádal st-l jako kandidát advokacie u vrch. soudu v Bratislavě, aby byl připuštěn k bývalé jednotné zkoušce soudcovské a advokátní v termínu červnovém 1931, připojiv potvrzení advokátní komory v Turčanském Sv. Martině, že byl prakticky zaměstnán u advokáta od 26. září 1929. Současně domáhal se toho, aby mu doba chybící do předepsané tříleté praxe, potřebné pro připuštění k advokátní zkoušce, byla na základě § 5 odst. 7 zák. č. 40/1922 Sb., resp. § 1 min. nař. z 9. dubna 1918 č. 1456/18 M. E. a § 4 zák. čl. LIII:1913 započtena z doby ztrávené ve válečném zajetí v Rusku od r. 1916 do r. 1924 a ve službách Revírní bratrské pokladny v Bratislavě od r. 1924 do r. 1929.
Pětičlenný senát komise pro bývalou jednotnou soudcovskou a advokátní zkoušku v Bratislavě usnesením z 2. června 1931 st-le ke zkoušce nepřipustil a výměrem z 5. června 1931 žádosti jeho nevyhověl, poněvadž min. nař. z 9. dubna 1918 č. 1456/1918 M. E. bylo vl. nař. č. 70/1929 Sb. v celém rozsahu zrušeno a § 4 zák. čl. LIII:1913 byl změněn § 5 odst. 4 zák. č. 40/1922 Sb., a proto nezapočítal st-li do právní služby vyžadované § 5 odst. 4 zák. č. 40/1922 Sb. k připuštění ke zkoušce ani dobu ztrávenou ve válečném zajetí, ani dobu ztrávenou ve službách Revírní bratrské pokladny v Bratislavě.
St-lovo odvolání de pres. 21. června 1931 zamítl sedmičlenný senát komise pro býv. jednotnou soudcovskou a advokátní zkoušku v Bratislavě nař. usnesením z těchto důvodů: »Zák. čl. LXIII:1912 má ustanovení o vjímečných opatřeních pro případ války. Zákon tento byl doplněn zák. čl. L:1914, zák. čl. XIII:1915 a zák. čl. IV:1916. Paragraf 5 zák. čl. XIII:1915 dal zmocnění příslušným ministrům, nařízením poskytnouti určité od studijních řádů odchylné výhody těm osobám, které konaly vojenskou službu ve válce. Pokud se týče připuštění k býv. jednotné soudcovské a advokátní zkoušce na základě cit. paragrafu bylo vydáno nař. z 2. října 1915 č. 3599 M. E. a nař. z 9. dubna 1918 č. 1456/1918 M. E. Nař. č. 3599 M. E. vztahuje se jen na ty osoby, které po odbytí teoretických právnických studií nemohly následkem konání vojenské válečné služby nabýti žádané praxe k připuštění k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce. Poněvadž odvolatel svá právnická studia započal v roce 1924, nemůže se na něho cit. nařízení vztahovati. Zákonem z 23. května 1922 č. 168 Sb. byl zák. čl. LXIII:1912 o výjimečných opatřeních pro případ války zrušen až na výhrady v cit. zákoně uvedené, ponechána však byla v platnosti všechna opatření učiněná podle něho a podle dodatečných zákonů k němu vydaných, vládě bylo však zmíněným zákonem ponecháno odvolati i tato v platnosti zachovaná opatření, zjistí-li, že není už příčin, pro které byla vydána. Na základě tohoto zmocnění bylo vydáno vl. nař. z 10. května 1929 č. 70 Sb., kterým se nař. č. 1456/1918 M. E. — jež jediné na případ odvolatelův mohlo by se vztahovati — zrušuje a proto od 15. června 1929, t. j. od účinnosti vl. nař. č. 70/1929 Sb. jest vyloučeno započítání vojenské služby válečné do praxe požadované pro připuštění k býv. jednotné soudcovské a advokátní zkoušce. Ostatně nařízení, na která se odvolatel ve svém odvolání odvolává, se vzhledem na cit. obsah na st-lův případ nevztahují. Započítání doby, po kterou byl odvolatel zaměstnán v Revírní bratrské pokladně v Bratislavě, jest vzhledem na striktní znění 4. odst. § 5 zák. č. 40/1922 Sb. vyloučeno. Sedmičlenný senát zkušební komise pro býv. jednotné soudcovské a advokátní zkoušky platnost nař. vl. č. 70/1929 Sb. zkoumati nemohl, poněvadž, jak už pětičlenný senát správně rozhodl, toto právo jemu jako adm. úřadu nepřísluší. Vzhledem na uvedené důvody sedmičlenný senát zkušební komise rozhodl tak, jak jest v rozhodující části tohoto usnesení uvedeno.«
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto usnesení pro nezákonnost a vadnost řízení řídil se nss těmito úvahami:
Nař. rozhodnutí zamítá st-lův nárok na připuštění k bývalé jednotné soudcovské a advokátní zkoušce pro nedostatek potřebné tříleté praxe a zamítá tím implicite i st-lem uplatněný nárok na doplnění chybící praxe advokátní dobou ztrávenou jednak ve válečném zajetí, jednak dobou ztrávenou ve službách u Revírní bratrské pokladny v Bratislavě.
Stížnost neformuluje proti odepření zápočtu části doby ztrávené ve službách u Revírní bratrské pokladny v Bratislavě do předepsané praxe žádných stížních bodů, stejně jako nemá námitek proti oné části nař. rozhodnutí, kterou byl odepřen zápočet části doby válečného zajetí, pokud byl st-lem opírán o ustanovení min. nař. z 2. října 1915 č. 3599 M. E., a jest tedy nss zbaven povinnosti, aby v těchto směrech zákonitost nař. rozhodnutí přezkoumával.
Na sporu jest pouze otázka, má-li st-l nárok na připuštění k býv. jednotné soudcovské a advokátní zkoušce na základě 20měsíční právní praxe u advokáta a se započtením vojenské služby válečné podle uher. zák. čl. LIII:1913, resp. zák. č. 40/1922 Sb. a min. nař. č. 1456/1918 M. E., neboť že st-l bez tohoto započtení nemá předepsané tříleté praxe, není sporno. Kdežto žal. úřad tento nárok popírá vzhledem k ustanovení § 5 odst. 4 zák. č. 40/1922 Sb. z důvodu, že výhoda poskytnutá nař. č. 1456/1918 M. E. v příčině vojenské služby válečné byla vl. nař. č. 70/1929 Sb. zrušena a platnost nař. tohoto že jako správní úřad zkoumati nemůže, stojí stížnost na stanovisku opačném. Nss nemohl uznati stanovisko stížnosti správným.
Zák. čl. uher. LIII:1913 zavedl § 1 na území býv. státu uherského místo praktické zkoušky soudcovské a advokátní jednotnou zkoušku soudcovskou a advokátní. Podle § 3 bylo možno ke zkoušce té připustiti toho, kdo po ukončení právních studií na tuzemské universitě dosáhl doktorátu a byl 3 roky v právní praxi. Jaká měla praxe býti, ustanovovaly §§ 4 a 5, vyjímku pak z těchto ustanovení o způsobu praxe obsahoval § 24. Zvláštní úchylky od zmíněných zákonných předpisů zavedly v příčině praxe zákony o mimořádných opatřeních pro případ války. Mimořádná opatření pro případ války stanovil zák. čl. LXIII:1912, který byl doplněn uher. zák. čl. L:1914, pak zák. čl. XIII:1915 a zák. čl. IV:1916. Z těch zmocnil zák. čl. XIII:1915 v § 5 příslušná min., aby — pokud toho bude následkem války třeba — učinila mimořádná opatření a stanovila úlevy z platných předpisů zákonných v příčině studijních a zkušebních řádů, jakož i vydávání vysvědčení učebnými ústavy s tím, že na těchto základech dokončená studia a vydaná vysvědčení poskytují stejná oprávnění co do způsobilosti, jako studia skončená ve smyslu zákona a vysvědčení na jich základě vydaná. Zák. čl. IV:1916 pak v § 5 stanovil, že min. může k odvrácení, zmírnění neb zahlazení právní újmy, která by vznikla promeškáním úředně stanovených lhůt nebo termínů pro válečné události neb následkem nich, stanoviti nařízením vyjímečné předpisy a učiniti opatření od zákona odchylná.
Na základě těchto zmocnění k mimořádným opatřením pro případ války bylo pak v příčině praxe pro jednotnou soudcovskou a advokátní zkoušku vydáno min. nař. z 9. dubna 1918 č. 1456 M. E., které v § 1 odst. 1 normovalo, že do doby tříleté právní praxe, potřebné k připuštění k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce pod podmínkou stanovenou v následujícím odstavci, v celém rozsahu třeba započísti tu dobu, kterou ztrávil ke zkoušce se přihlásivší po dobu války (§ 8) buď po nabytí teoretické kvalifikace, požadované k započetí právní praxe, anebo před tím, ve vojenské službě nebo ve stavu této na roven považovaném (§ 9) — ve kterém pod č. 2 jest uvedena i doba ztrávená ve vlastnosti válečného zajatce nebo rukojmího — pokud doba ta podle dotyčných právních předpisů nebyla ještě započítána do studijní doby právních a státních věd. Odst. 2 téhož paragrafu pak praví: »Na základě odst. 1 možno k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce připustiti jen toho, kdo nabyl k ní potřebného diplomu doktora práv a prokáže, že po nabytí teoretické kvalifikace, požadované k započetí právní praxe (odst. 1 § 2 zák. čl. VII:1912; §§ 3, 23 zák. čl. LIII:1913 — bez započtení přípustného z titulu doby dovolené, vojenské služby a nemoci — aspoň po jeden rok byl skutečně a výlučně v právní praxi u soudu, státního zastupitelství, advokáta neb u úřadu ustanoveného zastupovati erár nebo veřejné základny ve sporech.«
Ustanovení zák. čl. uh. č. LIII:1913 a mimořádná opatření vydaná min. nař. z 9. dubna 1918 č. 1456/1918 M. E. o praxi potřebné k připuštění k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce zůstala po převratu v důsledku ustanovení čl. 2 zák. č. 11/1918 Sb. v platnosti na území Slov. a Podk. Rusi. Teprve zákonem z 31. ledna 1922 č. 40 Sb. byla změněna a doplněna některá ustanovení o advokátech. Podle § 5 odst. 4 tohoto zák. mohou býti ke zkoušce advokátní — jakou nepochybně jest i jednotná zkouška soudcovská a advokátní ve smyslu zák. čl. LIII:1913 — připuštěni kandidáti, »kteří byli po 3 roky prakticky zaměstnáni v právní službě u advokáta a dosáhli hodnosti doktora práv«.
Tento zákon nabyl účinnosti dne 2. března 1922 (§ 10), a poněvadž není v něm jinak ustanoveno, platí pro celé území Čsl. republiky. Z pravidla, že k připuštění ke zkoušce advokátní jest třeba tříleté právní praxe u advokáta, zná zákon ten vyjímku — která však v daném případě nepřichází v úvahu a která platila jen do 1. ledna 1925 —, že k připuštění k advokátní zkoušce do zmíněného dne stačí výkaz způsobu a doby praxe podle dosavadních předpisů (§ 5 odst. 6).
Z cit. ustanovení vyplývá — jak nss dovodil již v nál. Boh. A 10565/33 —, že od 1. ledna 1925 může býti na celém území Čsl. republiky k advokátní zkoušce připuštěn pouze ten, kdo byl po tři léta prakticky zaměstnán v právní službě u advokáta, čili kdo má 3 roky advokátní praxe, a že odchylná ustanovení zák. čl. LIII:1913 o praxi toho, kdo k advokátní zkoušce může býti připuštěn, pozbyla ustanovením § 5 odst. 4 zák. č. 40/1922 Sb. platnosti. Než odst. 7 právě cit. zák. stanoví: »Výhody zvláštními ustanoveními povolené kandidátům, kteří byli zdrženi ve studiích anebo v praktické právní službě poměry způsobenými válkou, jsou nedotčeny.«
Zachoval tedy tento předpis v platnosti i výhody nabyté na základě § 1 min. nař. č. 1456/1918 M. E. Teprv zák. z 23. května 1922 č. 168 Sb., kterým se částečně zrušuje zák. čl. LXIII:1912 o výjimečných opatřeních pro případ války a který nabyl účinnosti dnem 25. června 1922 (čl. II odst. 1) stanovil v čl. I bodu 1, že všechna opatření učiněná podle cit. zák. čl. a podle dodatečných zákonů k němu vydaných zůstávají v platnosti s výjimkami dále uvedenými (v bodu 2 a 3) a že »vláda odvolá i ta v platnosti zachovaná opatření, u nichž není již příčiny, pro něž byla učiněna«. Vláda používajíc tohoto zmocnění vydala ještě za působnosti cit. zák. č. 168/1922 Sb. (trvající do 31. prosince 1930) vl. nař. č. 70/1929 Sb., jehož §em 1 se »nař. č. 1456/1918 M. E., pokud jest ještě v platnosti, zrušuje«.
Stížnost spatřuje především nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že žal. úřad neprávem prý odepřel přezkoumávati platnost zmíněného vl. nař. č. 70/1929 Sb. dovozujíc, že zkušební komisi (5členný, resp. 7členný senát) rozhodující o připuštění k bývalé jednotné soudcovské a advokátní zkoušce, dlužno podle její výlučné kompetence, její činnosti (applikace práva) a formy řízení považovati za oprávněnou zkoumati platnost nař. (§§ 86 a 102 úst. list. č. 121/1920 Sb.).
Námitce té nelze dáti za pravdu. Že stížnost sama nepovažuje zmíněnou komisi za »soud«, který jediné jest ve smyslu §§ 98 odst. 1 a 120 úst. listiny oprávněn zkoumati platnost nařízení, plyne již z toho, že dovolává se ochrany nss-u, neboť kdyby byla soudem, byla by stížnost do rozhodnutí jejího k nss-u podle § 3 a) zák. o ss nepřípustnou. Že soudem skutečně není, plyne z předpisů o jejím složení, z nichž zřejmo, že členy její mohou býti i osoby, které za »soudce« považovati nelze a kterým tudíž jako členům této komise ono právo z § 120 úst. list. nepřísluší. Podle §§ 19 a 20 zák. čl. LIII:1913 rozhoduje totiž o připuštění k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce komise (v I. instanci v senátu 5členném, v II. stolici v senátu 7členném), která jest složena z polovice členů jmenovaných min. sprav. ze řad členů min. sprav., vrchních soudů, generální prokuratury a hlavních státních zastupitelství, veřejných notářů a jiných odborníků, z polovice členů advokátní komory, vykonávajících aspoň 10 roků advokacii, volených výborem advokátní komory; předsedu komise a jeho náměstky jmenuje pak ministr sprav., a to posléze zmíněné z polovice z advokátů, z polovice z jiných odborníků, a též předsedou může býti jmenován advokát, kterého advokátní výbor nezvolil za člena komise.
Z těchto ustanovení jest patrno, že zkušební komise jest autonomním orgánem, nikoli soudem nadaným právem rozhodovati o připuštění k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce a o splnění podmínek pro to zákonem požadovaných, tedy úřadem správním ve smyslu § 2 zák. o ss, kterému právo zkoumati platnost nařízení podle § 102 úst. list. nepřísluší. Na tom vzhledem k ustanovení § 2 čl. 1 zák. č. 3/1918 Sb. nemění nic ani skutečnost, že jsou členy této komise soudcové z povolání.
Ze znění prve cit. zák. č. 168/1922 Sb. a vl. nař. č. 70/1929 Sb. vyplývá:
a) že tento zákon zmocnil vládu, aby zrušila mimořádná opatření vydaná nejen na základě zák. čl. LXIII:1912, nýbrž i na základě pozdějších dodatečně vydaných zákonů o vyjímečných opatřeních pro případ války, tedy i opatření vydaná na základě § 5 zák. čl. XIII:1915 a § 3 zák. čl. IV:1916, speciálně i min. nař. č. 1456/1918 M. E. Byloť úmyslem zákonodárce, jak zřejmo z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zák. č. tisku 3437 posl. sněm. N. S. z r. 1922, zprostředkovati přechod do onoho právního stavu, jaký jest na území mimoslovenském, což se může státi jen tak, že některá opatření učiněná podle zmíněných zák. čl. budou ihned odstraněna, jiná však, zejména ona hospodářské povahy, která by jinak měla oporu v zák. č. 337/1920 Sb., teprve až to dovolí stav poválečný.
Jest proto bezdůvodnou námitka stížnosti tvrdící, že vl. nař. č. 70/1929 Sb. dovolávajíc se zák. č. 168/1922 Sb. béře nesprávně za podklad zák. čl. LXIII:1912 proto, že min. nař. č. 1456/1918 M. E. nebylo vydáno na základě zmocnění daného zákonem č. LXIII:1912, nýbrž zák. čl. XIII:1915 a čl. IV:1916, které jsou prý svou účinností odlišné a nezávislé na zák. čl. LXIII:1912. Přehlíží totiž, že zák. č. 168/1922 Sb. dal zmocnění k zrušení mimořádných opatření, která byla vydána nejen na základě zák. čl. LXIII:1912, nýbrž i na základě zákonů jej doplňujících, jimiž už podle svého nadpisu i obsahu jsou zák. čl. L:1914 a zvláště XIII:1915 a IV:1916.
b) Posouzení otázky, zdali netrvají již příčiny, pro které byla mimořádná opatření učiněna, ponechal sice zák. č. 168/1922 Sb. volnému uvážení vlády nestanoviv jí ani určité časové hranice, ani jiné direktivy, kterou by byla vázána, ale znění zákona nasvědčuje tomu, že dů-
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 41 vodem odvolání těchto mimořádných opatření měly býti všeobecné a tedy objektivní poměry, stejně jako byly všeobecné poměry (válečné) příčinou jich zavedení a že proto nebyla překážkou, jak stížnost za to má, zrušení oněch opatření ta okolnost, že snad v určitém konkrétním případě, jako u st-le, mohlo jich zachování míti význam a že proto nebyla splněna podmínka, zákonem č. 168/1922 Sb. pro jich zrušení požadovaná, že »není již příčin, pro které byla učiněna«. Jest tudíž bezdůvodnou námitka st-lova, že vl. nař. č. 70/1929 Sb. nemohlo zrušiti min. nař. č. 1456/1918 M. E. z toho důvodu, že toto není pro st-le bezúčelným, resp. že cit. nař. č. 70/1929 Sb. se na st-le nevztahuje.
c) Zrušilo-li vl. nař. č. 70/1929 Sb. min. nař. č. 1456/1918 M. E., učinilo tak na základě zmocnění daného zákonem č. 168/1922 Sb. a v jeho mezích a tím odstranilo ona »zvláštní ustanovení«, která podle § 5 odst. 7 zák. č. 40/1922 Sb. tvoří pramen výhod v příčině praxe rozhodné pro připuštění k advokátní zkoušce, resp. k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce, jež v době vydání tohoto zákona zůstaly nedotčeny. Jest proto bezdůvodnou námitka stížnosti, tvrdí-li, že vl. nař. č. 70/1929 Sb. nemůže ani v celku, ani částečně zrušiti neb změniti ustanovení obsažená v zákoně (t. j. v odst. 7 § 5 zák. č. 40/1922 Sb.), neboť stal-li se tento předpis zákona v důsledku vl. nař. č. 70/1929 Sb. bezpředmětným, stalo se tak na základě zák. č. 168/1922 Sb.
Konečně vytýká stížnost nař. rozhodnutí vadnost řízení v tom, že prý se žal. úřad nezabýval ustanovením odst. 7 § 5 zák. č. 40/1922 Sb. a nepřihlížeje k okolnostem uplatňovaným st-lem v jeho odvolání založil rozhodnutí své na neúplné skutkové podstatě. — Ani této námitce nemohl nss dáti za pravdu. Nař. rozhodnutí odepřelo připustiti st-le k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce z důvodu, že st-l nemá předepsané zákonem tříleté praxe advokátní a že od účinnosti vl. nař. č. 70/1929 Sb. jest zápočet vojenské služby válečné do praxe požadované pro připuštění ke zkoušce vyloučen. Tím implicite vyslovilo, že od 15. června 1929 nelze výhody poskytnuté zrušeným min. nař. č. 1456/1918 M. E. (§ 1) uplatniti a že se tedy ustanovení § 5 odst. 7 zák. č. 40/1922 Sb. nelze dovolávati.
Dovozuje-li stížnost, že výhody z § 1 min. nař. č. 1456/1918 M. E. nabyl st-l automaticky ještě v době jeho platnosti a nemohl jí pozbýti proto, že v uplatnění její byl omezen ustanovením § 20 zák. čl. LIII:1913, maje možnost zápočtu vojenské služby domáhati se teprve žádostí o připuštění k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce na základě jednoroční praxe advokátní po dosaženém doktorátu, která tedy mohla u st-le skončiti teprve 18. prosince 1929, kdy nař. vl. č. 70/1929 Sb. bylo již vydáno, — přehlíží, že zák. č. 40/1922 Sb. ponechává v § 5 odst. 7 nedotčeny výhody, zvláštními ustanoveními povolené, tedy ať již ex lege nabyté, ať již na základě těchto zvláštních ustanovení úřadem přiznané. Že by zápočet vojenské služby válečné byl již st-li správním aktem úřadu přiznán, stížnost sama netvrdí. Z ustanovení min. nař. č. 1456/1918 M. E. mohl však st-l výhody zápočtu nabýti podle znění § 1 odst. 2 nikoli již vydáním tohoto nař., nýbrž teprve po nabytí předepsané teoretické kvalifikace potřebné k započetí právní praxe, dále po nabytí diplomu doktora práv a po dokončení aspoň jednoho roku praxe tam zmíněné, t. j. podle zák. č. 40/1922 Sb. praxe advokátní.
Dokončil-li tedy st-l tuto praxi, jak sama stížnost doznává, v době, kdy ono zvláštní ustanovení (min. nař. č. 1456/1918 M. E.) bylo již vl. nař. č. 70/1929 zrušeno, nemohl ani automaticky výhody té již nabýti a v důsledku toho ani žal. úřad nebyl oprávněn ať deklaratorně, ať konstitutivně st-li ji přiznati. Z rámcových ustanovení § 5 zák. čl. XIII:1915, resp. § 3 zák. čl. IV:1916 nelze výhodu takovou odvozovati, ježto ustanovení ta odkazují na provedení příslušnými ministerstvy a bylo-li toto provedení ztělesněné v min. nař. č. 1456/1918 M. E. — jak již uvedeno — zrušeno, chybí veškerý podklad výhody dožadované.

Citace:

Č. 11213. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 852-859.