Č. 1788.

Obecní přirážka k státnímu poplatku: Vláda neb úřad jí zmocněný má právo, aby zkoumala důvody, pro které má dáti svolení, aby obec mohla vybírati přirážku k státnímu poplatku.
(Nález ze dne 28. prosince 1922 č. 9683.)
Věc: Městská obec Kralupy proti finančnímu ministerstvu a ministerstvu vnitra stran práva vybírati 10% přirážku k poplatku z převodu nemovitostí mezi živými.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ministerstvo financí v dohodě s ministerstvem vnitra zamítlo žádost st-lčinu, aby jí bylo počínajíc 1. říjnem 1921 na 6 let povoleno vybírati 10% přirážku k státnímu poplatku z převodů nemovitostí mezi živými, pokud jde o nemovitosti ležící v katastru obce.
Stížnost do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
Žádost st-lčina byla zamítnuta, poněvadž vzhledem k velikosti a hospodářské povaze obce nelze očekávati, že by výnos této přirážky mohl tvořiti pravidelně se opětující a pro finance obecní význam mající zdroj příjmů, a není tu také zvláštních závažných důvodů pro udělení povolení.
St-lka namítá, že tímto rozhodnutím překročila žalovaná ministerstva meze své působnosti přikázané jim §em 33 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 329 sb. z. a n., zasáhla neoprávněně do samostatné působnosti úřadů samosprávných a porušila zejména právo stěžující si obce na vybírání zmíněné přirážky.
Námitky tyto spočívají na mylném výkladu cit. zákonného předpisu.
Podle § 33, odst 1 cit. zákona mohou obce po návrhu vyššího dohlédacího úřadu se svolením vlády neb úřadu jí zmocněného předpisovati a vybírati nejvýše 10% přirážku k státnímu poplatku z převodu nemovitostí mezi živými, pokud jde o nemovitosti v katastru té které obce ležící.
Zákon nedává tedy obcím prostě právo, aby takovou přirážku v oboru samostatné působnosti předepisovaly a vybíraly, nýbrž činí výkony ty závislými na předcházejícím svolení vlády neb úřadu ií zmocněného, a to po návrhu vyššího dohlédacího úřadu. Nestačí snad jen, aby se obecní zastupitelstvo usneslo o vybírání této přirážky a aby vyšší dohlédací úřad samosprávný s usnesením tím souhlasil, nýbrž třeba ještě, aby svolila k tomu vláda neb úřad vládou zmocněný.
Kdyby byl správným názor stížnosti, že vláda, resp. úřad jí zmocněný není oprávněn zkoumati, zda tu jsou zvláštní závažné důvody, aby dala toto svolení, a že to,to oprávnění mohlo by se přiznati nejvýše dohlédacím úřadům samosprávným, neměl by předpis zákona o potřebě svolení vlády neb úřadu jí zmocněného vůbec smyslu a účelu, pak by bylo stačilo schválení vyššího dohlédacího úřadu.
Že názor stížnosti je nesprávný, plyne ze vzniku a doslovu zákona.
Vládní návrh (tisk č. 1397 poslanecké sněmovny N. S. R. Č. 1921) chtěl ovšem obcím dáti přímo právo vybírati zmíněnou přirážku, neboť v § 32 pravil: »Počínajíc dnem 1. ledna 1921 předpisovati a vybírati jest 10% přirážku k státnímu poplatku z převodu nemovitostí . . .« a nechtěl vázati toto právo nějakými podmínkami.
V důvodové zprávě k tomuto paragrafu se pravilo, že dosud taková povolení byla udílena pouze sporadicky obcím velkým vzhledem k tomu, že u obcí malých, pokud není to všeobecně zavedeno, nestál by výsledek takové přirážky, která přirozeně nemůže býti veliká, v patřičném poměru k zatížení státních úřadů poplatky vyměřujících. Tento důvod prý však odpadá, je-li přirážka zavedena všeobecně.
Zákon však v § 33 nepřiznal obcím navrhované všeobecné právo předpisovati a vybírati takovou přirážku, nýbrž stanovil předpoklad, že bude těm kterým obcím právo takové napřed přiznáno.
Podle zprávy výborové (tisk č. 2784 posl. sněm. 1921) ústavní výbor sice zásadně připustil možnost zavésti tuto přirážku, ale nebyla zavedena všeobecně, poněvadž by mnohým- obcím nepřinesla prospěchu valného, zvláště když její výnos bude jmenovitě v menších obcích značně kolísavý a nepravidelný.
Konečně praví se v této zprávě, že předpisování a vybírání této přirážky v obcích, jimž bude povolena, přenechává se obcím (místo vládou navržené výměry a předpisu úřadem státním).
Zřejmo tedy, že vláda neb úřad jí zmocněný, má-li rozhodnouti o žádosti obce, má právo zkoumati, zda jsou tu důvody, pro které má dáti své svolení, aby obec mohla vyměřovati a vybírati zmíněnou dávku. Že by mohl žal. úřad pouze zkoumati, nezasahuje-li obec použitím práva v § 33 cit. zák. jí uděleného, do okruhu působnosti státních úřadů finančních a neztenčuje-li tak právo těchto úřadů na předpisování a vybírání daní a poplatků státních, jest očividně nemožné, neboť okruh působnosti a práva úřadů finančních neztenčují se nikterak, povolí-li se některé obci právo vyměřovati a vybírati zmíněnou přirážku. Mohou to býti tedy pouze důvody vhodnosti a účelnosti, o nichž má úřad uvažovati, než svolení dá neb odepře.
Rozhodnutí o tom není ovšem věcí libovůle, nýbrž věcí volné úvahy o rozhodných okolnostech případu.
Rozhodl-li žal. úřad v tomto případě, že nemůže dáti stěžující si obci žádané svolení, nelze v tom spatřovati neoprávněný zásah do samosprávy obce, neboť § 33 cit. zákona mu dává právo, aby o žádosti rozhodl.
Pokud pak jde o závěr žal. úřadu, že není tu zvláštních závažných důvodů pro udělení povolení, nemůže nss zkoumati tento závěr, leda se stanoviska § 6 zák. o ss. Soud však shledal ze spisů řízení správního, že žal. úřad rozhodl v souhlasu s těmito spisy o žádosti obce na základě jejích vlastních údajů a že podstata skutková nepotřebuje doplnění v podstatných kusech, že tedy výtka vadnosti řízení jest lichou. Ke spisu odvodnímu, který byl proti ustanovení § 23 zák. o ss podán toliko v jed- nom vyhotovení, se nehledělo.

Citace:

č. 1788. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 683-685.