Č. 2859

Vojenské věci: 1. * Ustanovení 2. vl. nař. č. 514/ 1920 o lhůtách k přihláškám na pře gážisty neodporuje zákonu. — 2. Nárok na odbytné podle § 94/1920 předpokládá meritorní zamítnutí přihlášky gážisty do činné služby.
Administrativní řízení: O vnitrostátní působnosti mírových smluv.
(Nález ze dne 10. listopadu 1923 č. 19 362).
Prejudikatura: Boh. 1079 a 1834 adm.
Věc: Theodor F. v Čes. Lípě proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. Jos. Pešout) o převzetí v hodnosti gážisty a přiznání zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, narozený r. 1886 a příslušný do Jablonce n./J., sloužil dle svého udání v býv. rak.-uh. armádě od r. 1905 a to od 1. prosince 1907 jako dělostřelecký mistr 2. třídy, od r. 1912 1. třídy, pak od 1. května 1915 jako vrchní dělostřelecký mistr 2. třídy a od r. 1917 1. třídy aktivně až do převratu, načež až do konce srpna 1919 sloužil dále v Tyrolích. Přihláškou z 19. prosince 1919 žádal o přijetí do čsl, armády jako gážista z povolání (aktivní).
V podání z 20. června 1920 žádal st-l o vyplácení zaopatřovacích požitků. Rozhodnutím z 11. září 1920 zamítlo mno tuto druhou žádost z důvodu, že projednání jeho přihlášky o přijetí do svazu čsl. armády bylo osobní a stížnostní komisí při mno zamítnuto.
K další žádosti o poskytnutí zaopatřovacích požitků ze 16. listopadu 1920 vyslovilo žal. ministerstvo nař. rozhodnutím z 13. února 1922:
1. st-lova přihláška došla pozdě, odůvodnění jejího pozdního podání bylo shledáno nedostatečným a proto se k přihlášce hledí, jako by vůbec nebyla podána;
2. st-l podléhá dle §u 2 bran. zákona branné povinnosti a zařazuje se jako prostý vojín ke hrub. děl. pl. č. 101;
3. jeho žádost za poskytnutí výslužného se zamítá, poněvadž nemá na ně podle zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb., jakož i provád. nař. k němu z 3. září 1920 č. 514 Sb. nároku.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: - - -
Nař. rozhodnutím bylo především vysloveno, že se k st-lově přihlášce hledí pro její opožděné podání tak jako by vůbec nebyla podána, jinými slovy, že se přihláška o převzetí st-lovo v hodnosti gážisty do činné služby čsl. pro opožděné podání odmítá a meritorně nevyřizuje.
Stížnost shledává ve výroku tom nezákonnost z důvodu, že zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. z. sám podání přihlášek za převzetí neobmezil žádnou lhůtou a že proto také nař. vl. z 3. září 1920 č. 514 Sb., které bylo vydáno k jeho provedení, není ve shodě se zákonem.
Tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Není sporu o tom, že by se byl st-l mohl státi čsl. gážistou jedině tím způsobem, že by byl převzat na základě § 1 cit. zák. č. 194 Sb. To také st-l ve své stížnosti výslovně konstatuje.
St-l konstatuje dále výslovně, že přejímání bývalých gážistů podle tohoto zákona děje se podle volného uvážení mno.
Je-li tedy jisto a nesporno, že žal. ministerstvo může bývalé rak.- uh., rak. a uh. gážisty do služeb čsl. armády přejímati podle vlastního uvážení, pak jest také patrno, že si ministerstvo může pro přejímání toto stanoviti podmínky, které pokládá za účelné a vhodné a že zejména mohlo stanoviti také podmínku tu, že bude meritorně přihlížeti jen k takovým přihláškám, které byly podány v určitých lhůtách, zejména ve lhůtách, které ministerstvo dříve vyhlásilo.
Následkem toho také nařízení z 3. září 1920 č. 514 Sb., které v § 1, odst. 2 stanovilo, že do čsl. vojska lze přejímati z bývalých vojenských gážistů pouze ty, kteří podali v předepsané lhůtě přihlášku podle výnosů vydaných mno, jest kryto zákonem a není správným výklad stížnosti, že by zákon časového obmezení takového nepřipouštěl. Totéž plyne z ustanovení §u 112, odst. 4 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb., dle něhož může mno v dohodě s min. fin. ve výjimečných případech, hodných zvláštního zření, povoliti vojenské zaopatřovací požitky osobám, které nepodaly včas předepsané přihlášky.
Bylo-li, jak právě dovozeno, přejímání bývalých gážistů právem omezeno určením lhůt k přihlášce, jest logicky důsledkem toho úřad oprávněn odmítnouti meritorní vyřízení přihlášky opožděné čili hleděti k ní tak, jakoby nebyla podána. Že v konkrétním případu šlo o přihlášku opožděně podanou, stížnost nepopírá a st-l to i výslovně doznal ve svém podání z 19. prosince 1919, kdež opožděné podání přihlášky omlouval tím, že po převrate sloužil dále jako vojenský gážista v Rakousku a že teprve dne 29. srpna 1919 přišel do Jičína, kdež se u okresního doplňovacího velitelství hlásil. Je-li rozhodným jen včasné podání přihlášky, pak nezáleží na tom, zda se snad st-l — jak ve své stížnosti uvádí — u tohoto neb jiného vojenského velitelství v čsl. republice hlásil o své převzetí do aktivní služby, ani na tom, zda a jakou informaci tam obdržel.
Jest proto bezdůvodná i námitka vadnosti řízení, kterou shledává stížnost v tom, že žal. úřad nevyšetřil tyto právě uvedené a ostatně teprve ve stížnosti tvrzené okolnosti, jimiž stížnost opožděné podání přihlášky ospravedlňuje.
Bylo-li však meritorní projednání přihlášky st-lovy právem odmítnuto, neodporuje zákonu ani další výrok žal. úřadu, že st-l nemá na zaopatřovací požitky nárok z cit. zákona.
Neprávem vyvozuje stížnost podobný nárok jednak z čl. 70 a 216 mírové smlouvy s Rakouskem, uzavřené v St. Germainu dne 10. září 1919 (č. 507 Sb. z r. 1921), jednak z § 2 cit. zákona č. 194 Sb.
Mírových smluv nemůže se st-l právem dovolávati a z nich nějakých svých práv dovozovati, poněvadž mírové smlouvy jako takové nejsou součástkou vnitrostátního právního řádu, nýbrž ukládají závazky a přiznávají práva jen oboustranným kompacistentům a pro jednotlivce nijakých práv nezakládají, jak nss již opětně, zvláště nálezem Boh. 1079 adm. vyslovil.
Pro posouzení otázky, přísluší-li st-li nárok na zaopatřovací požitky vojenské vůči čsl. republice, jest směrodatným pouze zákon, a to zákon z 19. března 1920 č. 194 Sb.
Z ustanovení jeho §u 2 vyvozuje st-l také svůj nárok. Tento § 2 přiznává nárok na zaopatřovací požitky, po případě na odbytné oněm bývalým gážistům z povolání, kteří do čsl. činné služby vojenské nebyli převzati. Nárok tento předpokládá, jak nss vyslovil již ve svém nálezu Boh. 1834, nepřevzetí řádně přihlášených gážistů čili meritorní zamítnutí této přihlášky.
Tento předpoklad není, jak výše dovozeno, v konkrétním případě dán, i jest tedy nař. rozhodnutí i v tomto směru zákonem odůvodněno. Proto bylo zamítnouti stížnost, jež do druhého výroku nař. rozhodnutí, totiž do zařazení st-le jako prostého vojína stížného bodu žádného neobsahuje, jako bezdůvodnou, aniž bylo třeba zabývati se věcně její další námitkou, že odporuje zákonu ustanovení § 6, odst. 2 nař. vl. ze dne 3. září 1920 č. 514 Sb., pokud obmezuje nárok na zaopatřovací požitky gážistů do čsl. činné služby vojenské nepřevzatých podmínkou podání zvláštní žádosti ve lhůtě 60denní. Tohoto ustanovení nebylo a ani nemohlo býti na st-le použito, poněvadž ustanovení toto předpokládá jednak, že přihláška gážistova byla meritorně zamítnuta, jednak že se tak stalo přede dnem působnosti cit. nařízení t. j. 17. zářím: 1920 (§§ 6 a 29 téhož nařízení), tyto předpoklady pak u st-le dány nejsou.

Citace:

č. 2859. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 956-958.