NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 493.

Zabírání bytů: Z § 8 č. 9 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. nelze dovozovati, že i pro jedinou služebnou osobu vyhraditi jest jednu místnost, není-li v bytě zvláštní místnosti určené pro přespávání služebných.
(Nález ze dne 23. července 1920 č. 6834.)
Věc: JUDr. Mořic Bandler, advokát v Mostě, proti nájemnímu úřadu v Mostě stran zabrání pokoje.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se, pokud jím bylo vysloveno, že se zabírá zároveň s pokojem i nábytek v něm se nalézající, pro nezákonnost; jinak zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Bytový úřad v Mostu zabral rozhodnutím ze dne 19. prosince 1919 z bytu stěžovatelova v Mostu čp. 1043/24 jeden nábytkem opatřený pokoj, dovolávaje se § 8 bodu 9 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
V odporu proti tomu podaném namítal stěžovatel, že byt jeho o 4 obytných místnostech obýván jest 2 dospělými členy domácnosti, kterým přísluší po zákonu nárok na 3 obytné místnosti. Zabraný pokoj jest prý dle ustanovení § 8 bodu 9 lit. b) cit. zákona ze záboru vyloučen, poněvadž slouží k přespávání pro služebnou, pro kterou není zvláštní místnosti v bytě a jest proto na roven postavena podnájemníkovi.
Odpor tento zamítnut byl naříkaným rozhodnutím nájemního úřadu s poukazem na to, že nelze zabranou místnost pokládati za pokoj pro služebné ve smyslu § 8 cit. zákona, poněvadž není ani tvrzeno, že by pokoj sloužil výlučně jenom pro služku. Dle zákona mají toliko 2 služebné osoby dohromady nárok na přikázání jedné místnosti obytné v bytě.
Naříkané rozhodnutí vyslovuje dále, že se zabrání vztahuje i na nábytek a zařízení zabraného pokoje. Poněvadž stěžovatel ohledně toho si zvlášť nestěžuje a jenom toho se dožaduje, aby mu byla postel pro služebnou uvolněna, odpadá rozhodnutí o nábytku a zařízení v celku a jest toliko ohledně postele pro služku prohlásiti, že jest stěžovateli ponecháno, postel tuto, nalézá-li se skutečně ve zmíněném pokoji, z něho vzíti a nahraditi ji postelí, která tam patří.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost podané řídil se nejvyšší správní soud následujícími úvahami:
Názor ve stížnosti uplatňovaný, že třeba ustanovení § 8 č. 9 v souvislosti s předpisem § 5 č. 4 citovaného zákona vykládati tak, že při posouzení, lze-li v některém bytě zabrati místnosti nadpočetné, jest též jedné služebné osobě přiznati nárok na jednu obytnou místnost, není-li v bytě tom zvláštní místnosti určené pro přespávání služebných, nemá opory v zákoně.
Dle § 5, odst. 1, čís. 2 mají dva dospělí členové domácnosti nárok na tři obytné místnosti. Dle odstavce 2 tohoto paragrafu čítají se vždy dva členové domácnosti mladší 14 let a při lichém počtu také zbývající jeden člen domácnosti za dospělou osobu.
Zákon stanoví zde tedy nejprve pravidlo, že mají dva členové domácnosti mladší než 14 let nárok na jednu obytnou místnost a připouští pak výjimku z této zásady v tom směru, že čítá i přebývajícího nedospělého člena domácnosti jako dospělou osobu, na kterou při posuzování, jde-li v některém bytě o místnost nad počet, musí přihlíženo býti.
Nařizuje-li však zákon v následujícím odstavci zmíněného § 5, že se k členům domácnosti nepočítají osoby služebné a podnájemníci, projevuje tím zcela jasně úmysl, že k těmto není bráti zřetele, když jde o určení počtu přebytečných místností některého bytu, což vysvítá již z toho, že dle 4. odstavce § 5 též pokoje pro služebné se nepokládají za obytné místnosti a jsou tedy ze záboru samy o sobě vyloučeny.
Z tohoto vyvozuje pak zákon logickým způsobem důsledek, že lze zabrati dle § 8 čís. 9 u bytův označených v § 5 místnosti nad počet, zakládající povinnost oznámení, ovšem jenom za podmínek v tomto předpisu blíže vytčených.
Činí tedy zákon zřejmě rozdíl mezi členy domácnosti a služebnými osobami a přiznává při bytech o třech až pěti místnostech obytných každému dospělému členu, po případě dvěma nedospělým nebo zbývajícímu nedospělému členu domácnosti nárok na jednu obytnou, místnost, kdežto pokud jde o osoby služebné, přikazuje toliko úřadu k záboru oprávněnému, aby v bytech nemajících zvláštní místnosti určené pro přespávání služebných, ponechána byla teprve dvěma služebným osobám stejného pohlaví jedna místnost obytná.
Ježto pak v daném případě jde o čtyři místnosti obytné, obývané toliko stěžovatelem a jeho manželkou, jimž dle § 5 č. 2 přísluší nárok na tři obytné místnosti a není též sporu o tom, že lze zabraný pokoj samostatně obývati, poněvadž má zvláštní vchod, jednal žalovaný úřad ve shodě se zákonem, když potvrdil v odpor vzaté rozhodnutí bytového úřadu, zabírající dle předpisu § 8 čís. 9 cit. zák. jeden pokoj bytu stěžovatelova.
Pokud jde o zábor postele pro služebnou a příkaz stěžovateli udělený, aby buď postel pro služku v pokoji tom ponechal, nebo ji nahradil postelí jinou, stačí poukázati k tomu, že zákon o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. zák. a nař. dovoluje pouze v jediném případě, aby zároveň s bytem zabráno bylo i obytné zařízení jeho, totiž jen, když jde o zabrání bytu v podnájmu (§ 10 cit. zák.).
Ve sporném případě nejde však o zabrání bytu nebo pokoje daného do podnájmu a neopírá se též ani rozhodnutí první ani druhé stolice o ustanovení § 8 č. 8, nýbrž o ustanovení § 8 č. 9, kteréžto ustanovení vztahuje se toliko na místnosti přespočetné některého bytu přímého nájemce.
Vzhledem k tomu jest každé opatření úřadu vztahující se k zařízení zabraného pokoje po zákonu nepřípustno a musilo proto naříkané rozhodnutí, pokud se týká též nábytku tohoto pokoje, dle § 7 zák. o správním soudě zrušeno býti.

Citace:

č. 493. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 487-489.