Čís. 1210.

Všeobecných zásad o spolupachatelství dlužno použíti i při §u 411 tr. zák.
(Rozh. ze dne 7. května 1923, Kr II 231/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti stát. zastupitelství do rozsudku zem. trest, soudu v Brně ze 30. ledna 1922, pokud obžalování Leopold Z., Rudolf Č., Ludvík D., Josef K., Ambrož B., Ferdinand, správně František P., Josef J., Antonín L., Antonín Z. a Osvald G. byvše sproštěni dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin dle §u 93 tr. zák. a nebyli jím ani uznáni vinnými přestupkem lehkého poškození na těle dle §u 411 tr. zák., zrušil napadený rozsudek, sprošťující jmenované obžalované i pro přestupek poškození na těle dle §u 411 tr. zák., a ve výroku odsuzujícími obžalované Leopolda Z-a, Rudolfa Č-a, Ludvíka K-a a Ambrože В-a pro přestupek proti bezpečnosti cti zlým nakládáním dle §u 496 tr. zák. a vrátil věc příslušnému nyní okresnímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Soud nalézací, sprostiv uvedené obžalované z obžaloby pro zločin dle §u 93 tr. zák., do níž poškození na těle, Karlem Š-a utrpěné, pojato bylo jako okolnost, vyšší trestnost podmiňující, odepřel též odsouzení pro toto úmyslné poškození dle §u 411 tr. zák., poněvadž nebylo dokázáno, kdož uvedených obžalovaných při násilném jednání, proti Karlu Š-ovi súčastněných, mu tato poranění, jinak dle §u 411 tr. zák. kvalifikované, způsobil. Právem označuje zmateční stížnost státního zastupitelství výrok ten dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. jako právně pochybený. Neboť třebaže zásady §u 157 tr. zák. nelze použíti na případy §u 411 tr. zák., přece zůstávají vešobecné zásady o spolupachatelství i v případech §u 411 tr. zák. v platnosti. Nesměl proto soud nalézací odmítnouti odsouzení obžalovaných, o něž jde, pokud nezjistil, že není u nich podmínek spolupachatelství, to tím méně, any výsledky hlavního přelíčení na spolučinnost a na společný zlý úmysl a vědomé spolupůsobení za týmž cílem (spolupachatelství) poukazovaly. Bylo proto rozsudek zrušiti nejen pokud se týče osvobozující části rozsudku, nýbrž i co se týče odsouzení obžalovaných Leopolda Z-a, Rudolfa Č-a, Ambrože В-a, Ludvíka D-a, Josefa K-a pro přestupek dle §u 496 tr. zák. V tomto případě totiž u těchto pěti právě uvedených obžalovaných nejedná se ani o reální ani o ideální souběh dvou trestných činů, ježto činem jejich nebylo současně zasaženo více právních statků a nespáchali tito obžalovaní několika jednáními několik trestných činů. Čin, jehož pět uvedených obžalovaných se dopustilo, jest buďto přestupkem dle §u 411 tr. zák. nebo přestupkem dle §u 496 tr. zák. Uzná-li proto přestupkový soud ohledně Leopolda Z-a, Rudolfa Č-a, Ludvíka D-a, Josefa K-a a Ambrože В-a na přestupek dle §u 411 tr. zák. ve smyslu shora dovozeného spolupachatelství, je přestupek soukromožalobní dle §u 496 konsumován, neshledá-li však v jednání jejich přestupku §u 411 tr. zák., pak výrok ohledně jejich odsouzení dle §u 496 tr. zák. byl by správným a bylo by pak spolupachatelství, o němž byla řeč, vzíti v úvahu pouze u ostatních pěti obžalovaných.

Citace:

č. 1210. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 266-267.