Č. 3631.

Školství: Nucený nájem podle § 7 zák. č. 189/1919 v příčině místností, v nichž se schválením školských úřadů je provozována škola soukromá, je přípustný — mimo případ zániku oné soukromé školy — jen tehdy, jestliže škola místností těch nepotřebuje anebo může se souhlasem vydržovatele školy a příslušných úřadů školských býti umístěna jinde.
(Nález ze dne 19. května 1924 č. 8762).
Prejudikatura: Boh. 702, 1014 adm. a jiné.
Věc: Městská obec P., místní školní rada v P. a kongregace sester sv. Kříže v Ch. proti ministerstvu školství a národní osvěty o nucený nájem místností.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Aby se zabezpečilo umístění obecné školy s českým jazykem vyučovacím v P., která 1. lednem 1921 převzata byla podle § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. do správy min. škol., vyslovil žal. úřad nař. rozhodnutím v dohodě s min. vnitra na základě § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. a 9. dubna 1920 č. 295 Sb., pokud se týče § 2 zák. č. 292 ex 1920 . . . nucený nájem místnosti v I. patře v domě č. p. — v P., které se dosud užívá za školu pro ruční práce a která leží na téže chodbě jako učebna české školy obecné . . . Při tom bylo vysloveno, že škola pro ruční práce může býti umístěna v místnosti v nové budově obecné a občanské školy, kteráž místnost se uvolnila zrušením pobočky. V učebně bývalé pobočky je sice umístěno několik akvárií, ta však mohou býti v téže budově bez jakýchkoliv obtíží postavena i jinde. Německým školám tedy ani škole pro ruční práce nebude nijak uškozeno tímto nuceným nájmem. Konečně podotknuto, že, pakli duchovní řád kongregace Sester sv. Kříže nedovoluje skutečně udělovati vyučování v jiném domě, než v kterém tyto sestry samy bydlejí, jest podle návrhu zástupců městské a školní obce P. také možno umístiti školu ručních prací v II. poschodí staré školy v bytě A. D., takže ani v tomto případě nebude existence školy ručních prací poškozena, resp. ohrožena. . . .
Stížnost shledal nss důvodnou z těchto úvah:
Podle správních spisů předcházelo nař. rozhodnutí toto šetření: — —
Podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. může býti vysloven nucený nájem místností pro účely školy menšinové toliko tehdy, není-li nuceným nájmem ohroženo vlastní bydlení nebo vlastní živnost vlastníka oné místnosti, pokud se týče činitele, jemuž přísluší právo místnosti užívati (viz zejména též nál. Boh. 702 adm.). V přítomném případě sloužila zabíraná místnost dosud nesporně účelům školy pro ruční práce. St-lé tvrdí ve stížnosti a tvrdili již v řízení správním, že provozování oné školy ručních prací bylo výnosem zšr-y ze 14. září 1903 stěžující si kongregaci povoleno v této místnosti. Jelikož žal. úřad tyto údaje st-lů ani během řízení, ani v nař. rozhodnutí nepopřel a nezaujal k nim záporného stanoviska, ani během řízení před tímto soudem, musil nss vycházeti ze skutkového základu, že ona tvrzení st-lů jsou správná, že tedy tu jde o soukromou školu pro ruční práce, povolenou zšr-ou podle § 70 zák. o šk. nár. z r. 1869 stěžující si kongregaci.
Poněvadž pak podle cit. § 70 zák. a podle §§ 187 a 200 def. řádu škol. a vyuč. z r. 1905 podmínkou povolení soukromé školy jest též vhodnost místnosti, nabývá udělením povolení držitel soukromé školy nárok na to, aby školu tu směl provozovati v povolených místnostech, kdežto k přenesení školy do místností jiných jest třeba zvláštního oznámení příslušnému úřadu školskému a povolení tohoto úřadu k provozování soukromé školy v nových místnostech; proto má i stěžující si kongregace nárok na to, aby svoji školu ručních prací dotud v uvedené místnosti provozovati mohla, dokud škola ta se schválením příslušných úřadů školských není přeložena do místnosti jiné.
Podle právního názoru vyslovovaného stálou judikaturou nss-u (zejména v nál. Boh. 841 a 1140 adm.) jest podmínka v § 7 zák. č. 189/19 pro přípustnost nuceného nájmu, že totiž není ohroženo vlastní bydlení nebo živnost, ohledně místnosti, která dosud sloužila již určitým úkolům školským, splněna jenom tehdy, jestliže škola, které místnost ta jest věnována a dosud skutečně sloužila, jest zrušena anebo definitivně za souhlasu školního úřadu umístěna jinde, po případě jestliže oné místnosti nepotřebuje.
V daném případě však tyto podmínky splněny nejsou; neboť zmíněná škola ručních prací, pro kterou zabíraná místnost jest věnována a kterou jest užívána, místnosti té potřebuje, škola ta není také náležitým způsobem do jiné místnosti přeložena. Takovéto řádné přeložení školy nemůže býti nahrazeno pouhým prohlášením žal. úřadu toho obsahu, že škola ta může býti umístěna v budově jiné, pokud se týče v jiných místnostech téže budovy, poněvadž nehledě ani k tomu, že stěžující si kongregace o této možnosti v řízení ani nebyla slyšena, mohlo by se takového přeložení školy státi — jak již shora dolíčeno — jenom za souhlasu kongregace, po případě snad instančním rozhodnutím příslušných úřadů školských, jakým však nař. rozhodnutí není.
Vycházel-li tedy žal. úřad v daném případě z názoru, že zábor oné místnosti ve smyslu § 7 zák. č. 189/1919 jest přípustný, poněvadž může sám o své újmě naříditi přemístění oné školy ručních prací do jiné budovy, tedy založil svoje rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba zaměstnávati se také jinými námitkami stížnosti.

Citace:

č. 3631. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1320-1322.