List československých právníků
Všehrd
Ročník XVI. Číslo 1. Ročník 1934.

Krise právní vědy.

Giorgio Del Vecchio, president právnické fakulty Královské university v Římě.
Redakci se podařilo získali pro náš časopis text přednášky, kterou jmenovaný slovutný právník italský konal na universitě v Bukurešti a Sofii na pozvání právnických fakult. P. president vyslovil přání, aby jeho myšlenky byly předloženy i československým právníkům. Činíme tak rádi a zároveň s opravdovými díky za velmi laskavé věnování. Za překlad děkuje redakce p. JUC. H. Ungrovi.
Mluvíme-li o krisi právní vědy (a mluví se o ní často), nesmíme míti za to, že se jí vyznačuje jen naše doba. Obecně můžeme říci, že právo a jeho nauky jako vůbec celá věda a lidský život sám nalézá se v trvalé krisi; to znamená, že jim porozumíme jen nesnadným a namáhavým přizpůsobením se, přetvořením a reintegraci. Je dramatem naší existence, že každé jednání odpovídá určitému problému a že jen zřídka bývá dokonalým pokusem o rozluštění daného problému. Ale my zanecháme nyní těchto všeobecných úvah a přihlédneme přesněji ke krisi právní vědy, jak se vyskytuje a jak ji v naší době prociťujeme. Prvky nejasnosti, která nutí právní vedu k intensivní a nepřetržité práci, mohli bychom jednoduše zredukovati na tyto: s jedné strany, totiž se stránky historické pravdy (storicità), se nám jeví právo jako daná skutečnost, takřka jako fenomen; na druhé straně, co se tkne jeho ideálnosti (idealità), vyplývá z našeho ducha a hlavně v něm žije.
První názor je přirozenější a zřejmě jistější. Jako v procesech, vedoucích k poznání, mysl se dává strhnouti v prvním okamžiku k empirickému poznání a pojímá, co jí smysly chápají, jako absolutně jistou, na žádné subjektivitě nezávislou objektivní skutečnost. Právo je, podle mínění lidu, psaným textem, zákoníkem, věcí, kterých se můžeme rukou dotýkat, a zákoník obsahuje všechno. Každá právnická otázka a každý spor podle mínění lidu bezprostředně musí nalézti své jasné rozluštění v platném právu, které je pojímáno jako komplex zákonů, v němž na věc musí býti pamatováno (předvídáno). Tím se vysvětluje, že laikové často na právníku žádají netoliko jeho mínění, nýbrž jistou předpověď výsledku nějakého případu. Z toho také vyplývá neoblíbenost právníků, kterou často můžeme pozorovati a která dokonce byla i vyjádřena příslovími (»Juristen böse Christen«). Vytýká se právníkům, že pro zvrácenost stavu uměle ztěžují případy jim svěřené, téměř jako by se jen jejich vinou takové spory stávaly nejasnými a nesnadnými. Tak je pojímán pravý právník a zákon sám — téměř jako automatický přístroj, jenž mechanicky jsa uveden v pohyb, musí rovněž mechanicky vydati rozsudek.
Není nutno podotýkat, jak daleko jest od pravdy toto lidové mínění. Ne že by právníci ztěžovali uměle lidské vztahy, nýbrž tyto vztahy samy jsou svou povahou velice spletité a skoro vždy nové. Právník jim musí porozuměti a z nich vybrati základní prvky, které nejsou vždy nejjasnější; musí je podřaditi pravidlu, pokud existuje, a pokud neexistuje, musí sám spolupracovati na formulaci potřebného pravidla. To všechno představuje velmi těžkou duševní práci, která jest snad nejnamáhavějším lidským povoláním. Neboť práce rozumu u právníků je jemnější a intensivnější než duševní práce obyčejně požadovaná od ostatních intelektuálů.
Není pochyby, že ius scriptum, čímž rozumíme právo, které se stalo zákonem, pak sbírky obyčejů a jurisprudence nepostačuje k tomu, aby vystihlo stále se přetvořující skutečnost a aby poskytlo rozluštění pro všechny nové a nepředvídané případy sociálního života. Neschopnost lidského rozumu a tím také rozumu zákonodárce, formulovati předem všechny v budoucnosti se vyskytnuvší případy, byla uznána již výslovně právníky římskými a pak mnohokráte. My máme ještě silnější dojem této neschopnosti, ježto v této době rychle se mění životní podmínky a vyskytují se nové formy činnosti a tím se vynořují nové problémy a kontrasty, které nenacházejí pevnou basi pro své rozluštění v zákonech dříve povstalých. Požadujeme tedy nyní od právníků jak namáhavější výklad zákonů, aby jejich smysl byl přizpůsoben novým sociálním vztahům, tak i větší spolupráci při jejich obnově.
Každý právní systém takřka předvídá a určí sám svůj další vývoj, totiž možnost změn a zdokonalení. Kde nejde o změnu, nýbrž o připojení něčeho nového, v tom případě je kompetentní obyčejně soudce. Soudce jest oprávněn a tím též, povinen vytvořiti rozhodnutí v tom případě, když o určitém sporu nenalezl nic ani v hlavních, ani v subsidiárních pramenech práva. Je tedy nutno překročit zákon (a kde je to dovoleno, také obyčeje) především při analogii, která umožňuje určité rozšíření platných norem. Avšak analogie není vždy možná a někdy i kdyby možná byla, není dovolena. Je tedy nutno, aby v takovém případě našel soudce jinde kriteria pro své rozhodnutí, protože žádný spor nemůže zůstati nerozřešen pro nedostatek normy. Může býti ustanoveno, jako na př. ve švýcarském kodexu, že soudce v takovém případě má rozhodnouti, »jako kdyby on byl zákonodárcem«. Nebo, jako na př. podle italského zákoníka soudce má rozhodnouti »podle všeobecných zásad práva«. Nebo je možné vůbec pomlčeti o tomto bodě, jako je tomu ve francouzském a německém zákoníku. Avšak konsekvence bude vždy stejná: soudce musí najíti normu, která mu platnými zákony dána není; ostatně to již od platných zákonů je soudci uloženo jako jeho povinnost. Jak by mohl případ jinak rozhodnouti než tak, že se otáže svého svědomí, ovšem se zřetelem k povaze daného případu а k logice systému, který svým rozhodnutím má zdokonalit? V každém případě jsme velmi vzdáleni mechanického neb automatického používání zákona.
Když zkoumáme hlubší snahy moderní doby, pokud se týkají pramenů práva, můžeme pozorovati dvě téměř opačné tendence, které se uplatňovaly v každém systému, tvoříce znamenitý index pro krisi, kterou studujeme.
Nutnost jistoty, jasnosti a pořádku v určení práva vedla k tomu, že byla dána přednost legislativní formulaci, protože lépe vyhovuje systematickým požadavkům rozumu a také prakticky má tu výhodu, že aspoň část právního systému je určena pevně. Je jisto, že zvyky a autorita dřívějších právníků jsou méně spolehlivými prameny práva než zákon. Neurčitost práva je příčinou velkých nesrovnalostí, neboť se příčí přímo jedné ze základních zásad pojmu práva; právo musí býti základem pořádku a jistoty pro vztahy společenské. Bacon praví, že zákon musí býti určitý, neboť není-li určitý a přesný, nemůže býti ani spravedlivý. Pro nutnost přesnosti а k tomu účelu, aby byla poskytnuta postačující base pro uspořádání budoucích vztahů, musí právo při své formulaci býti vyjádřeno tak, aby vystihlo střední cestu a všeobecnou a stálou povahu jednání a činů, které ve skutečnosti jsou velmi rozmanité. Abstraktnost a schematická ztrnulost, které obyčejně bývají od laiků vyčítány jurisprudence jsou naopak nutné a prakticky blahodárné následky funkce práva v životě.
Zákonná formulace má velký význam v moderní době pro jistotu, kterou representuje pro konstituelní pořádek, svobodu a základní práva občanská.
»Zákon je suverénní a není ustanovení, které by se na něm nezakládalo«, tato věta, lhostejno, zda je vyjádřena výslovně nebo mlčky ve struktuře systému, má dalekosáhlý význam i s historického stanoviska, poněvadž představuje potlačení všelikých zneužívání, charakteristických pro dřívější vlády. Tato zneužívání byla umožněna tím, že chyběla právní jistota. Stačí, když poukážeme na to, že moderní trestní právo ve všech státech se podstatně liší v základních zásadách od antického trestního práva: »Nulla poena sine lege, nullum crimen sine lege.« Stejně je tomu u správního práva, kde také primát zákona se Stal synonymem pojmu spravedlnosti.
Nechybíme, když přijmeme jako všeobecnou pravdu tendenci zákona přecházeti od obyčejů a sporadické iurisdikce k formě zákona. Důkaz toho máme ve skutečnosti, že technicky méně pokročilé části práva jsou právě ty, jež z různých důvodů nedospěly dosud k vlastní zákonné formulaci (na př. právo mezinárodní).
Je však také pravda, že se v naší době jevila též opačná tendence. Totiž vyskytla se these, že ztrnulost zákona je překážkou pro volné tvoření práva. A zvláště pro určité materie, podrobené rychlejšímu vývoji, které potřebují větší součinnosti mezi jednáním a normou, žádalo se, aby formulací pravidla, jež se týká konkrétního případu, byly pověřeny orgány odlišné od legislativních.
Bylo by zbytečné zde připomínati známý spor historické školy právní s kodifikací. Připomeňme si jen, že myšlenka kodifikace hájená Thibautem a potíraná Savignym, téměř po jednom století triumfovala i v Německu, kde hlavně byl spor veden, že však ve skutečnosti, nepřihlížíme-li k tomuto partikulárnímu útoku, který dal podnět ke kontroversi, učení školy historické, pokud se týká práva všeobecně a způsobu jeho vzniku a vývoje, zůstalo směrodatné u právníků až do dneška. Vytvořil se tak názor, který bychom mohli nazvat nejhistoričtější« (storicistica), o zákonu a zákonících, který zdůrazňuje jejich relativitu a možnost modifikace jejich významu bez nového legislativního aktu jen širším interpretačním procesem při soudcovské aplikaci. Bylo by snadno uvésti příklady zákonů, které formálně nezměněny dostaly časem význam původnímu významu opačný, a tak jinou cestou se tvoří onen stav samovůle a nejistoty, kterému mělo býti zabráněno zákonodárstvím.
Avšak to nejsou jediné skutečnosti, které nám ukazují moderní tendenci ve směru znehodnocení zákona jako pramene práva. Za prvé je tu komplex učení a snah, který se obecně nazývá školou přirozenoprávní. Tato škola pohlíží na tu okolnost, že se soudce formálně ve svém rozsudku dovolává textu zákona, jako na zrůdu, poněvadž podle názoru této školy měl by soudce ve skutečnosti odvozovat rozhodnutí jemu předloženého sporu přímo ze zkoumání případu a ze spravedlivého odhadnutí protivných zájmů. Tím by se stal zákon bezpodstatný a nedoznala by újmy ani svoboda, ani přímost rozhodnutí, kdyby se od zákona upustilo. Aniž bychom chtěli kritisovati toto učení, chceme jen poznamenali, že i když uznáme to málo pravdy, které ono učení obsahuje, nemohli bychom uznati jeho základní úkol, nechceme-li otřásli základy právního řádu, kterýž ustanovil neodvislost soudcovské funkce od zákonodárné jako základní jistotu občanů.
Znamenitější je řada jiných skutečností, které jsou rovněž úkazem této tendence a které se vyskytly hlavně v některých zemích, kde vývoj nového práva byl mnohem rychlejší pro změněné sociální poměry. A to je zřízení zvláštních úřadů k rozhodnutí sporů určité materie (na př. o smlouvách pracovních); úřady tyto výslovně nejsou podrobeny platným zákonům. Tím je dán přístup oceňování ryzího citu spravedlnosti, což zákoníky připouštějí jen výjimečně v některých případech. Rozmnožení těchto speciálních úřadů krajně komplikovalo konstrukci tradicionálního právního systému a vedlo nutně ke zmenšení, když ne autority zákona, tak přece jeho všeobecné povahy jako heterogenního kriteria, které váže všechny občany bez rozdílu. Z toho důvodu byly činěny proti rozšíření zvláštního soudnictví četné námitky a dály se poukazy na jinou zákonodárnou politiku, která by zachránila jednotnost a stejnorodnost právního systému. Proti těmto požadavkům však stojí potřeba větší přizpůsobitelnosti a pružnosti práva, kterou možno podle velmi rozšířeného mínění uspokojiti jen tam, kde soudci je dána větší moc k původnímu tvoření.
Ve skutečnosti však se tu nejedná o rozdíl kvalitativní, nýbrž jen kvantitativní. Neboť, jak jsme již podotkli, vyskytuje se i v obecné právnické činnosti moment spontánního tvoření, ač nejčastěji secundum legem, přece někdy i praeter legem. Soudce není skoro nikdy při výkladu zákona pasivní vůči zákonu. A všechny formule, jako na př. slavná věta Montesquieuova, směřující k tomu, aby vyobrazily soudce jako mechanický nástroj nebo bytost bez duše ve službě zákona, měly by býti rozhodně odmítnuty vědou a právní filosofií. Mnohem správnější je názor Aristotelův, podle kterého je soudce δίκαιον έμψυχον, totiž orgánem, který v sobě pojímá duši platného práva a který ji vyjadřuje v nových formulacích, souvisejících se samým systémem, které však přece jsou schopny dovésti jej k nejvyššímu vývoji. Neuznání tohoto základního rysu činnosti jurisprudence bylo by v odporu s velmi pádnými důkazy zkušenosti, která nám právě dosvědčuje, jak právnické systémy a zvláště nejdokonalejší a nejpokročilejší, počínající římským právem, se vyvíjely skutečně pomocí aktivní jurisprudence a nikoli jen pasivní. Můžeme říci, parafrázujíce známou filosofickou větu, že zákonodárství bez jurisprudence by bylo prázdné, stejně jako iurisprudence bez zákonodárství by byla slepá.
Věc se stává ještě jasnější, když uvažujeme, že zákonodárství zanechává často, abych tak řekl bílá místa v právním systému. A to nejsou pro neschopnost lidského rozumu, která znemožňuje zákonodárci předvídati všechny budoucí případy, nýbrž i proto, že zákonodárce se někdy zdržuje toho, aby něco ustanovil, co účelněji a spravedlivěji může ustanoviti soudce. V každém zákonodárství nacházíme často pojmy, které duchaplně jsou nazvány »ventilovými pojmy«; dovolují totiž rozšíření a spojení se vnějším světem a zabraňují tak onomu stavu zhuštění v právním systému, který by vedl, abych tak řekl, k výbuchu. Úmyslně zákonodárce na př. nedefinoval pojem »dobrých mravů« nebo »veřejného pořádku«, protože musí býti různě aplikovány a pochopeny podle měnících se stavů duševních, jak převládají ve společnosti. Konečně jsou důležité poukazy, kterými zákonodárce v určitých případech ustanovuje »spravedlnost« soudcovu jako jediné kriterium pro jeho rozhodnutí. Odvolání na spravedlnost v tomto případě daleko překračuje obyčejné chápání tohoto slova jako kriteria pro aplikaci platné normy. Zde se nejedná o interpretaci, nýbrž o to, tvořiti přímo normu, která není dána zákonem, nýbrž o které zákon předem prohlašuje, že ji nechce vytvořit.
Vyšetřením skutečného života právního prostřednictvím jeho vlastních orgánů dospěli jsme konečně k poznání nebo aspoň k opatření onoho orientačního bodu, který jsme na začátku naznačili a se kterého se nám jeví právo ne jako něco daného, nýbrž jako idea. Nad tím se musíme okamžik pozastavit. Nejsme stvořeni jen k tomu, abychom pasivně byli poslušní zákonů, nýbrž abychom je vytvořili, nacházejíce základ jejich v té stránce našeho rozumu, která má do sebe cosi konstitutivního a nezničitelného, a nikoliv v čemsi dočasném a náhodném. Je to rytmus vědomí, zvláštní a trvalý moment duševního života, který vlastně tvoří právo, takřka jeho kořen, jeho hlubší důvod, podle Vica jeho »věčné sémě«. Naopak historická fenomenologie je zjev vázaný na podmínky zkušenosti, jako květ rostliny odpovídá semenu. V čem spočívá tedy (bez podobenství) tento podstatný rytmus vědomí, který nazýváme právem? Spočívá v tom, že v určité fázi našeho vývoje naše subjektivita se staví proti jiné subjektivitě, a to znamená, že sama přísluší k určitému řádu vztahů s jinými. Toto chování se vědomí, kterým se subjetivita promítá v koordinaci, je duševní potřebou, jako ono chování vědomí, které obyčejně studují filosofové a kterým se subjekt staví proti objektu. Podstata tohoto právnického chování záleží »v objektivním postavení vlastní subjektivitu« a »v intersubjektivní koordinaci«, která z něho plyne. To a nic jiného je podstata spravedlnosti: že v nás žije současně jako cit a idea, jako imperativ a jako vodítko vědomí.
Je tedy právo nutným rytmem duševního života spíše než skutečností sociální organisace a hierarchií positivně určených mocí. Jeho nejvýznamnější a nejcharakteričtější prvky, jak se různě jeví v historické zkušenosti, jsou již obsaženy v této základní definici, takže opravdu můžeme říci: leges innumerae, una iustitia. Všechny tyto prvky jako dvoustrannost, totiž současné pozorování více subjektů, počáteční stejnost a rovnost mezi týmiž předměty, vzájemnost či vztahy, kterými se každý staví proti druhému současně jako zavázaný a zavazující, téměř jako vybaven požadavkem či schopností něco požadovati a současně podroben obmezením, povinnosti, také odplata a odměna, nejsou nic jiného než důsledky a hlediska pojmu spravedlnosti, která nemohou se nevyskytovati ve vědomí jednotlivcově, jak se vyskytují a uskutečňují historicky v positivních institucích právních. Vyvrcholují pak v nejvyšším požadavku ve zření na autonomii lidské bytosti, aby tato (ne jako empirická osobnost, nýbrž jako orgán všeobecných ideí) mohla harmonicky vyvíjeti svou povahu a plně splniti své vlastní účely. Můžeme tedy získati právo z naší povahy samé ex interiore homine, tak jak je můžeme získati pozorováním vnějších historických skutečností. Tento dualismus byl by nepřekonatelný, kdyby nám nepomohla v jeho přemáhání základní myšlenka, kterou tak vědomě vyjádřil po prvé G. Vico ve svých Dějinách myšlenky, totiž (abych užil jeho slov), že »tento občanský svět byl zajisté vytvořen lidmi a že tudíž jeho zásady se musí nalézati v lidském rozumu samém«. Kriteriem pravdy je, jí se držeti. Dějinné skutečnosti, které jsme nazvali vnějšími, nejsou vlastně takovými, když bádáme trochu hlouběji, nýbrž i ony jsou výplody duševními, a to výplody ducha, který podstatně je identický s naším. Všechny positivní instituce právní, všechny zákony a všeobecné zvyky nejsou nic jiného, než projevy a odlesk citů, myšlenek, přesvědčení: byť i byly různě vyjádřeny a byť i nebyly vždy úplně splynulé, pokud pocházejí od více subjektů a celé řady pokolení. Jistě nemáme v úmyslu dogmatisovati historickou fenomenologii práva, jak udělala jakási filosofická škola, která bohužel také dnes je ještě v módě. Chceme jenom poznati psychologickou základní povahu všech projevů pokolení lidského, inklusive práva. Lidský duch sleduje nějak sebe samého tím, že se v dějinách odvolává na výplody svého kořene, často chybné. V nesčetném množství právnických institucí, které nám dějiny poskytují, nacházíme jaksi sebe samy a i tam, kde nacházíme omyly a scestí našeho vlastního ducha. Poznati je znamená proto již přemoci je.
Vytvoří se tak kruh či nepřerušená činnost, kterou idealit práva, čerpaná z podstaty vědomí, odráží se ve své historičnosti (pojaté však vždy kriticky, nikdy dogmaticky); historičnost však se odráží ve vědomí a stává se pochopitelnou vnitřním ozvukem, který v něm nachází. Právem zde tedy můžeme mluviti o oběhu práva: že z ducha co se zrodilo přes dějiny k duchu se vrátí.
* * *
Jestliže tyto zásady jsou pravdivé (což věříme), stávají se rozluštitelnými nesnáze, o nichž jsme naznačili, že jsou vlastní právní vědě a zvláště moderní právní vědě. Je možno naznačiti aspoň schematicky kriteria, kterých se musí držeti právník ve své rozmanité činnosti.
Právo i ve své historické a positivní existenci svou povahou není fysickým jednáním, nýbrž manifestací duševní, totiž vyjádřením duševních stavů, které, překonávajíce náhodné rozlišnosti a antinomie, snaží se skládati se v jednotu, to jest v systém; je tedy jasno, že právník i pokud studuje a vykládá určitý positivní systém právní, nikdy se nesmí doslovně držeti jednotlivých ustanovení, které skoro vždy jsou dosti daleky toho, aby vystihly vnitřní duch systému. Téměř všechny formule jsou nedokonalé a proto samy o sobě klamné, a v tom jest povzbuzující důvod celého logického organismu. A tohoto důvodu má právník také nade vše dbáti, aby platnému právu dobře rozuměl a je aplikoval správně i na nové případy.
Tento ohled na vnitřní stránku, tato přednost daná duchu proti slovu, která již od právníků římských správně byla uznána za požadavek metodologický, je nutná vzhledem k jakékoli fázi vývoje práva. Co se týče fází primitivních, je tato nutnost ještě citelnější, jelikož formule legislativní v nich často vůbec chybějí, anebo jsou jen málo propracované. Nemýlil se Ihering, velký právník, který mezi prvními prohloubil pojem »organismu logického«, aplikovaného na právo. Přirovnal právní pravidla formulovaná primitivními národy k jejich výrobkům plastického umění. Stejně jako jistě nevěříme, že by lidé a zvířata primitivních dob byli vypadali tak, jak je vidíme vyobrazeny v embryonálních uměleckých kresbách těchto dob, tak nesmíme také věřiti, že by právnické systémy jejich byly takové, jak se nám jeví z pravidel neb norem tehdy formulovaných. Právo je správa života, je stanovení hranice, záruka společenských vztahů. Jeho moc a správný význam musíme odvoditi od výzkumů života samého a ne již z formulí více méně přibližných, často klamných a vždy mezerovitých.
Ale i při pokročilejších právních systémech je nutno, aby je právník prozkoumal, abych tak řekl, z vnitra, tím, že se umístí ideálně do středu nebo do kořenů prozkoumávaného systému, nikoliv v jeho periferii. To je právníku umožněno vyslovenou již základní zásadou, totiž, že on má v sobě základ, míru a výměr pravdy práva vůbec. Právník musí shrnouti a prožiti takřka v sobě jednotu celého systému, chápaného právě jako žijící organismus; a stopovati, abych tak řekl, jeho míru, pokud vystupuje z kořene a rozšiřuje se svou povzbuzující silou do všech orgánů, z kterých se tento systém skládá. On vyzkouší tedy onu moc logické expanse, která je vlastní systému právě pro jeho organickou povahu. Může tedy bez námahy vésti platná pravidla k příslušné aplikaci tím, že rozšiřuje jejich doslovný nebo zdánlivý význam. Ratio iuris (i zde se odvoláme na vynikající zkušenosti římské jurisprudence), to jest ten důvod, který je základem platných norem, dovoluje a skoro nutí k rozšíření jeho působnosti a umožňuje tím rozluštění nových případů, často odlišných a komplikovanějších, než je původní. Je zbytečné podávati příklady toho, připomínáme jen, jak se v předešlých staletích vyvíjel a obohatil organismus práva tím, že povstaly vynálezy, jako na př. tisk, tím že se tvořily zvláštní instituce, aniž přece zničily předešlou strukturu, ba aniž donutily zvlášť vydati nové normy. Tak četné přeměny životních podmínek a způsobů činnosti vytvořily v naší době nová odvětví práva, avšak zachovaly přece nezmenšený základ systému, pokud byl fysiologicky zdráv: rozšířily a zdokonalily tedy jeho strukturu, aniž uvedly v nebezpečí jeho vnitřní jednotu. Stačí poukázati v této souvislosti na nové vztahy mezi kapitálem a prací, zvláště mezi podnikateli a dělníky; na právě se dějící přeměnu právnického režimu zemědělství, následkem toho, že v něm dostává převahu stránka industriální; na úplně nové způsoby činnosti, které se připojily za našich dob k tradicionálním, jako na př. automobilismus, letectví, radiotelegrafie, rozhlas atd.; všechno to kladlo právníkům nové problémy, jejichž rozluštění se dálo a děje denně částečně na základě nových zákonů, povstalých nátlakem tvořitelů samých, částečně však jedině obyčejnými prostředky jurisprudence, totiž vhodným použitím buď analogie nebo všeobecných zásad práva. Vývoj systému právního děje se tím způsobem souběžně nebo lépe prostředkem vzájemného vlivu stanoviska praktického a judicionálního a stanoviska vědeckého. Je přirozené, že prospívání a přeměňování jsoucích institucí a připojení nových, takřka vštěpováním nové větve na starý kmen, musí nutně býti doprovázeno přiměřeným obnovením vědecké práce. Nejde o to, změniti základní pojmy právnické, které vždy zůtávají stejné, jako také zákony gnoseologie a logiky se nemění vzrůstem našich vědomostí v některé části vědy. Jak ty pojmové znalosti, jež mají povahu alespoň částečně empirickou a proto obsahují historicky detmnované zkušenosti právnické, tak se snadno dávají skonstruovati v systematický řád. Běží jedním slovem o tak zvanou »dogmatiku právní«, která nesmí býti zaměněna s filosofií, avšak nicméně představuje činnost vědecky ospravedlněnou a dokonale odůvodněnou ve své sféře. Úkol právníka, který jsme dosud načrtli, je velice široký; a přece není jediný. Kdybychom omezili činnost právnickou na prozkoumání a vypracování jedině positivního práva, i kdybychom tuto činnost chápali nejširším způsobem, znamenalo by to, lže bychom přijali požadavky onoho positivismu pseudofilosofického, který i když představoval vysvětlitelnou reakci proti opačným omylům metafysické dogmatiky, neporozumí podstatné konstituci a nejhlubším požadavkům vědy. Znamenalo by to připustit, co pravdivá kritika dokazuje, že je logicky absurdní, totiž, že by systém historicky daný mohl vystihnouti nesmírnou kapacitu myšlenky a že z téhož systému pouhým umělým neb dialektickým postupem interpretačním mohli bychom dospěti k výsledku, který bychom chtěli, i k tomu, co skutečně odporuje doslovnému znění nebo absolutně překročuje meze vlastního ustanovení. Znamenalo by to konečně dostati se do onoho paralogismu teoretického, který záleží v tom, že se my obdivujeme a priori z dogmatického předsudku vykonanému faktu, což je záměnou »bytí« s »má býti«, skutečností s ideou; tím se bere vědě její nejvznešenější poslání: potvrditi a brániti nepomíjející hodnotu ideálu proti jeho empirické negaci. Vyloučiti možnost takového kontrastu bylo by proti samé povaze věci. Také právník, který vynakládá více inteligence a dobré vide na pochopení smyslu platného práva, na to, aby vyvíjel a zlepšil jeho ustanovení tam, kde se zdají býti nejasnými nebo nepostačujícími, k tomu cíli, aby je přizpůsobil co možná novým formám života a lidských vztahů, musí se často na určitém bodě zastaviti: totiž musí uznati, že jemu jako interpretovi není dovoleno nutiti systém, podrobený jeho prozkoumání, nad určitou míru; není mu dovoleno odporovati nebo rozdrobiti jednotnou skladbu, ani ne jménem snah, které by vyšly z jeho nejlepšího vědomí, které by však znamenaly přímé znásilnění oněch zákonů, jejichž výkladem a uskutečněním je pověřen. V určitém bodě právnické vnuknutí vědomí přestává býti slučitelným s ius conditimi a zůstává předmětem a programem iuris condendi.
Tím vykročíme z mezí právní vědy »stricto sensu« a vstoupíme vlastně do oboru filosofie právní. Ale tomu přechodu nelze se skutečně vyhýbati a nepřichází ex abrupto. Nade všemi rozdíly, které činíme mezi jednotlivými způsoby činnosti intelektuální (technika, věda, filosofie), zůstává přece jednota lidského rozumu. A když pojmem »právník« rozumíme jen interpreta platného práva, musíme připojiti, že právník není jenom právníkem, nýbrž také především člověkem, t. j. bytostí, která v integritě svého vědomí a v universálnosti svého rozumu může a má chovati snahy právnické, které ve své idealitě překračují positivní ustanovení právní, ba často jim odporují.
Mohli bychom si abstraktně osobití právo zakazovati právníku intelektuální a citový výkon superpositivní schopnosti, bylo by to však nejenom nesmyslně tyranské, nýbrž lidsky a prakticky nemožné. Nesmíme věřiti, že by výkon vyšších duševních schopností mohl býti podroben nějaké samovolné moci; tyto schopnosti se nutně vykonávají a jediný úspěch hypotetických zákazů nebo vyloučení jich byl by, že by se provozovalo soukromě či tajně to, co by se jinak čistěji a působněji vyvíjelo ve světle slunce. Z těchto důvodů můžeme beze všeho kvalifikovati jako omyl to mínění, že právní filosofie může býti potlačena tak, aby byla vyloučena z programů universitních. Scholastická nařízení mohou zmenšiti nebo zrušiti stolice nějaké materie, nikoliv však materii samu, když tato vychází přirozeně a nevyčerpatelně z lidského ducha, jak dokazují její tisícileté dějiny.
Ve skutečnosti nejen že nesmí se právníku zakazovati vypracovati, mimo jeho činnost soudcovskou či vykládací, osnovy nových zákonu, t. j. připravovati více méně radikální reformy de jure condendo pro jakékoliv odvětví práva, nýbrž naopak tato činnost musí býti vysoce podporována v zájmu samého positivního systému právního, k tomu, aby mu odpomohla od příliš silných otřesů, které by se staly osudnými, kdyby se chtělo překážeti možnosti jeho normálního racionálního obnovení. Proto musíme pokládati nejen za lepší, ale i za jistější ony právní systémy, které lépe předvídaly a určily možnost, a způsoby vlastní reformy.
Tím se redukuje na minimum užívání toho, co v právním životě je vlastně ultima ratio, čemu je nutno sice zabraňovat, ale co je přece nutné jako experiment, když ve velkých krisích kultury reformní síly právního řádu mají převahu nad konzervativními silami: totiž revoluce. Bylo by nesmyslné zapírati možnost a v určitém smyslu ve velkých kritických momentech dějin i nutnost převratu sociálního, kterým by se zřídil nový řád na troskách předešlého. V tomto velkolepém a hrozném fenomenu, který proléval tolik slzí a krve a který, zvláště když dosáhne vrcholu mučednictví, docela oprávněně si zasluhuje příjmení, daného mu Lockem: »vyzvání nebem«; máme tu důkaz nevyvratitelný, i když bolestný, že nelze právo ideální převáděti na positivní. Odtud také, z mýlky oněch učení, která, jak jsme naznačili předem, ztotožňují událost se spravedlností, vyvěrají snahy a potřeby národů po změně jejich positivních zákonodárství.
Teoretické a etické ospravedlnění revoluce může záležeti v tom, že se zřídí na místě nižšího a méně dokonalého řádu právního vyšší a dokonalejší; to znamená, že se obdrží a je ustanoveno effektivně větší přiblížení k věčnému ideálu spravedlnosti, který triumfuje v duši každého člověka a může právě býti vzat, podle krásné věty Thomasia, »ex ratiocinatione animi tranquilli«. Žádáme tedy, aby takové přiblížení se nebylo možno jiným způsobem než přelomem ustaveného řádu. Bylo by proto nespravedlivé, kdyby někdo chtěl dosíci revolucí, čeho je možno dosáhnouti reformou; žádáme dále, aby revoluce nevyzněla v pouhý pokus, totiž v pouhé vzbouření a zmatek ustanoveného řádu, bez schopnosti, zříditi skutečně, jak jsme řekli, na jeho místě nový a spravedlivější řád.
Jsou tu však nutné ještě jiné úvahy, které též ohraničují a obmezují podmínky racionální legitimity jakéhokoliv politického převratu.
Ne každý nedostatek platných zákonů, ne každé snahy po lepším, které nachází překážku v positivních normách, je dostatečným důvodem, aby se jim odepřela poslušnost. Stabilita právního řádu sama o sobě má vysokou hodnotu, která nicméně pochází od celku, byť i řád sám byl nedokonalý. Proto bylo vždy pokládáno za vznešenou a heroickou oběť Sokratovu, který se raději podrobil nespravedlivému rozsudku, než aby dal svým žákům a spoluobčanům nebezpečný příklad pohrdání zákony vlasti. Proto učila později scholastická filosofie ústy Tomáše z Aquina, že se má poslechnouti i zákonů nespravedlivých »propter vitandum scandalum vel turbationem«, až na krajní případy absolutní nespravedlnosti nebo porušení božských zákonů. Podle této filosofie byla by tedy ospravedlněna neposlušnost nebo reakce ne proto, aby bylo zničeno, nýbrž znovu potvrzeno právo: to věčné a absolutní právo, které již bylo porušeno, jak předpokládáme, zákony falešnými a násilnými.
Mimo to musíme si v této věci uvědomiti velikou potíž při rozlišování dosti rozmanitých motivů, které mohou vésti k útoku na ustanovený právní řád. Zřídka kdy, i při nejposvěcenějších revolucích, je možno zabrániti tomu, aby se k čistě etickému dílu apoštolů a mučedníků nepřipojila ruka pobuřovatelů a nepokojných, kteří jedině se chtějí zbaviti otěží a břemen platných zákonů, aby je nahradili jinými, stejně přísnými nebo ještě přísnějšími. Nemožnost odděliti tyto elementy je jedním z nejsilnějších důvodů, které nás vedou k tomu, abychom varovali velkomyslné, ale naivní duše, zvláště mladých lidí, před šalebným hlasem revolučních ideologií.
Právě proto, že revoluce může míti za výsledek také to, že mají převahu více nízké a zhoubné vášně, než čisté ideály, nemůžeme všechny revoluce a priori pokládati za vodiče právního pokroku. Musíme však připustiti možnost, kterou často nám potvrdily dějiny, že se vyskytují revoluce regressivní vedle progressivních. Není bezúčelné podotknouti ještě v této souvislosti, že často právě nejhlubší užitek přinášející revoluce byly nejméně krvavé.
To je důkazem toho, že revoluce je jen potud ospravedlněná, pokud je nositelkou nového a vyššího práva; sluší se opakovati, že právo ve své podstatě je principem řádu, rovnováhy a společenského souladu.
Z toho důvodu římští právníci spatřovali ve svém vlastním poslání něco svátého a současně filosofického, podle slavných slov Ulpiánových: Cuius (juris) merito quis nos sacerdotes appellet; justitiam nam que collimus . . . veram, nisi fallor, philosophiam non simulatam affectantes.«
Právě pro tuto vyrovnávající funkci svého úřadu cítí se právníci všech zemí jaksi bratry. Jsou všichni skutečně nástroji společenského míru nejenom mezi jednotlivci, mezi rodinami, nýbrž i mezi různými kolektivními organisacemi téhož národa a konečně i mezi různými národy.

Citace:

ÚŘ.. ČSL. SPOLEČNOST PRO STUDIUM NÁRODNOSTNÍCH OTÁZEK V PRAZE. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1935, svazek/ročník 16, číslo/sešit 6, s. 280-280.