NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 2

Konkurence činů trestných.

I. Pojem a druhy.
O konkurenci zločinů mluvíme, když táž osoba spáchala více zločinů, pro které ještě nebyla odsouzena. Platný trestní zákon omezil v § 34 tr. z. tento pojem tím, že žádá současnost vyšetřování a odsouzení, kteréžto omezení z části odpadlo ustanovením § 265 tr. ř., ježto tento předpis i tam konkurenci připouští, kde obžalovaný, proti němuž rozsudek byl již vynesen, uznán byl vinným jiným činem trestným, jehož se dopustil před vynesením rozsudku. Spáchán-li byl však druhý zločin teprve tehdy, když ohledně prvého rozsudek již byl vynesen, jest konkurence vyloučena. Byly-li konkurující zločiny spáchány více samostatnými činy, mluví se o reální (materielní) konkurenci, kdežto, bylo-li více zločinů jediným skutkem spácháno, mluvíme o ideální (formální) konkurenci. Proti tomuto rozlišování bylo často brojeno zvláště od Johna (»Die Lehre vom fortgesetzten Verbrechen und von der Verbrechens-Concurrenz«) a od Hälschnera (»System des preussischen Strafrechtes«). Však dle všeobecného znění § 34 tr. z. nelze o ideální konkurenci pochybovati a jest tato i praksí všeobecně uznána. Neboť tvoří-li každé ze zdánlivě konkurujících provinění podstatu samostatného deliktu, pak nutno tato provinění přičísti n. př. když svůdce dopustí se nemravného jednání spadajícího pod § 128 tr. z. vůči osobě jeho dozoru svěřené, lze mluviti o idealné konkurenci zločinů naznačených v §§ 128 a 132 tr. z. (roz. kas. s. ze dne 6. prosince 1880, č. 9460). Naproti tomu jest ideální konkurence vyloučena, když se sice jednotlivé, však ne všecky znaky pojmu deliktu vícekrát uskutečnily (roz. kas. s. ze dne 3. června 1882 č. 4109). Ideálně neb reálně konkurující zločiny mohou býti stejnorodé nebo různorodé, dle toho jsou-li téhož neb různého druhu. Reální konkurence stejnorodých zločinů je opakováním (§ 44 lit. b tr. z.), nestejnorodá reální konkurence sluje hromaděním.
II. Od konkurence třeba dobře lišiti:
1. T. zv. zločin složený, v němž se sice více právních porušení jeví, však není zde více zločinů, nýbrž jen zločin jediný (na př. vražda loupežná).
2. T. zv. recidivu (zpětnost), která v tom záleží, že někdo opětně dopustí se činu trestního, pro který již byl trestán (§ 44 lit. с tr. z.).
3. Pokračování ve zločinu, o němž mluvíme, když táž podstata skutková rozpadá se v opětující se a za sebou jdoucí činy, jež v jednotném úmyslu spočívají. Předpis v § 173 tr. z. obsažený o sčítání obnosů z jednotlivých krádeží ani svým zněním ani svou tendencí nesměřuje k tomu, že by dle tr. z. krádeže, jichž se táž osoba dopustila, za jeden skutek se považovati měly. Jesliže totiž konkuruje více krádeží, přičte se nehledě k užití § 173 tr. z. přece každý kvalifikační moment těchto krádeží o sobě, takže tyto považují se za činy samostatné a různé (roz. kas. s. ze dne 20. dubna 1875 č. 1778).
4. T. zv. konkurenci zákonů, která tu jest, když skutek má na sobě znaky několika zločinů; tu dlužno užiti toho zákona, který nejúplněji skutek vystihuje. Má tudíž speciální zákon přednost před všeobecným, kvalifikovaný neb privilegovaný delikt před jednoduchým atd.; nelze-li dle toho rozhodnouti, platí zákon přísnější (Janka, »Das öst. Strafrecht« str. 165, Geyer, »Grundriss zu Vorlesungen über gemeines deutsches Strafrecht« I. díl, str. 186; viz i roz. kas. s. ze dne 27. listopadu 1880 č. 10585).
III. Trestání konkurence.
V tomto ohledu vytvořily se troje soustavy a sice:
1. soustava kumulační, dle níž každý skutek samostatně se potrestá (quot delieta tot poenae);
2. soustava absorbční, dle kteréž vyměří se jen trest pro zločin nejtěžší, takže ostatní činy zůstanou beztrestnými (poena major absorbet minorem);
3. soustava střední, dle níž za základ se vezme trest na zločin nejtěžší, který se však vzhledem k ostatním lehčím zločinům zostří.
Z těchto 3 systémů přijalo platné právo v § 34 tr. z. systém pohlední, ježto ustanovuje, že zločinec má býti potrestán dle onoho zločinu, na který uvalen trest nejtěžší, však s ohledem na zločiny ostatní; pro velikost trestu jest rozhodným způsob a při stejném způsobu trestu míra trestu. Předepsanému vzetí zřetele na lehčí zločiny vyhoví se dle § 44 lit. a a b tr. z. tím, že konkurence zločinů téhož neb různého druhu pokládá se za okolnost přitěžující, a trest vyměří se v mezích sazby, jíž užiti dlužno, dle zásad §§ 49—51 tr. z. Opírajíc se o platné právo stanoví osnova nového trestního zákona, že při konkurenci více trestních činů jen jeden trest dlužno vyměřiti, při čemž jest užiti té sazby trestní, jež vzhledem na způsob, největší a nejmenší výměru řídí se dle porušených předpisů, jež v tom směru jsou nejpřísnějšími; tím nemění se nic na právu volby soudce, když v nejpřísnějším z porušených předpisů dva neb více způsobů trestu jsou dle volby stanoveny. Je-li dle toho užitá největší neb nejnižší výměra větší než ta, která předepsána jest v porušených předpisech pro způsob trestu nejtěžší, budiž dle měřítka § 18 přeměněna. (Jednoroční vězení nebo státní vězení rovná se 8měsíční káznici a třídenní vazba dvoudennímu vězení nebo státnímu vězení [§ 76 osnovy].) Novotu shledáváme dále v § 77 odst. 2 osn., dle něhož sčítání obnosů škody, podmiňuje-li jich úhrnná výše užití přísnější sazby trestní, i tehdá místo míti má, když pachatel sáhl na cizí majetek ne vždy stejným způsobem, nýbrž delikty příbuznými, totiž krádeží, zpronevěřením, přechovávačstvím nebo podvodem.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Konkurence činů trestných. Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 95-97.