NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2798.

Pozemková reforma: Sníží-li se výměra zabraného souboru nemovitostí po 24. dubnu 1919 zcizením nemovitostí jednoho z manželů za souhlasu státního pozemkového úřadu pod výměru v § 2 záb. zák. stanovenou, stává se zbytek statku volným.
(Nález ze dne 26. října 1923 č. 17620).
Prejudikatura: Boh. 863 adm.
Věc: Gisela Sch. v Trenčíně (adv. Dr. Ivan Jurecký z Nitry) proti státními' pozemkovému úřadu v Praze (senátní president v. v. Vyšín), o zábor velkého majetku pozemkového.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost, a to rozhodnutí ze 14. prosince 1922 potud, pokud jde o nemovitosti Gisele Sch. vlastnicky náležející.
Důvody:
O stížnosti Gisely Sch. uvážil nss takto:
Žal. úřad prohlásil nemovitý majetek st-čin za zabraný a odepřel výmaz poznámky záboru z nemovitostí tvořících statek v D., o který bylo žádáno, nikoli proto, že by nemovitosti ty přesahovaly výměru v § 2 záb. zák. uvedenou, nýbrž proto, že manžel st-lčin Alexander Sch. byl v době vydání záb. zák. vlastníkem nemovitostí, jež přesahovaly výměru v §u 2 záb. zák. stanovenou a tedy byly státem zabrány, a poněvadž st-lka s manželem svým žila a žije v nerozvedeném manželství a proto oba ve smyslu § 2, odst. 2. záb. zák. musí býti považováni za jednu osobu a statky jich obou za státem zabrané.
Stížnost nepopírá, že st-lka žila a žije s Alexandrem Sch. v nerozvedeném manželství, nepopírá, že v době vydání záb. zákona manžel její byl vlastníkem nemovitostí záboru podléhajících, tvrdí však, že není rozhodnou doba počátku účinnosti záborového zákona, jak za to má žal. úřad.
Není totiž mezi stranami sporu o tom, že Alexander Sch. v roce 1922 své nemovitosti — zda celé či jen větší jich část, není ze spisu zřejmo — daroval svým dětem z prvního manželství a že toto darování bylo usnesením žal. úřadu z 26. května 1922 schváleno a že na darovaných nemovitostech vloženo bylo pak právo vlastníka pro děti Alexandra Sch. Z toho dovozuje stížnost, že v době, kdy bylo vydáno nař. rozhodnutí, Alexander Sch. neměl více majetku záboru podléhajícího, že proto nepodléhá záboru ani nemovitý majetek st-lčin, který nemá výměry v § 2 záb. zák. stanovené.
Naproti tomu stojí žal. úřad na stanovisku, že ono darování a převod z toho titulu nastavší je nerozhodným, poněvadž rozhodným je stav, který byl v době počátku účinnosti záb. zák.
Tento názor žal. úřadu je však právně mylný, jak plyne z těchto úvah:
Předpisem § 4 záb. zák. byla vyslovena zásada, že i po vyhlášení záb. zák. nesmí se tvořiti velký majetek pozemkový, t. j. majetek přesahující výměru v § 2 záb. zák. uvedenou. Z toho zřejmo, že účelem a cílem záb. zákona není upraviti jen ony majetkové poměry, které tu byly v určitém momentu časovém (v den vyhlášení záb. zákona nebo dne 28. října 1918), nýbrž že vůle zákonodárcova nese se k tomu, zavésti ve vlastnictví pozemkovém nový základní systém, v němž by nebylo místa pro velká latifundia soustředěná v majetku jediné osoby. Z toho principu, že na příště — s výjimkou § 11 záb. zák. — mají býti připuštěny pouze statky ve výměře 250 ha půdy vůbec (nebo 150 ha půdy zemědělské) plyne a contrario závěr, že přípustným snížením této míry pod výměru § 2 záb. zák. důvod záboru nomíjí a statek stává se záboru prostým. Závěr ten potvrzen je i ustanovením § 11 záb. zák., jež přiznává straně právo žádati, aby jí ze zabraného majetku bylo propuštěno tolik, kolik § 2 stanoví jako nejvyšší přípustnou výměru nezabraných statků.
Sklesla-li tedy výměra zabraného statku po 24. dubnu 1919 právním jednáním platným, t. j. i vůči státu účinným, pod výměru § 2 záb. zákona, pak vzešel již tím pro vlastníka nárok na to, aby byl zábor uznán za zaniklý.
Vycházel-li tedy žal. úřad v nař .rozhodnutí z právního názoru, že změna nastavší v majetkových poměrech manžela st-lky darováním určitých nemovitostí dětem jeho, poněvadž stala se po dnu účinnosti záb. zákona, je bezvýznamnou pro posouzení otázky, zda nemovitosti st-lčiny jsou státem zabrány, ač se stala nesporně za souhlasu žal. úřadu dle § 7 záb. zákona, je tento názor právní mylný.
Žal. úřad míní ovšem, že tím, když dal souhlas k onomu darování jen s podmínkou, že darovaný statek zůstane v záboru, dal na jevo, že musí býti zachován stav, jaký byl v den počátku účinnosti záborového zákona. Ale tu se mýlí. Kdyby byl souhlas k darovací smlouvě učinil závislým na podmínce, že i nemovitý majetek Gisely Sch. zůstane nadále statkem zabraným (zda by tato podmínka byla zákonnou či nikoli, toho netřeba řešiti, poněvadž o to nejde), pak mohl by eventuelně tvrditi a dovozovati, že nemovitý majetek Gisely Sch. i nadále v záboru zůstal. Toho však neučinil, nýbrž stanovil jako podmínku souhlasu, že darovaný nemovitý majetek zůstane nadále v záboru, nevysloviv ohledně majetku Gisely Sch. ničeho.
Následkem těchto mylných názorů neobíral se žal. úřad vůbec otázkou, nejsou-li snad i přes tuto změnu nemovitosti st-lky zabrány státem proto, že buď samy o sobě neb se zbytkem nemovitostí, jež snad zbyly manželu st-lky i po úbytku vzniklém darováním, výměru v § 2 záb. zák. uvedenou přesahují, má-li tu či nemá-li význam ustanovení §u 4 záb. zák., pokud jedná o rodičích a dětech prvého stupně, a nezaujal k těmto otázkám vůbec stanoviska. To je ovšem podstatná vada, která brání nss-u přezkoumati zákonitost nař. rozhodnutí.
Tato podstatná vada zaviněna byla nesprávným právním názorem, z něhož žal. úřad vycházel a musela proto nař. rozhodnutí, pokud se vztahují na nemovitosti Gisely Sch., býti zrušena dle § 7 zak. o ss.

Citace:

č. 2798. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 830-832.