Č. 11625.

Vojenské věci: Přiznání zaopatřovacích požitků vojenskému kapelníku býv. rak.-uh. armády podle § 111 zák. č. 76/1922 Sb. nevylučuje možnost výhrady, že pro pozbytí přiznaných požitků platí obdobně předpis § 24 téhož zák. Ustanovením § 23 zák. č. 288/1924 Sb. nebyl v příčině těchto kapelníků změněn předpis § 111 zák. č. 76/1922 Sb. co do přiznání zaopatřovacích požitků volnou úvahou ministerstva národní obrany v dohodě s ministerstvem financí.
(Nález ze dne 21. prosince 1934 č. 23798.)
Prejudikatura: srv. Boh. A 6920/27.
Věc: Vilém P. v L. proti ministerstvu národní obrany o vojenské zaopatřovací platy a vrácení přeplatků.
Výrok: Stížnost se částečně odmítá pro nepřípustnost, částečně zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-1, býv. vojenský kapelník rak.-uh. armády, žádal podáním z 26. července 1922 mno, odvolávaje se na předpisy Věstníku tohoto ministerstva z 25. března 1922 a uváděje, že po absolvování pražské konservatoře sloužil od roku 1889 do roku 1893 u býv. p. pl. č. 102 v Praze a v dubnu 1894 že byl jmenován kapelníkem u býv. p. pl. č. 74, u kterého sloužil nepřetržitě až do státního převratu, takže má 33 služebních let, — aby vzhledem k tomu, že jeho aktivování na základě dřívější žádosti nebylo možno, byl přeložen do výslužby a aby mu byly přiznány pensijní požitky.
Mno hledíc k ustanovení § 111 zákona č. 76/1922 Sb. přiznalo st-li výnosem z 15. prosince 1923 v dohodě s min. financí zaopatřovací požitky ve výši požitků přináležejících mu z fondu »Pensijního spolku vojenských kapelníků ve Vídni« a to pensi 1461 Kč 30 h ročně, počínajíc 1. lednem 1920. Dále podotklo, že počínajíc tímto dnem patří mu též výhody § 109 řečeného zákona, které jsou ustanoveny pro gážisty v. v. v hodnostních třídách (drahotní přídavky, výpomoci atd.), a že pokud se týče pozbytí nároku na přiznané zaopatřovací požitky, platí obdobně ustanovení §§ 12, 95 a 24 zák. č. 76/1922 Sb. (V. V. č. 17 čl. 110). Současně uložilo st-li povinnost, aby bez odkladu oznámil vojenské pensijní likvidatuře v Praze nebo vojenskému evidenčnímu úřadu každou změnu majetkových a osobních svých poměrů.
Dalším výnosem z 19. srpna 1925 poukázalo mno st-li od 1. ledna 1925 podle zák. č. 288/1924 Sb. místo dosavadních zaopatřovacích požitků, drahotních přídavků, mimořádných a nouzových výpomoci tyto požitky: a) výslužné 5522 Kč 40 h ročně, t. j. 60% pensijní základny I. stupně plat. IX. hodn. třídy, odpovídající započitatelné době členství pensijního spolku vojenských kapelníků 23 let, b) jednotný drahotní přídavek 4646 Kč 40 h podle II. rodinné třídy do odvolání, resp. do přiměřeného snížení, jakmile nebude lze přihlížeti k manželce, a dodalo, že »vzhledem k ustanovení § 24 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. ukládá mno st-li, aby oznámil skrze svůj příslušný vojenský evidenční úřad, má-li nebo získá-li kromě vojenských zaopatřovacích požitků ještě jiných státních nebo nestátních veřejných požitků nebo jakéhokoli jiného výdělečného příjmu, jenž jest podkladem pro vyměření daně z příjmu (důchodkové),« a že »jakékoli částky, přijaté bez oprávnění, srazí se při příštích výplatách.«
Na základě prohlášení st-lova z 22. února 1926 o příjmech, podle něhož měl ještě v roce 1925 příjem z činnosti hospodářsky samostatné 11000 Kč, poukázalo mu mno výnosem ze 6. října 1926 podle ustanovení §§ 98 a 24 zák. č. 76/1922 Sb. od 1. ledna 1926 místo zaopatřovacích požitků přiznaných mu výnosem z 19. srpna 1925 nově vyměřené zaopatřovací požitky a to ročně: výslužné 4122 Kč 40 h a jednotný drahotní přídavek 4646 Kč 40 h s tím, že přeplatek na vojenských zaopatřovacích požitcích za dobu od 1. ledna 1926 jest povinen vojenské správě vrátiti.
Podáním z 31. října 1930 žádal st-1 vojenskou pensijní likvidaturu v Praze o vysvětlení, proč neobdržel dosud příplatek podle § 1 zák. č. 80/1928 Sb., načež mno výnosem z 30. ledna 1931 prostřednictvím doplňovacího okr. velitelství v T. sdělilo, že mu nemohly býti jeho vojenské zaopatřovací platy upraveny, poněvadž zahájené šetření o tom, kolik činil jeho zdanitelný příjem podle ustanovení § 24 zák. č. 76/1922 Sb. v roce 1927 a v letech pozdějších, nebylo dosud ukončeno. St-1 byl zároveň vyzván, aby v zájmu urychleného projednání této věci předložil potvrzení příslušné berní správy, jaký příjem po odečtení vojenských zaopatřovacích platů byl vzat za základ pro vyměření daně důchodové v roce 1927 a dalších letech, a aby uvedl, jde-li o příjem z činnosti hospodářsky samostatné či z poměru námezdního.
Když berní správa přípisem z 8. dubna 1931 oznámila, že uložení daně důchodové za rok 1927 není dosud pravoplatné, že za základ pro vyměření této daně za rok 1928 byl vzat příjem 25500 Kč, pro rok 1929 20881 Kč (bez zaopatřovacích požitků), a že předpisy tyto nabyly moci práva a že v letech 1928 a 1929 jde o příjem z činnosti hospodářsky samostatné, přiznalo mno výnosem z 15. května 1931 st-li podle § 1 zák. č. 80/1928 Sb. od 1. ledna 1928 příplatek k dosavadnímu výslužnému v částce 1104 Kč 48 h ročně a dodalo: »Podle svých vlastních prohlášení za léta 1927—1930 měl jste kromě vojenských zaopatřovacích platů ještě jiný příjem z činnosti hospodářsky samostatné a to: v roce 1927 — 10000 Kč, v roce 1928 — 10000 Kč, v roce 1929 — 11385 Kč a v roce 1930 11200 Kč. Mno zjistilo však úředním šetřením, že Váš příjem z činnosti hospodářsky samostatné činil v roce 1927 — 25000 Kč, v roce 1928 — 25000 Kč a v roce 1929 — 20881 Kč. Poněvadž tento úředně zjištěný příjem převyšuje hranici příjmu, stanovenou § 24 zák. ze dne 17. února 1922 č. 76 Sb., nemáte počínajíc dnem 1. ledna 1928 nároku na vojenské zaopatřovací platy, upravené naposledy výnosem ze 6. října 1926, ani na příplatek podle zák. č. 80/1928 Sb.« Dále připojilo výpočet vojenských zaopatřovacích platů podle § 24 zák. č. 76/1922 Sb. s tím, že »toto rozhodnutí bude změněno, prokáže-li — st-1 — potvrzením příslušné berní správy, že jeho příjem mimo vojenské zaopatřovací platy v roce 1927 a pozdějších letech byl nižší, než jak shora uvedeno. Zaopatřovací platy vyúčtuje vojenská pensijní likvidatura v Praze. Přeplatek zaopatřovacích platů jest st-1 povinen vrátit vojenské správě podle ustanovení § 26 odst. 2 zák. č. 288/1924 Sb.«
Na to účetním nálezem vojen. pensijní likvidatury v Praze z 30. května 1931, vydaným podle služ. předpisu H-III-1 § 7 čl. 98, § 35 čl. 339 a prov. nař. k § 59 služ. předpisu K-l, předepsána byla st-li k náhradě částka 29959 Kč 60 h jako zaopatřovací platy — drahotní požitky — od 1. ledna 1928 do 31. května 1931 neoprávněně přijaté, které jest povinen vojenské správě vrátiti. Účetní nález byl odůvodněn tím, že podle výnosu mno ze 6. října 1926 bylo st-li ve zmíněné době vyplaceno výslužné 343 Kč 50 h a jednotný drahotní přídavek 387 Kč 20 h, celkem 730 Kč 70 h X 41 měs. plus pros. dif. 90 h = 29.959 Kč 60 h, kdežto výnosem téhož ministerstva z 15. května 1931 bylo rozhodnuto, že nemá st-1 od 1. ledna 1928 nároku na vojenské zaopatřovací platy, upravené naposledy výnosem ze 6. října 1926, ani na příplatek podle zák. č. 80/1928 Sb., takže dostal 29959 Kč 60 h neprávem.
St-1 pak podáním bez data, došlým vojenské pensijní likvidatury 5. června 1931, oznámil, že proti předepsané náhradě podává rekurs, a podáním z 15. června 1931 podal dodatečně k tomuto rekursu vysvětlení o svých příjmech, dovozuje, že jeho příjmy z činnosti hospodářsky samostatné činily v letech 1927 až 1930 jen tolik, jak podle jeho prohlášení bylo shora uvedeno, že však berní správou v L. byly odhadem podle § 309 zák. č. 76/1927 Sb. vzaty za základ příjmy vyšší, jak pro léta 1927 až 1929 byly shora rovněž uvedeny. Tento odhad že nelze vžiti za základ pro snížení pensijních požitků, nýbrž jen skutečně docílený vedlejší příjem. St-1 navrhl, aby jeho skutečný vedlejší příjem byl policejním ředitelstvím v L., které jeho vedlejší výdělky dobře zná, vyšetřen.
Mno výnosem z 28. července 1931 zamítlo st-lův rekurs proti účetnímu nálezu vojen. pens. likvidatury a účetní nález ten potvrdilo z důvodu, že »účetní nález vojen. pens. likvidatury byl vydán podle výnosu mno z 15. května 1931, který byl st-li rovněž dodán (příjem potvrdil stvrzenkou z 22. května 1931). Že by účetní nález odporoval tomuto výnosu nebo překročil jeho meze, rekurs netvrdí a nic v tom směru neuplatňuje. Rovněž nebéře v pochybnost účetní správnost vypočtené částky 29959 Kč 60 h. Poněvadž v odpor vzatý nález, jenž jest toliko číselným účetním provedením výnosu mno z 15. května 1931, není v rozporu s citovaným výnosem mno, není důvodu, aby byl zrušen. Námitky v rekursu uplatňované směřují vlastně proti prvotnímu rozhodnutí mno, jež bylo vydáno výnosem z 15. května 1931 a proto naň mno znovu upozorňuje«. Současně mno citovaným výnosem povolilo — dobrovolně a bez prejudice svého hořejšího rozhodnutí —, aby byla náhrada zaplacena splátkami po 500 Kč měsíčně počínajíc dnem 1. září 1931 s tím, že nebudou-li lhůty a výše splátek dodržovány, jest celý zbytek erární pohledávky pod ztrátou lhůt ihned splatný a bude vymáhán podle ustanovení čl. VI. zák. č. 130/1930 Sb. (V. V. 1930 č. 70 čl. 648). Podáním z 19. listopadu 1931 adresovaným presidentu republiky domáhal se st-1 jednak odepsání náhrady přeplatku, uložené mu vojenskou pensijní likvidaturou v Praze, v cestě milosti, uváděje, že na podané odvolání, jímž se bránil proti vrácení zmíněného přeplatku, neobdržel dosud žádného rozhodnutí, jednak žádal o další poukaz svých ročních pensijních požitků. Mno, jemuž zmíněná st-lova žádost byla vojen, kanceláří presidenta republiky postoupena k dalšímu opatření, výnosem z 28. ledna 1932 sdělilo, že žádosti o prominutí náhrady 29959 Kč 60 h nelze vyhověti, ježto mno neshledává důvodů hodných zvláštního zřetele. Povolilo však, aby částka ta byla zaplacena splátkami po 250 Kč měsíčně, počínajíc dnem 1. března 1932. Podáním z 20. dubna 1932 předložil st-1 vojenské pensijní likvidatuře v Praze ve smyslu výnosu mno z 15. května 1931 výkaz berní správy v L. z 11. dubna 1932 o svém příjmu ze samostatných podniků a žádal nyní o definitivní úpravu svých zaopatřovacích požitků za dobu od 1. ledna 1928 do 31. května 1931 podle zák. č. 286/1924 Sb., §§ 22, 18, 30 a podle § 26 odst. 2 zák. č. 288/1924 Sb. Dále žádal o poukaz svých zaopatřovacích požitků od 1. června 1931 až do dne podání žádosti i nadále a podotkl, že § 24 zák. č. 76/1922 Sb. byl zrušen ustanovením § 18 zák. č. 286/1924.
Nař. výnosem z 26. července 1932 mno žádost o definitivní úpravu zaopatřovacích požitků st-lových za dobu od 1. ledna 1928 počínajíc zamítlo z těchto důvodů: »Ustanovení I. dílu, t. j. §§ 1—21 zák. č. 286/1924 Sb., vztahují se na vojenské osoby z povolání (viz § 22 cit. zák.). Vojenští kapelníci bývalé rak.-uh. armády nebyli vojenskými osobami z povolání; nevztahují se tudíž na Vás, jakožto bývalého vojenského kapelníka citovaná zákonná ustanovení. — § 24 zák. č. 76/1922 Sb. netýká se vojenských osob z povolání, nemohl býti proto zrušen §em 18, resp. 30 zák. č. 286/1924 Sb. a platí proto v plném rozsahu i po vyhlášení, resp. po dobu trvání zák. č. 286/1924 Sb. Vzhledem k tomu pak, že Váš docílený celkový příjem v letech 1927— 1930 podle potvrzení berní správy v L.. z 11. dubna 1932 není nižší, nežli příjem, který byl vzat za základ pro přezkoumání nároku na Vaše zaopatřovací platy v letech 1928 a dalších, nemá mno důvodu, aby výnos z 15. května 1931 byl zrušen nebo změněn.«
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí především vadnost řízení, kterou spatřuje v tom, že ani nař. rozhodnutí samo, ani výnos mno z 15. května 1931, jehož se toto dovolává, neobsahují poučení o opravných prostředcích. Námitka tato, pokud se týká výnosu právě citovaného, jest nepřípustná, protože výnos z 15. května 1931 není ve stížnosti formálně uveden jako předmět její a nemůže tudíž tvrzená vadnost tohoto výnosu býti uplatňována v řízení směřujícím proti výnosu jinému, zvláště když výnos z 15. května 1931 nebyl v 60denní lhůtě stanovené § 14 zák. č. 36/1876 ř. z. stížností k nss-u napaden a stal se proto nenaříkatelným. Pokud se však výtka vztahuje na nař. rozhodnutí, není důvodnou, neboť — jak vyslovil nss již v četných svých nálezech — není zákonného předpisu v právním řádu platném na území země České a Moravsko-slezské a ani st-l žádného necituje, který by ukládal mno, jakožto nejvyšší instanci správní ve věcech vojenských (týkajících se služebního poměru vojenských gážistů), aby svá rozhodnutí opatřovalo poučením o opravných prostředcích, resp. o mimořádné stížnosti k nss-u podle zák. č. 36/1876 ř. z. o ss. Neměl-li tedy žal. úřad takové povinnosti ani v daném případě, nedopustil se žádné vady řízení, tím méně vady podstatné ve smyslu § 6 cit. zák., nepřipojil-li žádného právního poučení, i když se nehledí ani na to, že st-1 stížnost k nss-u včas podal a že mu tedy obrana před tímto soudem nebyla nijak ztížena, ani znemožněna.
Dále namítá stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí proto, že odepřelo st-li nárok na úpravu vojenských zaopatřovacích požitků podle § 18 zák. č. 286/1924 Sb. odvolávajíc se na ustanovení § 24 zák. č. 76/1922 Sb., ač prý se toto ustanovení vztahuje toliko na neaktivní gážisty, kteří při přechodném povolání svém do činné služby utrpěli poruchu na zdraví, kdežto st-lův nárok na zaopatřovací požitky spočívá prý na 32leté službě ve vlastnosti vojenského kapelníka, vzhledem k níž přiznalo mu mno zaopatřovací požitky podle § 22 zák. č. 288/1924 Sb., nikoli podle zák. č. 76/1922 Sb., a uložilo mu náhradu přeplatků podle § 26 odst. 2 téhož zákona, čímž prý samo uznalo, že na st-le zákon č. 76/1922 Sb. neplatí.
Námitce této nelze dáti za pravdu. Zákon č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích stanovil v § 111, že »vojenským kapelníkům bývalé rak.-uh. (rak. nebo uh.) armády, kteří nebyli přijati do činné služby v čsl. armádě, a pozůstalým po těchto osobách, může mno v dohodě s min. financí přiznati zaopatřovací požitky ve výši požitků, přináležejících jim z fondu »Pensijního spolku vojenských kapelníků«, jakož i veškeré výhody uvedené v § 109 na účet vojenské správy, jsou-li nemajetní a nemají-li jiného zaopatření.« Ze znění tohoto ustanovení a vl. nař. č. 186/1923 Sb., pokud se jím provádí § 111 cit. zákona, jakož i z důvodové zprávy č. tisku 2424/21 poslan. sněm. N. S. jest zřejmo, — jak ostatně nss vyslovil již ve svém nál. z 28. listopadu 1927 č. 26862/26 (Boh. A 6920/27), — že nebylo úmyslem zákonodárce poskytnouti bývalým vojenským kapelníkům, kteří nebyli převzati do činné služby v čsl. armádě, právní nárok na vojenské zaopatřovací požitky proti československému státu, poněvadž — jak citovaná důvodová zpráva potvrzuje — »byli v bývalé rak.-uh. (rak. nebo uh.) armádě zaměstnáni na smlouvu a neměli pro sebe a svoji rodinu nároku na vojenskou pensi, nýbrž že pro zaopatření těchto osob byl zřízen zvláštní fond, do kterého přispívala také vojenská správa (poslední roční příspěvek 60000 Kč), takže jest s hlediska sociálního odůvodněno, aby bylo postaráno vhodným způsobem o tyto osoby, pokud jsou našimi příslušníky a jsou v nouzi.«
Ponechal tedy zák. č. 76/1922 Sb. přiznání vojenských zaopatřovacích požitků bývalým vojenským kapelníkům, do činné služby v čsl. armádě nepřevzatým, volné úvaze mno v dohodě s min. financí, omezené jen v tom, že musí býti nemajetnými a postrádati jiného zaopatření. Mohl tudíž úřad v mezích této své volné úvahy stanoviti pro přiznání resp. ponechání těchto zaopatřovacích požitků určitá omezení, resp. vázati je na určité podmínky a zejména vysloviti, že vojenský kapelník pozbývá vojenské pense podle analogie ustanovení § 24 zák. č. 76/1922 Sb. zcela nebo z části, dosáhne-li jiného příjmu ve výši tam naznačené, jak to žal. úřad svým výnosem z 15. prosince 1923 v dohodě s min. financí st-li také učinil.
Na tomto stavu nezměnil nic ani zák. č. 288/1924 Sb., kterým se mění některé předpisy o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich, a který v § 22 stanoví: »Vojenským kapelníkům bývalé rak.-uh. (rak. nebo uh.) armády, kteří nebyli přijati dočinné služby v čsl. vojsku, a pozůstalým po nich upravují se dosavadní zaopatřovací požitky, přiznané jim podle § 111 zák. č. 76/1922 Sb., a to podle délky členství v Pensijním spolku vojenských kapelníků « Tento zákon tedy pouze upravuje (zvyšuje) pensijní požitky těch vojenských kapelníků bývalé armády, kteří nebyli do činné služby v čsl. armádě převzati, a to jen těch, kterým byli na základě prve zmíněné volné úvahy mno v dohodě s min. financí již podle zák. č. 76/1922 Sb. přiznány.
Jestliže tedy zák. č. 288/1924 Sb. z předpisů zák. č. 76/1922 Sb. vychází a na nich dále buduje, nelze z té okolnosti, že žal. úřad upravil st-li jakožto vojenskému kapelníku bývalé armády pensijní požitky vojenské podle zákona č. 288/1924 Sb., usuzovati, jak to činí st-1, že tím vyslovil resp. chtěl vysloviti, že na st-le zák. č. 76/1922 Sb. neplatí. Jsou proto vývody stížnosti v tomto směru mylné.
Dovozuje-li však stížnost, že předpisu § 24 zák. č. 76/1922 Sb. nelze na st-le použíti proto, že není gážistou v záloze, který nabyl nároku na pensi v důsledku zdravotní poruchy utrpěné v době činné služby, k níž by byl přechodně povolán, stačí poukázati na to, že tato námitka míjí se skutečného obsahu nař. rozhodnutí a jest proto bezpředmětná, neboť jak ze souvislosti nař. rozhodnutí s výnosem z 15. prosince 1923 nepochybně vyplývá, bylo tohoto předpisu na st-le použito jen analogicky a jen, pokud jde o pozbytí pensijních požitků v důsledku jiného příjmu ve výši tam zmíněné, nikoli proto, že by byl st-1 považován za neaktivního gážistu v záloze.
Stížnost jde však ještě dále, dovozujíc, že předpis § 24 zák. č. 76/1922 Sb. byl vůbec zrušen, a to §em 30 zák. č. 286/1924 Sb., podle něhož prý »po dobu účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti veškeré služební a pensijní předpisy i smlouvy tomuto zákonu odporující« a tvrdí, že na místě cit. § 24 zák. č. 76/1922 Sb. platí nyní předpis § 18 zák. č. 286/1924 Sb., takže prý měl žal. úřad vzhledem k trojnásobku posledních stálých požitků st-lových v částce 23190 Kč upraviti jeho pensijní požitky a ponechati mu alespoň polovinu odpočivných požitků nezkrácenu.
V tomto bodu však stížnost přehlíží, že žal. úřad v nař. rozhodnutí odůvodnil, proč předpis § 24 zák. č. 76/1922 Sb. nemohl býti zrušen ustanovením §§ 18 a 30 zák. č. 286/1924 Sb. a proč tedy považuje použitelnost jeho i za účinnosti zák. č. 286/1924 Sb. za přípustnou, vycházeje z názoru, že zmíněný § 24 nevztahuje se na vojenské osoby z povolání, kdežto předpis §§ 18 a 30 zák. č. 286/1924 Sb. platí vzhledem k ustanovení § 22 téhož zákona jen na osoby vojenské z povolání, k nimž však st-1 jakožto býv. vojenský kapelník nepatří, takže se zák. č. 286/1924 Sb. platnosti § 24 zák. č. 76/1922 Sb. nemohl dotknouti. Správnost těchto důvodů však stížnost nijak nevyvrací a zůstává tudíž v této části nař. rozhodnutí neotřeseno. Jest proto výtka nezákonnosti v tomto bodu bezdůvodnou.
Konečně namítá stížnost, že žal. úřad porušil předpis § 26 odst. 2 zák. č. 288/1924 Sb., nařídiv st-li vrátiti pensi za dobu od 1. ledna 1928 do 31. května 1931, tedy za dobu více než tří roků před zastavením pense dnem 31. ledna 1931. Uvažuje o této námitce musel si nss nejprve ujasniti právní povahu nař. rozhodnutí. Z jeho poslední věty, jak byla shora citována, jest vidno, že žal. úřad, přihlížeje k výkazu berní správy v L. z 11. dubna 1932 o st-lových příjmech za rok 1927 až 1930 z činnosti jeho hospodářsky samostatné, zjistil, že tyto příjmy nejsou nižší, než byly příjmy, které byly vzaty za podklad při odepření nároku na výplatu dalších zaopatřovacích požitků výnosem z 15. května 1931 a jichž snížení podle obsahu tohoto výnosu mohlo jediné přivoditi jeho změnu. Tím implicite vyslovil, že i při rozhodování o st-lově žádosti z 20. dubna 1932 jde v tomto směru v podstatě o tutéž věc, jako byla rozhodnuta oním právoplatným výnosem. Praví-li tedy nař. rozhodnutí, že »mno nemá důvodu, aby výnos z 15. května 1931 byl zrušen nebo změněn«, nechtělo vysloviti nic jiného, než odkázali na právní moc onoho výnosu, a to jak co do zastavení další výplaty zaopatřovacích požitků 1. lednem 1928, tak co do vrácení přeplatku podle § 26 odst. 2 zák. č. 288/1924 Sb.
Má tudíž nař. rozhodnutí v této části povahu rozhodnutí pouze formálního. Vytýká-li však stížnost nesprávné použití předpisu § 26 odst. 2 zák. č. 288/1924 Sb., jde do merita věci, jímž se nař. rozhodnutí nezabývalo, a míjí se proto vlastním obsahem jeho. Námitka tato čelí ve skutečnosti nikoli proti nař. rozhodnutí, ale proti výnosu z 15. května 1931, resp. proti výnosu z 28. července 1931, jímž byl zamítnut st-lův rekurs do účetního nálezu vojen. pens. likvidatury v Praze, ukládajícího vrácení přeplatku za dobu od 1. ledna 1928 do 31. května 1931, který však nebyl formálně předmětem dnešní stížnosti, a nebyv napaden zvláštní stížností k nss-u v předepsané lhůtě, stal se nenaříkatelným. Jest proto tato námitka nepřípustnou. Bylo tudíž stížnost v této části odmítnouti.

Citace:

č. 11625. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 744-750.