Čís. 1076.
Za zavinění svých pouhých pomocníků ručí i hromadná osoba pouze v mezích §§ 1313 až 1315 obč. zák.
Neschopností dle § 1315 obč. zák. sluší rozuměti trvalou vlastnost zjednané osoby; pouhá neopatrnost a nepozornost, pokud se týče pouhé nedopatření v tom kterém jednotlivém případě není nutně důkazem neschopnosti. Lhostejno však, zda zaměstnavatel věděl o neschopnosti svého pomocníka.
(Rozh. ze dne 31. května 1921, Rv II 82/21.)
Žalobce jel v podvečer na kole městem a, sraziv se na křižovatce ulic
s neosvětleným kočárem, řízeným kočím žalovaného těžířstva, spadl
s kola a těžce se poranil. Žalobu o náhradu škody proti těžířstvu procesní soud prvé stolice zamítl v podstatě z těchto důvodů:
Kočí Josef L. byl uznán právoplatně vinným přestupkem dle § 335 tr. zák.,
kterýmžto výrokem jest soudce civilní vázán § 268 c. ř. s.). Zavinění žalovaného těžířstva jest posuzovali s hlediska §§ 1313 až 1319 v tomto případě s hlediska § 1315 obč. zák. Žalobce musel by prokázati, že Josef
L. nemá potřebných schopností ke službě kočího, že žalovanému těžířstvu
byla jeho neschopnost známa a že mu tudíž lze přičítati vinu ve výběru,
poučení a dohledu. Žalobci se však důkaz v tomto směru nezdařil, ježto výpovědí všech svědků jest přikázáno, že se Josefu L-ovi ve výkonu
jeho služby nedalo dosud ničeho vytknouti, žalované těžířstvo neustanovilo tudíž vědomě neschopnou osobu kočím a nesvěřilo mu, znajíc
jeho neschopnost, řízení kočáru. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Důvody: Napadený rozsudek shledává důvod pro zamítnutí žaloby
v tom, že není prokázáno, že by bylo žalované těžířstvo ustanovilo vědomě neschopnou osobu za kočího a že ho pak, vědouc o jeho neschopnosti, nechalo kočárem jeti, tak že nemůže býti zavázáno k náhradě škody, protože mu nelze klásti za vinu, culpa in eligendo, instruendo et inspiciendo. Tomuto právnímu názoru prvého soudu úhledné vědomost o neschopnosti kočího odvolací soud však nemůže přisvědčiti. V § 1315 obč. zák. jest sice v zájmu bezpečnosti všeobecného styku zostřeno ručení potud, že jednající ručí za neschopnost prostředníkovu i tehda, když mu
tato neschopnost při jeho ustanovování nebyla známa a ani ne musila být známa. Tím je rozřešena pochybnost ve výklade, již vyvolalo nejasné znění § 1315 obč. zák. před vydáním třetí novely k obč. zák., ve smyslu
přísnějšího názoru, chránícího vespolný styk, aniž tím bylo zavedeno
ručení za plný výsledek. Kdo k jednání ve svůj prospěch ustanovuje neschopnou osobu, činí to na své vlastní nebezpečí a ne na nebezpečí jiných osob, jež tím přicházejí ke škodě. Toto ručení nastává i tehda, když nestíhá vina ani pomocnou osobu při škodlivém jednání, ani jednajícího při
volbě a ustanovení této osoby. Ručení však nastupuje, nehledě k samozřejmému předpokladu, že škoda byla způsobena v této vlastnosti, t. j.
při výkonu a ne jen příležitostně za výkonu pro jednajícího, jen tehda, když škoda má svůj důvod v neschopnosti osoby, tedy když nastala tímto
nedostatkem schopnosti. V tomto případě neobjevily se za sporu žádné podklady, z nichž by bylo vysvítalo, že kočího Josefa L-а lze považovati
za neschopnou osobu, naopak i odvolací soud béře na základě důkazů
první stolicí provedených souhlasně s prvním soudem za prokázáno, že Josefa L-а nelze považovati za neschopného kočího, zvláště když mu
posud nemohlo býti nic kladeno za vinu. Okolnost, že tento kočí kritického dne v Mor. Ostravě na křižovatce neopatrně a bez světla jel, takže zavinil úraz, který se přihodil žalobci, jenž proti němu jel na kole, zajisté,
hledí-lí se na věc přísně, tohoto kočího pro budoucnost diskvalifikuje
a má za následek, že žalovaná strana nyní s tím musí počítati. Ojedinělá
nedbalost však může se státi i pomocníku jinak úplně schopnému. Nelze taktéž považovati za právně mylné, má-li první soud za to, že ručení
žalované strany jako právnické osoby za jednání jejího kočího je pouze
v míře § 1313—1315 obč. zák. Neboť zde přichází v platnost zásada § 26 obč. zák., protože není nikde zákonem vysloveno, ani není věcí samou
ospravedlněno, že by hromadná osoba, vyjma poměr smluvní, měla býti
přísněji posuzována než jednotlivá osoba. V témž stavu totiž, jako hromadná osoba nachází se kupec ve velkém a vůbec každý podnikatel ve velkém. I on musí práce svého podniku provádět pomocníky, a když zákon tato konání při podnikateli jednotlivci považuje za jednání jiných
osob, nelze nahlédnouti, proč by táž konání, je-li tu hromadná osoba podnikatelem, měla býti považována za její vlastní jednání. Proto též hromadná osoba ručí ze škody, jež byla jejími pouhými pomocníky mimo
poměr smluvní způsobena, jen za předpokladů § 1314 a násl. obč. zák.
Důvody:
Výtka, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní
(§ 503 čís. 4 с. ř. s.), není odůvodněna. Jde pouze o to, dlužno-li kočího Josefa L-а pokládati za osobu neschopnou ve smyslu § 1315 obč. zák.
Odvolací soud správně vyložil, že novelisací § 1315 měly býti odklizeny
pochybnosti, plynuvší z původního jeho znění v tom směru, zda požadavek
vědomosti se vztahuje jen na nebezpečnost, či také na neschopnost zjednané osoby. Jinak nebylo nic změněno na zásadách dotčeného ustanovení zákona. Judikatura a literatura však vždy stály a dosud stojí na stanovisku, že pouhá neopatrnost a nepozornost pokud se týče nedopatření
v jednotlivém případe nedokazují ještě neschopnosti zjednané osoby. A to vším právem. Neschopností dle § 1315 obč. zák. sluší rozumčti trvalou
vlastnost zřízencovu, která záleží buď v nedostatku potřebných znalostí
praktických nebo ve vadnosti povahy, a činí zřízence nezpůsobilým, by obstarával bezvadně práce, k nimž byl zjednán. Nejvyšší soud nemá tedy příčiny, by se odchýlil od stanoviska výše naznačeného. Důkaz pak, že
kočí L. jest neschopnou osobou ve smyslu svrchu uvedeném, náležel žalobci; tento však neprovedl tohoto důkazu. Plyneť opak ze skutkových
zjištění nižších soudů. Jinak lze odkázati dovolatele na důvody rozsudku
odvolacího soudu, které hoví stavu věci a zákonu a nejsou vyvráceny vývody dovolacího spisu.