NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5094.

Obecní úředníci: * Zaopatření ve smyslu § 8 č. 1 min. nař. z 5. června 1909 č. 85 ř. z. nastane již tím okamžikem, kdy dítě vstoupí do služby, jestliže by požitky v této službě mu zajištěné, počítány za celý rok, dosáhly minimálních částek uvedených v tabulce k cit. § 8.
(Nález ze dne 7. listopadu 1925 č. 21070).
Věc: Městská obec H. proti zemskému správnímu výboru v Praze o služební požitky Otty F. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo v cestě instanční vysloveno, že stěžující si obec je povinna městskému úředníku Ottovi F. za dobu od 1. května do 31. prosince 1920 přiznati drahotní přídavky také pro jeho dceru Růženu a Pavlu, které sluší v této době pokládati za nezaopatřeny, ježto byly sice výdělečně činny, jejich výdělek však u každé nepřesahoval částky 4000 K ročně.
Stížnost napadá rozhodnutí to jako nezákonné, poněvadž úřad jednak řešil spornou otázku podle vl. nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb., ač toto nabyvši účinnosti teprve 1. lednem 1921, v kritické době neplatilo, jednak neprávem má za to, že zaopatření ve smyslu cit. vlád. nař. jakož i nařízení z 5. června 1909 č. 85 ř. z., je dáno teprve tehdy, když příjem dítěte za celý rok skutečně dosáhne plného obnosu v nařízeních těch jako minimum stanoveného.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Podle § 1 zákona z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. mají obecní úředníci, na něž se vztahuje zákon č. 443/1919 Sb., zákonný nárok na drahotní a nákupní přídavky ve stejné výši jako úředníci státní, s omezením resultujícím podle celkového příjmu obdobného úředníka státního, jež dnes nepadá dále na váhu.
V kritické době, t. j. od 1. května 1920—31. prosince 1920, státní úředníci požívali: 1) drahotních přídavků podle čl. IX § 1 zákona č. 541/1919 v sazbách tam uvedených podle zásad vl. nař. č. 348/1919 a tedy podle pravidel stanoveným §§ 1—10 min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., pokud nebyla vl. nařízením 348/1919 modifikována, 2) mimořádných výpomocí po rozumu zákonů č. 214/1920 a č. 446/1920, pro jichž přiznávání platily (v čl. IX § B zák. č. 541/1919, § 1 zák. č. 259/1919, § 1 vlád. nař. č. 106/1919 a vlád. nař. č. 100/1918) — nehledíc k nově upraveným sazbám — předpisy min. nař. z 19. listopadu 1917 č. 449 ř. z. resp. min. nař. ze 17. července 1917 č. 295 ř. z. a ze 4. prosince 1916 č. 9 ř. z. ex 1917, 3) od 1. listopadu 1920 počínajíc nouzových výpomocí po rozumu zákona č. 625/1921 podle zásad platných pro mimořádné výpomoci uvedené sub 2).
Svrchu cit. ministerské nařízení z 11. září 1918 č. 333 ř. z. o drahotních přídavcích stanoví v § 4 odst. 2 shodně s § 4 odst. 2 min. nař. ze 4. prosince 1916 č. 9 ř. z. ai 1917, které jest směrodatno pro mimořádné a nouzové výpomoci, že při zařazení do jednotlivých rodinných tříd zřetel jest míti toliko k dětem, k nimž by bylo přihlížeti dle předpisů pro dotyčnou nebo příbuznou kategorii zaměstnanců v příčině státních zaopatřovacích požitků platných, obzvláště jež nepřekročily dosud normálního věku a jež pokládati sluší za nezaopatřené.
Pojem zaopatření stanovilo min. nař. z 5. června 1909 č. 85 ř. z. v § 8. Sazby určené v tabulce k tomuto paragrafu připojené byly změněny dodatečně vl. nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb. v ten smysl, že byly nahrazeny jednotnou sazbou 4000 Kč. To stalo se však dle výslovného ustanovení § 7 vlád. nař. 234/1921 s platností teprve od 1. ledna 1921. Jestliže tedy žal. úřad — jak patrno z toho, že ve svém rozhodnutí dovolává se hranice 4000 Kč — pro řešení otázky, bylo-li v kritické době st-lovy dcery Pavlu a Růženu pokládati za zaopatřené či nikoli, vzal za základ § 7 vlád. nař. č. 234/1921, postupoval — jak právem stížnost vytýká — nesprávně, poněvadž v tu dobu tato norma ještě neplatila, a otázku bylo posuzovati dle sazeb § 8 min. nař. č. 85/1909.
Stejně musil nss stížnosti dáti za pravdu i v druhé její námitce. Žal. úřad vychází z názoru, že zaopatření je tu teprve tehdy, když služební plat té které osobě poskytnutý dosáhl za rok skutečně minimální částky v tabulce k § 8 uvedené. Názor ten není správný. Paragraf 8 praví, že zaopatřením dlužno rozuměti, »dosáhne-li kdo veřejné nebo soukromé služby s peněžními nebo naturálními požitky«, které dosahují nebo přesahují výměru v tabulce uvedenou. Odstavec 6 stanoví, že ty které požitky jest zastaviti, »nastane-li zaopatření ve smyslu předchozích ustanovení«, odst. 8 praví, že nárok na dotyčné požitky oživne, když zaopatření klesne pod stanovenou výměru nebo docela zanikne, a § 9 konečně nařizuje, že požitky zastaviti jest koncem toho měsíce, ve kterém zaniklo právo požitku. Jak z předpisů těch je patrno, nařízení nemá na mysli, že by zaopatření nastávalo teprve tehdy, když ta která osoba za uplynulé jednoroční období skutečně si vydělala služební plat celkem aspoň minimální částkou v tabulce uvedené, nýbrž již tím okamžikem, kdy vstoupí do služby, jestliže požitky v této službě jí zajištěné, ať už dle jakýchkoli časových jednotek vyměřené, počítány za celý rok by dosáhly minimálních částek uvedených v tabulce k § 8.

Citace:

č. 5094. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 467-469.