Č. 1045.

Cesty (Morava): I. * Ustanovením § 24 nov. k ob. zř. ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. nebyly dotčeny závazky, jež velkostatkáři dle § 84 ob. zř. mor. ze svazku obecního vyňatí jako konkurenční činitelé silniční dle čl. V. zák. ze dne 7. února 1886 č. 20 mor. z. z. pravoplatně převzali prve, nežli citovaná novela nabyla působnosti. — II. * Zemskému výboru přísluší rozhodovati o konkurenční povinnosti ke stavbě okresní silnice II. tř. ve smyslu čl. V. zák. ze dne 7. února 1886 č. 20 mor. z. z. jenom tehdy, nedojde-li mezi účastníky k dohodě. Stala-li se taková dohoda a byla-li zemským výborem vzata na vědomí, má konkurenční závazek jednotlivých činitelů svůj právní důvod v onom ujednání účastníků; výrok zemského výboru, jímž ujednání béře na vědomí, působí ex tunc. — III. * Okolnost, že prohlášení silničního výboru, jímž při konkurenčním řízení podle čl. V. zák. ze 7. února 1886 č. 20 z. z. mor. převzal závazek přispěti jako konkurenční činitel ke stavbě okresní silnice II. tř., podléhá schválení zemského výboru (§ 32 siln. zák. z 30. září 1877 č. 38 z. z.), nedává ostatním účastníkům práva, aby — než schválení to uděleno — od závazku jimi při jednání převzatého ustoupili (analogie § 865 o. z. o.).
(Nález ze dne 7. prosince 1921 č. 16.381.)
Věc: Emanuel C., majitel velkostatku B. (adv. Dr. H. Bulín z Brna), proti moravskému zemskému výboru v Brně (zast. Drem Jar. Budinským) stran příspěvku na stavbu okresní silnice.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Při jednání konaném dne 28. června 1918 o konkurenci na stavbu spojovací okresní silnice II. tř. z P. do S. docíleno bylo mezi zúčastněnými konkurenčními činiteli, t. j. silničním okresem Jihlavským, obcemi P. a S. a velkostatkem B. dohody o úhradě stavebních nákladů až na otázku uhrazení nákladů na stavbu mostu přes potok-na hranici obce P., která zůstala spornou mezi oběma obcemi S. a P. Zástupce velkostatku B., který náležel mezi velkostatky označené v § 84 mor. ob. zř., prohlásil při tom, že velkostatek provede stavbu, silniční tratě na svém území svým nákladem, převezme-li silniční okres jednu třetinu těchto nákladů a dá-li obec S. velkostatku k disposici příhodné lomy. Tyto podmínky byly okresem a obcí přijaty. Při dalším jednání dne 14. listopadu 1918 dosaženo dohody také stran úhrady nákladů na zmíněný most. Dne 23. května 1919 provedeno ještě jednání, aby byl odstraněn odpor, který proti stavbě silnice vznesl největší poplatník obce P. Při tom zástupcové obcí S. a P. a zástupce velkostatku B. opětně prohlásili, že trvají na převzatých závazcích a uznávajíce důležitost zamýšlené silniční stavby žádají, aby stavba byla co nejdříve povolena a provedena. Zástupce silničního okresu vzal výsledek jednání na vědomí a prohlásil, že také silniční výbor trvá na dřívějších usneseních.
Usnesením ze dne 7. června 1919 č. — vzal zemský výbor na vědomí výsledek komise a povolil stavbu silnice oné, schváliv ujednání, které stalo se stran krytí stavebního nákladu mezi silničním výborem, obcemi a majitelem velkostatku v B. Přípisem z 25. září 1920 velkostatek B. požádal silniční výbor, aby vzhledem k tomu, že novelou ze 7. února 1919 č. 76 sb. zrušena byla ustanovení VI. hlavy obec. zřízení moravského a stavba a udržování silnic i na území velkostatků dle § 84 ob. zř. privilegovaných náleží nyní na obec, provedeno bylo nové konkurenční jednání o zmíněnou silnici. K příslušnému návrhu silničního výboru zemský výbor nařídil nové řízení stran trati vedoucí přes pozemky velkostatku B.
Jednání stanoveno na 23. listopadu 1920 a pozvány k němu mimo dřívější účastníky také obec P. a k ní náležející osada K., v jichž území sporná trať leží.
Zástupci osady K. odmítli vstoupiti do závazku převzatého dříve velkostatkem B., a stejné usnesení učinilo i obecní zastupitelstvo politické obce P., byvši zemským výborem vyzváno, aby se dodatečně Ve věci prohlásilo. Naříkaným rozhodnutím zemský výbor na to vyslovil, že velkostatek je povinen splniti závazky, jež svého času na stavbu silnice převzal, a výrok svůj odůvodnil v podstatě takto:
Není pochybnosti o tom, že velkostatkáře označené v § 84 ob. zř. nelze vzhledem k ustanovením §§ 24 a 27 zák. ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. považovati již za samostatné konkurenční činitele dle čl. V. zák. ze 7. února 1886 č. 20 z. z. Ale nelze přehlédnouti, že velkostatek i po účinnosti novely k obecnímu zřízení při jednání dne 23. května 1919 přímo a dopisem z 1. března 1920 nepřímo při závazcích převzatých setrval a závazky ty byly zemským výborem schváleny, aniž se velkostatek proti tomuto rozhodnutí ohradil nebo je vzal v odpor. Nemůže proto nyní jednostranně od závazků těch ustupovati. Za řádné konkurenční činitele možno ovšem nyní považovati jen obce a silniční výbory, ale není vyloučeno, aby i osoby třetí na sebe určité závazky, nebraly, a to jako mimořádné příspěvky dle posl. odst. článku V. zákona silničního z r. 1886. Závazky byly původně pravoplatně převzaty již prohlášením při jednání dne 28. června 1918, a nutno je dle zásady: zákony nepůsobí zpět, posuzovati dle staršího, tehdy platného zákona. Tehdy byl velkostatek konkurenčním činitelem a převzal-li tehdy závazky určité, je povinen je plniti, byť i v době plnění platily předpisy jiné.
O stížnosti vytýkající rozhodnutí nezákonnost a vadné řízení, nejvyšší správní soud uvážil toto:
Žalovaný úřad opírá svůj výrok, že stěžovatel je povinen přispěti na stavbu sporné silnice podle míry prohlášení učiněného jeho zástupcem při konkurenčním řízení dne 28. června 1918, trojím právním důvodem:
1. právní mocí výnosu zemského výboru ze dne 7. června 1919 č. —, jímž vzato na vědomí a schváleno ujednání učiněné ve příčině úhrady stavebních nákladů mezi stěžovatelem a ostatními konkurenčními faktory;
2. tím, že závazek stěžovatelův byl založen pravoplatně již prohlášením jeho zástupce, učiněným při jednání dne 28. června 1918, tedy ještě prve, nežli novela k obecnímu zřízení z 26. února 1919 č. 76 sb. z. a n. nabyla účinnosti, a nemohl tudíž tímto zákonem býti dotčen;
3. konečně tím, že stěžovatel již po účinnosti této novely prohlášením svého zástupce při jednání konaném dne 23. května 1919 a nepřímo také v přípise na obec P. z 1. března 1920 opětně závazek převzatý při jednání dne 28. června 1918 uznal. K tomu dlužno uvážiti:
Podle čl. III. odst. 3 zákona ze 7. února 1886 č. 20 z. z. náleží zemskému výboru rozhodovati o tom, aby okresní silnice II. třídy byla nově zřízena, a to na základě jednání, které ve smyslu cit. tam § 5 siln. zákona z 30. září 1877 č. 38 z. z. provede s těmi, jichž se věc týče. Pokud jde o úhradu a repartici nákladů zřizovacích, ustanovuje čl. V. zák. ze 7. února 1886, že okresní silnice II. třídy zřizovati náleží okresní konkurenci společně s těmi obcemi a velkostatkáři naznačenými v § 19 siln. zákona z 30. září 1877 — t. j. velkostatkáři, na něž vztahují se ustanovení VI. hlavy mor. obec. zřízení — jichž územím táhla by silnice, která se zříditi má; odst. 2. téhož čl. praví pak, že o tom, v jaké míře a jakým způsobem mají přispívati zúčastněné obce a velkostatkáři, rozhoduje zemský výbor v tom případě, kdyby se nedocílilo mezi účastníky shody.
Z ustanovení posléze uvedeného patrno, že zákon rozvrh stavebních nákladů ponechává především dohodě účastníků, tedy vzájemnému jich ujednání, a zemskému výboru dává rozhodovati jenom tehdy, když k takovému ujednání nedojde. V onom případě má konkurenční povinnost jednotlivých faktorů konkurenčních svůj právní důvod výhradně ve vzájemném jich ujednání. Při tom je podle zákonů silničních způsobilost jich k uzavření takového ujednání omezena jenom, pokud jde o silniční výbor, do té míry, že usnesení tohoto účastníka ku své účinnosti vyžadují v jistých případech dle § 32 siln. zák. z 30. září 1877, který ve smyslu čl. II. zák. ze 7. února 1886 platí tu i tehdy, když se jedná o zřízení okresní silnice II. třídy, schválení zemského výboru; smluvní projevy ostatních konkurenčních faktorů podle zákonů silničních takového schválení nepotřebují, a zavazují stranu, která je učinila, již samy svou vlastní mocí tím okamžikem, kdy byly učiněny při konkurenčním jednání nebo jinak vůči silničnímu úřadu. Okolnost, že smluvní projev jednoho z účastníků, t. j. silničního výboru, je co do účinnosti své po případě podmíněn schválením zemského výboru, podle analogie § 865 o. z. o., jehož norma vyplývá ze samé podstaty smlouvy a platí tudíž i pro smlouvy veřejnoprávní, nesuspenduje účinnost smluvních projevů ostatních účastníků a nedává jim práva odstoupiti od ujednání do té doby, dokud schválení nebylo uděleno.
Jenom tenkráte, když k takové dohodě, tedy k vzájemnému ujednání nedojde, stanoví se konkurenční povinnost jednotlivých účastníků rozhodnutím zemského výboru.
Poněvadž v konkrétním případě zúčastnění konkurenční činitelé o repartici nákladu na zřízení sporné silnice již při ústním jednání konaném dne 28. června 1918 pod vedením silničních orgánů, t. j. zemského výboru a silničního výboru se dohodli a jediná diference stran nákladů na stavbu mostu při hranicích P. odstraněna byla rovněž dohodou účastníků, nelze — jak činí stížnost — usnesení zemského výboru ze 7. června 1919 č. — přikládati význam rozhodnutí o konkurenční povinnosti zúčastněných činitelů ve smyslu čl. V. odst. 3 zák. ze 7. února 1886, jímž by povinnost ta byla teprve stanovena. Usnesením tím — jak tomu ostatně svědčí také jeho znění — zemský výbor toliko ve smyslu čl. III. cit. z. na podkladě provedeného jednání a ujednání mezi zúčastněnými konkurenčními faktory uzavřeného stanovil, že projektovaná silnice má býti zřízena, a dle § 32 siln. zák. schválil smluvní projev, který o svém příspěvku učinil silniční výbor při jednání konkurenčním, jakož i svým usnesením z 15. července 1918.
Tuto základnu zemský výbor neopustil ani později, jak se stížnost mylně domnívá. Jednání provedené dne 23. listopadu 1920 nebylo zemským výborem míněno jako nové konkurenční jednání, které mělo snad nastoupiti na místo jednání provedených dosud a poskytnouti novou basi pro řešení otázky konkurence na stavbu silnice S.—P., nýbrž mělo sloužiti jenom smírnému odstranění sporu, který vznikl zdráháním stěžovatele splniti závazek při dřívějším řízení převzatý, a vztahovalo se jedině na onu trať silnice, která vedla přes pozemky velkostatku B. Zemský výbor nebyl by ostatně býval ani oprávněn bez souhlasu ostatních konkurenčních činitelů opustiti dřívější konkurenční základnu, na jejíž zachování všichni zúčastnění činitelé uzavřením ujednání nabyli práva. Že nechtěl ani tak učiniti, je patrno i z naříkaného rozhodnutí, které se opírá toliko o jednání provedená dne 28. června 1918 a 23. května 1919, o jednání z 23. listopadu 1920 ani se nezmiňujíc.
Z toho plyne však, že závazek stěžovatele, přispěti na zřízení sporné silnice, založen byl pravoplatně již prohlášením, které svým zástupcem učinil jako konkurenční činitel při jednání dne 28. června 1918, aniž byla účinnost tohoto prohlášení podmíněna schválením zemského výboru; je proto docela lhostejno, kdy bylo učiněno usnesení zemského výboru, jímž podle nesprávného názoru stěžovatelova tento úřad projev jeho domněle schválil. Poukazuje-li však stížnost k tomu, že jde o úmluvu veřejnoprávní a z toho dovozuje, že projevy jednotlivých účastníků musí býti učiněny vůči veřejnému orgánu pro ten který obor veřejné správy příslušnému, stačí poukázati na to, že prohlášení stěžovatelovo stalo se při konkurenčním jednání vůči zástupcům zemského výboru a silničního výboru, tedy vůči representantům orgánů, kterým po zákonu náleží obstarávati veřejnou správu silniční, a že zemský výbor výnosem ze 7. června 1919 č. — ujednání učiněné dne 28. června 1918 skutečně také na vědomí vzal. Toto vzetí na vědomí není nežli deklarativní prohlášení, že z veřejných ohledů proti ujednání není námitek, a působí nutně ex tune. Stěžovatel ostatně touto námitkou sám oslabuje svou obranu. Měl-li totiž za to, že změnou zákonodárství přestal substrát konkurence sjednané a výnosem ze 7. června 1919 na vědomí vzaté, bylo jeho věcí, aby toto stanovisko uplatňoval stížností proti onomu výnosu zemského výboru. Neučinil-li tak, vešel výnos onen proti němu v moc práva a nemůže jej již nyní bráti v odpor.
Novela k obecnímu zřízení ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. zrušivši svým § 24 ustanovení VI. hlavy moravského obecního zřízení vyloučila ovšem pro budoucnost velkostatkáře označené v § 84 ob. zř. m. z řady samostatných konkurenčních faktorů ve smyslu § 19 siln. zák. z 30. září 1877 č. 38 z. z., resp. čl. V. zák. ze dne 7. února 1886 č. 20 z. z., nedotkla se však podle zásady § 5 o. z. o. závazků, které jim v jejich vlastnosti jako samostatným konkurenčním faktorům podle zákonů silničních vzhledem na určitý konkurenční případ vznikly ještě před tím, nežli novela nabyla účinnosti. Poněvadž v daném případě vznikl stěžovateli jako tehdejšímu konkurenčnímu činiteli závazek přispěti na úhradu stavebních nákladů sporné silnice podle obsahu prohlášení jeho z 28. června 1918, jak dovoděno, již tímto prohlášením, tedy ještě před účinností novely ze 7. února 1919, zůstal závazek ten novelou nedotčen.
Vzhledem k tomu není již potřebí zabývati se dalším důvodem, o nějž žalovaný úřad opírá svůj výrok, odvolávaje se na prohlášení stěžovatelovo učiněné při jednání dne 23. května 1919.
K vývodům zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení dlužno podotknouti, že toto jednání nemělo povahu konkurenčního jednání ve smyslu silničního zákona ze 7. února 1886, totiž k tomu konci, aby odstraněn byl odpor, který proti usnesení obecního zastupitelstva P., přispěti na stavbu sporné silnice, vznesl největší poplatník této obce F. Ostatně nebylo možno k námitce vadného řízení, kterou zástupce stížnosti při veřejném líčení vznesl z důvodu, že nebyli k tomuto jednání přizváni všichni, kdož následkem změny zákona v tuto dobu byli konkurenčními činiteli silničními, přihlížeti již proto, že námitka ta ve stížnosti nebyla formulována (§ 18 zák. o správ. soudu). Uvedl-li pak zástupce stížnosti dále, že velkostatek B. je velkostatkem svěřenským, a že tedy platnost dobrovolného závazku, jaký by slušelo spatřovati v prohlášení zástupce velkostatku z 23. května 1919, byla podmíněna schválením soudu, je k tomu poznamenati, že v prohlášení tom nelze spatřovati převzetí závazku nového, nýbrž toliko uznání závazku, jejž stěžovatel již prohlášením z 28. června 1918 jako závazek konkurenční ve smyslu čl. V. zákona ze 7. února 1886 byl převzal.

Citace:

č. 1045. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1010-1014.