NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 881.

Bytem »někoho jiného« ve smyslu § 83 tr. zák. jest vůči pronajímateli též byt nájemcův.
(Rozh. ze dne 8. června 1922, Kr I 655/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. dubna 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle § 83 tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
S hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. uplatňuje stížnost, že v jednání obžalovaných manželů K-ových nelze spatřovati skutkovou podstatu zločinu dle § 83 tr. zák. proto, že, co se jich týče, neběží o cizí nemovitý »statek«, jak se praví v nadpisu k § 83 tr. zák., poněvadž tito obžalovaní jsou vlastníky domu. Stížnost je na omylu. Nemůže býti pochybno, že Antonín L. byl v základě nájemní smlouvy, jakož i příslušných předpisů o ochraně nájemníků oprávněn, v bytě, jím používaném, bydleti až do právoplatného zrušení tohoto poměru nájemního, a že ho v právu a zákonném používání bytu nesmí rušiti nikdo, ani sám pronajímatel, pokud se týče majitel domu. V najatém bytě panuje a je rozhodnou vůle nájemníka jakožto osoby oprávněné a není proto nikdo oprávněn stavěti se proti této vůli rušivě a svémocně. Posuzuje-li se věc s tohoto hlediska, je patrno, že byt, jejž Antonín L. oprávněně obýval, byl i vůči obžalovaným, jako majitelům domu, cizím a tedy proti vůli oprávněného nepřístupným. V textu zákona, jenž arci jedině je směrodatným, nepoužívá se ostatně výrazu »cizí«, nýbrž mluví se tam o domu neb bytu někoho jiného (»eines anderen«). Pouhé neoprávněné vkročení do okruhu zákonem chráněného nevyčerpává sice ještě pojmu vniknutí; vkročení to musí státi se naopak proti vůli osoby, jíž přísluší domácí právo a v úmyslu vykonati násilí na osobách nebo věcech. Obě podmínky jsou zjištěními rozsudku kryty.

Citace:

č. 881. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 336-337.