NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2368.

I začátek osady jest »uzavřeným místem« ve smyslu prvého odstavce §u 46 min. nař. z 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák.
Řidič automobilu má udržovati rychlost v takových mezích, by mohl býti připraven na všechny možnosti (na možné náhlé objevení se překážky); s hlediska §§ů 335, 337 tr. zák. nestačí dávání výstražných znamení a nevykročení z mezí přípustné rychlosti.
Spoluzavinění usmrceného (poraněného) pachatele nevyviňuje.
(Rozh. ze dne 10. května 1926, Zm I 39/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů: Nalézací soud shledal zavinění obžalovaného ve smyslu §u 335 tr. zák. v tom, že 1. nedával výstražných znamení, 2. jel větší než dovolenou rychlostí a 3. že neovládal auta, pokud se týče nešetřil při vyhýbání se druhému automobilu žádných opatrností. Stížnost míní, že žádný z těchto předpokladů, z nichž soud dovozuje zavinění obžalovaného, není opodstatněn. K 1. uplatňuje, že výstražná znamení mají se podle §u 48 min. nař. z 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. dávati vždy, je-li toho třeba, tudíž jen tehdy, když lze předvídati, že jsou tu takové okolnosti, že by mohlo dojíti ku střetu vozidla s jiným předmětem neb osobou. Pouhá okolnost, že mimo jízdní dráhu chodí nebo stojí lidé, není prý ještě důvodem ku výstražnému znamení. V souzeném případe je pak prý zjištěno, že usmrcený hoch stál mimo silnici na pravé straně u lavice a obžalovaný nemohl tušiti, že mu skočí náhle před vozidlo, chtěje přeběhnouti přes jízdní dráhu. Neštěstí nestalo prý se ostatně ani v samotné obci, nýbrž v místě, kde se teprve do obce přijíždí. Stížnost jest bezdůvodná. Pokud tvrdí, že nehoda nestala se ještě v samotné obci, tudíž v uzavřené osadě, brojí ve skutečnosti jen nepřípustně proti opačnému zjištění soudcovskému. Bereť soud za prokázáno, že po obou stranách silnice v místě, kde se neštěstí událo, stojí domky; lze proto právem mluviti již o uzavřeném místě, pokud se týče »uzavřené osadě« ve smyslu prvého odstavce §u 46 nařízení, byť i tam byl teprve začátek osady. Musí proto stížnost při dovolávání se hmotněprávního důvodu zmatečnosti při onom předpokladu nalézacího soudu setrvati. Přihlíží-li se k němu a dále k tomu, že na dotyčném místě je silnice, byť i ne značně, tedy přec trochu zakřivena, že obžalovaný musil si podle přesvědčení soudu jako soudný člověk uvědomiti, že vjíždí do uzavřené osady, kde bydlí většinou horníci a lidé chudší, kteří nemohou se o své děti tak postarati, jak je možno v osadách bohatších, takže tyto děti pobíhají po silnici, — pak arci byl tu důvod ku dávání výstražného znamení, to tím více, když z opačné strany přijíždělo jiné nákladní auto, s nímž se musil vyhnouti, a když viděl, že u domku při silnici jsou děti, o kterých podle životních zkušeností mohl předpokládati každou nepředloženost, tedy zejména, že v nejnebezpečnější chvíli se odhodlají ku přejití nebo ku přeběhnutí silnice. Nalézací soud uváživ průvodní výsledky, přiklonil se také k náhledu svědka Františka В-y, že k neštěstí došlo zejména proto, že obžalovaný nedával výstražného znamení a že hoch, neslyšev takového znamení, vběhl při vyhýbání se aut před auto obžalovaným řízené. Stanovisko zmateční stížnosti dokazuje, že obžalovaný zneuznává povinnosti jemu z onoho ministerského nařízení a z dané situace vzcházející a je za takového stanoviska vysvětlitelno, že k úrazu došlo. K 2. Stížnost popírá, že by obžalovaný jel nepřípustnou rychlostí, kdyžtě jel rychlostí nejvýše 12 km za hodinu, tedy ani ne rychlostí větší než 15 km, která je přípustná v uzavřených obcích. Naproti tomu dlužno však poukázati na neodporovatelné zjištění soudu, že obžalovaný jel na místě úrazu rychlostí větší než 12 km. Snaží-li se stížnost ve skutkovém ohledu samostatným uvažováním výsledků průvodních dokázati správnost svého opačného tvrzení, nedoličuje po zákonu dovolávaného hmotněprávního důvodu zmatečnosti aniž kterého jiného z důvodů v §u 281 tr. ř. a zejména v čís. 5 výlučně vypočtených. V právním ohledu dlužno pak zdůrazniti, že zachování rychlosti jízdy v §u 46 odst. prvý min. nařízení předepsané není samo o sobě způsobilým sprostiti trestní zodpovědnosti. Naopak sluší trvati na tom, že dávání výstražných znamení a nevykročení z mezí přípustné jízdy ještě nestačí, ale že dlužno rychlost jízdy podle okolností voliti tak, by řidič byl pánem své rychlosti a jízdu po případě okamžitě zastavil, by bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována. Má proto řidič automobilu, hledě najmě ku zkušenostem nabytým při styku s automobilovým provozem, udržovati rychlost v takých mezích, by mohl býti připraven na všechny možnosti, tedy i na příklad na možné náhlé objevení se překážky. Pokud zmateční stížnost při svých vývodech pod 1. a 2. uplatňuje, že neštěstí bylo zaviněno pouze neodvratným počínáním usmrceného hocha, míjí se svým cílem; neboť podle toho, co uvedeno, sluší přičítati obžalovanému výhradnou vinu na přivodění neštěstí. Nehledě k tomu, nevylučovalo by ani sběhnuvší se spoluzavinění poškozeného trestní zodpovědnost obžalovaného, poněvadž к trestnosti podle §u 335 tr. zák. se nevyžaduje, by protizákonný výsledek nastal výlučně jen opomenutím vinníkovým. Stačí naopak, že mezi výsledkem a opomenutím pachatele je vůbec příčinná souvislost a že obžalovaný založil byť i jen jednu z podmínek, které v daném případě měly v zápětí neštěstí. Tím jest arci též odňata půda námitce, že úraz zavinila pouhá náhoda. K 3. Je-li nepochybno, že obžalovaný, řídě automobil, nedával výstražných znamení a jel rychlostí větší než dovolenou, je tím zároveň též prokázáno, že neovládal auta pokud se týče nešetřil při vyhýbání se druhému automobilu žádných opatrností. Namítá-li stížnost tu, jakož i při svých vývodech k 1. a 2., že hoch skočil obžalovanému náhle před vůz, dlužno stížnost odkázati na jedině směrodatné zjištění soudu, jež zní v ten smysl, že hoch neslyšev výstražného znamení, vběhl při vyhýbání se aut před auto obžalovaným řízené a byl jím přejet. Podle tohoto zjištění stojí soud na stanovisku, že, kdyby byl obžalovaný dával, jak mu to předpisy a daná situace kázaly, výstražná znamení, nebyl by hoch vběhl před auto. Výrok odsuzující obžalovaného pro přečin podle §u 335 tr. zák. odpovídá tudíž zjištěnému stavu věci i zákonu a není tu pražádného důvodu k použití §u 290 tr. ř. V každém směru bezdůvodnou zmateční stížnost náleželo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 2449. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 473-477.