NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 2

Čís. 4298.

Jde o právní posouzení věci, je-li úkolem soudu prostý výklad listin, kdežto vyšetření vnitřní pravdivosti projevu obsaženého v listině jest otázkou skutkového zjištění.
(Rozh. ze dne 22. října 1924, Rv II 416/24.) Žalobu o zaplacení kupní ceny procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a uložil odvolacímu soudu, by ve věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud vyslovuje názor, že soud smí listinu jen tehdy vykládati, trpí-li listina nejasnostmi, nebo jsou-li o významu toho, co strany projevily listinou, pochybnosti, a že není přípustno listinu vykládati, je-li její znění jasné a zřetelné a nenechává-li pochybnosti o významu toho, co je listinou vysloveno, že tudíž jasným zněním listiny jsou stanoveny hranice pro vykládací činnost soudcovskou. Ale v tomto sporu nejde výhradně o to, zda znění objednacích listů jest nade vši pochybnost jasno a zřetelno, a zda jsou či nejsou pochybnosti o tom, co listinou touto bylo vysloveno, nýbrž jde tu o to, zda to, co listinou vysloveno, odpovídá také srovnalé vůli stran po stránce vnitřní. Kdyby se tato obojí stránka listin nerozlišovala, nebylo by lze, je-li listina slohově bezvadna, vůbec uplatňovati ani vadnost vůle dle §u 870 a násl. obč. zák., ani namítati, že jednáno na oko (§916 obč. zák.). Tomuto rozlišování neodporují ani předpisy civilního soudního řádu, týkající se formální průvodní moci listin. Dle §u 292 odstavec druhý c. ř. s. jest i při veřejných listinách připuštěn důkaz nesprávnosti dosvědčeného příběhu nebo dosvědčeného skutku nebo nesprávného dotvrzení. O soukromých listinách jest v §u 294 c. ř. s. pouze stanoveno, že podávají, pokud jsou podepsány vydateli, úplný důkaz o tom, že prohlášení, v nich obsažená, pocházejí od vydatele. Ale vnitřní pravdivost projevu, v listině obsaženého, musí býti jinými prostředky zkoumána. Pouhá okolnost, že určitý projev vtělen jest do listinné formy, neposkytuje ještě záruky za vnitřní materielní pravdivost a úplnost tohoto projevu. Při zjištění této vnitřní pravdivosti není soud vázán ani předpisem §u 294 c. ř. s. (viz Neumann komentář k с. ř. s. vyd. III. str. 1112). Věc jest tedy tato: Jestli úkolem soudu prostý výklad listin dle všeobecných vykládacích pravidel (§§ 863, 869, 914 a 915 obč. zák. a čl. 278 a 279 obch. zák.), jde o pouhé právní posouzení věci, a uplatní se tu formální průvodní moc listiny, co do svého znění jasné a zřetelné. Pakliže však strana tvrdí, že obsah listiny neshoduje se s její vůlí nebo je neúplným nebo na oko, nebo že jde o vadnost vůle, a uvádí-li v tomto směru skutkové okolnosti a nabízí důkazy, nejde již o prostý výklad listiny, nýbrž o vyšetření vnitřní pravdivosti toho, o čem listina mluví, tudíž o otázky skutkového zjištění, při němž soud dle jasného znění §u 272 c. ř. s. má přihlédati k výsledkům veškerého jednání a provedených důkazů a na tomto podkladě podle volného uvážení posouditi, zda některý, přednesených skutečností se týkající údaj má býti pokládán za pravdivý či nikoliv. Poukázati jest též na to, že §em 95 třetí dílčí novely k obč. zák. byl zrušen § 887 obč. zák., a že dle zprávy komise pro justiční věci čís. 38 příloh k stenografickému protokolu panské sněmovny str. 145 byl při tomto zrušení úmysl zákonodárcův ten, aby pro výklad smluv bylo nejvyšší zásadou vyšetření vůle stran. Z uvedeného patrno, že odvolací soud na základě svého názoru o vykládací činnosti soudcovské neobíral se námitkou žalovaných, že smlouva byla uzavřena pod podmínkou, že se žalovaným podaří dosíci záruky banky A. Podotknouti dlužno, že dovolatelé, poukazujíce při provádění dovolacího důvodu čís. 4 §u 503 c. ř. s. na toto opomenutí, uplatňují v podstatě též dovolací důvod čís. 2. V dalším důsledku svého názoru nepřezkoumal odvolací soud po rozumu §u 498 c. ř. s. skutková zjištění prvého soudce o uvedené námitce. Trpí proto odvolací řízení vadou §u 503 čís. 2 c. ř. s., i bylo dle §u 510 c. ř. s. rozsudek zrušiti.

Citace:

č. 4298. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 499-501.