Č. 4850.

Stavební právo: I. * Rozhodnutí stavebního úřadu o žádosti za povolení stavební, kterým stavební úřad udělí povolení to jen »zásadně« s tím, že v plánech provedeny budou určité změny, jež předložiti jest znovu stavebnímu úřadu ku schválení, je schopno právní moci. — II. * Obec je legitimována stížností k nss-u namítati, že konkrétní stavební projekt je v rozporu s platným plánem polohy.
(Nález ze dne 30. června 1925 č. 12894.).
Věc: Obec hlavního města Prahy proti zemské správě politické v Praze stran novostavby na pozemku č. kat. . . v Praze 2.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 15. prosince 1922 zažádal Antonín K., vlastník pozemku č. kat. ... v Praze 2, za povlení stavby čtyřpatrového domu na tomto pozemku podle zák. o stav. ruchu. Výměrem magistrátu hl. m. Prahy ze 16. února 1923 žádané povolení odepřeno, poněvadž navržené průčelí neodpovídá požadavkům krasochuti a plány vykazují řadu formálních nedostatků. Jako takový formální nedostatek uvedeno m. j. sub 16, že půdorysné řešení není na výši doby a doporučovalo by se případné účelné nové půdorysné řešení odborníkem na slovo vzatým. K rekursu stavebníka zrušila zsp rozhodnutím z 24. dubna 1923 naříkaný výměr a dala zásadně žádané povolení ke stavbě čtyřpatrového nájemního domu na uvedeném pozemku dle předložených a při komisi dne 29. prosince 1922 zkoušených plánů na plátně pořízených m. j. za následujících podmínek: 1. Tři týdny před početím stavby musí stavebník předložiti dvojmo úplné plány stavební, odpovídající všem předpisům stav. řádu, při čemž dlužno vyhověti také všem formálním výtkám obsaženým ve výměru magistrátu z 16. února Í923; při tom musí plány na papíře býti uvedeny v souhlas s plány na plátně, zkoušenými při komisi dne 29. prosince 1922. Návrh průčelí se neschvaluje, a stavebník je povinen v nových plánech předložiti ke schválení návrh nového řešení průčelí se všech stran, které by odpovídalo význačné poloze staveniště a normálním požadavkům krasochuti. Další podmínky 2—20 nepřicházejí dnes v úvahu. V odůvodnění uvedeno, že zsp plně uznává důvod nevkusné fasády a proto návrh její nepovoluje. Výtky ohledně neúplnosti a vad předložených plánů jsou sice odůvodněny, zsp je však uznává za tak podstatné, aby proto stav. povolení nemohlo býti uděleno, poněvadž tyto nedostatky lze přiměřenými podmínkami stav. povolení odstraniti, což se tímto rozhodnutím děje.
Zatím přešel pozemek č. kat. ... do vlastnictví fy Mutějovické kamenouhelné doly »Union« která podáním z 23. května 1924 — opírajíc se o stav. povolení dané rozhodnutím zsp z 24. dubna 1923 — předložila magistrátu plány upravené dle výtek zsp-é, žádajíc za jich schválení.
K projednání plánu stanovena na 12. června 1924 komise, při níž technickým znalcem mimo jiné konstatováno:
Předložený projekt je zásadním opakováním scháleného projektu a má jen určité odchylky oproti původním podmínkám parcelačním a regulačním, schváleným výměrem z 13. února 1919. Nová hloubka zastavení se mění a je při jižní části 17.20 m a při západní 18.20 m, a je proti původnímu projektu, jenž měl v uvedených místech hloubku 16.30 m a 17.30 m, o 90 cm překročena, kterýžto rozdíl bylo by možno vzhledem k dokonalosti předloženého projektu i pohledové disposici připustiti. . . Výšky hlavních říms jsou oproti schváleným výškám pozměněny, a výškové převýšení u všech řírňr obnáší přibližně 2.50 m, což jest jedinou větší odchylkou proti schváleným římsám, kteroužto odchylku při architektonicky, citově a umělecky vyřešené fasádě i vzhledem k exponovanosti objektu bylo by možno připustiti. Posuzuje-li se projekt jako stavební změny ve smyslu podmínek doposud pravoplatného stav. povolení, vydaného zsp-ou, lze projekt doporučiti k schválení. Nový projekt je nepopiratelným zlepšením původního návrhu po stránce půdorysné a hlavně v architekt, vyřešení průčelí. Projekt vyhovuje stav. řádu, dá se správně technicky provésti, má však odchylku převýšení říms oproti podmínkám parcelačním. .. Vzhledem k výměru ze 16. února 1923, v němž vytčeno bylo 17 nedostatků původního schváleného projektu, nutno konstatovati, že jsou následkem úplnosti nově předloženého projektu bezpředmětné.
Zástupci obce pražské prohlásili, že rozhodnutím zsp-é z 24. dubna 1923 dáno bylo pouze v zásadě povolení ku stavbě čtyřpatrového domu, avšak plány nebyly ve svých nejpodstatnějších částech, totiž ve fasádě, v půdorysu a ve vnitřním rozdělení schváleny, takže vlastně vůbec plány schváleny nebyly. Předložený projekt vykazuje kromě toho proti původně předloženým plánům podstatné změny tím, že mění hloubku zastavení a výšku hlavních říms, nehledě též k jiným podstatným změnám vnitřním. Z těchto důvodů dlužno nynější projekt pokládati za projekt zcela nový, který nutno projednati nově a dle nynější situace regulační. Poněvadž pak podle nového plánu polohy zatím schváleného výnosem zsv-u z 24. července 1923 pozemek č. kat. . . . byl určen za předmostí nového spojovacího mostu přes Vltavu a prohlášen tudíž za nezastavitelný, nelze stavbu na něm povoliti.
Na základě výsledků této komise nepovolila městská rada výměrem z 24. června 1924 stavbu čtyřpatrového domu na uvedeném pozemku na základě předložených a komisí dne 12. června 1924 zkoušených plánů stavebních z toho důvodu, že stavba projektuje se na pozemku určeném plánem polohy ku předmostí nového spojovacího mostu přes Vltavu, t. j. na místě nezastavitelném, a poněvadž nebylo předem vyžádáno řízení dle § 14 stav. ř. o určení stav. čáry a niveau.
K rekursu stavebníka zrušila zsp rozhodnutím z 28. července 1924 naříkaný výměr a současně schválila předložené a při komisi dne 12. června 1924 zkoušené plány na stavbu čtyřpatrového domu na zmíněném pozemku, která byla pravoplatně povolena rozhodnutím z 24. dubna 1923, a zároveň vyslovila, že stavebník plány těmi vyhověl všem technickým nedostatkům, pro které mu stav. povolení nálezem magistrátu ze 16. února 1923 bylo odepřeno a jichž odstranění mu jako podmínka stav. povolení zsp-é z 24. dubna 1923 pod č. pol. 1, 2, 4, 5, a 7 bylo uloženo. Tím se staly zmíněné nedostatky bezpředmětnými. Toto schválení plánů dává se za podmínek obsažených v rozhodnutí zsp-é z 24. dubna 1923 pod pol. č. 3, 6, 8, 11, 12, 15—20 a za některých dalších podmínek, které dnes nepadají na váhu. V důvodech se praví v podstatě: Rozhodnutí zsp-é z 24. dubna 1923 vešlo v právní moc, a stavebník rabyl jím práva pozemek svůj dle cit. povolení zastavěti, jakmile splní podmínky v onom rozhodnutí mu uložené. Firma »Union«, nabyvší koupí předmětného pozemku, vypracovala a předložila magistrátu ke schválení plány, kterými byly odstaněny výtky původnímu projektu činěné a kterými mělo býti vyhověno podmínkám č. 1, 2, 4, 5 a 7 rozhodnutí zsp-é z 24. dubna 1923. Magistrát hlav. města Prahy plány tyto za vyhovující neuznal, ale prohlásil projekt v nich zakreslený za projekt nový, jemuž jako takovému schválení odepřel. Zsp nemůže přisvědčiti tvrzení I. instance, že by totiž v tomto případě šlo o projekt nový. Při místním šetření dne 12. června 1924 bylo totiž technickým znalcem konstatováno, že projekt jest zásadním opakováním projektu zsp-ou už schváleného, od něhož se uchyluje nepatrně větší hloubkou zastavovací v části jižní a západní a větší výškou hlavních říms. Tyto úchylky jsou však nevyhnutelným důsledkem oprav, které stavebníku rozhodnutím zsp-é z 24. dubna 1923 byly jako podmínka uloženy. Tak změna v zastavenosti jest nutným důsledkem toho, že stavebníku bylo uloženo účelné nové řešení půdorysné odborníkem na slovo vzatým, ježto staré řešení půdorysné nevyhovovalo. Změna v poloze říms jest nutným důsledkem toho, že stavebníku bylo uloženo v nových plánech předložiti návrh nového řešení průčelí se všech stran, které by odpovídalo význačné poloze staveniště a normálním požadavkům krasochuti. Zsp nemůže spatřovati nový projekt v tom, že stavebník provedl to, co mu jako podmínka stav. povolení bylo uloženo, nebo co jest nevyhnutelným důsledkem změn, nařízených a provedených. Proto uznává zsp, že stavebník podmínkám č. 1,2, 4, 5, 7 jejího rozhodnutí z 24. dubna 1923 vyhověl, a to — jak všestranně bylo konstatováno — k značnému zlepšení původního projektu. Námitka, že pozemek jest nyní nezastavitelným, nemůže padati na váhu, poněvadž stav. povolení bylo pravoplatně dáno dříve, nežli nový plán polohy byl schválen, a nyní jde pouze o zjištění, je-li podmínkám toho stavebního povolení vyhověno.
Rozhoduje o stížnosti, kterou obec Pražská naříká rozhodnutí to pro nezákonnost, musil se nss především zabývati námitkou odvodního spisu súčastněné strany, že obci Pražské nedostává se legitimace ke stížnosti. Námitku tu soud neshledal důvodnou.
Jádrem stížnosti je námitka, že nař. rozhodnutí odporuje platnému nyní plánu polohy, dovolujíc zastavěti pozemek, který dle tohoto plánu je nezastavitelný a určen, aby jako předmostí sloužil veřejné komunikaci. Plán polohy ve své části programové stanoví směrnice pro stav. činnost v obci a obsahuje zejména disposice o zřizování ulic a veřejných prostranství. Tímto svým obsahem dotýká se zájmů obce jako pána a majitele veřejného statku, a již z tohoto důvodu nelze proto odepírati obci legitimaci, aby rozpor určitého stav. projektu s platným plánem polohy uplatňovala v řízení konsensním, v němž § 32 stav. ř. výslovně přiznává ji postavení strany, i po případě stížností k lss-u. Již z tohoto důvodu nemohl nss námitku, upírající obci Pražské stižní legitimaci, uznati opodstatněnou a přikročil proto k meritornímu zkoumání věci.
Po této stránce je na sporu, sluší-li projekt předložený podáním z 23. května 1924 pokládati za pouhé provedení příkazů připojených k stav. povolení zsp-é z 24. dubna 1923, či za projekt nový, který vyžaduje nového konsensu ve smyslu částky 3. stav. ř.
Především dlužno odmítnouti názor stížnosti, jako by se zde jednalo o přestavbu ve smyslu § 25 stav. ř. Podle tohoto předpisu rozumí se přestavbou »taková stavba, která vyžaduje zvláště toho, aby hlavní části posavadní stavby, jež k veř. ulici nebo třídě přiléhají, byly vyměněny, odstraněny nebo posunuty, kterážto přeměna by tedy nevyhnutelně spojena byla s novým provedením podstatných částí konstrukce stavby.« Předpokládá tedy pojem přestavby ve smyslu tohoto předpisu — souhlasně s obvyklým významem slova toho — že už tu nějaká stavba jest a že tato stavba se určitým způsobem mění. Naprosto nemožno jest však mluviti o přestavbě tam, kde není ještě žádné stavby, nýbrž jen určitý projekt, a kde se provádí změna na tomto projektu resp. v příslušných plánech. V takovém případě může nastati jenom otázka, zda zmíněný projekt pohybuje se ještě v rámci vytýčeném konsensním řízením již provedeným, či vybočil-li z tohoto rámce a nabyl tím povahy projektu nového, jiného, který vyžaduje pak také nového konsensního řízení.
Rozhodnutím zsp-é z 24. dubna 1923 bylo dáno právnímu předchůdci Mutějovických dolů povolení ke stavbě čtyřpatrového nájemního domu dle předložených a při komisi dne 29. prosince 1923 zkoušených plánů stavebních s určitými výhradami a příkazy. V rozhodnutí praví se ovšem, že se stav. povolení uděluje »zásadně«; tento dodatek nemá však podle celého znění onoho rozhodnutí snad toho smyslu, jako by se jednalo jen o nějaké zajištění, že budoucně, bude-li vyhověno všem dále položeným požadavkům, stav. povolení bude uděleno, nýbrž vysvětluje se toliko vzhledem k četným a závažným výhradám a příkazům k povolení připojeným. Mohla by ovšem vzejíti otázka, zda stav. povolení toho obsahu a rázu, jak je dáno rozhodnutím z 24. dubna 1923, odpovídá stav. řádu. Než touto otázkou nemohl se nss zabývati, neboť rozhodnutí uvedené nebylo naříkáno a nabylo právní moci. Pokud st-lka dnes brojí také proti tomuto rozhodnutí zsp-é z 24. dubna 1923, bylo vývody její vzhledem k § 14 zák. o ss jako opožděné odmítnouti.
Z rozhodnutí z 24. dubna 1923 stavebník nabyl práva, aby pozemek svůj podle plánů doplněných a upravených ve smyslu příkazů v rozhodnutí tom obsažených zastavěl. To uznává také stížnost.
Jedná se tedy o to, zda projekt, jejž Mutějovické doly s odvoláním na stav. povolení z 24. dubna 1923 podáním z 24. května 1924 magistrátu předložily, je projektem původním, doplněným a upraveným ve smyslu povolení z 24. dubna 1923, či obsahuje-li takové změny, že dlužno jej posuzovati jako projekt nový.
Nař. rozhodnutí zodpovědělo otázku tu ve smyslu prvém, a opírá se v tom směru především o posudek technického znalce, podaný při místním šetření dne 12. června 1924, jenž, jak shora uvedeno, prohlásil, že předložený projekt je zásadním opakováním projektu schváleného už zsp-ou, od něhož se uchyluje nepatrně větší hloubkou zastavovací a větší výškou hlavních říms. Stížnost vytýká, že nař. rozhodnutí pojímá posudek technického znalce nesprávně, a na důkaz toho uvádí, že prý znalec »upozorňuje, že pro pozemek byla pravoplatně potvrzena nová regulace pozemek ze zastavení vylučující, a otázku tuto, jakož i posouzení, zda vyjmenované změny jsou změnami podstatnými, ponechává k rozhodnutí — jako otázku právní a nikoli technickou — přímo komisi a orgánu, jenž povolení uděluje, t. j. městské radě.« Avšak toto odůvodnění jde naprosto mimo svůj cíl. Neboť okolnost, že zatím schválena nová regulace pro zmíněný pozemek, nemá přece naprosto co činiti s otázkou, zda jde o nový projekt či o pouhé provedení příkazů obsažených v stav. povolení z 24. dubna 1923, a rovněž prohlášení znalce, že rozhodnutí o tom, jde-li o změny podstatné, ponechává komisi resp. městské radě, nemění ničeho na faktu, že oba projekty s hlediska technického posoudil a porovnal. Nss, zjistiv celé vyjádření technického znalce učiněné při šetření konaném 12. června 1924, jak v jádru je svrchu uvedeno, nemohl ani jinak shledati, že by je žal. úřad byl vyložil nesprávně, a musil proto stížní námitku, že je tu rozpor mezi nař. rozhodnutím a posudkem technického znalce, jako bezdůvodnou přejíti.
Stížnost vytýká dvě podstatné a zásadní novoty projektu z r. 1924, totiž změnu hloubky zastavenosti a změnu výše hlavních říms, a namítá, že je nesprávným úsudek žal. úřadu, že tyto novoty jsou nevyhnutelným důsledkem oprav uložených stavebníku rozhodnutím z 24. dubna 1923.
Pokud se týče změny hloubky zastavenosti, prohlašuje žal. úřad, že je nutným důsledkem toho, že stavebníku bylo uloženo nové účelné řešení půdorysné. Stížnost naproti tomu namítá, že rozhodnutím z 24. dubna 1923 změna půdorysu stavebníku vůbec uložena nebyla. Tvrzení to není správno. Rozhodnutí z 24. dubna 1923 v příkaze 1 výslovně ukládá stavebníku, že v nových plánech musí vyhověti také všem formálním výtkám obsaženým v nálezu magistrátu ze 16. února 1923, a tento nález jako takové formální nedostatky uvádí sub 16) také, že »řešení půdorysní není právě na výši doby a neuspokojuje v plné míře jejích požadavků, a doporučovalo by se případně účelné nové půdorysné řešení odborníkem na slovo vzatým«. Byť i nebylo správno závady půdorysného řešení označovati jako formální nedostatky plánů, tolik je jisto, že posléze cit. výměr magistrátu je pod tento výraz subsumuje, a že tedy také příkaz ad 1) rozhodnutí z 24. dubna 1923, jenž stavebníku nařizuje vyhověti formálním výtkám obsaženým v cit. nálezu magistrátu, zahrnuje v tom také ony závady řešení půdorysného a ukládá tím stavebníku, aby předložil nové půdorysné řešení, jak ostatně výslovně uvádí i výměr magistrátu z 24. června 1924. Učinil-li tak stavebník, nelze mluviti o nějaké novotě v tom smyslu, jak činí stížnost, nýbrž jde právě jen o doplnění resp. úpravu stav. plánů ještě v širokém rámci povolení daného rozhodnutím z 24. dubna 1923. Je-li změna hloubky zastavenosti naprosto nutným důsledkem nového půdorysného řešení stavebníku uloženého, je vedlejší; záleží jedině na tom, zda z rámce uvedeného stavebního povolení nevybočuje, a tuto otázku nutno zodpověděti záporně.
A podobně také druhá vytýkaná novota, totiž zvýšení hlavních říms, je kryta příkazem v tomto rozhodnutí obsaženým, totiž aby stavebník předložil ke schválení návrh nového řešení průčelí se všech stran, které by odpovídalo význačné poloze staveniště a normálním požadavkům krasochuti.
Stížnost namítá arciť, že takové podstatné změny v plánech stav. povolením z 24. dubna 1923 stavebníku ani uloženy býti nemohly, poněvadž by to odporovalo stav. řádu; ale tato otázka je již rozhodnuta tím, že povolení právě citované nabylo právní moci, takže po stránce své zákonitosti nemůže již býti přezkoumáváno.
Z toho, co uvedeno, vyplývá tedy, že projekt předložený podáním z 24. května 1924 nelze považovati za projekt nový, nýbrž toliko za doplnění a upravení projektu konsentovaného rozhodnutím z 24. dubna 1923, provedené podle jeho direktiv. Důsledek toho jest, že nelze ho posuzovati z hlediska regulačního plánu schváleného výnosem zsv-u z 24. července 1923, tedy terve v době, kdy byl již v podstatě konsentován, nýbrž podle regulačního plánu platného v době, kdy bylo rozhodováno o projektu původním. Jeví se tedy hlavní námitka stížnosti, že nař. rozhodnutí ocitá se v rozporu s novým regulačním plánem, jenž pozemek č. kat... vůbec ze zastavení nevylučuje, neoprávněnou.
Stížnost namítá ovšem in eventum také, že projekt novostavby, jak se nyní po provedeném doplnění a upravení plánů jeví, nezachovává ani podmínek zastavovacích určených dřívějším plánem regulačním a parcelačním, ježto vykazuje překročení jak co do hloubky zastavení, tak co do výšky budov a říms. Avšak tuto námitku zástupci obce pražské při komisi dne 12. června 1924 neuplatňovali, nastala tudíž ve smyslu § 33 stav. ř. prekluse, a obec není již oprávněna zmíněný rozpor namítati ve stížnosti k tomuto soudu (§ 5 zák. o ss).
Bylo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 4850. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 22-28.