Č. 9914.

Vojenské věci. — Řízení správní: Jest obec legitimována k odvolání z výměru okr. úřadu, kterým bylo obci podle § 13 voj. ubytovacího zák. uloženo, aby učinila nutná opatření za účelem zajištění ubikací pro vojsko?
(Nález ze dne 23. května 1932 č. 22420/29.)
Věc: Město D. proti zemskému úřadu v Praze o legitimaci k odvolání ve věci ubytování vojska.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem osp-é v Děčíně z 11. září 1927, resp. výměrem ze 6. května 1928 bylo uloženo městskému úřadu v D. podle § 13 ubytovacího zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z., aby za příčinou zajištění 1 ložnice pro 100 mužů a 1 kuchyně na dobu od 1. října 1927 do 31. března 1928 pro mužstvo hraničářského praporu č. 1 neprodleně učinil nutná opatření.
Odvolání, které obec podala, odmítl okresní úřad v Děčíně rozhodnutím z 26. ledna 1929 podle § 78 vl. nař. č. 8/28 jako nepřípustné, poněvadž šlo o poukaz úřadu, jemuž podle § 20 ubyt. zák. přísluší provádění a dozor ve věcech ubytování vojska za součinnosti obce, poukaz byl dán městskému úřadu, jenž jest v prvé řadě povolán, aby ubytování skutečně provedl a který při provádění vojenského ubytování obstarává ubytovací agendu v přenesené působnosti a vystupuje v tomto případě jako orgán státní správy, nikoli jako strana, a jako orgán státní správy nemá práva dovolacího a to tím méně, ježto obec nebyla daným všeobecným příkazem sama dotčena. Toto rozhodnutí bylo z důvodů v něm uvedených nař. rozhodnutím potvrzeno. — — —
Ve stížnosti podané na nss tvrdí st-lka, že byla legitimována odvolati se z onoho příkazu proto, že příkaz onen jako vojenské ubytování — Č. 9914 —
vůbec jí ukládal a ukládá nikoli pouhou povinnost zprostředkovací, nýbrž břemeno materielní. Dovozuje, že vůči vojenské správě jest obec (a nikoli majitelé domů) povinna opatřiti místnosti, což prý vyplývá z toho, že ubytovací příkaz se zpravidla doručuje (a byl také v tomto případě doručen) jen obci, takže jednotlivý majitel domu nemá ani možnosti uplatniti své námitky proti ubytovacímu požadavku nebo proti jeho rozsahu. Odvolací právo obce v záležitostech vojenského ubytování uznal podle vývodů stížnosti také býv. ss v četných nál., zejména v nál. Budw. 1343/82.
Nss uvážil po té stránce toto:
Nehledě k případům, kdy zákon sám určuje, kdo má právo odvolací, může podati opravný prostředek v řízení správním ten, jehož subj. právo bylo porušeno rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu. Subj. práv obce by se příkaz býv. osp-é v Děčíně mohl dotknouti jen tehdy, kdyby měl pro obec hospodářské nebo finanční důsledky, zejména kdyby jí ukládal nějaké břemeno finanční povahy, kdyby se dotýkal obecního majetku nebo veřejného statku nebo protiprávně rozšiřoval povinnosti obce v oboru její přenesené působnosti. Že by onen příkaz protiprávně rozšiřoval povinnost obce v oboru její přenesené působnosti, dotýkal se obecního majetku nebo veřejného statku, nebylo tvrzeno v řízení a netvrdí ani stížnost. Zbývá tedy jen otázka, zda příkaz onen měl pro obec nějaké hospodářské neb finanční důsledky a bylo by stížnosti dáti za pravdu, kdyby oním výměrem býv. osp-é bylo jí bývalo uloženo i břemeno materielní. Leč z pouhého doručení příkazu obci, aby učinila nutné opaření pro ubytování vojska, nelze ještě bez dalšího dovozovati, že by v příčině ubytovacího břemena byla zavázaným subjektem obec a nikoli majitelé místností (§ 8 ubyt. zák.), uváží-li se, že voj. správa nemůže podle zák. vznésti ubytovací nárok přímo na tyto majitele (§ 12 ubyt. zák.).
V dovolaných nálezech ss-u bylo vysloveno jenom tolik, že podle § 13 odst. 1 ubyt. zák. může býti obci uložena povinnost, aby ona sama na svůj účet poskytla voj. správě potřebné místnosti. Z toho však neplyne, že by každý ubytovací příkaz ukládal obci takové břemeno (srovn. § 13 odst. 2 ubyt. zák.).
Žalovaný úřad vychází od toho, že ubytovací příkaz, proti němuž podáno bylo odvolání, byl udělen obci jen jako výkonnému orgánu státní správy a že jím obec sama nebyla dotčena. Vylučuje tedy žal. úřad, že by oním všeobecným příkazem byla vůbec mohla nastati možnost, aby obec ze svého na ubytování vojska něco vynaložila, že by jí nějaká jiná než formelní spolučinnost byla bývala uložena. Proti tomuto zjištění nař. rozhodnutí nemá stížnost námitek. St-lka netvrdí, že by jí samé v tomto případě bylo uloženo ubytovací břemeno materielního obsahu, netvrdí zejména, že by byla požadované místnosti najala, nebo jinak zcela nebo z části vojenské správě sama ze svých prostředků poskytla. St-lka netvrdí, že plníc příkaz jí daný musila něco ze svých prostředků vynaložiti, ale dovozuje pouze in abstracto, že z příkazu onoho mohla pro ni vzejíti nejen foremní povinnost spolupůsobiti při — Č. 9914 —
opatření onoho ubytování, nýbrž i povinnost materielní, t. j. že bylo uloženo jí in eventum nésti i útraty onoho ubytování. Taková však povinnost — jak z odůvodnění nař. rozhodnutí plyne — jí podle zjištění žal. úřadu, proti němuž stížnost nemá námitek, uložena nebyla, nýbrž jen formelní spolupůsobení při opatření ubytování. Za tohoto stavu nemohl nss vzhledem k tomu, co uvedeno svrchu, shledati, že by nař. rozhodnutí, jež popřelo legitimaci obce ke stížnosti proto, poněvadž úřad se omezil jen na příkaz pouhého spolupůsobení bez uložení nějakého materielního břemena, bylo v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 9914. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 31-33.