Č. 3568.

Církevní věci (Slovensko): Za jakých předpokladů lze duchovnímu zastaviti další výplatu státních doplatků kongruových?
(Nález ze dne 7. května 1924 č. 4964).
Věc: E. J. v D. D. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty (min. taj. Alex. Valovič) o zastavení státem poskytovaných požitků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím popřen byl st-lův nárok na státní doplňky a požitky, sezrušuje pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako nepřípustná.
Důvody: Seznav, že st-l, ř.-k. farář, vyučuje slovenské děti maďarským jazykem, že nezná jediného slova slovensky a koná bohoslužby a kázání pouze maďarsky, ač jen nepatrná část jeho slovenských příslušníků farských maďarsky rozumí, vyzval vládní referent pro záležitosti církve ř.-k. při úřadu min. pro Slov. přípisem z 1. února 1921 ordinariát v Trnavě, aby v té věci zakročil s tím, že se st-li zároveň zastavují státní požitky.
Přípisem z 10. března 1923 sdělil žal. úřad arcibiskupskému ordinariátu v Trnavě, že podle statistiky z r. 1919 v obci D. D. je 70.74% Čsl. a jen 29.4% Maď., v obci H. D. 92.29% Čsl. a 6.92% Maď., v obci M. D. 86.5% Čsl. a 12.3% Maď. Žádá se proto, aby ordinariát podal zprávu o tom, v jakém jazyku se konají služby boží, jak se vyučuje čsl. obyvatelstvo náboženství a jaké opatření se stalo k zjednání nápravy, když tamněiší farář, st-l, nezná jediného slova slovensky.
Podle přihlášky st-lovy datované dnem 9. března 1923 nebyly mu pc ukázány státní požitky celkem částkou 19.342 Kč a to kongrua za 1920—1923 celkem 320 Kč, ošacovací příspěvek za 1918—1923 celkem 6000 Kč, ekvivalent lektiky za nekatolíky za 1920—1921 celkem 62 Kč, nouzová výpomoc za 1920—1923 celkem 6960 Kč a nákupní záloha za 1921—1923 celkem 6000 Kč.
Nař. nyní výrokem z 13. září 1923 oznámil žal. úřad témuž ordinariátu, poněvadž nedostalo se dosud meritorního vyřízení výnosu z 10. března 1923, a není ani naděje, že církevní vrchnost míní zakročiti v nepřístojnostech, panujících v národnostních poměrech v D., jakož i poněvadž žal. úřad má úřadní důkazy o tom, že st-l koná stále ještě služby boží maďarsky a jazyka lidu, zároveň jazyka stát. vůbec neovládá, že 1. vyhlašuje se následkem toho podle § 3 zák. čl. XIII. z 1909, resp. § 8 zák. čl. VI. z 1840 tímto za nezpůsobilého k působení na slovenském území,
2. že následkem toho se po rozumu cit. § 3 zák. čl. XIII. z 1909 zjišťuje, že nemá vůbec žádného nároku na doplňky a požitky ze státních prostředků. Kromě toho výnosem býv. ref. pro záležitosti církve ř.-k. bylo proti němu zavedeno disc. řízení, které však nebylo dosud provedeno a nemá tedy podle § 5 cit. zák. čl. XIII. i z tohoto důvodu nárok na státní doplňky,
3. že současně se žádá, aby st-l byl podle § 8 zák. čl. VI. z 1840 z fary přeložen a
4. jeho znovuaplikování činí se závislým na složení zkoušky ze slovenského jazyka, kterou nabude způsobilosti k účinkování na území republiky. Žádá se o sdělení, jaké opatření se stalo se strany ordinariátu v této záležitosti.
Nález nss-u opírá se o tyto úvahy:
Žal. úřad odepřel st-li další výplatu požitků, poskytovaných mu dosud státem pouze z důvodů právě uvedených, a brání tudíž nss-u § 6 jeho zák., aby se zabýval spornou otázkou také po jiné stránce skutkové, a § 5 ohledně stránky právní, zejména s hledisk přiváděných k platnosti zástupcem žal. úřadu teprve při veřejném ústním líčení.
Jak uvedeno, dělí se nař. rozhodnutí svou formou ve čtyři výroky na pohled samostatné a týmž způsobem uspořádal i st-l svou obranu proti němu, broje proti každému z nich jako proti samostatnému autoritativnímu aktu úřednímu. Z vnitřní konstrukce výroku toho je však patrno, že odstavec první vyslovující nezpůsobilost st-lovu k působení na území slovenském, nemá povahy takového samostatného výroku a právní moci schopného zodpovědění otázky oné způsobilosti, nýbrž že jest pouhou premisou, — prejudicielním zjištěním — pro závěr úřadu o st-lově nároku na požitky vyplácené mu dosud z prostředků státních. Bezdůvodné jsou proto vývody stížnosti, pokud upírají úřadu tomu kompetenci k posouzení odborné kvalifikace duchovního, neboť kvalifikací tou žal. úřad vůbec se nezabýval, zkoumaje pouze, zda jsou zde podmínky, jež se stanoviska státu by odůvodňovaly, aby přispíval k požitkům osob duchovních spojených s jejich beneficiem.
Žal. úřad spatřuje nedostatek podmínek těch v tom, že st-l nekoná svých funkcí jazykem lidu, který je zároveň jazykem státním a dovolává se k ospravedlnění důsledku, k němuž na základě tohoto předpokladu dospěl, předpisu §§ 3 a 5 zák. čl. XIII. z 1909.
Pokud jde o § 5, přehlíží však úřad, že odnětí požitků státem poskytovaných předpokládá, že žal. úřad, byť i marně, žádal u příslušné církevní vrchnosti, aby proti duchovnímu zavedla kárné řízení; tato podmínka v daném případě splněna nebyla, neboť žal. úřad ani přípisem z 1. února 1921, ani z 10. března 1923 nežádal o zavedení kárného řízení proti st-li, nýbrž pouze o zakročení, aby zjednána byla náprava v poměrech panujících v jeho farnosti po stránce jazykové.
Pokud pak jde o § 3, je z jeho doslovu patrno, že podmínka průkazu jazykové způsobilosti stanovena tam byla jen pro futuro stran duchovních, kteří podpor státních ještě nepožívali, chtěli se jich však teprve domáhati, aniž však zákon ten při duchovních, státních doplňku již požívajících, spojoval s nedostatkem podmínky té ztrátu požitků již pobíraných. Ponechal tudíž onen předpis duchovním požívajícím již oněch požitků výhodu tu přes to, že snad nevyhovovali podmínce té pro příště požadované, neučiniv další pobírání doplňků těch závislým ani na průkazu, že jí alespoň dodatečně vyhověli.
Potom však výrok žal. úřadu odnímající duchovnímu, doplňky ze státních prostředků nesporně požívajícímu, požitky ty pouze proto, že po stránce jazykové nevyhovuje požadavkům vyvolaným změnou státoprávních poměrů, nenalézá opory v cit. § 3, i kdyby změnu tu bez dalšího bylo lze klásti na roven stavu, jenž nastal vydáním zák. čl. XIII. z 1909.
Pokud tedy žal. úřad, opíraje se o předpis § 3 a 5 cit. zák. čl. popřel st-lův nárok na další poskytování příspěvků k jeho požitkům z důvodu, že nemá jazykové způsobilosti státem nyní požadované, neodpovídá jeho výrok zákonu a bylo jej v tomto směru zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Naproti tomu shledal nss nepřípustnou stížnost, pokud brojí také proti odst. 3. a 4. nař. výroku, neboť v těchto bodech nejde o rozhodnutí nebo opatření žal. úřalu po rozumu § 2 zák. o ss, nýbrž o pouhou žádost úřadu toho k příslušné vrchnosti církevní, aby st-le přeložila na jiné místo a sdělení, jaké stanovisko bude zaujati v případě, že církevní vrchnost žádosti té vyhoví, resp. o umístění st-lovo na jiném místě. Rozhodnutí nebo opatření bylo tedy zůstaveno orgánu jinému, od jehož dalšího aktu záviselo teprve, zda ke kroku proti st-li namířenému dojde či nikoli dle toho, zda orgán ten uzná v mezích vlastní kompetence za vhodno žádosti žal. úřalu vyhověti. Proti pouhému popudu správního úřadu je však stížnost podle § 2 cit. zák. o ss nepřípustná a to tím spíše, když úřad ten na splnění své žádosti ani žádné sankce nepoložil.
Bylo tedy rozhodnouti, jak svrchu uvedeno.

Citace:

č. 3568. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1205-1207.