NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 491.

Stavbyvedoucí a polír náležejí k osobám, jmenovaným v§ 2, čís. 1 zákona o obch. pom.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1920, R I 220/20.)
Žaloba, jíž domáhal se polír náhrady mzdy za výpovědní lhůtu penízem, přesahujícím 1 000 K, podána byla u okresního soudu na základě § 49 čís. 6 j. n. Námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Příslušnost soudu dle § 49 čís. 6 j. n. odůvodněna není, poněvadž žalobce, jak jest zřejmo z jeho tvrzení, nenáleží k osobám v § 49 čís. 6 j. n. jmenovaným, práce domácí a nižší vykonávajícím. Žalobce byl zaměstnán při živnosti stavební, podrobené živnostenskému řádu. Příslušnost okresního soudu dle § 37 zákona o soudech živnostenských není odůvodněna, poněvadž žalobce nenáleží k pomocným pracovníkům dle § 73 odstavec prvý živn. řádu, žalobce spíše náleží k osobám, konajícím nekupecké vyšší úkony, jaké má na mysli § 1 a § 2 zákona o obchodních pomocnících. V místě není živnostenského soudu, na nějž by tato rozepře náležela; soud má za to, že tu jest příslušným soudem sborový soud, hledě na hodnotu předmětu sporu, podle ustanovení § 50 j. n. (viz rep. nálezu čís. 229, dále »Právník« 1919 str. 49). Rekursní soud námitku nepříslušnosti zamítl. Důvody: Dle toho, co bylo v první stolici o způsobu zaměstnání žalobcova po stránce skutkové předneseno, nelze za to míti, že žalobce konal žalované straně při stavbě domů vyšší služby po rozumu § 2 zákona o obch. pomoc. — Činnost jeho záležela v tom, by svými rozkazy přispěl ku provedení stavby dle plánu a by dohlížel na zedníky a dělníky, na stavbě zaměstnané. Nevyvíjel tudíž samostatné tvůrčí činnosti duševní, nýbrž uskutečňoval jen to, co jinými pomocí plánů vytvořeno bylo. Byl tedy pouhým dílovedoucím a nemění se na tom ničeho tím, že žalobní nárok odůvodňuje patrné se zřením k ustanovením zákona o obch. pomoc, stran lhůty výpovědní.
Jest tudíž dána příslušnost okresního soudu dle § 49 čís. 6 j. n.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Při řešení otázky, je-li někdo ustanoven, by převážně konal vyšší nikoli kupecké služby při obchodním provozování podniku, ke kterému se vztahuje řád živnostenský (§ 2 čís. 1 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20. ř. zák. o obchodních pomocnících), — sejde na tom, zda tyto služební úkony jsou podle zařízení dotyčného podniku úkony obyčejnými, většině zřízenců tohoto podniku přikázanými, či zda se od takovýchto obyčejných úkonů liší tím, že vyžadují jakési vyšší kvalifikace a samostatnější činnosti toho, kdo jimi jest pověřen. Za těchto předpokladů může i stavbyvedoucí nebo polír býti čítán k osobám, jmenovaným v § 2 čís. 1 zákona o obchodních pomocnících. Zásada ta došla výrazu také v § 1 zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n., kterým se mění některá ustanovení o pensijním pojištění, kdyžtě tam stavbyvedoucí a políři co do pojistné povinnosti postaveni jsou na roveň zaměstnancům, kteří vykonávají kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. o obchodních pomocnících. Žalobce pak sám při ústním líčení uvedl, že povinností jeho jako políra a stavbyvedoucího u žalované společnosti byl nejen dozor na zedníky a dělníky, nýbrž že měl plány domů a podle nich prováděl stavbu, při čemž nedostával jednotlivých poukazů, jak má prováděti stavbu, nýbrž plány se řídil — a již v žalobě udal, že byl přihlášen k pensijnímu pojištění, a že vzhledem k tomu, že lhůta výpovědní zvlášť umluvena nebyla, platila šestinedělní výpověď zákonná (sr. § 20 zák. o obch. pom.). Z těchto vlastních údajů žalobcových dle toho, co výše vytaženo, vyplývá, že služby, žalobcem konané, nebyly službami obyčejnými, konanými většinou zřízenců žalované společnosti, nýbrž že měly povahu služeb vyšších, předpokládajíce jakousi vyšší kvalifikaci a samostatnější činnost, třebaže nevyžadovaly vyvíjení samostatné tvůrčí činnosti duševní, kdyžtě toho § 2 zákona o obch. pom. nežádá. K služebnímu poměru žalobcovu vztahovala se tudíž ustanovení zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Soudní příslušnost pro spor tento žalobou zahájený neřídí se tedy předpisem § 49 čís. 6 j. n., nýbrž vzhledem k tomu, že v Hradci Králové není soudu živnostenského (§ 41 zák. o obch. pom.), podle všeobecných ustanovení o věcné příslušnosti. A ježto hodnota sporu převyšuje 1000 K, povolán jest krajský soud v Hradci Králové, by v této věci jednal a rozhodoval.

Citace:

č. 491. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 262-263.