NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 1 (1901) - Studie prof. Arndta, Können Rechte der Agnaten auf die Thronfolge nur durch Staatsgesetz geändert werden?

Čís. 128 dis.

Čest a vážnost advokátního stavu jest porušena jednáním advokáta, který — nedbaje vůbec jemu známého právního zástupce odpůrce svého klienta — vejde v přímý styk s odpůrcem v zahájené právní věci.
Ustanovení §§ 57 a 263 tr. ř. nelze v kárném řízení podle zákona ze dne 1. dubna 1872, čís. 40 ř. zák. ani obdobně použíti; opomenutí výhrady samostatného stíhání zástupcem advokátní komory není spojeno s následky naznačenými v §§ 57 a 263 tr. ř.
(Rozh. ze dne 17. března 1931, Ds I 5/31.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie nevyhověl v neveřejném sedění — slyšev generálního prokurátora — odvolání obviněného z nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 4. prosince 1930, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem poškození cti a vážnosti stavu.
Důvody:
Pokud jde o výrok o vině, dovozuje odvolatel především, že smír mezi stranami neprovedl on, nýbrž že se strany dohodly samy, a že stranu zastoupenou Dr. K-em do své kanceláře nepředvolal. Ale v napadeném nálezu se mu neklade za vinu, že tak učinil, nýbrž kárná rada spatřuje skutkovou podstatu poškození cti a vážnosti stavu v tom, že obviněný, ač věděl, že ve výpovědní věci, o kterou šlo, jest vypovídaná strana Josefa Z-ová zastoupena advokátem Dr. K-em, přece připustil, by v jeho kanceláři bez spolupůsobení Dr. K-a jako právního zástupce Josefy Z-ové byla sepsána listina o dohodě mezi stranou vypovídající a stranou vypovídanou, kteroužto dohodou byla sporná věc vyrovnána, a že dále opomenul vyrozuměti Dr. K-a aspoň dodatečně o této dohodě, oznámiv vyřízení věci s obejitím Dr. K-a jen soudu. Jde tudíž o to, že obviněný projevil takto zřejmou nevážnost k činnosti kolegy advokáta ve výkonu jeho povolání. Odvolatel sám připouští, že advokáta druhé strany nevyrozuměl o tom, že se strany vyrovnaly, a že to oznámil jen soudu. Bylo by proto zbytečné provádět! dodatečně nabízený důkaz svědectvím Karla Z-a o správnosti odvolatelova vylíčení věci. Nejvyšší soud souhlasí s názorem kárné rady, že čest a vážnost advokátního stavu jest porušena jednáním advokáta, který — nedbaje vůbec jemu známého právního zástupce odpůrce svého klienta — vejde v přímý styk s odpůrcem v zahájené právní věci, jak učinil v souzeném případě obviněný.
Zřejmě mylný jest odvolatelův názor, že stíhání pro tento kárný přečin je vyloučeno proto, že obviněný byl nálezy ze dne 5. září a ze dne 19. prosince 1929 pro jiné činy kárně odsouzen, aniž bylo při tom vyhraženo jeho samostatné stíhání pro souzený kárný přečin, spáchaný již před vynesením oněch kárných nálezů. Ustanovení §§ 57 a 263 tr. ř., na něž odvolatel poukazuje, nelze v kárném řízení podle zákona ze dne 1. dubna 1872, čís. 40 ř. zák. ani obdobně použíti. Plyne to zejména z úvahy, že v §§ 57 odst. 2 a 263 odst. 2 tr. ř. jest výhrada stíhání s účinky tam naznačenými uložena obžalobci, to jest buď veřejnému obžalobci neb obžalobci soukromému, kdežto zástupce advokátní komory v kárném řízení proti advokátům a kandidátům advokacie není obžalobcem ve smyslu trestního řádu, a není vůbec pánem obžaloby (viz rozhodnutí čís. 33 a 39 dis. sb. n. s.), takže jeho opomenutí výhrady samostatného stíhání nemůže býti spojeno s následky §§ 57 a 263 tr. ř. Ostatně stěžovatel ani netvrdí, že tu byl předpoklad prvé věty § 263 tr. ř. (»klade-li se při hlavním přelíčení za vinu ...«).

Citace:

Čís. 102. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 152-154.